sabina5156
komentáře u knih

Kniha popisující absurdnost válečné vřavy i jednotlivých příkazů k ní. Absurdnost postavené hierarchie v armádě a zároveň potlačení individuality člověka ve jménu uniformity a jednotvárnosti. Kniha nám přináší velké množství komických situací, které jsou okamžitě nahrazeny pozvednutým obočím nebo znepokojivým pocitem. To je ale válka, že...Člověk se s ohledem na všudypřítomnou smrt nemůže ubránit pocitu lehkosti, která jej pomalu připravuje o příčetnost. Zároveň ale základní pud sebezáchovy jež mu logicky radí "bát se". Kniha nám tedy nabízí stručnou ochutnávku základních prožitků absurdity války a kluků, kteří jdou na smrt - ale nemají žádná práva, žádný hlas ani nemohou mít vlastní osobnost. Ale jdou tam aby padli za civilizovaný svět.


"Někdo se u ní směje, někdo u ní bleje - to je prostě úděl dekadentní poezie". A já se směji protože mě to přijde dobré. S jak velkou nadsázkou musel Charles vidět svět, když byl ve své době schopen takové nadsázky. Některé básně jsou lehce znepokojivé a příliš mě netěšily. Jiné jsou ale nadsázkou nad lidské bytí a pocit nějaké vnitřní vyspělosti a civilizovanosti v nás (ačkoli, Charles by se jistě nad touto mojí "povznesenou větou" zasmál).


Úžasné jak je možné jeden motiv zpracovat na tisíc způsobů a zároveň se nepokusit ani trochu o originalitu. Knihu jsem četla k maturitě úplně stejně, jako každý můj spolužák. Je totiž krátká, děj je čitelný bez jakékoli potřeby k zamyšlení a postavy jsou velmi snadno rozlišitelné. Proč? Protože jsou dobré nebo špatné. Divadelní hru jsem viděla a v podání dobrých herců to může být i trochu zábava - nebo minimálně kulturní zážitek. Vedlejší postavy mají někdy velmi zajímavé a vtipné řeči (ač to nebylo záměrem). Jen nerozumím tomu, proč v maturitní četbě je potřeba takové množství děl se stejným motivem a téměř totožným koncem...


Knihu mám moc ráda, za mě je to jedno z mých nejcitovanějších děl, která vůbec mám. Je složitá na soustředění ale kdo chce vědět víc, toho rozsah díla neodradí. Postavy jsou velmi dobře vyprofilované stejně, jako povaha tehdejší společnosti. Francie měla historicky vždy co říct, o to zajímavější je, že ke konci knihy se setkáváme s důležitým historickým mezníkem v podobě Velké francouzské revoluce, která je zde popsána surově, nicméně jak má Hugo ve zvyku, s prvky řádné romantiky. Některé pasáže jsou nadbytečné, nicméně rozsah díla dle mého názoru tehdy určoval spisovatelovu úroveň. Musíme brát v potaz gramotnost lidí v té době žijících. Hugo potřeboval zdůraznit své schopnosti popisu okolí i jednotlivých charakterů. Díky těmto detailním - a někdy méně detailním popisům víme, jaké postavy budou hrát důležitou roli. Jean je můj hrdina a jeho příběh je koncentrovaný život na několika příběhových liniích, je veselý i smutný ale zároveň, po celou dobu knihy, je plný strachu. Strachu protože hmatatelně vnímá, jak jej jeho vlastní minulost tahá zpět. Nutí jej aby stále obcházel zákon a aby stále žil ve stínech - ačkoli, pakliže by tomu tak nebylo, byl by to jeden z nejpočestnějších postav v celé knihy. Ostatně, to on je, nicméně důraz na zákon je v knize velmi patrný, někde se jedná o otevřenou kritiku smýšlení tehdejšího zákona, jinde je to neopodstatněná obhajoba. Spravedlnost je slepá. Ostatní postavy spíše dokreslují Jeanovo zmařený život, který je v jeho případě jednoznačný ale druzí na stránkách knihy nacházejí vše, co mohl mít i on - od toho dobrého po to špatné.


