RoBertino27 komentáře u knih
Především by mě zajímalo, kdo věděl, že Robur je součástí latinského názvu pro dub letní (Quarcus Robur) - ale to jenom na okraj. V první knize se v podstatě soupeří, kdo bude čtenáři víc nesympatický, jestli Robur Dobyvatel nebo dvojice strýc Prudent a Phil Evans. Volné pokračování už pak jenom potvrzuje zažitou pravdu, že z géniů se někdy stanou šílenci. Pochopitelně mají Roburovy příhody leccos společného s jinými publikacemi Julese Verna - namátkou Cesta kolem světa za 80 dní, Dvacet tisíc mil pod mořem a tady zmíněných Pět neděl v balóně, ale pro naše tehdejší dětské duše to byla četba s velkým Č - a za slaboduchého byl ten, kdo ji neměl či o ní nic nevěděl...
Chvíli to vypadalo, že edice Magnet nám převede do psané formy všech 30 případů majora Zemana, nakonec se s bídou dostalo na jednu desítku. Vyznavači ohně prakticky souhlasí s televizním provedením, jen postavy jsou prokreslenější a autorovi se podařilo navodit tísnivou atmosféru nejistoty a strachu v době těsně po skončení války. Žádná agitka, ale poměrně syrové vylíčení poměrů v pohraniční oblasti v době, kdy jste ještě mohli čekat zákeřnou kulku do zad.
První díl Papírové archeologie vydaný v duchu časopisu ABC "na pokračování" je zajímavým seznámením s dobou, kdy se populární "ábíčko" propracovalo k vystřihovánkám, které se staly jeho nedílnou součástí (o tom ale až v díle druhém). Kniha je graficky velmi zajímavě zpracovaná a jako klad lze ohodnotit bonus v podobě Archeologického atlasu a dosud nevydaný model J. Svobody. Zajímavý počin, poutavě napsaný - pro papírové modeláře nutnost.
Určitě se to stalo mnohým ze zdejších uživatelů. Začnete číst a náhle si říkáte - krucinál, tohle už někdo napsal. Odlišnosti v maličkostech, dějové obraty jsou možná zpřeházené a sem tam něco chybí nebo přebývá, ale syžet je pořád stejný. Jistě, při vědomí kolik knih bylo napsáno a vydáno je to stále těžší, ale tady toho funguje opravdu hodně málo - a sem tam nějakou všeléčící erotikou se věc nezachrání. Velké očekávání se změnilo v menší boj o přežití, ale na rozdíl od uživatelů Samar-Dev a Arlienen nevylučuji ještě jednu možnost, třeba je nutné číst více mezi řádky.
Publikace vycházející z črtů a článků, z nichž většina byla uvedena v měsíčníku MOTORistická současnost (krátce MOTOR) nebo jeho přílohách Grand Prix Sport či Piloti F1. Nezapře autorův styl a je jen mou čistou spekulací, zda nebyla poskytnuta jako jistá úlitba a testovací publikace ve snaze sehnat nakladatele pro jiný Kováříkův úžasný megaprojekt, jenž ve zmíněném MOTORu vycházel na pokračování - Kdo je kdo v automobilovém sportu. Bohužel po sedmi letech a necelých 400 stranách dostal jen k písmenu F (poté MOTOR zkrachoval) - jinak by to byla naprosto fantastická záležitost.
Nebudu fabulovat - knížku jsem vlastně strávil v prehistorickém věku moderní techniky, když ji vysílali na pokračování v rozhlase - tenkrát ji fenomenálně četl mistr František Filipovský. Snad kvůli připomenutí jsem ji po dlouhých letech otevřel a nemohu říci, že by svůj půvab ztratila, ale přeci jenom na ni nahlížím z pohledu dospělého. To je můj, nikoli její prohřešek.
