sagasir komentáře u knih

Tak trochu jinak a temněji

Život je plný náhod. Kupříkladu kniha, ve které se hojně objevuje satan a věci s ním spjaté je 666 (tedy satanovo číslo) vydanou knihou nakladatelství Host. Jinak ano, nemyslím, že to takhle bylo plánované, alespoň ne nějak předem. Toť taková malá zajímavost na úvod.

Když jsem tu zmiňoval toho ďábla, tak je tato kniha ďábelsky dobrá? Ne není, ale špatná taky není. Samotný příběh máte přečtený skoro hned. Kniha má totiž velmi málo stran. Děj knihy mně pak jenom utvrdil, že ani tato daná muzika a způsob života s tím související rozhodně není nic pro mě. Je vidět, že autor má s tímto životem nějakou tu zkušenost a celé to tak vyznívá vcelku realisticky. Od příběhu jsem čekal takové pochmurno, smutek, děs, násilí, zlobu a ďábla a přesně to jsem taky dostal. Jen mně toho prostě přišlo, tak nějak málo a pořád ne nějaké enormně šílené či tak. Jistě, pár věcí by se dalo najít, ale co se celku týče, tak je to prostě málo. Z těch momentů mně pak kupříkladu zaujala uříznutá hlava zvířete na koncertě či zapalování kostela. Do děje jinak není problém se dostat a ani s postavami si myslím nebude, kdo ví jaký problém. Celý příběh by se pak shrnout, jako taková sonda do odlišného života skupinky lidí. Chvilková exkurze do jejich světa, pak určitě není na škodu. Na závěr opět ohodnotím procenty a uděluju 75%.

1 02.11.2016

Kdo má něco proti nám?

Rozhodně se autorovi musí nechat, že si dokáže vybrat mnohdy kontroverzní, ale o to zajímavější témata o kterých bude psát. Svým způsobem tak právě tématem antisemitismu prolíná přítomnost s minulostí. Určitě je to zajímavé. V knize nechybí notná dávká ironie a typický autorův humor. Velmi kvituju i to, že Miloszewski si nenasazuje růžové brýle a o vše napíše pěkně natvrdo. Dále nechybí i zajímavé uvedení kapitol (soupis událostí ze světa, Polska a Sadoměře z daného dne). K rozsahu lze napsat, že se jedná opět o klasiku (400 stran). Nové postavy v příběhu zaujmou a hlavně mají své místo a neobjevují se jen tak nazdařbůh. Kniha jako taková, pak není jen pouhou detektivkou, ale hlavně sondou do duší Poláků a možná hledá i odpověď na to kde se v multikulturním Polsku vzalo tolik rasové nesnášenlivosti a nebo jsou tyto projevy u nich jen skryté a postupně vyplouvají na povrch? Netroufám si na to odpovědět. Na to si asi musí udělat obrázek každý sám. Rozhodně však mohu potvrdit ,že se opět jedná o zajímavé čtivo, které hodnotím 75%.

