Prey komentáře u knih
Pokud jste se o drogách nechali poučit například od takové Christiane F., pak Martin S. vám může prozradit mnohé o hazardu. V obou případech jen zíráte, jak sebedestruktivní my lidé umíme být. U Martina je zajímavé, že rozhodně nepatří k zahálčivým lidem s nižším IQ, ale přesto podlehl. V jeho současném ušlechtilém tažení proti provozovatelům heren mi chybí jen hlas ďáblova advokáta, jestli přísná regulace čehokoliv nejde proti svobodě a zodpovědnosti jednotlivce. Má nebo nemá jednotlivec právo se třeba i ničit? Je provozovatel hazardu ta největší svině ve veřejném prostoru?
Trochu si s hodnocením nevím rady. Začíná to tak nějak „blogersky“, jako sarkastický (ale lehce repetitivní) popis práce v marketingu, vtípek sem, vtípek tam. Pak je tam pokus o korporátní grishamovský podraz, ale napínavý popis nečekejte. No a končí to filozoficky vážně, že jsme jak křečci v kolečku, až z toho kolabujeme my i naše vztahy. Ale v žádné z těch částí, natož v celku, to ničím nevyčnívá nad literární průměr. Jedna z těch knih, které bez problémů přečtete, ale těžko byste ji někomu nadšeně doporučovali. (Čteno v překladu Martiny Bekešové.)
Božena Němcová je kult, který více než její dílo tvoří sto možných pohledů na její život. Jako osobnost ji mám velmi rád, i když je těžké říct, kdo byla doopravdy ona a co je dodatečná bulvární svatozář, co jsou přimyšlené zajímavosti. Z jejích knih s alespoň nějakou pravidelností potěšeně nahlížím jen do Babičky, takže Čtenářská výzva s úkolem přečíst knihu pohádek byla dobrou příležitostí, jak si oživit sbírku Báchorek. A docela jsem se zhrozil. Ano, ta etnografická hodnota, inspirace lidovou slovesností, ta tam je. Ale jinak je to, nemůžu si pomoct, svého druhu škvár, uctívaný spíše z důvodů mimo text samotný. V první řadě mě neskutečně iritoval a unavoval způsob vyprávění. Možná to odpovídá dětské pozornosti, vršení jednoduchých informací a akcí (byl takový a makový, měl, šel, řekl, udělal), ale kde je krásno popisů? Krajin, vesnic, měst, zámků, světa? Zadruhé, už nikdy si nebudu stěžovat, že je nějaké modernější dílko překombinované. Některé texty ze sbírky vrší přirozené i nadpřirozené zvraty jako pejsek s kočičkou. Některé na začátku vyprávějí o někom a něčem jiném než uprostřed a na konci. Je až s podivem, že z nich jiní tvůrci dokázali vybrat jednoduché, poetické a nosné náměty pro mnoho zdařilých filmových pohádek. No a konečně zatřetí… Genderová a podobná studia jsou často k smíchu. Přestože zkoumají reálné stereotypy, člověk se stejně ptá, jestli je to nejdůležitější úkol ze všech možných. A podobně nemusím rýpání do klasiky za každou cenu. Jenže když se člověk nad Báchorkami zamyslí trochu s odstupem, je sakra problematické, co je v některých z nich prezentováno jako absolutní dobro. Každá rozmilá panna je odměněna švarným urostlým jinochem. Místo skutečných hodnot je to vlastně strašně povrchní. Němcová někdy bývá vykreslena až jako rebelka, ale v tvorbě zabetonovala status quo, kterým často trpěli poddaní, ženy apod. No nic. Pro mě z aktuální četby jejích pohádek vyplynula úvaha, jestli je to vůbec ještě vhodná literatura pro současné děti. Myslím, že není. Tedy nepohlížíme-li na akt čtení rodičem jako na aktivitu, při které je jedno, co se čte, hlavně že dítě cítí blízkost a společný zážitek. Mám chuť podobně proklepnout Erbena, protože v tuhle chvíli, po dočtení Němcové, si myslím, že jím sepsané pohádky byly lepší, pokud si je neidealizuji odstupem času.
Na populárně naučnou literaturu buď nemám štěstí, nebo je prostě povrchní. Kniha obsahuje krásnou sbírku moderního umění, ale ty texty… Na otázku „proč je to umění“ zní obvyklá odpověď nějak takhle: „sice by to mohlo vytvořit i dítě, ale umělec do díla vložil vyšší koncepty, principy, názory, hodnoty a metafory“. Ale abychom se konkrétně a podrobně dozvěděli, jaké koncepty, principy, názory, hodnoty a metafory, proč tvořil právě zvoleným způsobem, a jestli si téma i zpracování nějak obhájil v rozhovorech, tak daleko se nejde. (Čteno v překladu Renáty Sobolevičové.)
Náhodný výběr v knihovně… a příjemné překvapení. Povídky jsou to živé, barvité. Autorka má bohatou slovní zásobu, i když některé termíny hází jako termity („nett“, „Wangelis“, „piercink“). Nenechejte se odradit anotací, která z knihy dělá nějakou studii dnešní mládeže. Jsou to prostě pestré příběhy, každý se svou náladou.
Komentář obsahuje mírné spoilery. Ti úžasně chápaví rodiče, ta záchrana z pod kol auta, ta filosofická jména… Měl jsem s tím trochu problém, stejně jako s motivem zavřeného bratra a jeho zločinu. Všechno na efekt. Ale přesto je to svým způsobem půvabný text o dospívání a lásce. Pro mě to na plné hodnocení není, ale chápu vřelé přijetí. Konec je dojemný a krásný. (Čteno v překladu Světlany Ondrouškové.)