S Bubny Berberů mám obdobný problém jako s panem Švandrlíkem a „postrachem Posázaví“, takto žáky Kopytem a Mňoukem. Cestování poněkud okleštěného někdejšího „vedlejšího produktu Kenyho obžerství“ cválá trochu klopotně a marně se snaží postavit se po bok našemu vodáckému prostředí. Celé to působí jako kdyby někdo autorovi řekl, že je škoda nevyužít potenciál vodácké party, jenže zbavit je jejich přirozeného živlu se minulo účinkem. Pořád to ale neznamená, že se další epos dobře známých hrdinů čte hůře.
Dnes máme čtenářské výzvy, v době dávno minulé (z hlediska dnešních teenagerů, tiktokerů, youtuberů a influencerů zcela určitě) jsme si psali čtenářský deník. Jedno z témat znělo Jules Verne, i vydyndal jsem na babičce titul zdaleka ne tak známý - jinak se to hemžilo Tajuplnými ostrovy, 20 000 mílemi pod mořem a sem tam proběhly kolem i Děti kapitána Granta. S ohledem na dobu čtení jsem odhalení trestného činu nerozporoval, vlastně dodnes nevím, zda je či není aspoň částečně možný. Bohužel jsem byl hodně zklamán televizní inscenací ČT, která z Bratrů Kipových udělal něco docela jiného - postavy mají zcela jiné charaktery a ani příběh neběží podle předlohy.
Na počátku byla filmová verze a po ní tak trochu překvapení, jak se literární předloha liší. Je ale pravda, že napsaná je velice dobře a můžeme si pohrávat s myšlenkou, že Lodivoda Dunajského třeba jednou někdo znovu natočí. Osobně oceňuji v některých Verneových knížkách použitý model, že vedle příběhu se dostáváme i do historických souvislostí, ne vždy známých.
Zajímavý pohled do zákulisí bojů o nejvyšší rychlost na souši, mimo jiné dokumentující rychlost technického rozvoje. Karel Hrubec byl velmi zdatný motoristický novinář a pokud nenapsal více knih, pak to bylo kvůli jeho práci, kdy vytvořil mnoho materiálu o formuli 1, prezentovanou v motoristických časopisech. Tato kniha má vlastně jedinou vadu, za níž ovšem autor nemůže: letitý datum vydání.
Drogová problematika v Československé socialistické republice, to nebyl jen Radek John a Memento. Josef Klíma vytvořil syrově konkrétní dílo, svým odhalením pro mnohé až neuvěřitelné, nejspíš i pro oficiální místa, ovšem danou problematiku nešlo přehlížet. Autor tu odvedl opravdu velmi kvalitní práci.
Janek, Grigorij, Gustík, zpočátku Olgierd a poté Tomáš - tak jsme je znali ze seriálu, jenž jsem měl zasutý hluboko v mysli. Dva díly Przymanowskiho předlohy se ke mně dostaly podstatně později a po jejich přečtení je dobré připomenout, že některé události (spíše drobnosti) jsou rozvedeny, případně mají jiný průběh, také některá jména se oproti původnímu dabingu liší, ale to není podstatné. Autor zvolil mírně zjednodušený, místy odlehčený přístup, ostatně pár let po válce nebylo nutné její hrůzy dopodrobna opakovat. Každopádně je to ten lepší způsob zpracování válečné literatury a že už je dnes překonaná a nové generace nechápou její ztvárnění, to je stejný problém, jako když současní teenageři nejsou s to pochopit, že dřív nebylo nic jiného, než telefony s číselníkem a pevná linka.
Autor má svůj styl a k němu se stále vrací, byť jeho další sportovní knížky jsou určitě více detailní (mám na mysli bezesporu S devatenáctkou do Bernu). Zde je plno náznaků, snad i snaha skloubit detektivní a sportovní činnost, ale u všeho se zastavujeme nějak ve dvou třetinách. Čekáme nějaké zadostiučinění či další rozvinutí příběhu, to se ovšem nedostaví. Každopádně pro mládež v době vydání se mohlo jednat o silný stimul vstoupit na zelený (daleko častěji však škvárový) pažit a zkusit si vlastní schopnosti.