1 02.11.2016

Nepochopená samota

Nerad to píšu, ale byl jsem docela rád, že tato kniha byla takhle krátká (144 stran). Je to totiž špatná kniha. Rozhodně nečekejte žádné veselé čtivo a nedivte se, když na vás při či po čtení dolehne klidně i deprese. Svým způsobem chápu, že se autor tímto způsobem potřeboval vypsat, ale proč tak divně, nepochopitelně a smutně? Se samotným příběhem se nejde nějak blíže sblížit a ani postavy vám k tomu nijak nepomůžou. Hlavní problém je, že nechápete, jestli je vypravěč opravdu tak hrdý, že dobrovolně zvolí samotu a s ní spjaté trable namísto možnosti se přestěhovat opět mezi lidi. Celé to pak vypadá jako by snad byl i nějak duševně nemocný. Působí pak tak nějak nezaujatě, zničeně, unaveně, žijící ze dne na den a vlastně snad i ničím nezaujme. Ostatní postavy ať už živé nebo mrtvé také zrovna dvakrát nezaujmou. To byl první problém. Druhý problém je ten, že by nebylo od věci nám sepsat i proč se vesnice vlastně vylidnila a špatné by ani nebylo postupné sepsání odchodu obyvatel této vísky na více stranách a třeba i vzpomínání na tyto osoby. Ani jednoho se v knize nedočkáte. Samotné přežívání je pak dosti podivné a nic na tom nemění fakt, že kdo ví, jak bychom se chovali my izolovaní od veškeré společnosti. Přesto mě slyšení a vidění mrtvých nijak neoslovilo, nejinak tomu bylo třeba u nalezení jeho mrtvé oběšené ženy, vytáhnutí zbraně na vracejícího syna a popis zastřelení psa už těmto podivnostem jen nastavil korunu. Rozhodně nečekejte žádné velké drama a velké filosofické myšlenky. Je to vlastně jen podivný popis posledních dnů jednoho samotáře a jeho psa. Ostatně právě postava psa je to jediné co mohu kladně hodnotit a snad ještě místy popis prostředí. Ohledně celku je to však žalostně málo.

Knihu nedoporučuju. Podle mě nemá nějaké větší literární kvality, občas i nudí a hlavně její příběh je dosti podivný a mnohdy depresi způsobující. Tohle se jednoduše nepovedlo a tuto knihu hodnotím jen 40 %. Raději se jí vyhněte

1 20.10.2016

Putování za legendami a pověstmi

Další kniha čtená jen za účelem splnění zadané knihy v čtenářské výzvě pro letošek, ale to vůbec nevadí. Mám rád starou Prahu. Rád si o ní čtu, takže jsem měl vcelku jasno, když jsem musel kvůli výzvě přečíst nějakou knihu s dějem právě z našeho hlavního města. Musím nakonec říct, že jsem s výběrem velice spokojený. Kniha se dá číst v jakémkoliv věku, je velice čtivá a čte se lehce a sama od sebe. Samotný výběr pověstí, legend, zkazek je myslím kvalitně vybrán. A jak už bylo u obsahu knihy psáno, nechybí krom těch známých i ty neznámé pověsti atd. Přiznám se, že i já jsem jich hodně neznal a ty co jsem znal, jsem si velice rád zopakoval. Oceňuji, že kniha má i přidanou hodnotu například v osvětlení o vzniku některých částí města jako např. Chvaly, Kyje, Hrdlořezy. Jazykově pak kniha rozhodně neupadá, nenajdete v textu žádné hrubky a často se v textu objevují i dobové výrazy, které navozují pocit minulosti. Děj kvapně plyne dopředu a nenudí. Je mnohotvárný. Někdy je takový magický, jindy napínavý, podruhé zase romantický, pak se změní na takový obyčejný vypravěčský, ale dokáže i zahrát na romantickou linku. Dodám i pár slov k postavám. Ty jsou sepsané kvalitně a do dostačující hloubky a umí i zaujmout. Velkou devízou u nich pak je to, že čtenář se s nimi často seznamuje úplně nově a tak vlastně neví co od nich očekávat a tak ho dokážou leckdy překvapit a to ať už příjemně či negativně. S velkým počtem postav se pak musí počítat, ale vesměs si je dobře zapamatujete. Samotné čtení knihy vám pak zabere jen chvíli. Dílo má totiž jen 184 stran a potěchu očí určitě zaručí i nádherné doplňující ilustrace samotné paní autorky. Tato paní tak budiž důkazem, že kdo umí ten umí.

Pražské pověsti, legendy a zkazky jsou rozhodně doporučení hodné čtivo. Obzvláště z důvodu možná z části malinkého vlastenectví, ale i z důvodu minulosti jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Praha je, byla a bude prostě vždy krásná, magická a hlavně naše. Naopak jen váš bude zážitek z této kratičké četby doplněný krásnými ilustracemi od samotné paní autorky. Na závěr samozřejmě nemůže chybět mé procentuální hodnocení. Této knize z našeho prostředí uděluju 85 %. Nezanevřeme na knihy od domácích autorů a na knihy s domácím prostředím byla by to věčná škoda.

