sabina5156 komentáře u knih
Neuvěřitelné, jak dokázal být Karel Čapek nadčasovým člověkem. Kniha, která se nám snaží říct, jak nebezpečná hra na bohy je. Miluji tohle dílo, především kvůli věrnému popisu chování lidí v různých situacích. Hra se četla sama. Doporučuji, moc.
Knihu jsem si koupila pouze kvůli originální ilustraci, příběh sám není dobrý a kresby jsou skutečně nádherné.
Jedna z nejpůsobivějších knih, která se mi kdy dostala do ruky. Příběh vyprávěn malou dívenkou, která svět vnímá optikou vyzrálého indigového dítěte, což je samozřejmě znatelně na pováženou. Ale pointa knihy leží v postojích, které jednotlivé postavy zastávají. Jedná se také o unikátní vhled do společenského života v tehdejší době. Co ale víc, je důkazním materiálem přezíravosti a krátkozrakosti. Nebyla to lehká doba a byla, jak to říct, černobílá. Kniha je ale krásná i tím, že ne všichni trpěli nemocí z předsudků a krátkých soudů.
Konkrétně k příběhu je nutné uvést několik faktů, odehrává se ve 30. letech minulého století v Alabamě, což je jeden ze států bývalé konfederace, v němž lze do dnes cítit pachuť z občanské války. Tato válka totiž pro velké množství Američanů znamená pomyslný milník k určité celistvosti. Apartheid tehdejší doby byl znatelný na každém rohu a vlivem toho si na to velké množství černochů i zvyklo, což neulehčovalo situaci nikomu - kromě těch, kteří apartheid prosazovali ještě ve větší míře. Přesně v tomto prostředí relativně dobře situovaný běloch bude obhajovat černocha. Obrovské a zakořeněné předsudky vedly k velkému nebezpečí po celém jihu. Příběh je o to naléhavější a důležitější. Zároveň ale vyprávěný s obrovskou empatií a něhou. Kniha je krásná i proto, že má velkou přidanou hodnotu pro budoucí zástup spisovatelů, kteří se této tématice budou věnovat i v budoucnu.
Mimochodem, jen pro zajímavost. Rasová segregace byla v jednom z jižanských států oficiálně a právně zrušena až v 90. letech minulého století.
Málem jsem umřela nudou a tuze jsem se modlila, aby jsem si knihu nevylosovala u maturity. Vyčerpávající čtení, které jistě muselo bavit rodilého Pražáka z minulého století, který si pamatuje bařtipány sedící před svým hostincem a sousedky, které na sebe přes ulici pokřikují. Já v knize nenašla půvab staré Prahy ani starých časů. Neobjevila jsem žádné ponaučení ani důvod, proč bych si knihu ještě někdy přečetla.
Velké množství lidí tuto knihu začalo stavět na piedestal poté, co se zde rozšířil jeden nekonkrétní vir, já bych byla velmi nerada aby smysl této knihy zůstal v pozornosti pouze v rámci medicínské podstaty. Myšlenka tohoto díla je jasná. Válka. Možná že nyní, máme mnohem větší příležitost vidět paralely. Člověk ve své podstatě touží zapomenout na své nuzné lidské problémy a máme potřebu stát se čímsi větším, než je běžný život. I z toho důvodu bude velká část našich milých spoluobčanů vzpomínat na "Zlaté komunisty" jelikož společný nepřítel byl jeden a odpovědnost za svůj život nebyla žádná. Válka ale znamená smrt milionů lidí, ekonomickou krizi a strádání, poškození další generace na několik desítek let a deformaci všech výchovných společenských aspektů. Válka nikdy netrvá jen několik let, táhne se napříč několika generacemi než její dosah konečně ustane. Karel Čapek v jednoduchém a krásném příběhu tvořeném na základě běžné hry vytvořil nadčasové dílo, které končí tragicky pro každého, jen si to nikdo neuvědomuje. To tragické prozření hlavních postav, konec té jediné nejdůležitější a jásající a nebetyčně hloupí dav kolem. Koho mi to jen připomíná?
