Pýchaaposudek komentáře u knih

„Cítím se tak trapně, že víc to snad nejde, když v tom najednou uslyším vykřiknout Šedivku: Lulino, jdi do toho, máš na to!!! Neboj se a skáááákéééj!!! Skákej co nejvýše a pohazuj vlasy jako pořádná rajda, máš je nádherné! Prodej je!“
(str. 58)

Asi kombo PMS a těch nadšených reakcí tady, prvotinu herečky Jany Bernáškové alias Lucie alias Luliny jsem si taky objednala. Předsádka knížky slibuje, že „román nejen pobaví, ale zároveň nutí se zamyslet a klást si stejné nebo podobné klíčové životní otázky jako Lucie“. Takhle: některé klíčové otázky si rozhodně kladu doteď. Třeba: jak je možný přežít celých 350 stránek takovýho skvostu?! Sama jsem pokus o zábavu ukončila na str. 61, když autorka sama dozná, cituji: „...stupeň trapnosti začíná dosahovat neúnosné hranice“. Ve skutečnosti jej dosáhl už na straně 10, ale nevzdávám se bez boje.

Toliko můj zážitek. Faktem zůstává, že autorka se zjevně trefila do vkusu mnohých, u psaní se nejspíš dobře bavila, nikomu to neublíží a prodeje jsou vynikající. Dokonce jsem v posledním čísle časopisu Knihkupec zahlédla, že další titul ze stejného zdroje už je na světě...

Směle můj komentář přeskočte jako arogantní a hlavně nerelevantní, vždyť jsem zvládla sotva pětinu obsahu. Těm z vás, kteří se o kvalitách této "literární" události zatoužíte přesvědčit vlastními smysly: nabízím jeden v podstatě nepoužitý výtisk zdarma k dispozici.

15 31.10.2021

“Někdy si říkám, že dospět je dobré leda k tomu, aby se napravovaly škody a újmy utržené v počátcích. A aby se dodržely sliby dítěte, jímž jsme byli.“
(str. 110)

Útlá, hutná, smutná. Pouta jsem přečetla na jeden zátah, prakticky proti své vůli. Původně jsem tenhle titul spisovatelky z nejoblíbenějších záměrně vynechala (stačila mi předsádka). Jenže se mi rafinovaně vnutil coby dárek od přítelkyně. Takové znamení a závazek v jednom, to už pak nejde uhnout.
Bála jsem se, že to bude hrůza, že to bude těžké. Bylo!!! Hrdinové týraní a týrající, vědomě i jaksi mimoděk. V hlavní roli dítě nacházející útěchu v gradujícím alkoholovém opojení. Pokrytectví a nevšímavost generující frustraci a tragédii. Mechanismu jejich vzniku rozumí autorka dokonale.
Pouta čtenáře trýznivě sevřou jak objetí špínou nacucaných andělských křídel. Kocháte se, jak úžasně ta ženské píše, a to umožňuje číst dál. I když se vám chce zároveň celou dobu zvracet. Jeden je fakt vděčný za to malé světýlko naděje, když závěrem probleskne záchranná folie.
Čtení pro odvážné – a pro ty ostatní možná ještě víc.

„A jak by mohl být zlý, když je to člověk, kterého miluji? Díky němu už nejsem malá holka, která čeká na tátu v restauraci. Díky němu konečně existuji.“
(str. 79)

Skandální, jistě. Ale nikoliv skandalizující. Prosté zjevné snahy někoho zničit, plné zjevné snahy pomoci sama sobě prostřednictvím terapie psaním. Neopentlené, mířící na solar. Důkaz, že čtivé nemusí být blbé – právě naopak. Víc transparentní a sdílné než vše kolem „Mee too“. Mechanismus, jakým žena-dítě poskytuje predátorovi domnělé „svolení“, je popsán dokonale. Včetně ceny, kterou za to sama zaplatí. Troufnu si tvrdit, že nabízí jisté prozření. Takové je Svolení.

Pár obrazů kostrbatých, co se výrokové logiky týče, ale skoro odhaduji, že to jde na vrub překladu – redakci. Protože převaha jiných je prostě parádní.

Na kvality (respektive jejich absenci) uvnitř nehledě, mnohá kniha bývá označována (a nebývá jasné kým vlastně) za literární událost. Skutečná událost vypadá takto – podle mě:-). Svolení si prostě zaslouží moje nejvyšší hodnocení - a Vaši pozornost!

4 31.10.2021

„Je jedno, jestli jsou ty nemoci karmické nebo jaké; ale je fakt, že občas se člověk nevyléčí. A někdy se vyléčí vnitřně, ale na fyzické úrovni se to odrazit nestihne.“
(str. 134)

Nelekněte se obálky a nebojte se nic: autorka citově nevydírá, ani nesestavila seznam nejčastějších klišé. Mnohá úspěšně kácí, když jede kolem. A jiných se nebojí a směle je nechá vyniknout. Netlačí z vás slzy – potečou zcela přirozeně, zatímco se ve stejnou chvíli budete válet smíchy. Přísahám, že to zažijete!!!

Kniha vydá za všechny ezotericko – spirituálně – duchovně – sebe-rozvojové tituly. Tvrdím, že kdo ji přečte, má hotovo a bude „vědět“. A to bez otravných cvičení a aniž by mu kdokoliv cokoliv „tlačil“. Nina to sfoukla za vás a předkládá esenci. Žádné poučování ani návod na život. Takže taky nečekejte žádné laciné „uvědomění“, nebo snad tetelení „ještěže mě tohle nepotkalo“. Ani zdaleka. A přesto pozor: po přečtení hrozí... touha.

Myslím, že lze snadno odpustit drobné nedostatky redakce a občasné opakování se; toto není literární veledílo, ani se tak netváří. A zároveň není napsané vůbec špatně, na prvotinu ne-spisovatelky přímo obdivuhodně.

Titul je vhodný na dovolenou, do nemocnice, do ložnice, do škol a do všech čekáren – ať už na cokoliv. Dejte si to a šiřte zprávu o téhle nenápadné knížce dál – za svět plný jezdců!

2 31.10.2021

„Víš, že věci nejsou, co bývaly, když si musíš přiznat, že by ses raději milovala v posteli, než ve sprše.“
(str. 13)

Pro čtenářky cca 35-50, popř. pro ostatní věkové skupiny a pohlaví, pokud mají zájem nahlédnout, co a jak prožívá současná skupina výše uvedená.
Takový tlustý ženský časopis v pevné vazbě, na lepším papíru, s větším šmrncem, o něco chytřejší, o hodně vtipnější.
Zvládnete jej za večer, a potěšíte se. Nic víc, ale jsou dny, kdy to je nejvíc!

P. S. Někde jsem tady zahlédla povytažené obočí nad šíří prostoru, který je v knížce věnován invazivním kosmetickým zákrokům . Za mě: nemyslím, že je větší, než kolik odpovídá procentu „vylepšených“ či po vylepšení toužících žen v populaci.

2 31.10.2021

"Během takových nocí mívám jistotu, že se nenadechnu, dokud nevyřeším otázku svého bytí. Jaké je to pak ráno překvapení, když vidím všechno jasně, srdce tluče klidně a mysl je čistá." (str. 92)

Parádní! A to jinak nemám povídky moc ráda. Tyhle mě dostaly. Svojí náladou, vhledem do vnitřních dějů v mysli a srdci člověka, neokázalostí, neprvoplánovou nadějí.
Příště prosím autorku o román. Nebo aspoň novelu, pro začátek. Povídka Angelina je podle mě důkazem, že by to šlo:-).

1 15.01.2023