Rade komentáře u knih

Obdobný způsob psaní jako trilogie Skála (ostrov Lewis), ale přece jiné.
I tentokrát je hlavní hrdina mladý muž, kterému se v životě moc nevede, opět motiv tragické smrti rodičů, opět hledání sebe sama. Na pozadí detektivního příběhu, který není až tak důležitý. Ale místo hledání kořenů v dětství a mládí je tady linie hledání vlastních předků a vedle detektivní zápletky se objevuje zápletka zprvu vedlejší, která ale nabývá na důležitosti – spojení historie a současnosti, propojení osudů skotských vystěhovalců poloviny 19. století s osudy dnešních hrdinů. Ta historická linie byla strhující.
Odpouštím trochu vyumělkovaný konec, odpouštím tak trochu přehnanou shodnost hrdinů z minula a těch současných, odpouštím i ten nepravděpodobně „zděděný“ strach opustit svoje bydliště, protože mám zakódováno, že na někoho musím čekat…. Co nejde v životě, jde v knize, pokud je to napsáno takto uvěřitelně.
Petru Mayovi věřím vše – divokou bouři na moři, hrůzostrašný pobyt v podpalubí vystěhovalecké lodi, lásku, zklamání, ztráty, dokonce i tu až neuvěřitelnou nespavost hlavního hrdiny. Prostě pro mě žádné falešné tóny, málokdy se tak vcítím do knižních hrdinů… (95%)

22 05.07.2016

Tak jiné a tak originální…
Absurdní společnost plná absurdních postaviček, absurdní konverzace a absurdních detailů (kočí na kozlíku a hvězdolety, strážníci s helmami se stříbrným kováním, život na Měsíci ve skafandrech a k tomu magnetofonové pásky a rádia, metro s kiosky s největším kulinářským zážitkem – šunkou, vlašským salátem a limonádou). Docela těžké a depresivní čtení.
Groteskní popis totalitní společnosti musel působit v roce 1970 zcela nevídaně...

15 03.07.2016

Hodně zajímavé čtení, nicméně mi docela vadilo to levné vydání s minimem fotek, a když už byly, tak hodně nekvalitní. Např. ve stati o záhadě italských pyramid u Montevecchia, nebyla ani jedna fotografie, ani plánek, což zajímavému textu dost uškodilo.
Příslušnou fotodokumentaci jsem si našla na netu; nicméně pokud šlo o záměr vydavatele, aby kniha byla co nejlevnější, myslím, že to nebylo moc šťastné rozhodnutí.

4 02.07.2016

Kniha mého dětství.
Když jsem po mnoha letech jako dospělá viděla v rotterdamském přístavu stará obří skladiště s velkými nápisy SUMATRA, JAVA, BORNEO, byla jsem najednou zase mezi plavčíky kapitána Bontekoea, plavícími se z holandského Hoornu do tehdejší Východní Indie.
Svým dětským srdcovkám dávám vždy pět.

11 15.06.2016

Docela mě překvapilo, jak některé komentáře tak trochu fandí Frederickovi. Miranda je namyšlená, Fredericka trápí, ponižuje…
Ano, Miranda je levicová intelektuálka bojující proti vodíkovým pumám (je počátek šedesátých let!), zaměřená tak trochu na sebe a na svoje jedině správné názory (upřímně, kdo v jejím věku takový tak trochu nebyl?). Ve vztahu s Frederickem má ale navrch opravdu jen zdánlivě; je vězenkyně se vším všudy s malou nadějí na změnu, zato s obrovskou nejistotou, co bude. Její intelektuální povýšenost nad Frederickem je jen chabou zbraní a vzpomínky na zvláštní vztah s GP (tam je naopak Miranda ta intelektuálně nejistá) jsou jen únikem z hodně drsné reality.
Frederick Clegg je zato psychopat se vším všudy a speciálně jím vyprávěné části jsou neuvěřitelnou sondou do hodně ujeté mysli, která je logická, milující a empatická jen zdánlivě. Což se naplno ukáže v závěru.

