sabina5156
komentáře u knih
Jméno růže
Umberto Eco
Ústřední dvojice je oblíbená a laskavá klasika, kdy otcovský typ přívětivě školí svého učedníka. Prostředí, ve kterém se děj odehrává je nesmírně "barvitě" vykreslené (uvozovky proto, že právě vůbec ne barvitě, ale jak jinak zdůraznit dokonalou definici šedých prostor bez života?). Na co bylo těžší si zvyknout byl styl, kterým autor psal (ale mou oblíbenou knihou je Mechanický pomeranč, takže člověk si skutečně zvykne i na šibenici za oknem). Tohle intelektuální dílo, které nám představuje dokonalou záhadu a zároveň nás přivádí hned k několika zajímavým teologickým otázkám je dnes právem kultovní. Nemá v sobě naléhavost jakéhokoli ponaučení, zároveň ale přirozené nabádání k položení si výše zmiňovaných otázek. Je nenucené a psané z přirozeností, kterou mám na knihách ráda. Budí ve mě dojem, že autor knihu nepsal pro nás, pro čtenáře ale pouze pro sebe, zbytečně netlačil na pilu ale vymyslel si svět, prostředí, situace i jednotlivé postavy tak, že jim skutečně vdechl život. Kniha je plná tajemství, místy až strašidelná a zároveň útulně ponurá.
Zabiják
Émile Zola
Zabijákem je alkohol - no samozřejmě. Když Émile Zola napsal "Zabijáka", alkohol byl jediným útočištěm od nuzné reality 19. století, to je nutné říct. Pakliže člověk měl málo motivace proč pokračovat - obzvláště pak někdo s povahou Coupeau, ruka byla v rukávě a na jaterní cirhózu bylo zaděláno. Žena trpí a muž chlastá, jasný motiv. V dnešní době se o problémech s alkoholem mluví. Vycházejí rozhovory s adiktology a lidé se v podstatě za svou závislost stydí. Této osvětě jistě svým přičiněním pomohl i Zola, jelikož do té doby nebylo obvyklé, že to někdo bral vážně. Kniha je dobře napsaná, srozumitelným jazykem. V povinné četbě bych ji také nahrazovat nechtěla ale stavět ji dnes na pomyslný literární piedestal je nesmysl.
Sophiina volba
William Styron
Kdyby knihu napsala žena, nebo kdyby postava pozorovatele byla žena, bylo by to mnohem zajímavější. Takhle jsem měla několikrát pocit, že autor není schopen se vžít do hlavní postavy, že si zkrátka ukousl příliš velké sousto. Sophie se mi tak místy jevila nekompletní, minimálně její reakce. Vedle toho postava Nathana byla vykreslená velice zajímavě a neotřele. Celý příběh nás přenáší do padesátých let minulého století, do malého penzionu v New Yorku. Od té doby nám autor představuje příběh dvou mladých lidí, kteří nedokáží být spolu ale ani bez sebe. Vše pozoruje spisovatel, který se přistěhoval a tam náš příběh také začíná. Na stránkách knihy odhalujeme tragickou minulost Sophie, která s tímto křížem na zádech není schopna dál pokračovat. Kniha je nejen popisem ztracené a nešťastné lidské bytosti, která se snaží žít dál, je ale také svědectvím toho, že druhá světová válka zapříčinila konec více životů, než nám statistiky uvádějí. Stojí za přečtení ačkoli se z příběhu (dle mého názoru) dalo vytěžit podstatně více.
Pes baskervillský
Arthur Conan Doyle
Skvělá kniha. Mysteriózní a záhadná. Má krásnou atmosféru, kdy čtenář baží po odhalení záhady. Úplně netuším jak v hodnocení dál pokračovat. Věřím, že celá série Sherlocka Holmese je spíše béčkovou formou románových kriminálek, které táhnou na základní pocity čtenáře. I zde je patrné, že hrajeme na zvědavost - což se knize velmi daří. Nechci tím knihu znevažovat ale nacházet v ní nějaký větší smysl také nejde - což samozřejmě není vůbec potřeba! Určitě doporučuji na sychravý víkend.
