RADOST komentáře u knih
Občas bychom si měli připomenout, že nejsme pány tvorstva, ale součástí přírody, která nás může zaskočit, překvapit, zlikvidovat. Kniha nastiňuje jednu z možných alternativ. Těším se na další díly této trilogie.
Mistrovsky napsané dílo! Pomalé plynutí děje, celková rozvláčnost, která nutí dnešního čtenáře až k netrpělivosti, nesmírně přispěly k dokreslení charakteristiky postav i života v Japonsku v době před vypuknutím 2. světové války. Vcítit se do tradičního způsobu myšlení a "odevzdanosti" žen není pro současného čtenáře vůbec lehké. V kontextu s dalšími knihami o historickém i současném Japonsku si uvědomuji velkou sílu a odhodlanost žen, kterým se podařilo docílit emancipace a přitom zůstat Japonkami, hrdými na historii i tradice své země.
Žijeme své životy s vědomím, že všechno musíme stihnout a že máme dost sil na vše, co hodláme udělat. Autor přesvědčivě a citlivě vystihl přechod od hektického optimistického života k pomalému plynutí času a novým myšlenkám v situaci, kdy nás osud zaskočí. Budu žít? Jak mám žít? Stojí za to žít? Za sebe říkám - stojí za to přečíst tuto knihu.
Osvěžující vtipná četba. Pobavila mě nejen obsahem, ale také autorovým "chlapským" stylem.
Miluji takové románové "učebnice" historie, navíc s bonusem dobrého doslovu a kvalitního překladu.
Výborně napsaně povídky o obyčejných lidech, většinou se "zpackaným" životem.Zamýšlejí se nad sebou, avšak pro svou nerozhodnost nenalézají cestu ke změně. Oceňuji autorův styl, jeho výstižné zkratkovité popisy, kterými skvěle navodí atmosféru a čtenář je najednou přítomen dění a ztotožní se s myšlením hrdiny povídky. Velmi talentovaný autor, mistr slova, ráda si přečtu jeho další díla.
Nevšední příběh. Kniha o vztazích v rodině, o emigraci, o státem diktované nesvobodě. Škoda, že autorka téměř chaoticky volila prolínání životních období. Vyprávění jejího příběhu v časové ose by bylo, dle mého názoru, působivější.
Několik navzájem propletených životních osudů nutí čtenáře zamyslet se nad potřebou dobrého rodinného zázemí, příčinami i projevy domácího násilí, a také nad silou lidského ducha. Je opravdu těžké najít znovu odvahu plnohodnotně žít po přestálém násilí či zásahu těžké nemoci nebo s pocitem vlastní dávné zbabělosti. Dobrá kniha. Jsem ráda, že jsem se nedala odradit výtvarným zpracováním přebalu knihy. Evokuje ve mě "červenou knihovnu", slaďák - a o ten tu opravdu nejde.
V knize je vylíčen nejen životní příběh Anity Delgado, ale také život v Indii v první polovině 20. století a její vztah k Evropě. To považuji za její největší klad.
Dobré téma, ale svým zpracováním a přefabulováním se příběh stal pohádkou pro dospělé na téma, kterak se zhýčkaná sebestředná sobecká a krutá princezna velmi rychle stala ve svých padesáti letech hodnou pracovitou všestranně nadanou empatickou babičkou. Četlo se to lehce, občas se ale vloudil prohřešek proti pravopisu nebo reáliím.
Autor střídmě popisuje svou strastiplnou cestu z Polska do sibiřského gulagu a následný útěk přes Afganistán až do Británie. Výborně napsané svědectví o stalinismu i osobní síle. Přečtěte si!
Hluboce smekám před paní Fantlovou. Obdivuji její životní sílu a kázeň. Ta jí pomohla přežít všechny válečné útrapy a také sepsat své vzpomínky. Muselo být hodně těžké při psaní vše znovu prožívat a přesto zůstat u holého líčení oproštěného od emocí.
Nechápu, jak toto všechno mohli lidé přežít. Nechápu, jak toto všechno mohli lidé lidem dělat. Jen vím, že lidé se nezměnili. I proto děkuji za tuto knihu, která poučuje i varuje.
Dobrý příběh, nutí k zamyšlení. Lze po velké ztrátě překonat smutek a radovat se alespoň z toho, co zůstalo? Nebo je nevyhnutelné se skoro zbláznit, pomstít se, ubližovat sobě i těm, kteří zůstali. Zdlouhavost některých pasáží tady zřejmě byla záměrem, podtrhla tu nekonečnou tíhu a bezvýchodnost života po vraždě malé dcerky.
Zajímavá kniha. Vlastenectví, kolektivní vina, touha rodičů splnit své sny prostřednictvím dětí, diskriminace. Především však jímavý příběh dvou Američanů, kteří však pro původ svých předků za Američany považováni nejsou.
Dobré charakteristiky postav. Líčením jejich života autorka nastiňuje mnohé problémy současnosti. Kniha je celkem zajímavá, ale děj je překombinovaný, jména hlavních postav povětšinou exotická a nezvyklá, vše nakonec probíhá v jakémsi mikrosvětě. To vše ubírá ději na reálnosti. Méně by bylo více.
Vančura se mi vždycky četl těžce a období, ve kterém Markéta žila, mě přímo odpuzuje. Není tedy divu, že se mi kniha nelíbila. Četla jsem jen z musu, povinná četba. Později jsme se školou šli opět povinně na stejnojmenný film, kritiky velmi oceňovaný. U mnohých scén jsem zavírala oči, film byl dlouhý, měla jsem z něj velmi stísněný pocit. Protrpěla jsem knihu i film a jsem ráda, že v dospělosti byl výběr četby nebo filmů ponechán jen na mém úsudku.
Také jedna z knih povinné četby padesátých let. Smutná, o těžkém údělu, moc mě nebavila. Ale účel splnila, byla jsem ráda, že se mám lépe. Že žiji ve "šťastné době".
Tuto knihu jsme měli doma, s bráchou jsme ji měli jako povinnou četbu. Nebyla sice tak dobrá jako Neználek, ale tehdy nijak neurazila náš čtenářský vkus. Klučičí příběh mě zaujal, bylo to výchovné a já tenkrát byla vzorná školačka.
Samotná kniha mi v paměti neutkvěla - jen ten dětský pocit, že mnohým těm cizím pohádkám úplně nerozumím a tudíž nevěřím, že se to těm dětem v dalekých zemích líbí.
Ano, brigády všeho druhu provázely moje dětství a mládí. Jen ty ve školce mě minuly, neboť jako dítě "nepracující" matky jsem do školky chodit nesměla. To byla první životní nespravedlnost, která se mně velice dotkla a donutila mě přemýšlet nad světem.
Nicméně kniha se mi líbila. hlavně obrázky Ondřeje Sekory.