reader.007 komentáře u knih
Včera zasvítilo slunko a tak jsem sedla na kolo a dala si odpolední "tour de knihbudka", jak činím pokaždé, když chci spojit příjemné s užitečným. A vrátila jsem se (mimo jiné) s tímhle, protože jedno z dítek momentálně ujíždí na zvířátkách, pročež jsem si řekla, že by se jí to mohlo líbit. Líbilo. Velmi. Dokonce to pasovala na "nejoblíbenější knihu", jelikož ji zhltla asi během dvou hodin a to mi zavrtalo hlavou natolik, že jsem v noci následovala jejího příkladu.
Můj osobní verdikt je tedy o dost střízlivější, zlatá Lassie, Pirát, Kazan a mnozí jiní; tady mě nesmírně iritovalo především to americké svatouškovství. I když mám k pravdě pozitivní vztah, jsou chvíle, kdy je můj přístup... ehm... benevolentnější.
Jednoznačně skvělá kniha v mnoha ohledech.
Připomínání, co znamenala a kam vedla Mnichovská smlouva naši republiku, není nikdy dost a člověk skoro s láskou vzpomene reklamu s bábinkou, která na ni s takovým gustem plivla (výstava originálu Mnichovské dohody v letech 2008 - 2009). Sama bych neodolala.
Ale ke knize: dějištěm dramatických událostí je malá víska v Čechách, která naplno pocítí tvrdou a nesmiřitelnou moc, jakou nás Němci oblažili v roce 1938 a která definitivně nerozdrtila český národ jen proto, že Hitler byl ve svých cílech příliš nedočkavý a tak "položil svá vejce do příliš mnoha košíků", na což mu ale nakonec navzdory podpoře československého vojenského průmyslu nestačily síly.
Postupné utlačování ve formě likvidace české školy, svévolné zavírání lidí pro sebenepatrnější podezření i nasazení zrádce tam, kde je společnost nejzranitelnější - tedy mezi děti, to vše dohromady i každý krok zvlášť je tím mrazivější, že v nich momentálně spatřuji paralely i v současných událostech.
Mimochodem, právě ten záškodník v roli oblíbeného učitele a vychovatele ve mně dokonale přehodnotil doteď naprosto nevinně vyhlížející postavu Rikitana z Hochů od Bobří řeky.
(SPOILER) Hrdinka je čtenářům knih S.R. známá už z knihy První polovina nebe a zde sledujeme pokračování, kde o cca 4 roky starší Simona mezitím zakotvila v manželství i úspěšné kariéře. Je prakticky neuvěřitelné dnes číst o babě ve věku 21-22 let, která se považuje za prakticky vyschlou větev protože JEŠTĚ nemá dítě (škoda že si nemohla zacestovat alespoň o 20 let do budoucnosti, kdy porodnice už praskaly ve švech 40ti i 50ti letými prvorodičkami. Tehdy by nejspíš raději šly na potrat než aby absolvovaly tu hanbu stát se matkami ve věku babiček). Ale zpět k ději:
Zprvu přistupuje k "povinnosti" zplodit potomka skoro pečlivěji a urputněji než královská manželka, postupně se ale pod vlivem tlaku okolí a zdánlivému nezájmu manžela stává opět tou starou blbkou, kterou jsme měli možnost poznat už v předchozí knize, a tak vlastně jen náhodou a díky utkvělým romantickým představám nedotáhne do konce nevěru, která by jí když ne zničila život, tak minimálně mohla zajistit doživotní špatné svědomí při pohledu na malou kukačku.
Na štěstí pro ni byl autor milosrdný :-)
(SPOILER) Na každém šlechtickém dvoře mají něco – někde levobočci vydávají ukřivděné paměti, jinde nemůžou provdat dceru. Zvlášť když mají dvě a ta vdavekchtivější je zároveň i ta protivnější. To se pak skočí po každém Ivanovi který nestačil zabouchnout vrata před nosem. Dlouhé zásnuby nejsou žádoucí, mohl by se rozmyslet a tak i když si budoucí nevěsta užene chorobu těsně před odjezdem, raději její nepřítomnost zakamuflujeme záskokem, jen aby budoucí manžel neucuk. Zaskakující dvojče je sice nevhodně duchaplné a i jinak dokonalé, jenže lepší nemáme, snad to nebude vadit a král i poddaní následnou výměnu velkoryse přehlídnou, zvlášť když je revoluce na spadnutí.