Bídníci
Victor Hugo
Knihu mám moc ráda, za mě je to jedno z mých nejcitovanějších děl, která vůbec mám. Je složitá na soustředění ale kdo chce vědět víc, toho rozsah díla neodradí. Postavy jsou velmi dobře vyprofilované stejně, jako povaha tehdejší společnosti. Francie měla historicky vždy co říct, o to zajímavější je, že ke konci knihy se setkáváme s důležitým historickým mezníkem v podobě Velké francouzské revoluce, která je zde popsána surově, nicméně jak má Hugo ve zvyku, s prvky řádné romantiky. Některé pasáže jsou nadbytečné, nicméně rozsah díla dle mého názoru tehdy určoval spisovatelovu úroveň. Musíme brát v potaz gramotnost lidí v té době žijících. Hugo potřeboval zdůraznit své schopnosti popisu okolí i jednotlivých charakterů. Díky těmto detailním - a někdy méně detailním popisům víme, jaké postavy budou hrát důležitou roli. Jean je můj hrdina a jeho příběh je koncentrovaný život na několika příběhových liniích, je veselý i smutný ale zároveň, po celou dobu knihy, je plný strachu. Strachu protože hmatatelně vnímá, jak jej jeho vlastní minulost tahá zpět. Nutí jej aby stále obcházel zákon a aby stále žil ve stínech - ačkoli, pakliže by tomu tak nebylo, byl by to jeden z nejpočestnějších postav v celé knihy. Ostatně, to on je, nicméně důraz na zákon je v knize velmi patrný, někde se jedná o otevřenou kritiku smýšlení tehdejšího zákona, jinde je to neopodstatněná obhajoba. Spravedlnost je slepá. Ostatní postavy spíše dokreslují Jeanovo zmařený život, který je v jeho případě jednoznačný ale druzí na stránkách knihy nacházejí vše, co mohl mít i on - od toho dobrého po to špatné.
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
Smutný, smutný nikoli romantický příběh o nelehkém osudu jedné malé rodiny. Bouřlivé výšiny, jak se říkalo stavení na samotě, v nehostinných podmínkách, kam bylo možné se dostat jen tak, že jsme prošli křovinami a závějemi, několikrát ztratili cestu abychom ji hned vzápětí nalezli, museli jsme se zbavit očekávání a dojmů a překročit patetičnost romantické lásky, která nám je v souvislosti s tímhle dílem předkládána. Až budeme mít celou anabázi odporné cesty na vrchol za sebou, můžeme se bez okolků pustit do odhalování děsivé minulosti Větrné Hůrky. O chlapci, vyvrhelovi, který spíše než za lásku bojoval za to, aby byl brán jako člověk a nikoli jako prašivý pes. Tenhle vnitřní boj se v něm zabydlel natolik, že postupně začal hnít, až vyhnil v neotřesitelný komplex méněcennosti, který dával na odiv každému, kdo se mu chtěl byť jen na metr přiblížit. Kateřina byla jako oheň a její přítomnost spalovala, spalovala i ji, což uzrálo v tragédii, která navždy změnila tuto rodinu. Kniha je krásná, neotřelá, ani nemluvím o úžasném popisu prostředí, kdy venku zuří ošklivá vánice a u krbu sedí jedno děvče, nečte se, jen apaticky sedí a cosi hledá v plamenech. Dům je kámen a dřevo a vše v něm voní prachem a hnilobou...ale komu by to vadilo, když v okně spatří tu nejkrásnější tvář, která hledá klid.
Babička
Božena Němcová
Dílo je spíše takovou pohádkou o starých dobrých časech v Ratibořicích, kde stará, čestná a čistá duše v podobě babičky pečuje o své malé stavení. Je moudrá jako všechny náboženské knihy dohromady a zná tajemství, které nám nikdy neprozradí. Pohádka je to hlavně z důvodu jednoznačnosti příběhu. Malebná víska, slunce a bzučící včely, rozkvetlá louka a studna plná vody, za oponou se nám představují jednotlivé postavy s lehkým či méně lehkým osudem ale babička zůstává nezdolná a pevná v samotném proudu života. Nepříliš zajímavé čtení, které vypovídá spíše o Boženě Němcové než o světu, do kterého se nás snažila vtáhnout.