14 13.06.2016

Četla jsem jako dítě a pamatuji si hlavně to, jak moc jsem se bála a jak působivé to bylo. Z děje už nic nevím, ale postava slepce, který si zaostřuje na očích přístroj na vidění a pronásleduje hlavního hrdinu, se mi v paměti vynořuje stále...

9 09.06.2016

Působivá atmosféra ponurého zimního Londýna poloviny 19. století s pověstnou mlhou, fiakry hrkajícími po hrbolaté dlažbě spoře osvětlených londýnských uliček a se společností rozdělenou na naprosto oddělené vrstvy obyvatel, chudou, a tu lepší.
Detektivka, ve které je jednou z hlavních postav skutečná postava spisovatele Thomase de Quincey, je sice chvílemi hodně drsná líčením brutálních zločinů, nicméně je - i díky postavám Thomase a jeho dcery Emily a jejich vtipným, a na viktoriánskou dobu odvážným hláškám - okořeněna jemným inteligentním humorem.

13 07.06.2016

Každopádně skvěle vylíčené pochmurné prostředí severních Čech, dětství plné zasutých frustrací, prapodivné mezilidské vztahy… A jako plus neotřelý jazyk plný vtipných i výstižných metafor.
První část knihy hodně dobrá, čekala jsem, že traumata z dětství se později nějak dramaticky vyhrotí, ale bohužel v druhé části příběh pro mě tak trochu vyšuměl a spíše nijaký závěr nenavázal na skvělý rozjezd.
Takové lepší tři.

7 06.06.2016

Krátké povídky laděné lehce do hořka s kapkami jemného humoru a nenápadných životních mouder. Tenká knížečka, tak akorát do vlaku.

„… Že nemá smysl se kvůli ničemu příliš bouřit a vztekat, ale ani zas propadat se do depresí, protože průsečíky našich cest vznikají, nebo nevznikají, často by se ty čáry užuž mohly protnout, ale náhle jsou z nich jen rovnoběžky nebo se vůbec uhnou jinam, a my nikdy nemůžeme rozhodnout, co z nich vzejde, co z nich vzejít má, nebo nemá. A proto ani nemá smysl se modlit o tohle či o tamto, nemá smysl si usilovně přát, jak nám někteří chytří namlouvají a radí, protože i když si něco vymodlíme, vypřejeme, a to není vyloučeno, nemůžeme dopředu vědět, je-li nám to ku prospěchu. Rozumíš? Jediný příkaz, který bychom měli poslechnout, to vím dnes už jistě, zní: nikomu vědomě neubližovat, nechat věcem volný průběh, nestěžovat si, leda jen na sebe a na svá vlastní rozhodnutí, na svoje vlastní volby, a být si vědom, že to, co je, je dobře, i když se nám to dobré nezdá. Že to dobré bylo, poznáme možná až kdovíkdy příště.“

4 01.06.2016

I když sci-fi není zrovna můj šálek, tak tohle se mi docela líbilo.
Plus za Ludvíka Součka, jehož knihy jsem hltala v dětství (Cesta slepých ptáků, Runa Rider, Krotitelé ďáblů) i později (Tušení stínu, Tušení souvislosti). A taky za pražské reálie, což je hodně příjemná změna po knihách odehrávajících se v kulisách mně neznámých měst a krajin, které pak lovím na googlu, a moc si je nedovedu představit. Díky známému prostředí bylo reálnější a uvěřitelnější. A do třetice za nevšední grafickou úpravu knihy, která příběh nejen ilustrovala, ale i dotvořila.