Otřesná doba, která v sobě měla velmi málo světla, jedním z majáků té doby bylo právě smýšlení této dospívající dívky. Bohužel i toto světlo bylo uhašeno aby následně sloužilo jako důležité memento lidské nenávisti a zloby. Deník je smutný a nepřináší chvíli úlevy ani oddychu - přesně to, co prožívala Anna. Ať slouží osud této dívky jako výstraha všem, kteří by si chtěli hrát na bohy a vraždit nevinné pro uspokojení vlastních cílů, pro své fanatické domněnky nebo...ostatně už z jakéhokoli důvodu. O to smutnější a krutější je doba, kdy Anna zemřela - ač mi to nejde přes prsty, je to skoro symbolické, prorocké. Existuje celá verze Annina deníku, která symbolizuje vše, co si mladá dívka jejího věku přeje, já ji nečetla ale věřím, že v rukou inteligentního jedince by měla ještě hlubší dopad. Protože to děvče se od nikoho z nás nijak nelišilo. Za jiných okolností by na jejím místě mohl být každý z nás. Bez jakékoli znalosti toho, co nám krása dospívání nabízí.
Přesouváme se do Vatikánu, kde pokračuje naše bádaní za tajemstvím nejrozšířenějšího náboženství. Tentokrát jsou našimi hlavními nepřáteli "Ilumináti". Tedy osvícení. V knize se dozvídáme, že Ilumináti byl spolek vědců, kteří se postavili za Galileo Galileem, mužem, který věřil ve vědecky podložená fakta navzdory oficiálnímu přesvědčení církve. Tito vědci následně prchli ze země aby se usídlili ve spolku Svobodných Zednářů, kde se jim po několika desetiletích postupné infiltrace podařilo postavit se do výsadních lóží. Opět se nám představuje Robert a spolu s ním krásná vědkyně, která přiletí až z CERNU, aby přesvědčila muže náboženství o nutnosti klást důraz také na vědu, jelikož to bude právě ona, která má nyní potenciál zničit náboženský svět - nebo naopak zachránit? Kniha má opět přesah, jelikož z CERNU byla odcizena látka zvaná antihmota, která je nebezpečnou třaskavinou, a její exploze má dle některých neoficiálních (možná oficiálních - nesleduji to) zdrojů, za příčinu právě vznik vesmíru, jak ho známe dnes (anihilace). Kniha nám opět, jako u předchozího dílu nabízí prostor pro zjišťování si oficiálních teorií i názorů. Dozvěděla jsem se díky této knize o hierarchii ve Vatikánu, jak probíhá konkláve a díky knize se seznámíme s několika zásadními architektonickými stavbami, které mají svůj význam pro křesťanské společenství a leží na výše uvedeném území.
Dan Brown je v podstatě kultivovaný konspirátor, který nám ale nabízí náhled na dějiny náboženství z úplně jiného úhlu pohledu. Profesor Langdon je sympatická postava úzkoprsého ale nesmírně vzdělaného muže, který baží po nových podmětech k přemýšlení. Jednou z jeho zálib je právě teologie. Brown zde v podstatě nabízí základní učení o nejrozšířenějším náboženství obecně, zároveň nám předkládá svůj vlastní a originální výklad. Na stránkách se setkáváme s odnoží oficiálního katolicismu, kterou představuje Opus Dei, sekta, která v rukou drží závratné bohatství křesťanství, zároveň ale lpí na starých praktikách (sebetrýznění). Právě tato sekta se postaví proti naší ústřední dvojici, která se snaží zveřejnit prastaré tajemství, které se katolická víra snažila vehementně utajit. Kniha je čtivá, záhadná a správně mysteriózní. Nabízí prostor k vytváření si různých teorií, které následně vedou ke zjišťování si oficiálních informací, což je pro všeobecný přehled výbornou příležitostí. Doporučuji.