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni
Robert Louis Stevenson
Velmi krátké, výstižné, rychle plynoucí. Jasný popis prostředí i hlavní postavy. O Hydovy se toho příliš nedozvíme ale podstatě příběhu to neublíží. Kniha je spíše o sebeobětování jedince, který ví, že ubližuje druhým a to primárně z rozhodnutí, které dříve udělal. Téměř jako když člověk, který má mor dobrovolně spáchá sebevraždu aby jej dál nešířil. Dílo je kultovní především díky zajímavé pointě, než díky kvalitně napsanému příběhu nebo filozofickému přesahu. Psychologii nebo charakteristiku schizofrenie bych v knize také nehledala. Podstatou je, že když Jekyll vytvoří Hyda, jeho špatné vlastnosti se vtěsnají pouze do jedné části druhé osobnosti, jeho dobré vlastnosti dále zůstávají v Jekyllovi. Je tedy otázkou, zda nad knihou nepřemýšlet spíše jako nad snahou definovat zlo v jednotlivci, ostatně, Jekyll předtím nebyl zlý...byl to obyčejný člověk s dobrými i špatnými vlastnostmi. Šedý charakater.
Čekání na Godota
Samuel Beckett
Krása, dílo pro mě představuje koncentrovaný život. Čekáme na Godota, který možná nepřijde, přijde nebo možná ani neexistuje. V prostředí, o němž také nevíme, zda je skutečné a v popisu času, o kterém nevíme, jak rychle plyne. No, ocitáme se v lidském životě, který je podoben tomu jepičímu mnohem víc, než si myslíme. Otázek na život samotný, ponurého vnímání smrti nebo zásadních odpovědí se v knize nedočkáme. Dočkáme se ale obrovské lehkosti z prožitku i ze zítřka samotného. Tam je totiž pointa, jaký zítřek? Kniha nám nenabízí teorie o smyslu života, jen nám říká, co smyslem života rozhodně není a všichni to tak nějak tušíme. Čekání na Godota není smyslem života, a že každý svého Godota má - to je také fakt.
Noc na Karlštejně
Jaroslav Vrchlický (p)
První film, poté muzikál, nakonec kniha. Romantizování si Českých šlechticů i středověku samotného (obzvláště pro nás Čechy tak typické romantizování si Karla IV.) dělá z tohoto díla spíše komedii než cokoli relevantního. Jaroslava Vrchlického mám velmi ráda pro jeho básně, z hry mám naopak pocit, že si několik pánů ve fraku sedlo ke stolu v nějakém pražském hostinci a rozhodlo se, že napíšou hru výhradně jen pro sebe. Závěrem ze z toho stala "Noc na Karlštejně". Je to milé dílo, které nikoho neurazí ale nerozumím tomu, proč mu přikládáme takový význam.
Romeo a Julie
William Shakespeare
Dobře, co napsat. Sentimentální příběh o zakázané lásce dvou mladých lidí, napsaný půvabným jazykem. Kultovní dílo, jehož kult plyne spíše z nejstaršího motivu vraždy a sebevraždy (láska) než z příběhu samotného. Sentimentalita příběhu hraje na lidské emoce do dnešní doby. Jednoduše, dosadíme-li do příběhu dva krásné lidi a trochu krve, máme dojemný a velkolepý příběh na motivy Williama Shakespeara. Platné, dosadíme-li do jakékoli doby i jakéhokoli prostředí. Dnes dle mého zcela patetické a neoriginální.
