RoBertino27 komentáře u knih
Vraždu v 31. poschodí natočili Slováci jako televizní inscenaci a nemohu říci, že by se jim to nepovedlo. Marně jsem pak kdekoli hledal, zda není znovu ke shlédnutí. Co jsem tehdy nepochopil nebo mi uniklo, to jsem si doplnil v knize. Ačkoliv je pojetí značně odlišné než série deseti detektivek točící se okolo Martina Becka a jeho kolegů, rozhodně jsem nebyl zklamán.
Stejně jako před "Listopadem" bylo všechno z jedné strany špatné, plochoje, falsch, terrible, pa mal a podobně, poté se jenom provedla otočka o 180° a "... jelo se dále kočárem černým kolem bílých skal", jak pravil Jan Werich. I tady citelně chybí ten střed, hodnocení doby ne z pohledu A nebo B, ale snaha ji přiblížit - i když autor není naštěstí zcela radikální. Že sem tam ulétne v letopočtu či jménu (první verze) je traumatem pro pamětníky - ostatně pokud bydlíte v blízkosti náměstí gen. Kutlvašra a pravidelně kolem něj budete chodit, za dva až pět let vám jeho jméno v paměti zakotví. Trojnásobný mistr světa F1 Rakušan Niki Lauda sem nejezdil otevírat nově zbudované okruhy ani na promoakce, proto se může sem tam v jeho případě zamotat.
Pak je tu vztah k jazyku a literární schopnosti - tady Vaněk-Úvalský těží těžká procenta navrch. Opravdu vládne lehkým perem a schopností zaujmout, nebrodí se v zoufalých snahách rozesmát, jemu se to daří a proto se čtenář bude bavit. A časem mu ona nevyváženost přestane vadit, protože mnohdy by musel přemýšlet, co se vlastně kromě několika populistických argumentů a technického rozvoje změnilo.
Byl to velmi rychle upadající obchod, který velmi rychle upadal... Ne, nebudu tesat Johnovy ptákoviny do kamene - s výjimkou několika ikonických hlášek, provázejících mě životem (kromě zmíněné i: " -kvákni se na něho," řekla matka s důrazem) - a vynášet je do oblak. Spíš si budu vážit, že i přes zjevný sarkasmus způsobený ztrátou matky ve velmi problematické době dokázal Lennon v sobě vydolovat určitou chlapeckou hravost. Jistě k vydání knížky přispěla i Beatlemánie, ale kolik podobných případů známe? Nechme se tedy unášet jeho vizí světa a bavme se - věřím, že mu o nic jiného nešlo.
Lze u knih Scortia-Robinson něčeho litovat? Jistě, že jich napsali pouze pět. Výbuch byl předposlední z této řady, k němuž jsem se dostal a ačkoliv jsem k němu už po předchozích zkušenostech přistupoval velmi kriticky a s maximálními nároky, nebyl jsem zklamán. Na rozdíl od jiných publikací, kdy je pomalejší rozjezd často odrazující, je pasáž, než dojde k akci, stejně smysluplná, jako finální drama samotné. Snad jediná výtka - je škoda, že z oněch pěti děl bylo zfilmováno (pokud mě paměť neklame) jen jedno.
Z dnešního hlediska a technologického pokroku vlastně těžká prehistorie. Autor ovšem opět ukázal šíři záběru a fakt, že dostihového prostředí se může týkat široká škála témat. Nehledě k tomu, že musel získat či nabýt i vědomosti z jiného oboru. Pro dnešní čtenáře to bude víc než retro a zavane ty dříve narozené do doby, kdy "drtili duhového gumáka", takto legendární Sinclair ZX Spectrum. Každopádně uvěřitelné, s bobtnající vnitřní atmosférou i zajímavým řešením zásadních momentů.