Ale to je vlastně jedno, stejně jsme si tu zemi zase jen vymysleli.
(SPOILER) 1822 - Můj milý deníčku, dlouho jsem tě zanedbával, bo se stalo moc věcí. Jednak jsem se oženil a protože sousedi z vedlejšího kopce řikali, že tak budeme víc kamarádi, vzal jsem si tu jejich gertrudu. Bohužel mi hned po svatbě oznámila, že s ní žádné kámošení nebude, jenže to lhala, protože na to už jednoho měla a dokonce si s ním ukámošila buben. To jsem ale zjistil až když mi zdrhla. Tak jsem se urazil, našel jsem ji i kámoše a toho jsem oddělal. Nechtěně... Bohužel si to gertruda vzala moc k srdci a tak musím zase shánět novou. Uvidím s čím přijede pucflek, ale doufám že v tom chudobinci vybere nějakou pořádnou obludu, aby u sousedů na kopci viděli, jak moc jsem uraženej…
(SPOILER) Láska vítězí (1917) – Přestože historie i sami Angličané hodnotí svou pozici po Waterloo jako vítěznou, mnozí z těch, kteří tehdy navrátili do vlasti, se jako žádní vítězové necítili. Hrdina příběhu naštěstí nenechal doma manželku a má alespoň to štěstí, že mu neschází žádná z končetin, jenže i když neumírá hlady, zpustlé panství a rodný dům moc nadějí neskýtají. A to ještě objeví v matčině ložnici dalšího nezvaného strávníka. Přes počáteční chuť ji vypakovat pochopí dívčiny důvody vyhledat azyl v jeho domě a nakonec se skamarádí natolik, že jí odpustí i to, že ho elegantně zbaví vdavekchtivé bývalé milenky a na oplátku jí vypomůže vypoklonkovat nevítaného ženicha.
Když jsem si popis knížky po prvé přečetla v jiné knize z edice, napadlo mě, že to je přesně ten typ příběhu, do kterého se tak ráda obouvala Cartlandová, ačkoliv ta si nikdy neodpustila větší pentle, cukrovou vatu a především mnohem slabodušší hrdinky, které padají před svých hrdinou hned na to... na kolena.
Snad taky proto je tahle kniha mnohem vtipnější a duchaplnější než všechny "cartlandovky" dohromady, i když ji mírně hendikepuje poněkud šroubovaný sloh.
Je ale znát že to psala Francouzka, protože kdo jiný by si dovolil svatokrádežný výrok na adresu jmenovaného vojska:
"Prušáky ovšem také (...) nenávidím, ale to jsou opravdoví vojáci. Ti se bijí s ohněm, kdežto Angličané jen tak, na rozkaz a při tom vypadají jako by se báli, aby se neumazali."
Se pak nedivte, že ji Cartlandka neobšlehla, taková urážka!
No dobrá, četla jsem to jen proto, že mě zajímalo co zase za poklad dcera dovalila z knihovny a stručně shrnuto, je to "vlhký sen pubescentní muzikantské Lidušky okořeněný stalkingem a v barvách Cvrlikání". Dočíst to mě donutila jedině touha vědět, proč ta ústřední kikina sedí ultimátně doma na prdeli za zavřenými dveřmi a sociální vazby udržuje jen s cvokařkou a podobně jeblejma pošukama přes chytroplacku. Cukrkandl se táhnul až ke konci, kdy přišla studená sprcha a kdyby mi dcera netvrdila, že na to údajně navazuje druhý díl, kde "je všechno jinak" asi by mne z posledních řádků poněkud mrazilo.
Za mne má v celé sbírce smysl, švih a vtip jediná báseň, která vlastně i tu sbírku dobře shrnuje:
VIRGULE
Koupil jsem si tužku
za tři padesát:
marně na ní tlačím,
verš z ní nevypáčím,
nechce se jí psát.