10.01.2017

Ztraceni v novém prostředí

Nová kniha od skvělé autorské dvojice a nová hlavní hrdinka a celkově nové téma. Nevěřil jsem, že to zrovna u tohoto autora někdy napíšu, ale tohle se nepovedlo, tohle bylo zklamání. Naštěstí v další knize se už manželé píšící pod tímto pseudonymem opět vrací k tomu, co umí a to je pokračování jejich úžasné krimi série s komisařem Linnou.

Proč? Tak taková otázka se asi nejvhodněji naskýtá k této knize. Proč autoři zkoušeli něco nového? Proč takové nezvyklé téma? Proč to vlastně tak úplně nevyšlo oproti předchozím knihám? Proč zrovna vyobrazení čínského přístavního města jako posmrtného života? Proč se k tomuto tématu vracet či nevracet? Na to si musí odpovědět sami autoři. My už však víme, že někomu se kniha líbí a někomu ne oproti sérii s komisařem Linnou. Ta se líbí vesměs skoro všem. Na můj vkus je Playground moc překombinované, moc náhod se ocitne v ději. Na druhou stranu co my víme o životě po… smrti? Sympatická hlavní hrdinka je asi to nejlepší na celé knize. Vadilo mi však, že si hrdinka přecházela ze života živých do onoho druhého světa pomalu kdykoliv se jí zachtělo a vlastně vždy když potřebovala. Celé už to pak vypadalo tak trochu podezřele. Samotný název knihy se pak dá do češtiny přeložit jako hřiště a opravdu koresponduje s jejím obsahem. Hlavní hrdinové hrají hru na život a na smrt, pouze vítěz získá vízum k návratu do života. Hodně postavám se však nevěnuje víc prostoru na úkor jiných a je to rozhodně škoda. Onen námět pak hodnotím jako velice originální a nutí člověka k zamyšlení. Atmosféra příběhu je pak více než barvitá, nechybí chladný popis událostí. Vadilo mi, že ne na všechny otázky získá čtenář odpověď a to i na ty otázky docela důležité. Dalším negativem byl i místy předvídatelný a postupem času se kvalitou snižující samotný děj knihy. Nijak nejásám ani z kolikrát zbytečné až přílišné surovosti a potokům krve. Pochválit však musím obálku. Ta je správně taková mystická a k samotnému dílu se skvěle hodí. Dílo jako celek pak vyznívá jako sepsané moc narychlo, nechybí mu mystika a tajemno, avšak bojuje se skvěle zvládnutým světem živých proti ne úplně dobře zvládnutému světu v přístavu. Nejvíce pak na celé knize oceňuji její klasický rozsah. Zde konkrétně 439 stran. Pochválit pak na závěr musím i krásné vyobrazení absolutní oddanosti matky ke svému dítěti.

Někomu se tento žánrový autorský odklon zalíbí a někomu jako třeba mně ne. Naštěstí další kniha této skvělé autorské dvojice bude dalším dílem ze skvělé série s hlavní postavou komisařem Linnou a já se jí už nemohu dočkat. Za mě se Playground tak úplně nepovedl a proto této knize uděluji jen 65 %. Autoři se pro mě tak trochu ztratili v novém prostředí.

23.12.2016

Skvělý Host se špatným dárkem

Představme si nakladatelství jako hosta (Host je i název jednoho našeho tuzemského nakladatelství, proto je psáno v názvu velkým počátečním písmenem) a jejich knihy jako dárek, který nám tento host vždy nabídne.

Myslím, že nakladatelství Host je pak opravdu skvělým hostem, jelikož nabízí opravdu skvělé tituly a také je skvěle zpracuje. Nicméně i ten sebelepší, sebeoblíbenější host se někdy sekne a nabídne vám něco, co možná na první pohled vypadá lákavě, ale při bližším prohledání zjistíte, že daná věc až takovou kvalitu nemá. Přesně to se mně stalo u Trolí katedrály.