2 30.05.2016

Tak tohle bylo něco dost neobyčejného. Zprvu nostalgické vzpomínky na dětství, dospívání, mládí, první lásku, tak skoro ve stylu Posledního kabrioletu. Setkávání s „pátou postavou“ je postupně, jak život vypravěče postupuje, temnější, zlověstnější, od přátelského vztahu nevinného chlapce s mladým fandou na elektřinu, přes znepokojivá další setkání až po závěrečnou část, která činí příběh najednou něčím úplně jiným, než se zpočátku tváří. Tak trochu mi připomnělo i Nežádoucí efekt Christophera Priesta. Postupné, nenápadné budování atmosféry, která pomalu přechází v bouři obrazně i ve skutečnosti. A asi se teď budu víc bát bouřek... (90%)

13 22.05.2016

Typický Roald Dahl s překvapivými, tentokrát lehce erotickými pointami. Oddechovka jak se patří, snad s výjimkou konce jedné z povídek, tam člověku úsměv trochu zamrzl...

6 21.05.2016

Že autor není spisovatelem? No jasně, že ne… Je to chirurg působící v misích Lékařů bez hranic a jeho zápisky jsou tak opravdové, drsné, lidské, dojemné i vtipné, snad právě proto, že spisovatelem není. Hodně působivé čtení.
Trochu mi připomnělo knihu Do temnoty od Pavla Stehlíka, ač obsahem zcela odlišné mise, v něčem přesto podobné.

10 21.05.2016

Detektivka, psycho, thriller, a taky staré kingovské téma fanoušek versus spisovatel, ale zase úplně jinak... Výborné, nicméně v závěrečné části se mi zdálo toho honění, míjení a neuvěřitelných náhod už trochu moc.
Znovu jsem si uvědomila, jak umí King nenápadným způsobem evokovat dobu, ve které se příběh odehrává, ať jsou to 60. léta (Dallas 63, Lunapark), nebo současnost - zde třeba odkaz na populární postavičku pro děti SpongeBob nebo soundtrack k filmu Vykoupení z věznice Shawshank.

14 18.05.2016

Podrobné a docela čtivé vyprávění o výstupu na Mount Everest. Dozvíte se mimo detailů o vlastním výstupu takové podrobnosti, jako je například, jak tam nahoře vykonávat potřebu, co se dá a nedá jíst či pít, podrobný popis způsobu aklimatizace, případně průběhu výškové nemoci, jak je to s hygienou a mytím, či vlastně nemytím, a jaké je to tísnit se ve čtyřech v malém stanu. A navíc hodně detailní pohled do psychiky člověka v extrémních himálajských podmínkách.
Skutečnost, že zemřelí horolezci zůstávají nahoře tam, kde je zastihne smrt, drsně dokazuje to, jak nebezpečná je cesta vzhůru. Setkání s mrtvým Robem Hallem (zemřel v bouři v roce 1996, viz např. kniha Peklo blízko nebe Jona Krakauera) bylo dost působivé…
Co mi trochu chybělo, byly fotografie z výpravy a možná i nějaké plánky cesty a výškových táborů, aspoň pro toho, kdo s četbou o Everestu začíná právě touto knihou.

8 10.05.2016

Zajímavé shrnutí dobývání Mount Everestu. Plusem je, že autorem je jeden z nejzkušenějších himálajských horolezců, takže vystižení atmosféry dobývání osmitisícovek je víc než autentické.
Podrobný pohled na osud britských výprav z let 1921, 1922 a 1924, zejména pak na G. Malloryho, jehož poslední okamžiky na vrcholovém hřebeni Mount Everestu v roce 1924 zůstávají i dnes po nalezení jeho těla tak trochu záhadou.
Úvahy vložené do úst mrtvého Malloryho jsou spíše úvahami autora, vztahují se nejen k Malloryho výpravám, ale obsahují komentáře k vývoji horolezectví, k postupné změně v pojetí himálajských výprav, i kritiku komercionalizace dobývání himálajských kopců. A taky dost smutného nepietního kupčení s fotografií mrtvého Malloryho…
Nikdy jsem si tolik neuvědomila, k jak razantním změnám došlo ve vybavení horolezců (technické pomůcky, oblečení). I z tohoto pohledu je výška dosažená Malloryho výpravou v roce 1924 na Everestu (cca 8550 až 8600 m) úctyhodná.