Co si vlastně myslí
tahle propiska!
invenci mi ničí
flétna trpasličí,
která nepíská.
Mám ji reklamovat,
ztrestat její klam?
Hůl nad sebou lámu,
vyhodit tu dámu
si však netroufám.
Zobáček má němý,
zato pevný klips.
Jako malá túje
přísně ukazuje
tam, kde teče Styx.
(Navíc ji velice prakticky najdete hned na klopě obálky, minimálně ve vydání 1984)
Nemůžu říct, že by mne tahle kniha vůbec nijak nezasáhla, stejně jako cítím zvláštní úzkost, ale někdy i radost když se probírám starými fotografiemi pradědečků a prababiček a vzpomínám na lidi dávno mrtvé a jejich pohnuté osudy. Tahle sbírka básní nebásní (no nerýmuje se to, tak co je to za báseň, že... ;-) má totiž přesně takovou atmosféru. Pár střípků dává znát, k jaké straně "barikády" se autor a někteří členové rodiny přikláněli, což sice může ve výsledku trochu skřípat, nicméně i to patří k dokreslení portrétů lidí i doby do níž patřili. Nalezeno v knihbudce a poputuje zpět...
(SPOILER) Každý nevděčný a nablblý hejsek oplývá alespoň jednou ctností a pro hrdinu tohoto příběhu je onou ctností jeho sestra. Bohužel mají i otce stejně nevděčného a nablblého, kterému nestačí že mu dcera v podstatě spravuje panství, takže se mimo sladkého nicnedělání ještě rozhorluje nad tím, jak je nedokonalá, všední, příliš vysoká a především PŘÍLIŠ SVOBODNÁ. A že synáček potřebuje platit dluhy, zadá mu jako revanš ze svého pohledu nesplnitelný úkol – najít té hrozné dceři (a sestře) manžela. Mládenec si k tomu na pomoc naverbuje kámoše, ale už jejich první pokus je tak nemožný, že kýžený „plán“ zamýšlená oběť okamžitě odhalí. Protože je to bytost nezdravě hodná, nejen že je za to nerozčtvrtí a nenaháže hladovějícím rybám či jiné potřebné havěti, ale dokonce se rozhodne být jim ve snažení i nápomocná. Výsledkem je trochu za vlasy přitažené, předvídatelné, nicméně docela vtipné počtení.
To by jednoho fakt naštvalo. Hrdina se vrátí z války ověnčen slávou a jizvami a doma na něj čeká manželka a je... dokonalá. Tomu se říká smůla. Možná by ji měl trochu omlouvat fakt, že jí budoucí válečný hrdina těsně před odjezdem zachránil život při pokusu o sebevraždu, jenže kdo má mít nervy na to jak ji všichni zbožňují?
Dělám si srandu, docela to ušlo ;-)
Přestože se četbu kterou předkládám/doporučuji dceři snažím mít víceméně pod kontrolou (aby mi nečetla nějaké porno ;-)), knihy Stanislava Rudolfa jí dávám bez obav, že by narazila na něco závadného, i když mnoha z nich stále ještě dlužím svou vlastní pozornost. Do nedávna to platilo i o téhle útlé, přesto přímo akcí "těhotné" knížce, do které se autorovi podařilo vměstnat na prostoru pouhých několika hodin tolik děje a dívčích i ženských osudů, co jiní spisovatelé potřebují na romány o stovkách stran. A přestože dnes už je kniha nejen školním zaměřením studentek, ale i přístupem rodičů příběhem skoro dávné minulosti, opravdu jsem si čtení užila nejen jako sondu do dob, kdy můj vlastní život teprve začínal.