Takže úvodem bych začala něčím faktografickým. Kniha je výsledkem dlouhého procesu kanonizace (což je postupné skládání jejích částí dohromady), ačkoli, její oficiální čísti jsou pouze dvě, tedy Starý Zákon a Nový zákon. Bible jako taková pochází z cca z desátého století před naším letopočtem. Dále, životy samotných apoštolů zajímavé jsou, jejich evangelia už příliš ne. Další velmi důležité upozornění je, že bibli nelze číst, lze ji pouze studovat. Je jako každý jiný náboženský dokument a přináší nám stále pouze takové svědectví, které si nelze ověřit. Lze k ní tedy přistupovat dvěma způsoby. Je to kniha, která ovládá smýšlení o světě cca 2 miliardám lidem na celém světě. Nebo ji můžeme vnímat jako jeden z věřících a považovat ji za "Milostný vzkaz boží, který byl zaslán do našich rukou aby utěšil naše duše v životě zdejším". Některé příběhy jsou krásné, samozřejmě miluji příběh o Babylonské věži či Šalamounův a královnin ze Sáby. Výpovědní hodnota pro mě, jako pro nevěřícího je ovšem v dnešní době nulová. Nelze ale knize upřít její hodnotu v historickém kontextu, kdy gramotnost a kultura se k nám dostávaly pouze skrze náboženství - způsoby jakými se to dělalo, ano, to je na pováženou. Já jsem toho názoru, že pakliže křesťanství vznikalo stejným způsobem, jaký můžeme nalézt v této knize plné ušlechtilého návodu na lidské jednání (že to všichni v historii pochopili správně, že?) tak to byla jen zcela obyčejná sekta nepříliš vzdálená od dnešních Svědků Jehovových a podobným sklepních kluboven. Na to se ale historie neptá. Každý by si měl v této knize najít vlastní hodnotu a smýšlet o ní primárně srdcem. Víra v boha může být i výsada, nicméně já jsem velmi ráda, že jsem ji poctěna nebyla. Raději bych s dovolením zůstala u klidného nihilismu - a Bible mi to dovoluje mimochodem. A ještě, doporučuji film "Pozemšťan" z roku 2007, velmi zajímavý vhled do vnímání náboženského vnímání světa.
Velmi krátké, výstižné, rychle plynoucí. Jasný popis prostředí i hlavní postavy. O Hydovy se toho příliš nedozvíme ale podstatě příběhu to neublíží. Kniha je spíše o sebeobětování jedince, který ví, že ubližuje druhým a to primárně z rozhodnutí, které dříve udělal. Téměř jako když člověk, který má mor dobrovolně spáchá sebevraždu aby jej dál nešířil. Dílo je kultovní především díky zajímavé pointě, než díky kvalitně napsanému příběhu nebo filozofickému přesahu. Psychologii nebo charakteristiku schizofrenie bych v knize také nehledala. Podstatou je, že když Jekyll vytvoří Hyda, jeho špatné vlastnosti se vtěsnají pouze do jedné části druhé osobnosti, jeho dobré vlastnosti dále zůstávají v Jekyllovi. Je tedy otázkou, zda nad knihou nepřemýšlet spíše jako nad snahou definovat zlo v jednotlivci, ostatně, Jekyll předtím nebyl zlý...byl to obyčejný člověk s dobrými i špatnými vlastnostmi. Šedý charakter.
Jak nadčasové dílo, že? Zbavme jedince lidské důstojnosti a přestaneme v něm vidět člověka. Je to psychologická analogie každého násilníka, který přesahuje určitý inteligenční kvocient (ideální 100+), taktika, kterou s chutí využívali nacisti fašisti a různí -isti a obecně, v historii ji lze nalézt kdekoli. Proměna pracuje na stejném motivu. Skvělá, čtivá a smutná kniha, kterou vřele doporučuji.
