sabina5156 komentáře u knih
Příběh se poněkud hroutí jelikož prostor dostaly postavy, které si jej příliš nezasloužily. Na druhou stranu, Michael - ač s chladnokrevností sobě vlastní, zůstává nepřemožen emocemi. Nacházíme se v příběhu v poslední etapě, kdy se mu vkrade otázka, co vše po cestě vlastně ztratil. Až nyní začíná počítat ztráty a některých lituje více, než jiných. Kniha se v žádném případě nevyrovná předešlým knihám, není tolik procítěná a Michael není tím, koho jsme stihli poznat. Styl psaní si Mario zachoval, ačkoli je na knize cítit, že místy pospíchal.
Kniha je v podstatě založená na lidské potřebě "být šokován", jako většina filmů v dnešní době. Neustálá potřeba probouzet v lidech primitivní pudy je základem tohoto díla. Každopádně, věřím tomu, že nebylo jednoduché napsat podobnou knihu v 18. století - v psychiatrické léčebně. Kniha je svým způsobem zlomová a boří určitá tabu. Otázka ovšem je, zda je to dobře.
Kniha je jednoznačně výjimečná pouze tím, že je napsána velmi specifickým stylem. Příběh sám o sobě zajímavý není, nejsou zajímavé ani postavy. Prostředí je popsáno velmi půvabně - což je autorova silná stránka. Domnívám se, že u spisovatele je vždy zásadní vykreslení atmosféry, což se Vančurovi podařilo velmi dobře. Myslím, že podstata knihy je především o lásce autora k českému jazyku - u toho by měla ale hodnota tohoto díla i skončit. Příběh sám o sobě je přeceňován.
(SPOILER) Jedna z knih, o které mluvím vůbec nejčastěji. Evžen, ve vší své samolibosti a pocitu důležitosti, kdy jeho touhy a slabosti vítězí nad jeho morálním přesvědčením. Kdy jeho bezbřehá arogance dovoluje ubližovat druhým s takovou přezíravostí, že by si nezasloužil poznat nic než prázdné souložení bez lásky - do konce života. Oproti tomu, jemná Taťána, která, ač jí rozum i konvence carské ruské společnosti říkají, jak je bláhová a naivní, svého Evžena miluje láskou tak věrnou, že ji nezničí ani žárlivost a ani jeho pohrdání. Ale protože kniha není příběhem pro děti, který má končit prozřením a "štěstím až na věky" končí pouze zabalen vší arogancí Evženovi vlastní. Když se s vyčerpáním z nepřetržitého zklamání z okolního světa (a z jeho prázdnoty) vrací za jedinou ženou, která mu poskytla teplou náruč a pochopení, aby následně zjistil, že Taťána je ta, kdo prozřel. A tak jej nečeká nic jiného, než prázdné souložení bez lásky. A vlastně už ani to ne.
Ocitáme se v Las Vegas, malé planetě ležící v Nevadě, kam se sjíždějí lidé přesně proto, proč jiní berou drogy. Ve městě, které nikdy nespí, není nouze o krásné ženy a peníze kolem Vás doslova létají vzduchem se na realitu a smutek z běžného dne zapomene velice rychle. Barová stolička, Martini na pultu a krásné ruce obtočené kolem stopky. Muži v oblecích a žetony na zeleném povrchu herních stolů. Krásný hotel a saténové povlečení, povlečení a revolver. Hotelový pokoj, v němž si právě jeden velmi okouzlující muž vystřelil mozek z hlavy. Bez vysvětlení, bez smutku a s takovou samozřejmostí, s jakou dal hodinu před tím tuzér krásné volavce na baru. Tohle je svět, který nám Mario představuje na necelých 400 stranách. Bohužel ale hlavní postava Johna mi přišla natolik nesympatická, že ač několik pasáží doslova volalo po soucitu s ním - já v jeho příběhu byla absolutně nezúčastněná.
Jedna z knih, kterou jsem četla až po shlédnutí filmu a knihu jednoznačně hodnotím jako lepší počin. Román nám představuje jednu z pěti rodin New Yorského organizovaného zločinu, která podléhá pevné vládě Vita C. Ačkoli se z mého pohledu jedná o značné romantizování si mafie z poloviny minulého století, příběhu to neubližuje. Kniha má oproti filmu samozřejmě značné výhody. Příběh je v podstatě nevyčerpatelný, jelikož se nám v knize představí řada zajímavých a méně zajímavých postav, které ale sehrají důležité role. Charaktery v knize procházejí různými životními situacemi, které je postupně mění, v knize je to mnohem pochopitelnější a pozvolnější než ve filmu - což zde hraje zásadní roli, jelikož první díl je především o dramatické změně hlavní postavy - tedy nejmladšího bratra Michaela. Kniha je čtivá, krásná a především jednoznačná. Se čtenářem si nehraje - pakliže chce něco říct, řekne to a nenechává příliš prostoru pro představivost, což je u podobné tématiky (subjektivní názor) velmi důležité.
Příběh vyprávěný z pohledu zdánlivě němého indiána (náčelníka), kterému do života vstoupil muž, který v sobě nosil doposud nevídanou svobodu a vzdor. Vyjma Billyho, Radchedové, Bromdena a McMurphyho jsou charaktery dalších postav popsány jen velmi povrchně. Příběh to ale nijak nepoškodí, jelikož to naopak zdůrazňuje jedinečnost charakteru McMurphyho, který je v knize popsán mnohem komplikovaněji, než ve filmovém provedení. Prostředí psychiatrické léčebny je dokreslováno atmosférou jednotlivých pasáží, což oceňuji, jelikož by mi tam prvek strohého popisu neseděl - ostatně, prostředí samo o sobě v knize žádnou roli nehraje, atmosféra ano. Dílo se snaží zachytit boj, který za život svede aspoň jednou každý z nás. Boj se sebou samotným. A personál psychiatrické léčebny jsou nebezpečné mantinely, které si nastavujeme sami.