Čekal jsem psychologickým dramatem nabytou knihu, no nestalo se. Postavy se už od začátku chovali mnohdy nelogicky a hlavně mně přišli všichni vesměs otravné a to už je co říct. Jeden ze stěžejních bodů knihy a tedy ono sexuální zneužití je v knize popsané jen tak hala bala, že by si ho nepozorný čtenář snad pomalu ani nevšiml. Samozřejmě netvrdím, aby o tom autor psal sáhodlouhý popis a zabíhal do detailů, ale trochu více rozvést by tuto událost mohl. Některé chování rodiny po této neblahé události pak už hraničilo se samotným šílenstvím. Co mně nejvíc na knize, ale vadilo byla její děsná nudnost. Dokonce mě jednou uspala a to už je u mě co říct, jelikož to mám kolikrát naopak.

Po dlouhé době jsem se rozhodl číst i něco jiného než detektivky a byla to špatná volba. Tudíž se vrátím k detektivkám a vyberu si pak nějakou jinou žánrovou beletrii. Snad to už tentokrát bude ta správná volba. Za mě 40%. Kniha se mně nelíbila.

10.12.2016

Jedna z dlouhé řady?

Kam vlastně zařadit tento thriller? Vybočuje nějak z řady severských knižních thrillerů a je tak dobrý aby vlastně mohl vybočovat? Za mě tedy ne. Já toto dílo hodnotím jako průměr.

Nechci tvrdit, že obálka knihy, která čtenářovi slibuje příběh plný napětí a dramatu čtenáře balamutí, ale já osobně bych toho napětí a dramatu klidně uvítal více. Co mně osobně už od začátku knihy docela vadilo, bylo obrovské množství postav. Dle mého kolikrát i naprosto zbytečně zasazených do děje. Jinak mně však postavy přišli vesměs zajímavé a dobře sepsané. Samotný příběh pak chvílemi i vázl a někdy se děj až moc motal kolem jedné určité věci. Také mně vadilo vcelku časté skákání jednoho děje k druhému. Tudíž jste často na jedné stránce tam a tam a náhle zase tady a tady. Párkrát jsem se přistihl, že jsem si dané řádky musel přečíst znovu, abych se v příběhu znovu zorientoval. Co se konce týče, tak ten pak považuju za uspokojivý. Můj verdikt k této knize je pak takový, že ji doporučuju spíše už zarytým čtenářům současných detektivek, jelikož nováčka by toto dílo od tohoto žánru mohlo odradit. Přes to všechno se mně kniha svým jistým způsobem líbila a nebyla úplně špatná dokonce si někdy v budoucnu přečtu nejspíš další díl. Jelikož Andaluský přítel je první díl z knižní série. Za mě 62%.

10.12.2016

Dánská Bestie

Bestie uvnitř je prvotina dánských sourozenců Hammerových. Kniha jako taková má samozřejmě své plusy a mínusy. Jako plusy uvedu kvalitně stupňované napětí, postavu komisaře Simonsena a jeho tým, originální téma a autorskou nebojácnost zabývat se pro mnohé tabu tématem pedofilie. Jako mínus vidím mnoho postav, které se v knize objeví zčista jasna a stejně tak zčista jasna zmizí. Mínusem také vidím kolumbovský styl vyprávění, tedy že už předem čtenář ví kdo je vrahem, a na dalších stránkách tak sledujeme strastiplnou cestu za tím, než vraha odhalí i policie. Uznávám, že tento bod, ale nemusí být mínusem pro každého a někomu naopak může vyhovovat. Já osobně však mám radši, když je vrah odhalen co nejpozději. Konec knihy mně pak přišel sice zakončený, ale tak nějak jakoby narychlo sepsaný a určitě by se dle mě mohl napsat i lépe. Místy mně vadilo i střídání stylu vyprávění, kdy jednu dobu nahlížíme na děj z úhlu vyšetřovacího týmu a jindy zase z úhlu vrahů. Za mně 70% a zde opravdu nevím nevím jestli si přečtu i další knihy z kriminální série sourozenců Hammerových, jelikož tento první díl mě zrovna dvakrát neuchvátil.