Já mám tohle dílo tolik ráda. Nejen pro jeho bezprostřednost vůči čtenáři, okamžitou otevřenost a precizní vystavění postupného psychologického rozkladu Josefa K., ale také a především pro styl, jakým je kniha napsaná a pro způsob, jakým je popsáno prostředí. Jakoby vše bylo zcela normální, i dnes, ráno vstanete ve vaší útulné a prostorné ložnici, půjdete se nasnídat, zavoláte rodičům, vysprchujete se...cokoli, co Vás běžně po ránu napadne, aby následně něco opatrně, plíživě a nenápadně zažehlo jiskru konce Vašeho života. Nevíte to, nevíte, že právě teď někdo škrtnul sirkou, ale máte tušení...ten nepříjemný pocit nepatřičnosti, který se ve Vás uhnízdí a pomalu, po celou dobu Vám pomalu zabírá místo ve Vašem dosud klidném nitru. Samozřejmě, že má kniha odrážet neschopnost jedince postavit s za svůj život a za své rozhodnutí. Jeho odpovědnost přechází do rukou někoho, kdo mu ani není znám. Jeho chyby náhle nejsou posuzovány pouze dle jeho vlastního konání ale i na základě přičinění druhých, které on sám není schopen přímo ovlivnit. "Proces" vřele doporučuji, kniha má rychlé tempo, zbytečně neutíká více směry a postupně graduje, což je zajímavé jak v případě samotného řízení, tak v případě psychologického rozkladu Josefa K. Franz Kavka tuto knihu napsal v roce 1914, narodil se a vyrůstal v Rakousko-Uhersku, kde v roce 1925 také zemřel. Kniha může mít několik pozadí událostí, které příběhu můžeme přisuzovat. Jednoznačným a nejjednodušším je určitě byrokracie a spletitost soudního řízení.
Ta nejchutnější jednohubka. Je to jednoduché a krásné čtení. Prosté a jednoduché jako život, který známe. Mapuje přátelství a sounáležitost v době, ve které to skutečně nebylo jednoduché. Steinbeck je právem mistrem psychologického rozboru a analýzy, jelikož chování jednotlivých charakterů v dané situaci je vykresleno tak automaticky a přesvědčivě, že není prostor pro diskuzi. Zároveň do toho vůbec nechci tahat jakékoli komplikace lidského uvažování, které mám tolik ráda. Dílo se tím vůbec nezabývá, zabývá se lidskou pamětí tolik krátkou, jako je 110 nádherných stran jedné knihy. Zabývá se lidským časem, který je zcela zanedbatelný s ohledem na vše, co nám jeden den nabízí. Krásná, dokonalá kniha ve své ucelenosti a komplexnosti.
Kniha mapuje období života intelektuálního studenta, který bezmyšlenkovitě napíše vtipnou poznámku (mě vtipná přišla) své půvabné - skoro přítelkyni. Hloupá skutečně je, v knize je patrná její naivita i ochota nechat s sebou manipulovat. Každopádně, Ludvík sám o sobě nijak průbojný není, na věci má ale vlastní názor a ačkoli je obklopen oficiální propagandou, nenechává se ji strhnout. Rychle se ale stává nepohodlným a od toho se odvíjí i jeho osud. Jednoho dne ovšem, v dospělosti, dostane možnost se pomstít - nebo si to aspoň myslí. Dílo je krásným příkladem toho, jak jednou křivdou způsobit nekonečný řetězec lidského utrpení, které zdánlivě přesahuje jakýkoli politický názor. Ovšem, samotná podstata tohohle žertu, kdy se člověk kvůli jedné (v nenormální a nemocné společnosti) chybě lopotí životem jako zpráskaný pes aby nakonec učinil krok ze zoufalství a nízké touhy po pomstě musí ještě kát před vlastním špatným svědomím je přeci definicí toho odporného režimu, který zde svazoval individualitu jedince více jak 41 let. Nejlepší kniha od Milana Kundery. Zároveň ale doporučuji film Žert (1968) v němž hlavní roli ztvárnili Josef Somr a Jana Dítětová. Film má mnohem větší potenciál sdělit myšlenku, jelikož hluchá místa odkazují na bezmoc jedince, v knize se tyto pasáže úplně ztrácejí.