Asi to mělo být "takové autentické"... Ale bohatě mi stačilo rychločtení. (Čteno v překladu Aleny Šamonilové.)
Čtivá červená knihovna, která žánr maskuje technothrillerovým obalem, ale vlastně jde o vztahy, velké sídlo a nezdárné děti... :-) (Čteno v překladu Ivana Ryčovského.)
Má to určitě jeden společný rys třeba s Foglarovkama – je to čtení, ke kterému se člověk musí dostat v určitém věku a rozpoložení, aby mu to něco řeklo. Mě romantika divokého západu skoro minula, ale díky Čtenářské výzvě jsem se do světa kovbojů, nízkých i vysokých charakterů a čisté lásky vypravil rád. Je to odpočinková kniha s dobrodružným námětem a jisté dobové manýry postav i textu k tomu prostě patří. (Čteno v překladu O. Červinky.)
Blog se mi zdá(l) lepší. Ale pro fandy stylu autorek, nebo na jedno použití (třeba z knihovny) je to fajn.
To se spisovatelka má, když marketing umí jako samostatnou knížku prodat i její povídku. :-) Text přesně jede v kolejích současných úspěšných knih (rádoby sex, rádoby psychologie, rádoby překvapivé vyústění), ale proč si stěžovat, když třeba do MHD je to ideální záležitost. (Čteno v překladu Alexandry Fraisové.)
Náhodný výběr v knihovně a docela příjemné překvapení z českého prostředí. Žádná vysoká literatura, ale čtivý napínák. Kus talentu autorka určitě má. Nepravděpodobné zvraty odpouštíme i ambicióznějším knihám, tak proč ne odpočinkové šestákové krimi.
Asi nejsem cílovka, ale přišlo mi to nedotažené, lehce otravné a v mnoha motivech podivně zastaralé, na to, že strasti dospívání se příliš nemění. Je to v dívčí četbě fakt klasika? Je film opravdu o tolik lepší? Vystihuje to myšlenky náctiletých? Navazující novelu Trest, zařazenou do stejného svazku, jsem vzdal předem.
Úplně klasický Cook: úmrtí v nemocnici, vyšetřování na vlastní pěst včetně změny identity, pronásledování, dramatické situace, až moc velké náhody. Nejvíc mě pobavila zmínka proslaveného titulu Kóma. Kdo zná autorovy jiné knihy, nebude moc překvapen, protože Kořeny zla jsou jednou z těch jeho novel „na jedno brdo“, které neokořenil exotikou, historií, sci-fi. Prostě napínavý lékařský thriller, svižná spotřební četba. Ale co víc si může spisovatel přát, než když má vlastní úspěšný trade mark, rozpoznatelný obsah a styl vyprávění. (Čteno v překladu Jany Pacnerové.)
Smutná esej o současném kapitalismu, ne dějový román. A dost tomu chybí vulgární přímost, kterou umí třeba Houellebecq. Naštěstí rozsah je příjemně nevelký. Závěr naruší stereotypní proud úvah povedenou špetkou surrealismu. (Čteno v překladu Evy Blinkové Pelánové.)
Komentář obsahuje mírné spoilery. Tak nějak v kostce všechno, co nemám na thrillerech rád. Příliš mnoho postav představených příliš rychle, všechno vyhnané do krajnosti (vraždy, vyšetřování, poprava, únos i bomba v jedné knize), záchrana v poslední sekundě, záporák s přezdívkou, nepravděpodobné zvraty, románové chování a myšlení postav, místy zvláštní překladatelská řešení. Je to tenké, čte se to snadno, potenciál napínavosti tam je (zajímavé prostředí nádraží), ale trvalou hodnotu v tom pro sebe nevidím. Přestože tím zklamu toho, kdo mi knihu doporučil. (Čteno v překladu Evy Masnerové.)
Rozhodně příjemnější setkání s tvorbou autorky, než pro mě nečitelný proud v „Nebe nemá dno“. Sice se i zde projevuje těkavý styl psaní a noření se do lyriky, ale minimálně v zachycení určitých emocí se jedná o hodnotné texty. Nicméně jsem nebyl schopen sledovat propojení některých povídek, mám zřejmě raději jiný druh prózy, ve kterém se při čtení lépe orientuji, ve kterém nejsou vybraná „fakta“ zamlžena oparem impresí. Proto mi nejlépe sedla kratší dílka v poslední třetině sbírky. Hana Andronikova psala originálně, po svém, asi dokonce charakteristicky, rozpoznatelně. Chápu, proč je ceněna, ale já s její stavbou vět, odstavců a stránek rezonuji jen částečně a místy.
Námět na povídku roztažený na 130 stran, během kterých se nestane nic, co by předčilo slibnou anotaci. Místy jsem se do čtení nutil, což je u tak malého rozsahu na pováženou. (Čteno v překladu Martiny Kašparové.)
Špatná kniha o Abbě, místy postavená jen na subjektivních dojmech autorů a neustálém jmenování stovek dobových figurek, které dávno zavál čas a které se skupinou a její tvorbou souvisejí jen velmi volně. Vědět, že o dekádu později vyjde česky kniha Carla Magnuse Palma, pro kterého je ABBA profesionálním i soukromým životem, a na jehož vědomostech o ní je to, na rozdíl od těchto autorů, znát, aniž by jen chválil, nikdy bych si tenhle titul od „profesionálních kritiků“ nepořídil. (Čteno v překladu Aleny Šmídové.)