10.12.2016

Stálo Stallo za to ?

Nevím. Upřímně nevím, jestli kniha Stallo stála za to. Zda stála za přečtení. Kniha jako taková hodně naláká popisem děje. Avšak právě kvůli ději a jeho nekombinovanosti a neuvěřitelnosti táhne dílo jak celek vcelku dolů.

Uznejte sami nezní popis děje docela lákavě. Mně tedy ano. Čekal jsem, že z této knihy vzejde taková napínavá pohádka pro dospělé. Očekávání se naplnilo, ale přesto jsem trochu zklamán. Rovnou říkám, že kniha jako celek není špatná, ale čekal jsem od ní prostě více. Děj se chvílemi nudně táhne, postavy jsou mnohdy až moc akční a jindy zase pomalu k smrti nudné. Občasný popis prostředí je chvílemi až tak detailní, že si pak připadáte jako by jste četli slohovou práci na téma popis krajiny a ne danou knihu. Nicméně děj vás několikrát překvapí a rozhodně se nezačne ubírat směrem, který čtenář očekává. Což vidím jako plus. Jako plus také vnímám vykreslení a jednání fantastických postav z knihy. Ty Stallo sepsal bravurně. Sám za sebe pak konstatuji ,že kniha je zbytečně dlouhá a kdyby se určité pasáže zkrátily či úplně vynechali, tak by to vůbec nebylo na škodu. Jak jsem už psal výše jedná se prostě o takovou napínavou pohádku pro dospělé byť kniha je žánrově thriller. A já od ní prostě čekal více. Za mě 55%.

10.12.2016

Utečte za knihou

Bezejmenný chlapec je na útěku a vy můžete utéct od čehokoliv, co zrovna děláte ke čtení této knihy. Rozhodně však nečekejte žádné oddechové čtení. Zajímavým rysem příběhu je místy jeho nekonkrétnost. Nevíme totiž přesné určení místa děje a ani nevíme jména postav. Děj se pak odehrává jen v přibližném časovém období, ale jeho přesná doba rovněž není nikde napsaná. Děj knihy je pak surový, na nic si nehraje a na jednu stranu působí tak obyčejně, aby nás vzápětí šokoval dramatickou scénou, která postupně ještě vygraduje. Samotná zápletka v příběhu je možná lehce odhadnutelná, ale to vůbec nevadí. Velkou pozornost si zaslouží autorův jazyk v této knize použitý. Ten je opravdu květnatý, plný různorodých metafor a je vidět, že si s ním autor doslova a do písmene vyhrál. Zajisté je však tohle všechno možné i díky skvělé práci překladatele, který text přeložil do češtiny. Čtenář si v knize může vychutnat i vášnivé popisy drsné přírody. Ty dokázal autor sepsat s takovou vervou a uvěřitelností až máte pocit, že jste opravdu obklopeni tou vyprahlou, sluncem rozžhavenou plání. Zajímavé jsou i postavy z knihy. Tři hlavní postavy rozhodně dokážou zaujmout a jejich zpracování nenudí. Hrdinovi, jenž utíká před, krutým a násilnickým rychtářem držíte palce a po setkání s pastevcem se z nich stává zajímavá dvojice. Pastevcova přítomnost je pak v knize jakýmsi obrazem svědomí a přítomností toho, že některé věci je zkrátka nutné udělat. Ještě dodám i informaci k rozsahu knihy. Toto dílo má jen 188 stran, tudíž vám jeho čtení nezabere moc času. Což je jen dobře, nedovedu si totiž tak úplně představit, že bych takovýto drsný a ponurý příběh četl třeba v rozsahu 400 a více stran.

Román Na útěku je rozhodně zajímavá kniha, která nutí čtenáře přemýšlet. Přemýšlet nad tím, co si člověk může všechno dovolit při pokusu o záchranu vlastního života. Může se na člověka přenést zlo, když je všude kolem? Hlavní však je myšlenka, že proti zlu se musí bojovat a ne ho přijmout.