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
Já mám Goetheho nesmírně ráda a nerada bych se tak dopouštěla neoprávněné kritiky tohoto velikána ale...Je to další z děl, kde jsou ženské postavy plytké a bez osobnosti, jakoby spisovatel nebyl schopný vcítit se do někoho jemu buď tak podobného, nebo naopak zcela odlišného od něho - ženy. Možná strach z komplikovanější povahy nutí spisovatele vykreslovat ženy jako mělké louže bez jakýchkoli charakteristických rysů. Je to jedna z věcí, která mě nejen na této knize iritovala a dodávala tak nedůvěryhodnosti ostatním postavám. Dále, postava Werthera byla napsaná kvalitně, měla jsem pocit, že ho znám. Nebyl vykreslen jako jednoznačně kladná postava, klasicky nám sympatická tím, že má hlavu v oblacích. Místy se mi zdála lehce vyšinutá (což s ohledem na vývoj celého příběhu není s podivem) a bylo mi to sympatické. K samotnému příběhu není třeba příliš slov. Některé prvky mi v knize připadaly překombinované a neseděly mi tam. To je ale na pováženou jednotlivce.
Otec Goriot
Honoré de Balzac
Můžeme si přečíst Lakomce, Kupce Benátského...možná ještě Vánoční koledu a na vrh přidáme Goriota. Závěrem budeme mít téměř totožný dojem ze světa - tedy peníze až na prvním místě. Ale fakt, že většina výše uvedených knih (především pak Otec Goriot) jsou psány rukou chudého spisovatele, který kritiku světa obrací na hamižnost a závist jednotlivých postav je velmi patetické. Ovšem, že napíšu knihu o tom, jak jsou lidské bytosti plné touhy po tom mít víc, ale já se stávám tím, kdo přikládá váhu právě tomu, co tak urputně kritizuji. Tyto díla byla důležitá ve své době, nikoli jako kritika jednotlivce ale jako kritika společnosti. Nebylo možné aby se nejnižší třída dostala na úroveň střední, jelikož to doba neumožňovala. Dnes jsou peníze symbolem hierarchie společnosti ale jsou podstatně dostupnější. Závist a touha po penězích jsou v lidských bytostech zakořeněny stejně hluboko, jako příběh o Otci Goriotovi, který vychoval a rozmazlil své vlastní děti. Většinu podobných knih hodnotím z hlediska přínosu do historie literatury, nikoli z hlediska přínosu do dnešní doby. Pakliže chcete přečíst příběh starý jako je sám čas, napsaný složitým a nepříliš čtivým jazykem, postavy jsou černobílé a jejich motivy a následný vývoj příběhu je tolik předvídatelný - doporučuji.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zásadní důkaz toho, jakým způsobem Velká říjnová revoluce pošlapala kulturní skvosty, které k nám z carského Ruska přicházely. Dostojevskij nám představuje geniální vykonstruovaný příběh, který nás neušetří jediné emoce na celé její škále. Pokládá nám otázky, na které nám odpovídá až s dalším vývojem příběhu ale zároveň s takovou otevřeností, že žádná odpověď ve výsledku není špatně. Jedná se o prožitek ze zločinu jednoho muže, který prochází klasickými psychologickými fázemi. Otázka, která se nabízí: "Jsme všichni schopni vraždy?" Není to samozřejmě otázka na motiv, kvůli kterému byl zločin spáchán, ale na následné přemýšlení o tom, na nemožnost vrátit tento čin zpět a vyrovnáním se s tím. Není to totiž příběh sociopata ani psychopata, je to příběh někoho, kdo nepřemýšlel nad důsledky vlastního jednání - a takových je nás spousty. Ale jsme schopni přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí? Na to nám kniha neodpoví, musíme sami.
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
Přelomové dílo své doby, které ženám typu Emy dávalo hlas a osobnost. Slečna Bovaryová se cítí ztracená ve svém životě. Je nucena vlivem zastaralých a zkostnatělých sňatkových praktik poloviny 19. stoleté, které trvaly ještě sto dalších let začít žít způsobem života, který se jejímu charakteru příčí. Ema je mladá žena, která má své naděje a svá doufání. Zaplétá se do světa, kterému nepříliš rozumí a chování vůči svému okolí se učí za pochodu. Není poté divu, že se k některým situacím staví právě takovým způsobem, že je to v průběhu příběhu lehce otravné. Ema je zrcadlem své situace a všech postav, které se do ní nějakým způsobem otisknou. Je také velmi citlivá a křehká, není tedy jednoduché zabránit jejímu postupnému niternímu chřadnutí a nastupující citové prázdnotě, kterou má potřebu neustále kompenzovat dalším skandálním chováním. Dílo má menší náznaky "bulváru", což dle mého názoru jen kopíruje tehdejší zkostnatělost doby a nesnadné žití v tehdejší společnosti. Zároveň ale všechny vedlejší "příběhy" dokreslují nelehkou Eminu situaci.