Po vzoru Milana Kundery a každého jeho hlavního hrdiny je Tomáš extrémně narcistický a do sebe zahleděný idiot, který má pocit určité nadřazenosti nad Terezou. Vedle toho Sabina působí jako nezávislá hrdinka, která je jakýmsi způsobem povznesena nad děj těchto dvou. Je jakýmsi vzdáleným pozorovatelem, který žije život tak nejlépe, jak umí. Tereza je sama sebou nejistá chudinka emocionálně závislá na Tomášovi, což mě celou knihu neuvěřitelně iritovalo. Po této knize jsem viděla film, kterému dost ublížila americká produkce, možná by film předčil knihu pakliže by byla produkce např. Francie, každopádně, kniha je plytká a povrchní. Nicneříkající. Milan Kundera v tomto díle jen otiskl své neustále bující ego. Mnohem, mnohem lepší dílo od něho je "Žert" - a to i filmařsky.
Kniha nám dává ojedinělou příležitost nahlédnout do mysli (bála bych se říct do srdce) jedné narušené a choré psychiky, která své duševní a intelektuální vyspělosti využívá pro manipulaci s malou dívkou, která se jeho jednání velmi rychle naučí a bere si je za své vlastní. Kniha je mistrovsky vykonstruovaná, nutí čtenáře nad postavou Humberta neustále přemýšlet a je čtivá. Manipulace je přítomná a hmatatelná na každé stránce a vždy jinak uchopená, v jiné intenzitě a z jiné strany. Nebylo mi z knihy dobře - ale to nebylo účelem, že...
Příběh pojednávající o prostitutce ve fašistické Itálii, která si navzdory nepřízni osudu zachovává vnitřní čistotu a naděje. Krásné čtení, které navzdory době, ve které se odehrává, se politice věnuje jen okrajově. Je to primárně z toho důvodu, že Adriana je děvče naivní, není hloupá ale je krátkozraká a hledí jen tím směrem, který ji zrovna vyhovuje. Pakliže se čehokoli dopustí, není to z jejího vlastního přesvědčení ale je to proto, že má pocit, že tím získá náklonost kohokoli. Kniha ale nemá popisovat mentalitu revolucionářky ani příběh odboje. Kniha je o dívce, která žije život tak nejlíp, jak může. Krásná kniha, o autorovi i stylu psaní platí to samé, co pro Horalku. Krásně a čtivě napsané s nevídanou dávkou empatie a lásky.
První jsem přečetla Římanku, ke které jsem se v průběhu několika let ještě vracela než jsem se konečně dostala k Horalce. Obě knihy jsou si v základu docela podobné. Římanka není tolik zaměřená na válku ale spíše na bující fašismus v zemi, od kterého nelze utéct. Samozřejmě Italové velmi rychle pocítili to, čeho se dobrovolně stali součástí a Horalka věrně kopíruje mentalitu tehdejšího běžného obyvatelstva, které s politikou ani válkou nechtělo mít nic společného. Je to smutné čtení, a Alberto Moravia je dle mého názoru neobyčejný spisovatel, který umí příběhy prodat s takovou láskou a empatií, že tomu nelze odolat - ani v tom nelze hledat zbytečný sentiment. Jedná se o pokrm, který je okořeněný přesně, tak akorát.