Tuto knihu pak hodnotím 80 %. Přece jenom to není úplně můj šálek čaje, místy na mě byla kniha až moc ponurá a detailně popisná. Také mi trvalo trošku déle se do ní začíst.

28.11.2016

Byť jsem v Kolumbii nikdy nebyl, tak po přečtení knihy mám pocit, že Kolumbie je jako tahle kniha. Plná protikladů aneb bez pravidel a přitom s pravidly, veselá a přitom plná smutku, krásná a přitom škaredá, bohatá a přitom chudá, plná energie a života a zároveň taková nudná a místy i jakoby bez elánu. A právě v tomhle tkví její kouzlo. Člověk jakoby si nemohl být jistý, jakou tvář mu tato země zrovna dnes ukáže.

Upozorňuji, že někomu může dělat problém orientace v ději, jelikož místy je kniha i trochu nepřehledná a rozhodně tomu napomáhá i fakt, že pan autor tak trošku neuznává odstavce. K oné špatné orientaci v ději pak ještě lze přidat i opravdu velké množství postav. Útěchou budiž pak to, že jsou autorem sepsány naprosto věrohodně, kouzelně a budete je milovat i nenávidět zároveň. Hlavně bezejmenná hlavní postava chlapce se povedla na výbornou.

Místy možná knize ubližuje přílišná snaha o zachycení všeho podstatného, co Kolumbii na konci minulého století ovlivnilo na úkor vypravěčského umu autora. Nejedná se však o žádný markantní problém a věřím tomu, že mnohým čtenářům to ani vadit nemusí. Další možný problém se pak může u čtenářů vyskytnout přes možnou přemíru sexu v příběhu obsaženou.

Rozsahově se pak opět kniha řadí do vod průměru (464 stran). Příběhově nenudí a je rozhodně originální.


Svým způsobem jsou knihy takovou pocitovou, časovou a kulturní cestovní kanceláří, jelikož díky nim se podíváme po celém světě a mnohdy vlastně i mimo něj. A přesně všechny tyto aspekty nabízí i kniha 35 mrtvých. Doporučuji Vám tak sbalit si svá ,,čtenářská zavazadla“ a vydat se s nimi na cestu do Kolumbie. Rozhodně na vás bude čekat knižní zážitek, který já hodnotím 100 %.

11.11.2016

Detektivka co nutí k zamyšlení

Kallentoft umí vyprávět, nenudí a dokáže psát v mnoha rovinách. Nejinak tomu je i u Větrných duší. Samozřejmě nechybí ani promlouvání zemřelého v ději. Zdálo se mi však, že v tomto díle se monolog mrtvoly neobjevoval tak často oproti jiným dílům této série. Inspektorka Malin rozhodně patří mezi ty nezapomenutelné hlavní hrdiny současných kriminálek a nevím jak vy, ale já jsem vždy zvědavý, co si pro ni tentokrát pan autor přichystá a nutno dodat, že s ní kolikrát rozhodně nejedná v rukavičkách. Ve větrných duších se na první pohled může zdát, jako by se v jejím životě nedělo nic moc důležitého, ale to je jen takové první zdání a Malin tak musí stále řešit jednu životní peripetii za druhou, až si člověk říká, jestli tahle žena bude mít vůbec někdy opravdový klid v životě. Chválím i to, že čím dál víc prostoru dostává i komisařčina dcera Tove. Celkově se mně líbí její vývoj napříč knihami a rozhodně se stala mou další oblíbenou postavou. Právě i vzájemný vztah matky a dcery a naopak dělá mimo jiné z těchto detektivek tak dobré čtivo. Ostatní postavy pak minimálně zaujmou a jsou jen další ukázkou toho, že Kallentoft umí sepsat nejenom skvělé příběhy, ale zároveň je doplnit propracovanými postavami. Děj knihy nikde nevázne, nemá žádné zbytečné odbočky. Možná není tolik napínavý, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Musím i hodně pochválit konec knihy a zvláště pak onen úplný závěr (epilog). Ten je opět tak krásně smutně melancholický.