(SPOILER) Než se svým gamblerstvím přešaltrovali na rugby a fotbal, byli Angličani tělem i duší koníčkáři a tak není divu, že se do Ascotu léta páně 1822 sjela půlka ostrovanů, aby minimálně jednou ročně dali pořádně vydělat bookmakerům, kapsářům a místní gastronomii. Jednomu z čelních hraběcích hazardérů však vybouchne ubytování, na spaní pod širákem je moc nóbl, takže prostě osloví prvního nešťastníka, co bydlí poblíž. Ten má sice radost, že může svůj dům nabídnout takové honoraci, ovšem vzhledem k špatné pověsti hrabátka se pro jistotu rozhodne zavřít do tajného kumbálu svou líbeznou sestřičku. Je jasné, že zvědavá ženská se tam dlouho neohřeje a jen tak mimochodem odhalí tajné protihraběcí spády…
(SPOILER) Zatím je to teprve druhý počin, kde BC nechala zamilovat chlapa jako v pořadí prvního a nenechala tu špinavou a ukňouranou práci hlavně na ústřední kikině.... ehm, dámě. Ta si víceméně spokojeně učitýlkuje tureckému dorostu, než jednoho z musulmanů napadne, jak skvělý motýlek do harémové sbírky by z ní byl. Naštěstí si krátce před tím zařídila protekci u okoloplavoucího a zlotřilým ruským agentům unikajícího fešáka, takže využije styky a před šťastným osudem třetí manželky raději zdrhne.
Suma sumárum čtení je to mnohem lepší než by se mohlo zdát z anotace, nicméně jedno vám teda povím: kdyby na mne chlap v posteli někdy zařval to, co hlavní hrdina zde v posledním odstavci, už bych se mu v životě nedokázala podívat s vážnou tváří do obličeje.
(SPOILER) Lady Lorinda je sice prý šťavnatým soustem pro každou drbnu v Londýně, jenže když vezmu v potaz popisy ostatních dam a především jejich garderóby, musela to být pořádná fuška aby alespoň trochu vyčuhovala. Dokud tatík v kartách příliš neprohrává, je to celkem únosné, jenže pak to vezme ve velkém stylu a najednou nezbude Lorindě víc než pár hadříků co už se nedají prodat, ctitelé se rozprchnou jak vrabci po výstřelu a jí nezbývá než se zašít na venkově v Cornwalu, kde se jí brzy dostane nabídky, kterou fotřík odmítá nevyužít. Nebylo to tak špatné jak jsem se obávala, přesto ani žádná extratřída.
(SPOILER) Jak to jen ty anglické krasavice dělají, že si nedokáží udržet rodiče naživu. Jednoho… prosím, to může být nehoda. Ale oba dva – to už je opravdu nedbalost. No a Gardénie je zrovna takový případ. Naštěstí má za kanálem majetnou tetičku a tak nemusí nutně umřít hladem. Bohužel se postupně ukáže, že teta je tak trochu prostitutka a navíc se nechala milencem vmanévrovat do špionáže, takže o nějakém klidném rodinném zázemí nemůže být řeč, jenže to by se Paříž nesměla hemžit anglickými zpustlíky, kteří jsou pro Barbaru Cartlandovou vždy ochotni zachraňovat ohroženou nevinnost. Alespoň že se tady nekoktá.
(SPOILER) Z téhle knihy jsem poněkud zmatená. Autorka nám sice představuje hrdinku jako všestranně dokonalou bytost, která kromě nezdravého bohatství disponuje (prý) nadpozemským půvabem, jiskřivou inteligencí a silným duchem, jenže pak jí strejček s taťkou vmanévrují do nějakého pletichaření s fingovaným sňatkem a v tu ránu je z ní tváří v tvář ženichovi koktající kikina s kolenama z tvarohu. Ovšem ne pořád – jak se na obzoru objeví lupič, je z ní zase amazonka. Lupič vyklidí pole – zase tvaroh. A pak ta svatební noc - to se s vážnou tváří fakt nedalo...
Název i anotace jsou poněkud zavádějící. Kniha obsahuje hlavně popisy hromadných likvidací vězňů koncentračních táborů, jejich přesuny a lékařské pokusy na lidech včetně dětí.
Celkově to na mne dělá dojem, jako kdyby se autor snažil obhájit nešťastný britský nálet stylem: "Vždyť oni ti nacisti byli mnohem horší a my jim v tom chtěli jen zabránit."
Tyto pohádky vyšly i v rámci svazku Martínkova čítanka a 2 klubíčka pohádek. Petiškovsky nápadité, líbezné a čtivé. Výborná volba na čtení před spaním od 3 do 8 let nebo pro první čtení.