renefer komentáře u knih
Série s Johnem Taylorem se mi líbila víc. Tady mi chybělo nějaké stěžejní téma. Jako by autor nevěděl, co si s Eddiem počít. Pak se to nějak vyvrbilo, ale počkám si, jak to bude pokračovat.
Těžko se mi píše hodnocení. Nebyl to ani historický román, ani červená knihovna, ani filozofický traktát. Byla to taková směska, která mě popravdě moc nebavila. Některé myšlenky byly zajímavé a za to jednu hvězdu, jinak asi nic dalšího od této spisovatelky číst nebudu.
Vůbec to nebylo špatné. Tana má sice občas rozumové zkraty, ale ve finále je jí to nakonec vlastně k dobru. Jako třeba, když zachrání upíra, který si má pochutnat na jejím kamarádovi. Trochu kostrbatá mi přišla popsaná přeměna v upíra, ale to jsou tak jediná negativa této knížky. Zase mě to vrátilo do éry Stmívání, kdy upíři byli top.
Chronologicky popsaný vývoj pyramid, ke každému vládci se autorka snaží připsat krátké info o průběhu vlády. Kniha obsahuje schématické náčrtky staveb a jejich komplexů, doplněno úryvky ze soudobých textů. Pro mě bohužel málo obrázků a fotek, jakýkoliv podrobný popis se nevyrovná vizualizaci.
Nějak mi k sobě nešel děj knihy a formát psaní. Zatím co obsah je na pomezí hororu a fantazy, tak jazyk inklinuje spíš k humoristickému románu. Jako hororový příběh v podání Kopyta a Mňouka.
Nebylo to špatné, je to hodně podobné sérii Města kostí, opuštěná dívka v Institutu, dva chlapci, z toho jeden úplný jelito. Ale spisovatelka píše čtivě, dá se to přelouskat i když už nejste cílovka. Ve svém žánru tohle patří k té lepší půlce.
Pokračování se mi nelíbilo. Nejsilnější čarodějka Tegan a pokaždé ji Gideon sbalí a odtáhne kam chce... Bess, 300 let stará čarodějnice, která si neumí poradit s žádnou zapeklitou situací a jediné co dělá je, že pobíhá po okolí, jestli náhodou nezahlédne nějakou podezřelou osobu. A ani toho Willa nezachránila. Do čtení jsem se musela dost nutit, prostě nuda v Brně :)
Po prvním díle bylo tohle dost zklamání. Nemám ráda prostředí šoubyznysu a nechápala jsem, proč je třeba Lauru schovávat před jejím agentem a proč Lars tak vyšiloval, když mu nebrala telefon, jako by jí šlo o život. Navíc na mě působila její postava strašně ploše, spíš jako plakát na zdi než reálný člověk. Sečteno a podtrženo víc jak 3* nedám a to jen proto, že mám slabost pro potetovaný a plešatý řízky ;)
No tak zase ne. První díl se tak moc podobal Tolkienovu Pánu prstenů, že jsem musela stále porovnávat a nevyšel z toho srovnání dobře. Druhý díl začal velmi slibně, ale pak se to nalezením elfky zadrhlo a do čtení jsem se musela nutit. Hlavní postava Will je prostě zoufalec a sáhodlouhé rozbory jeho duševních pochodů při použití elfeínů mě strašně vytáčely. Nevím, jestli bych dala další díl s Willem, ale spíš ne, a ačkoliv jsem si koupila pokračování série, moc se mi do něj nechce.
Zkusila jsem a ne, tohle opravdu není nic pro mě. Kniha, ač detektivka, je psaná v takovém, nevím jak jinak to nazvat, bodrém stylu, který úplně ničí jakékoliv napětí. Dost mi styl psaní připomíná pana Švandrlíka a jeho Kopyta a Mňouka. Všechny postavy disponují stejným tónem mluvy a tak román působí jako vyprávění jednoho člověka, který si už nic moc nepamatuje, ale snaží se příběh aspoň přeříkat svými slovy :)
Nějak tomuto spisovateli nemůžu přijít na chuť. Napínavé okamžiky jsou jeden jako druhý, pořád se všude míhají nějaké stíny, Raker jedná bez nějakeho rozmyslu, jen čeká, jak se to vyvrbí a navíc beze zbraně a finále je … “ a pak to uviděl” a konec kapitoly. Prostě mě to neba.