Osobně pak mám rád knihy, které člověka příběhem v nich obsažených nutí k zamyšlení. Přesně to se autorovi povedlo i ve Větrných duších. Zamýšlel jsem se nad společností, a jak se chová ke starším lidem. Zamyslel jsem se, jak se k nim chovám já a zavzpomínal jsem si na babičku s dědou. I tohle je pro mě důkaz toho, že tento spisovatel umí psát zatraceně kvalitní knihy.

Větrné duše jsou stejné jako čerstvý vánek. Užijete si ho jen chvíli, protože po chvíli zmizí a pak čekáte na další. Stejné je to pak s touto knihou a vy čekáte, kdy se objeví nový čerstvý vánek a kdy vám do rukou přivane další díl z této povedené krimi série. Co naplat, prostě Kallentoft opět dokázal, že jednoduše umí psát. Knihu hodnotím 85 %.

02.11.2016

Zavedená značka v novém

Tak hlavní popis děje vypadá určitě zajímavě a věřte, že vás bude čekat i velice zajímavé čtivo. Byť se to může zdát divné, tak já největší sílu ale i slabost knihy nakonec vidím v samotné autorské dvojici. Na jednu stranu právě to, že jedním z autorů je pan Kallentoft je rozhodně jistou záruky kvality. Na stranu druhou i kvůli tomu nad textem svým způsobem neustále přemýšlíte způsobem (tahle pasáž je celý Kallentoft, tohle by mohl být spíš Lutteman) a neužíváte si tak onen text tak úplně čistě jak by si rozhodně zasloužil. Na stranu druhou přečíst knihu a nějakým svým způsobem nad ní nepřemýšlet je také rozhodně špatně. Za sebe musím říct, že po přečtení Zacka v počátku této série jasně vidím právě Kallentofta a řekl bych, že to on bude ten hlavní z autorské dvojice. Malin Forsová svým způsobem dostala úžasný protějšek. Postava Zacka je jednoduše úchvatná. Autorům se povedlo sepsat postavu kriminalisty, který šňupe kokain atd. Vy si ho, ale stejně zamilujete. Jelikož nic prostě není vyloženě černobílé. Tohle dokázat prostě výborný majstrštyk. Celkově postavy jsou dalším obrovským plusem i této série a právě v jejich sepsání je mistrem nad mistry pro mě zrovna Kallentoft. Oproti sérii s Malin Forsovou se zdá, že série se Zackem bude o něco drsnější. Místy je totiž dosti brutální (roztrhání těla vlky atd). Příběh samotný pak úžasně plyne, je napínavý, rozsahově se znovu jedná o klasiku (400 stran) a samotný závěr je pak naprosto úžasný. Samotná inspirace řeckou mytologií a Zack jako moderní Herkules je pak dle mého názoru skvělý nápad, který byl i skvěle zpracován.

Musím uznat, že i z této série jsem nadšen. Zatímco nejspíš spoluautor Lutteman zůstane ve stínu známějšího Monse Kallentofta, tak o sérii se Zackem si rozhodně nemyslím, že se bude krčit někde ve stínu. Čtenáři mně po přečtení prvního dílu snad dají za pravdu. Teď už to jenom nepokazit u dalších dílů. Zackovi uděluju 100%. Skvělá to kniha.

02.11.2016

My se máme vlastně dobře

To jsem se vám takhle jednou rozhodl odpočinout si od toho neustálého čtení mé milované detektivky. Rozhodl jsem se, že si tedy zkusím přečíst i knihu z nějakého jiného žánru. Přiznám se, že ty různé vzpomínkové knihy jako životopisy a jim podobné nejsou mým nejoblíbenějším žánrem, ale přece jenom pár jsem jich přečetl a dokonce se mně jich i pár líbilo. Mezi knihy tohoto ražení se pak určitě dá zařadit i právě Psí matka. Přesto jsem si zrovna tento titul vybral ke čtení. Jednoduše mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl vrátit k mému ne moc oblíbenému žánru. Naštěstí jsem měl při tomto výběru šťastnou ruku a mohu tak jenom říct, že toto dílo doporučuju všemi deseti.