„Oblečeni jsou tak, jak bylo tenkrát obvyklé: spodní triko ze shetlandské vlny, silná flanelová košile, svetr z velbloudí srsti, šest lehkých shetlandských pulovrů, dvoje dlouhé shetlandské spodky, flanelové kalhoty a přes to všechno polohedvábný overal Grenfell proti větru. Hlavu chrání lehká vlněná kápě, kryjící uši a krk, přes ni se přetahuje plátěná kápě Grenfell. Na nohy přijdou čtyři páry shetlandských punčoch, jeden přes druhý. Velké horské boty jsou okovány jen lehce, ale natolik, aby spolehlivě bránily sklouznutí na srázných svazích. Na rukou mají vlněné rukavice bez prstů, na nich druhý pár z jihoafrické jehněčiny.“ (rok 1933)

9 04.05.2016

Drsné, kruté, absurdní psycho. Neuvěřitelně plasticky vykreslená šílená Annie versus uvězněný spisovatel Paul, který se postupně mění ze sebevědomého chlapa ve fyzickou a psychickou trosku. A souboj v podobě šílené hry na „Jak to bude dál?“ Komorní horor o dvou postavách.
Trochu i o spisování, záludnostech popularity, a něco málo i o samotném Kingovi.

"(Takovou živou představivost!)"

Hodně váhám s hodnocením, v rámci žánru a toho, jak moc to bylo působivé, zaslouží maximum, ze subjektivního hlediska té fyzické krutosti tam bylo občas na mě až moc… Nakonec 90%

19 28.04.2016

Působivý pohled na americký „divoký“ Západ, trochu jiný, než jak kreslily knihy a filmy mého dětství. Tak trochu pro mě navazuje na Oregonskou stezku Francise Parkmana, která mi taky ten poněkud zidealizovaný pohled na Západ poopravila.
Film je dost drsná a naturalistická ilustrace ke knize a stojí za zhlédnutí. (Ono přečíst si v knize stručné „Arikarové zabili šestnáct našich mužů“ - a vidět to pak v barvě v přímém přenosu do poslední podrobnosti, je přeci jen trošku rozdíl.) Nicméně knižní příběh je ve filmu silně pozměněn.
Kniha je mnohem reálnější, autor se více přidržuje příběhu skutečného Hugha Glasse, popisuje celkem věcně a občas s lehkou ironií vztahy mezi trapery, obchodníky a kmeny indiánů – Siouxů, Arikarů či Mandanů v americké divočině první poloviny 19.stol. Smrt, zranění – to vše je jen součást drsného života v nepřátelské divočině, žádné velké smutnění, žádné fňukání, náročný boj o přežití dál pokračuje; to platí pro všechny, nejen pro Hugha…

8 22.04.2016

Kohoutovy knihy jsou hodně čtivé, plusem jsou pro mě události okolo roku 1948. Trochu paradoxem je, že právě proto, že autor sám byl v této době hodně politicky aktivní (samozřejmě prokomunisticky), je ztvárnění tohoto období značně věrohodné.
Pro mě trochu mínus za lehce melodramatický příběh lásky, ale nakonec proč ne, už jsem si na to v knihách autora docela zvykla.
Závěr uvěřitelný a vlastně jedině možný, opačnému vyústění by nebylo možné věřit.

4 19.04.2016

Největší sílou knihy je to, že jde o skutečnou událost. A zřejmě i celkem pravdivě popsanou, protože hlavní postavy se chovají zpočátku lehkomyslně až hloupě, a v určitých chvílích i neférově. Takže nakonec i plus za to, že to autor přiznal a příběh zřejmě nijak moc nepřikrašloval.
Takové lepší tři.

7 15.04.2016