Bylo mi líto Frankensteinova monstra. Polemizování o vlastní existenci, kdy bylo stvořené bez vyššího cíle. Nemá žádný důvod vidět ve vlastním žití vyšší důvod, než ten, který si uměle vytvořil. Dnes již klasické dílo, které bylo několikrát zfilmováno je kvalitně napsanou knihou, která spíše než aby nám pokládala otázky na vlastní existenci, snaží se hrát na strunu strachu. Ačkoli z dnešního úhlu pohledu, kdy jsme zavalení filmy s šokující tématikou se nám to zdá úsměvné, v tehdejší době to bylo pokládáno za skutečný zdroj děsu. Ačkoli bylo monstrum vytvořeno i se základní povahovou strukturou jeho motivace nebyly správné, myšlenky monstra jsou ovšem popsány velmi kvalitně a vzniká tak určitý rozpor mezi soucitem vůči Frankensteinově rodině a soucitem k monstru. Samotný strůjce celé situace si nezaslouží byť jedinou hlubokou emoci. Opět se v knize nachází motiv nebezpečné hry na bohy, kdy všechny naše skutky budou náležitě odměněny - a to úplně stejnými pravidly hry.


Geniální dílo o jednotlivci, nikoli společnosti. Nalezení vnitřního hlasu, který nám našeptává, že něco není v pořádku. Strach z toho, že nevidíme pravdu, která ve skutečnosti neleží v knihách ale v nás samotných. Kniha je krásnou připomínkou toho, že skutečné bohatství nosí člověk uvnitř sebe. V příběhu je několik důležitých mezníků, které je nutné si připomínat v každé etapě, do které společnost postupně přichází. Je to například eliminace individuality jedince a neustálá generalizace. Potřeba ústupu emočního prožitku a vybočování z davu. Montag v sobě nachází vnitřní sílu a začíná naslouchat vlastním instinktům, které jej přivedou k vnitřní katarzi. Důležitý je také aspekt potenciálního pádu režimu, kdy touha a motivace stačí k tomu, aby se základy začaly bortit zevnitř. Jako v každé totalitě je důležité přesvědčit dav o tom, že pro něho děláme to nejlepší. Následně začneme dav přesvědčovat o tom, že za potenciální selhání může vždy jedinec, což vede k psychologickému efektu potřeby ztráty jedinečnosti a nutnosti zařadit se do šedého průměru. Přesvědčit dav o tom, že být individuální jednotkou je sobecké a odporuje to "dobru společnosti".


Kniha, která nám pokládá velké množství otázka v sociální sféře a zároveň je užitečnou kritikou tehdejší společnosti. Atmosféra M.T knih je nepopiratelná ačkoli já už bych si žádnou jeho knihu nepřečetla znovu. Považovala jsem za osobní povinnost splnit si ve čtenářském deníku tyto díla ale příliš jsem si to neužívala. Spíše, než jednotlivá dobrodružství se mi líbil postupný vývoj vztahu dvou aktérů, kteří z nějaké dětské sounáležitosti dospívali do věrnosti a skutečného přátelství. Popis okolí je působivý a hřejivý, nicméně touhle knihou jsem s M.T prozatím skončila. A to z prostého důvodu, četla jsem to v době, kdy pro mě téma knihy nebylo ničím zajímavé tudíž to mám spojené především s obrovskou nudou.


Nádherná pohádka, která by neměla vyjít z módy. Příběh popisující osamělý život starého obchodníka, který nemá žádné přátele ani rodinu, má zaměstnance a velké množství peněz, které za nic neutrácí. Nebylo tomu vždy tak (některé spojitosti vidím s Heathcliffem) nicméně vlivem několika necitlivých rozhodnutí se začal více nořit do své práce až přišel o vše, co jej spojovalo s radostí a štěstím. Až strach z věčnosti, která by mohla znamenat spíše utrpení než-li klid se rozhodne, že je čas něco změnit. Ač zprvu jedná v neupřímnosti, dojde nakonec k prozření, které jej přivede zpět do světa živých. Hvězdičku u mě kniha ztrácí na stylu psaní. Dickens byl mistrem vypravěčů, nicméně mě to opravdu nesedí. Je to zdlouhavé a vždy se u toho lopotím.


Viděla jsem hru, film a četla jsem knihu. Vše v absolutní snaze přijít na ten klenot, který se v tom ukrývá. Stále ho nevidím, počkám si na muzikál... nebo tak...