Navzdory velmi rozšířenému názoru o plagiátorství Vlastislava Tomana týkající se Rychlých šípů (Toman nikdy nevyvracel, že ho Foglar inspiroval, ale rozhodně se nemůže mluvit o "vykrádání", jak se často neprávem říká), vytvořil žánrově podobný příběh o pětici tradičních hrdinů z časopisu ABC a jejich velké prázdninové dobrodružství. Ve své době mělo patřičnou míru napětí a tajemna - dnešní mladá generace zkažená všudypřítomnou technikou ji už jen těžko pochopí. To ale nijak nesnižuje její kvalitu.
Nádherný výlet do historie F1, zajímavé členění a informace, které se "nepovalují" na většině webových stránek, omílajících pořád stejné piloty. Dalším velkým přínosem je i množství obrázků, zdaleka ne běžných, přesto velmi kvalitních.
Nejdřív jsem si oprášil ve vzpomínkách onen třináctidílný seriál, pak jsem narazil i na knihu a odtud vedl oblouk opět k reprízovanému seriálu. Jako klad knižní verze vidím množství fotografií, ale zcela upřímně bych při rozhodování zda číst či vidět tentokrát upřednostnil vizuální provedení, byť někdy poněkud statické.
Rozverný, odvážný až lehkomyslný, ale přitom zásadový Armand Lavaréde - vedle Dicka Fanna oblíbená postava tohoto autora, pro nějž není problém vyváznout z každé šlamastyky, přechytračit nekale smýšlející protivníky a ještě se se vší parádou zamilovat. Těch pět sous se opravdu dobře čte a najednou se chýlíte ke konci, ani nevíte jak...
Hodnocení této publikace je třeba rozdělit do více oblastí. Faktografická je na velmi slušné úrovni, i když někomu se může zdát, že při počtu stran by těch informací mohlo být více. S tím se pojí problém #2: nepříliš povedená grafická podoba. Možná to má nějaký skrytý smysl, ale třeba dvě třetiny stránky "zaplněné" pouhou jednou ilustrací, navíc k rozpixelování přepáleně zvětšenou mi přijde jako mrhání místem. Pak je tu samotné provedení - s ohledem na značně velkorysý grant by snad bylo přijatelné udělat klasickou tvrdou vazbu a nikoli brožovanou. V té podobě kniha vydrží tak tři čtyři otevření a začne se rozpadat. Rady skalních fanoušků autorky na webových portálech "není problém si ji omotat izolepou nebo slepit" považuji za hodně nepovedený vtip. Ten, kdo se nějakou dobu v knižním světě pohybuje, má v tomto směru jasno a kupovat si poměrně dost nákladnou knihu proto, abych ji hned potom flikoval dohromady... něco tu je unapetütlich.
Spíše prostý a místy - s ohledem na dané prostředí - lehce nepravděpodobný příběh; dá se poměrně dobře číst a pokud se o něm nebude příliš přemýšlet, může být i zábavný. Jako zajímavost lze uvést, že Cedry na Libanonu byly v edici Karavana vůbec prvním reprízovaným titulem.
Čtyři příliš nekomplikované kriminální příběhy postavené na nesourodé dvojici nadporučíků v nově otevřeném VII. oddělení plně dokládá Steklačovu schopnost na malém prostoru vytvořit čtivé minidílo. Je pochopitelné, že tu nenajdeme komplikované pátrání plné zvratů - jde o příjemně napsané případy, u nichž se čtenář může odreagovat.
Ačkoliv se detektivka dotýká sportovního prostředí, autor velice záhy příběh rozestře do mnoha dalších oblastí. Počet podezřelých stoupá a čtenář vlastně do poslední chvíle nemůže tušit, co souvisí s čím. Svižné tempo i střízlivý pohled na práci policie v době, kdy bylo módní spíše osočovat dává netradičnímu příběhu zajímavý rozměr. Václav Folprecht nicméně nezapře své sportovní zaměření a dokáže čtenáře nejednou překvapit.