Intriky v intrikách jiných intrik. Ale ne vždy všechny vyjdou. A do toho vražda císaře a boj o Británii. Opět moc hezky a barvitě popsáno, většinou čerpáno nebo odvozeno z historických pramenů, autor si pěkně v doslovu zdůvodnil, proč a jak co změnil, aby to dávalo smysl. Jen už se mi začínají plést všechny ty římské postavy s předlouhými jméno začínajícími nejčastěji na C nebo P.
Nebudu hodnotit jednotlivé povídky, všechny jsou výborné. Je vidět, že česká fantazy nezajde na úbytě.
Nebylo to špatné, bylo tam všechno, co je potřeba pro dobrou detektivku. Bohužel jsem poslouchala jako audioknihu, takže jsem musela začít asi v půlce od začátku, protože mi uniklo střídání postav. Navíc četba p. Gajdošíkové s její intonací a věčným "zme" mě přiváděla k šílenství. Takže bych dala klasický průměr, to je za tři hvězdičky. Ale pokud bych ji četla, tak bych si to užila více, takže nebudu knize škodit a je to za čtyři.
Tyhle knížky se čtou rychle jak namydlený blesk. Říkala jsem si ještě jednu kapitolu, tak ještě tuto kapitolu a najednou jsem měla knížku přečtenou. Ale jak rychle přečteno tak rychle zapomenuto, vzhledem k návaznosti na první díl celkem problém. Radek je na pár facek a Zuzu nechápu, mnohem víc se mi líbil Daniel, tak doufám, že některý další díl bude o něm.
Tenhle díl měl trochu víc šťávy než předchozí. Zmatené poletování z místa na místo se omezilo na minimum, i když velké množství postav začínajících na H mě mátlo a často jsem se orientovala v textu kdo je klaďas a kdo záporák jenom podle přítomnosti jména Oregon (klaďasové). Taky má asi autor pifku na Angličany nebo možná jen na CI5, ze kterých udělal v tomto dílu totální břídily.
Tak to byl výkon. Ukrást dva zlaté Budhy, zorganizovat vojenské tažení Ruska na Čínu, obnovit svobodu Tibetu, dosadit zpět Dalajlamu, v mezičase ovlivnit rozhodování Rady bezpečnosti a jako třešnička na dortu osvobodit pár kubánských politických věznů. Strašná spousta postav neumožňuje čtenáři se s kteroukoliv z nich ztotožnit nebo s ní sympatizovat či dokonce si ji zapamatovat. Zbytečně komplikované akce a rozepisování všech možných typů strojů, od tryskačů přes lodě až po motorky, specifikace celé řady různých zbraní. Jediné pozitivum byly krátké kapitoly, některé ale úplně bez vztahu k ději. A šťastný epilog?
“Vzápětí se objevil tucet nosičů s klecemi. Zpěvní ptáci v nich cvrlikali svou píseň o svobodě a štěstí.”
Horší zakončení to snad už mít nemohlo. Vzhledem k tomu, že mám většinu knih od tohoto spisovatele a tohle je první, kterou jsem četla, budu mu muset ještě dát šanci. Podle komentářů níže to prý umí i lépe. Uvidíme.
Moje první kniha tohoto spisovatele. Nemůžu tedy porovnávat jeho tvorbu před a po. Ale vypadá to, že hodně čerpal z vlastních zážitků a člověk musí obdivovat, jak se s tím s humorem popral.
Poprvé jsem se setkala se slovním spojením “plavé nohy”. Nejsem si jistá, jestli jde o chybu v překladu nebo je to v originále opravdu takto, protože, popravdě, celé dílo mi připadá jako jedna velká slátanina. Při čtení doslovu od Alžběty Rejchrtové jsem si představila, jak se William musí v hrobě bavit, když literární experti hledají v jeho románu jakousi skrytou symboliku. Přitom chtěl jenom napsat knihu, kterou by vydělal nějaké peníze a uživil svou novomanželku místo zaměstnání topiče. A taky proč jsem neměla ráda povinnou školní četbu, která nutí číst lidi takového knihy.
Klasická romanťárna o tvrdohlavé dívce a zamilovaném námořníkovi, které svede dohromady náhoda