Spisovatel, který zemřel v opileckém deliriu na chodníku, někde mezi svým domovem a barem kousek od něho v Baltimore. Také člověk, který se za svého života dočkal velké slávy (nikoli kvůli básním, které později vyšly) ale který žil zároveň celý život v obrovské bídě, bez přátel, rodiny i milované osoby. Spisovatel, který by měl být znám jako mistr popisu změny psychologického rozpoložení svých hlavním aktérů, kteří jsou většinou v roli vypravěče. "Havran a další povídky" je krásným důkazem jeho neuvěřitelné schopnosti být vtažen do vlastní imaginace a děsit tak sám sebe. Zároveň jeho neuvěřitelně frekventovaná postava Leonory (nebo minimálně věrný popis této ženy, ač s jiným jménem) napovídá jeho stálosti v emocích. Myslím, že právě kvůli své emoční sensitivitě to byl nešťastný člověk, kterého bavil spíše povrchní strach než hluboký cit. Minimálně jednu jeho knihu či povídku doporučuji každému, mou oblíbenou je "Zánik domu Usherů" a "Černý kocour".


S rukou na srdce přísahám, že Hrabala jsem zkoušela číst několikrát. A opravdu to není můj šálek a mám k tomu několik pádných argumentů. Zprvu, jeho styl psaní mi přijde umělý a zároveň prázdný úplně stejně jako svět, který v kniháh vytváří. Postavy se chovají uměle a téměř jakoby z jiné planety, vše je příliš afektované a nevytváří to dojem skutečného života ač o skutečném životě píše - (samozřejmě jen subjektivní názor). Ostře sledované vlaky jsem nejprve viděla (1966), film se mi líbil, vyprávěl o tom malém druhu odvahy, který v sobě může každý jedinec bez ohledu na výšku, váhu a věk nalézt...je to takový dobrý vývar, v němž sice není příliš zeleniny ale je tam chutné a libové maso. Kniha vedle toho je miska s horkou vodou, ve které plave několik koleček mrkve a pórku. Opět ze mě mluví zaujatost...


Krásná kniha, která nadchne svou originalitou ve vyprávění a zároveň popisem krásného všedního dne bez jakýchkoli "okrajkovaných" vět. Zároveň nám ale v několika příbězích líčí obrovské strádání a strach z každého následujícího dne, hledání dobra a světla a snaha o co nejnormálnější život v době, která byla vše jen ne normální. Některé příběhy budí hřejivý pocit a možná i naději, jiné jsou toho všeho prosty a přichází jen smutek a beznaděj. Kniha se dá přečíst během hodiny, je náročnější emočně nikoli na soustředění či přemýšlení o ději.


Příběh o pokrytecké a krátkozraké společnosti, která nad sebou přestala přemýšlet, protože by to bylo příliš nepohodlné. Přichází trest, který se zprvu jeví jako lehký a patřičný, než do děje vstoupí láska. Láska čistá ale plynou z ní komplikace. Je hezké nad příběhem přemýšlet ale úplně stejně jako každá dobová legenda s sebou nese ponaučení a podmět k prozření nad tím, jaký směr v životě je vlastně správný. A já přílišný fanoušek tragických příběhů, kde je hlavním aktérem láska (která postrádá hlubší poznání) nejsem. Takové příběhy mi přijdou stejně povrchní, jako ona láska samotná. Kniha od Dyka má samozřejmě na rtu mnohem více otázek na Krysaře, které považuji za mnohem zajímavější, a kterým bych přikládala větší význam než na jeho otázky "lásky".


Já vážně vážně nejsem levicově smýšlející a orientující se jedinec. Ale tohoto autora s ohledem na jeho život nelze hodnotit. Ostatně, nikoho, kdo zažil socialismus/komunismus na úrovni teoretické bez skutečné životní praxe po roce 1948 nelze hodnotit za jeho názory. Sbírka znamená obrovskou kritiku sociálního zázemí nižší třídy, která trpěla nedostatkem téměř všeho. Nutné ale je zmínit, že ten, kdo se narodil v roce 1900 a čekala ho první světová válka a poté ty ostatní katastrofy, kterých se Jiří už nedožil, tak by byl divný pakliže by nenacházel útěchu v komunismu a jeho převratných myšlenkách. Sbírka se mi líbila, stačilo se oprostit od dnešního vnímání světa a vlastního názoru (který je ostatně formován pouze mou dnešní perspektivou).