Bezesporu fundovaně napsaná a pečlivě sestavená kniha, ovšem nemohu se zbavit pocitu, že za zdánlivou "přímou nestranností" se skrývá mírný, opravdu mírný pokus shodit z Beatles onen nádech dokonalosti a světu vysvětlit, že vlastně byli skutečně jen velmi průměrnými hudebníky a jejich tvorba v podstatě byla ještě o stupínek méně kvalitní. Tři čtvrtiny písní autor označuje za v podstatě nezajímavé a nepříliš povedené - jistě, nepsal knihu proto, aby pěl ódy, ale pak by bylo dobré, aby se pokusil vysvětlit nikoli důvod jejich masové obliby v době vydání - víme, že tehdy byli Beatles v kursu a i kdyby vydali na desce smrkání do rytmu, určitě by se taková věc prodávala. Spíš aby nám objasnil, proč jsou jejich písně hrané i po šesti desítkách let a pořád znějí dobře.
Jako velký klad hodnotím časovou tabulku, je to velmi dobrý nápad a má ve srovnání s kariérou orientační přínos.
Někoho určitě napadne - co s knihou, v níž je jenom seznam článků? Já osobně nad ní zajásal, protože to byl další podklad po badatelskou činnost. Nikdo by nevěřil, kolik až legračních nesmyslů se v oněch vymezených letech objevilo v článcích, uvedených v seriózních titulech. Proto jsem rád, že ač nízko- či přímo mizivěnákladová publikace skončila nakonec i v mé Beatles-sekci.
Dravá zvěř, nebezpeční hadi, démonický fakír, schopný se oživit a neohrožení evropští důstojníci usilující o získání diamantu světového věhlasu. Číst je třeba s rozvahou a pochopením, že věda ani zoologie v té době nebyly na zvláštní úrovni, i proto častý omyl doprovázející hadí útoky - to je jen jeden z několika příkladů. Jinak jde o dobrodružný styl, který lze za dva tři dny pod letním sluncem proběhnout, o víc evidentně nejde, ale není třeba Salgariho výtvor proto snad zatracovat.
Ačkoliv byl ryšavý poručík Hamáček výraznou postavou Černých baronů, v jeho vlastní publikaci tahá za kratší konec a nestíhá ani ve srovnání s Terazkyho sólem. Dalo by se říci, že tu vidíme něco podobného jako u dvojice Kopyto-Mňouk. Naštěstí se autor nepustil do osudů Mazurkových, Troníkových, Ořechových, Domkářových, Honcových či dalších oficírů - Hamáček se dle mého názoru kymácí na hraně a asi vyslal jasné poselství.
Zdeněk Jirotka je propojen se Saturninem a Muž se psem zůstává v pozadí. Těžko říci, jestli jsem očekával něco podobného nebo zda jsem měl zkreslené reference, zůstal tak trochu za očekáváním, ale vinu opravdu nehledám v autorovi. Chápu, že to je velmi dobré dílo, takový pěkný blyštivý kamínek, ale protentokrát ho přenechám ostatním.
Názory Laudy na to, co jeho kariéru učinilo zásadním - nehodu na Nürburgringu, ale také na kolegy, stáj Ferrari a závodění vůbec. Ukazuje, že tento Vídeňák vůbec nebyl osobou, jíž byste snadno pochopili. Mnohdy nečekaná až zbrklá rozhodnutí - přičemž s ohledem na datum vydání v knize není zachycen rok 1979 a následné události - nekompromisní postoje a balancování na hraně popularity. To je Niki Lauda, jemuž novináři často udělovali nepopulární citron jako symbol pro pilota, s nímž není lehké se domluvit.
Souborné vydání z roku 1990 zatlačilo do pozadí vzpomínky na sešit KARAVANA se sugestivní kresbou na titulní straně. Nevěděl jsem, co čekat a nemohu říci, že bych s lehce otráveným výrazem přeskakoval stránky. Navození atmosféry v Anglii bylo opravdové, určitě odvážně pojatý materiál, navzdory tomu u mne nepropadl. Protože jsem slyšel dost rozporuplné názory na autorovy Cesty slepých ptáků, zpočátku jsem nevěděl, co očekávat, nakonec jsem ale rozhodně nebyl zklamán.