Bylo by to poctivých 3,5 hvězdičky. Příliš mnoho postav a místy jejich jednání má k logice hodně daleko, ale nepochybuji, že to autor měl v úmyslu. Tohle má s dostihovým sportem společného málo, spíš je tu "přifařeno" tak trochu násilně - stejně tak se mohlo jednat o F1, fotbal nebo golf. Co je ale nezpochybnitelné, to je velmi dobrý styl autora a propracovanost všech postav. V sérii jeho knih ale Horké peníze odsouvám do druhé řady.
Souhrnné vydání série článků vydávaných v novinách Gramorevue, bohužel ochuzená o velké množství obrázků, které v daném periodiku byly zveřejněny. Tato stať se pochopitelně stala i páteří následně vydané publikace Bigbít.
Po určité ochutnávce poskytnuté v 80. letech ve slovenském periodiku Populár jsem přivítal možnost si přečíst kompletní rozhovor, do onoho z Playboye krátce před Lennonovou smrtí vůbec jeho nejdelší zpovědi. Do jisté míry je ovlivněná nedávným rozchodem Beatles, ale Lennon se v této „nejvýznamnější události moderní hudbě“ nijak nevrtá, ani si nehodlá vyřizovat účty. Dalším přínosem je spousta dalších drobností, doplňujících Johnovu osobnost.
Královna zločinu mi byla doporučena a zcela upřímně, propracovával jsem se jí poměrně dost obtížně. Myslím, že přílišná glorifikace a manipulace působila značně kostrbatě až nepřirozeně, takže se mi stávalo, že jsem si vymyslel to nejméně pravděpodobnou variantu - a ona se do puntíku naplnila. Těžko říci, jestli to byla výjimka nebo pravidlo, ale na základě této zkušenosti jsem autorku poněkud poodsunul do pozadí.
U všech podobných knih hrozí reálné nebezpečí, že se na spoustu věcí nedostane. Hledáte v nich to „své“ a - nic. Jistě, ze seznamu autorových publikací víme, že existuje „dvojka“ i „trojka“, ale je v tom jistý tlak pořídit si i další díly, aby se člověk dopracoval ke svému oboru. V tomto směru by bylo smysluplnější - když už - zaměřit se na konkrétní určitou oblast a jí se věnovat do detailu. Retro ČS je takový bleskový průlet nad krajinou, kdy si potenciální pasažér mnoha věcí nemá šanci stihnout - a výběr těch představených je občas diskutabilní. Což ovšem neznamená, že se nejedná o značnou práci; jako historik a sběratel to mohu zodpovědně posoudit.
Četl jsem upravenou verzi z časopisu Ohníček a v tehdejší době splnila atribut kluka, který hltal podobnou literaturu. S odstupem času bych asi volil méně příznivé hodnocení, ale to by nebylo vůči autorovi ani dílu samotnému spravedlivé.
Než tato kniha nejspíš bude spálena na hranici kvůli osobě autora, dovolím si vlastní postřeh. Generál de Gaulle byl bezesporu osobnost, třebaže kontroverzně vnímaná. Jeho postoj zejména kvůli situaci v Alžírsku mu vynesl mnoho nepřátel a ti nejhorlivější hodlali řešit situaci do důsledků. Těšil jsem se na porovnání s Borovičkovým pojetím v knize Atentáty, které měly změnit svět a mohu říci, že některé pokusy byly pochopitelně více rozvedeny a obohaceny dalšími fakty. Po této stránce knize nelze mnoho vytknout.
Bohužel značné množství gramatických chyb se přehlédnout nedá, je do očí bijící a dokonce jsem si říkal, jestli pro své soukromé potřeby nebude lepší publikaci přepsat, aby tyto rušivé okolnosti neovlivňovaly čtení. Nepřisuzoval bych tento nedostatek autorovi, od toho jsou tu editoři, korektoři, redigující redaktoři a další lidé - jak se stále přesvědčujeme, ne vždy plní svou funkci na 100 %.