Neuvěřitelná kniha, ještě lepší než film s panem Hrušínským. Přečetla jsem ji několikrát a atmosféra zůstávala stejná. Oproti filmu, z pana Koprfingla nejde v knize tak znepokojivý dojem již od začátku, Karel se nám vybarví až postupně, o to je to ale působivější. Zároveň ostatní postavy mají větší prostor a nějaké zájmy, názory. Hrozbě nacistického Německa je zde také přikládán větší význam než ve filmu. Film dle mého názoru hraje především na strunu strachu - což není špatně a tento počin s Rudolfem Hrušínským mám moc ráda. Oproti tomu ale kniha zdůrazňuje nedůležitost ideologie jako takové, ale spíše nebezpečí v těch, kteří díky ní dostávali prostor. To je právě náš Karel, který v sobě psychopatické rysy měl samozřejmě vždy, ale díky sílící moci této zvrácené ideologie dostal prostor pro beztrestné konání - minimálně to mu sloužilo jako omluvila těch hrůzných činů. Závěr knihy se od filmu liší diametrálně a to nechám na posouzení čtenářů. Já u knihy určitý přesah vnímám. Je napsaná krásně a čtivě, jednoduše. Zároveň je ale velmi krátká. Vedle toho také doporučuji samozřejmě film.


Maturitní četba, první film poté kniha. Kniha nezáživná a nebavila mě. Upřímně se přiznám ke svým antipatiím vůči autorovi ale skutečně mě jeho pohled na minulost ani přítomnost, žádné názory...vůbec nic otevřeně nezajímají. Kniha se mi líbila pouze kvůli osudu tatínka, který si v příběhu prochází několika dobře popsanými fázemi. Co se týče toho otravného, malého, prvorozeného kluka, iritoval mě tolik, že jsem na něho měla vztek. Samozřejmě, že je kniha z části autobiografická a autor se snaží stylizovat své dětství jako dětství indigového jedince, za kterým měla ještě do porodnice přijet komise menzy. Místo téhle knihy bych raději do povinné četby zařadila nějaké hry od Václava Havla, které mají podstatně větší vypovídající hodnotu a nemají potřebu hrát na své nabubřelé ego podobné nevtipné komedie.


Z nějakého zvráceného hlediska a jemnocitu, který se v sobě snažím probudit je pro mě tahle kniha zásadní (i proto jsem přežila Werthera), Kniha mě nezaujala jako celek ale pravidelně jsem se vracela k několika částem, které ve mě zanechaly hluboký dojem. "Lehký úkon velí pán,
hravě bude vykonán.
Ovlád statky, ovlád krev
této krásy mocný zjev.
Zkrotlo vše tvé vojsko již,
ztuplé všechny meče zříš"
Jak nádherně napsané dílo, které popisuje téměř klasický příběh, nicméně s prvky sobectví a jiných pokleslých lidských vlastností, proti kterým je nutné každým dnem bojovat.


Upřímně se přiznám k hrozné a kacířské myšlence, která mě po dočtení knihy napadla. "Neudělala bych to jinak", jako kacířskou ji soudím proto, že nemám právo mluvit tak kvůli síle a odhodlání, které bych v sobě možná vůbec nenašla, byla-li bych v Kateřinině situaci. Ona se rozhodla postavit se za svůj život a čelit někomu, koho shledala jako jednoznačného nepřítele. Po celou dobu čtení knihy sledujeme její osobnost nacházející se někde mezi strachem a nejistotou z toho, co se má za pár okamžiků stát. Jen proto, abychom následně spatřili toho samého člověka tolik odhodlaného a jistého si sám sebou, jak bojuje za vše, co ji dělá člověkem, ženou...Kateřinou Horovitzovou...


Četla jsem s bratrem jako malá, střídali jsme se u čtení a velmi nás bavilo. Později jsme viděli i seriál, který na nás udělal stejný dojem. Laskavé a hezké, určitě bych četla i pouštěla dětem i v dnešní době.


Tahle kniha se mi nečetla příliš dobře. Ač se mi do ruky dostalo krásné vydání s velmi zajímavou a precizní ilustrací musela jsem neustále odkládat a vymýšlet si důležitější činnosti, než knihu dočíst. Každopádně po překonání zhruba 70 stran se mi podařilo začíst se. Souhrnem, u tohoto díla bych ocenila kratší rozsah a jednodušší, údernější příběh. Myšlenka je zcela jasná, to ano a o to důležitější je, že je stále aktuální. Přijde mi, že mnohem více, než historii (tehdy aktuální situaci nacistického Německa) Karel Čapek píše o osudech Libérie a už jen kvůli situaci na Africkém kontinentu bych knize přisuzovala naléhavější význam. Nepřijde mi to příliš jako Čapkovo dílo, není to tolik komplexní ani jednoznačné, rozhodně se ale jedná o působivou knihu, která se nám snaží předat myšlenku popisující časovou smyčku lidstva, ze které se nemáme šanci jednoduše dostat.