Lakomec
Molière (p)
Dílo, které oprávněně patří do povinné četby. Kniha je postavená na lidských nejnižších pudech a nejhorších vlastnostech, které lidská bytost má. Proto ani není nutné cítit u příběhu nějaké hluboké pocity, jelikož jsou zcela primitivní a jednoduché a s trochou sebereflexe jim lze úspěšně vzorovat. V tomto díle se můžeme nechat unášet postupnou gradací a chováním jednotlivých postav aniž by to způsobovalo obavy z vývoje příběhu.
Oliver Twist
Charles Dickens
U Dickense je velká potíž v tom, že si uměl vyhrát se slovy. Jeho obrovská slovní zásoba mu bránila v jednoduchých popisech. Rozhodně byl mistrem vypravěčem, nicméně po "Nadějní vyhlídky" jsem si myslela, že žádnou další knihu od něho nepřečtu. Byla by to velká chyba a měla jsem začít Oliverem Twistem a poté pokračovat dál. I díky jeho způsobu vyprávění a popisu prostředí má kniha krásnou atmosféru, do příběhu se čtenář velmi rychle zabydlí. Osudy Olivera jsou dnes již tak známé jako samotný název knihy, za zmínku ale stejný charakteristika vedlejších postav, která krásně doplňuje Oliverovo smýšlení a jeho pohnutky. Neuvěřitelně rychle jsem se v příběhu zabydlela, na konci knihy mě mrzelo, že tahle naše společná ale krásná cesta s Oliverem končí - což je bohužel nevýhoda knih, nelze je přečíst podruhé se stejným dojmem a pocity, jako poprvé.
Staré pověsti české
Alois Jirásek
Důležitá kniha od neuvěřitelného Aloise Jiráska. Kdo měl tu čest seznámit se s ním blíže tuší, jak geniálním spisovatelem byl. Vrcholem jeho životního díla je "Temno" ale právoplatně je nejznámější a nejčtenější z jeho knih právě tato. Jeho fascinace historií a umění ji přizpůsobit modernímu čtenáři (což tedy pro Temno příliš neplatí) je právě v této knize neuvěřitelné. Historie Českých zemí mě nikdy příliš nezajímala a jediným zdrojem, který z těchto mýtů, fikcí a legend mám pochází právě z tohoto národního pokladu.
Kupec benátský
William Shakespeare
Ale vždyť on byl v právu. Snažil se nám to Shakespeare naznačit? Je tedy špatné chtít lásku z prospěchu a nebo cítit lásku k prospěchu? Kdo je v tomto případě ten skutečně špatný. Každý důsledek má svou příčinu a musíme nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí, to je důkazem dospělého jednání. Měla to být komedie pojednávající o hamižném starci, který nepřeje lásce ani kráse mládí. Byl to však příběh o neschopnosti stát si za vlastním rozhodnutím a přijmout vinu v plném rozsahu. Příběh by negradoval pakliže by bylo splněno to, co bylo slíbeno.
Král Lávra
Karel Havlíček Borovský
Tak asi jedno z nejopakovanějších, nejcitovanějších a nejskloňovanějších děl v České Republice. Nemyslím, že někdo, kdo vystudoval minimálně střední školu by netušil, o čem kniha pojednává. Ano, je hezky napsaná, příběh je zábavný (místy). Že by ale měla nějaký větší přesah...závratnou výpovědní hodnotu, nepřijde mi. Myslím, že bychom se měli zamyslet nad seznamem povinné četby a po několika letech ji opět obnovit.