Asi bych mohla začít různými perskými králi, starověkými sektami apod. Začnu asi nejznámější sektou, která se datuje na první století našeho věku, po ukřižování a davovém lynči, který trval ještě krásnou řadu let po znovuzrození a podobně, však to znáte...jsme křižovali dál. Následně ve jménu tohohle náboženství jsme se dobrovolně - až do 16. století zúčastňovali křižáckých výprav, kdy jsme druhé vraždili ve jménu vlastní víry (příhodně se tomu říká Kruciáty: soustředěná a intenzivní snaha (modlitební) o přivedení řady lidí na naši víru). Aby ještě v průběhu těchto krásných, dnes již tradičních výprav začaly nápadité popravy žehem žen, které uměly počítat do 10 nebo byly jen majetné. Španělská inkvizice sama o sobě znamenala také procházku růžovou zahradou, kolonialismus obecně a otroctví je dnes již běžným námětem pro velkolepá díla. Dostáváme se do toho vůbec nezajímavějšího období. Ten, jež byl narozen například v roce 1900 mohl na vlastní kůži ochutnat krásu civilizace (ideálně v Československu, tehdejším Rakousku-Uhersku), kdy v roce 1914 vypukla 1. světová válka...když jsme se začali radovat, ona nám až z Wall street doputovala hospodářská krize, která nám odrovnala už kompletně sousedy a my se vrhli znovu do světové války. Když už si člověk myslel, že je konec, přichází rudý hlavy a jejich monster procesy. A já se vsadím, že úplně každý si každé další století vývoje téhle civilizace myslel, že jsme chytřejší než ti před námi. Že jsme civilizovaní, my přece už nikdy nebudeme zdravit pravicí a s jasným heslem, fandit katovy na popravách apod...Ale ve skutečnosti jsme stále ta stejná společnost, která tohle dopustila a jediné, co nás odděluje od všech, kteří toho byli skutečnou součástí je situace. Nikoli cokoli v nás - ale naše vlastní pohodlí a komfort je přičiněním toho, že se nedíváme na hladovějící děti na ulici a popravené na šibenici. Žijeme vůbec v té nejlepší době z hlediska existenciálních jistot a proto prozatím můžeme tvrdit: Jsme civilizovanější než ti před námi. Ale! "Pán Much" nám říká přesně tohle, nezáleží na situacích, ze kterých vycházíme, záleží na těch, do kterých se dostáváme. Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým rozpoložením se můžeme dopouštět zvěrstvech, na která bychom nikdy dříve nepomysleli. Nejsme nic víc, než ta nejhorší vlastnost v nás ukrytá. Kniha je geniální psychologický rozbor jedné skupiny, která zrcadlí průřez společností. Nacházíme stereotypy od jejichž základu se odvíjí osobnost většiny lidí. Tato kniha by měla být v povinné četbě. Nejen pro podstatu uměle vytvořeného kolektivu bez osobních vazeb, ale také kvůli chování kolektivu k jedinci a důsledkům, které to může mít.
Ocitáme se v budoucnosti, která nápadně připomíná 60. léta s prvky nadčasové módy (rok vydání 1962). Alex a jeho milí mladí kamarádi mají velkou řadu koníčků. Znáte to, jak to chodí u omladiny...Poslouchají Beethovena, popíjejí mléko+, koukají na holky a rádi se procházejí na čerstvém vzduchu. No jen tak mimochodem u toho občas někoho zmlátí do bezvědomí, zavraždí, brutálně znásilní a nakonec okradou. Alex je jakýmsi pomyslným vůdcem téhle povedené party, takový Kája Mařík. Jeho kamarádům ale brzy dochází trpělivost, jelikož Alex začíná být trochu narcistní megaloman a oni jsou přeci taky lidé, ne? Oni si zaslouží něco lepšího a bez něho se jim bude žít lépe. Nezachovají se k němu příliš hezky a Alex vlivem náhlé a neblahé situace končí ve vězení. Ale to by bylo o ničem, kdyby nám příběh takhle skončil, že? V příběhu je několik momentů, kdy jsou otázky na čtenáře vysloveny téměř přímo. Napadá mě k tomu velmi hezká paralela na dnešní dobu. Je skutečně řešením cenzurovat názory? Pakliže to uděláme, zmizí to pouze z veřejného prostoru ale ti lidé si to budou myslet dál. Dál zůstanou našimi sousedy, rodiči, přáteli - jen je zbavíme hlasu ve veřejném prostoru. To samé platí pro Alexe, zůstal tím samým člověkem, s těmi stejnými sklony, rozdíl je v tom, že jeho vlastní myšlenky pro něho v závěru znamenaly záhubu. Jeho životní styl, který před trestem vedl pro něho znamenal jednoznačný rozsudek v budoucnosti. Kniha je fantastická, je velice nejednoznačná a místy jsem k Alexovy cítila soucit. Je napsaná složitým jazykem, na který si po chvíli zvyknete. Popis prostředí je fantastický, na to autor také hrál. Styl oblékání, architektura apod. je popsané skutečně nadčasově ale s určitou dávkou uhlazenosti, kterou bych přisuzovala právě 60. letům.