Obrovským plusem této knihy jsou postavy. Hrozně moc postav. To vás však nemusí nijak trápit, jelikož těch opravdu hlavních postav je tu pár a těm vedlejším vlastně můžete jen děkovat, že se v příběhu objevili a Rarau tak o nich může vyprávět. Dále jsou zde nádherně vykreslené dvě věci. Tou první je láska Rarau k její matce a tou druhou je pak nádherně vykreslená tehdejší doba. Líbilo se mně i popsání zvyků Řeků při určitých událostech, kupříkladu při něčí smrti. Člověk se tak zase o něco kulturně obohatil. Plusem hodnotím i vysvětlení cizího termínu dole na stránce. Stejně tak dole na stránce byl i popsán člověk z vyšších míst (politik, voják). Celým dílem pak prostupuje jakási ženská síla. Prostě ženy by se neměli podceňovat a zvlášť ty z knihy ne. Trochu pak ale nerozumím názvu knihy. Ono slovní spojení Psí matka je v knize vlastně použito jen jednou a i když je matka Rarau druhou nejdůležitější postavou, tak hlavní v knize je prostě Rarau. Tudíž by se název knihy měl dle mého přizpůsobit spíše jí. Trochu mě zaskočil i konec samotné knihy. Ten mně přišel hrozně rychlý a takový podivný. I když vlastně stejně u konce knihy rychle budete. Kniha má totiž jen 187 stran.
Dále by mně vcelku zajímaly ceny v tehdejším Řecku. Rarau se totiž o pětistovkové bankovce zmiňuje jako o drobných. A pan učitel ji prý tehdy dal i miliónovou bankovku. Co my bychom za takovou bankovku pořídili věcí. No nebude raději snít a vraťme se do reality. V ději se najdou i vtipné pasáže jako častokrát omílaná velikost něčího penisu, kalhotky ušité z vlajky a s řeckým křížem uprostřed, prezervativ jako balónek, na zadek naplácaná hlína aby nekrvácel, kalhotky označované majitelkou jako malé důchodkyně, pochod koček a psů do hor, šneci místo křupek. Ze zajímavých věcí mně pak utkvělo třeba veřejné pranýřování matky Rarau a její němota od té doby, fixace zlomené ruky lepenkou, dávání rtěnky do lednice aby se neroztekla či žebrání s invalidou a bydlení v bunkru. S tím bydlením to taky rozhodně nebyla žádná sláva. No schválně si zkuste představit bydlet v domě bez podlahy. Rodina Rarau totiž v domě místo podlahy měla jen hlínu a dokonce jim v ní jednou vyrostl hřib a pochovali do ní jejich milovanou slepičku. O nic lepší situace pak nebyla ani s jídlem. Celkově hlad je velkým tématem tohoto příběhu a je tu docela dobře popsán. Když už tu je řeč o nějakém jídle, tak se rozhodně nejedná o žádné chuťovky. Příklady za vše pak: cucání vemene krávy, jedlá tráva s pšeničnou krupicí pokapanou olejíčkem z lampy z kapličky, snědli jednou i papouška, do rýže přidávali piliny. Žádná sláva to rozhodně nebyla. Až se divím,že se z toho kolikrát neotrávili.


Když se člověk tak zamyslí, tak si musí říct, že se má vlastně dobře. Tedy alespoň v porovnání s žitím Rarau. Holt taková byla doba a taková je dnes. Já tak s plným břichem mohu doporučit toto rozsahem malé dílko ale velké krásným příběhem. S radostí mu pak uděluji 100%.

02.11.2016

Citový podzim

Citový Podzim jako název je z mého hlediska zvolen ze tří důvodů. Samozřejmě každá kniha by u čtenáře měla vyvolat nějaké pocity. Dále názvem mé recenze odkazuji i k názvu knihy Podzimní vražda. Na podzim totiž bohužel plno lidí kromě dobrých pocitů zažívá i ty špatné jako skepse, deprese, smutek a další a dokonce bohužel mnohdy i více než jindy v roce. Třetím důvodem k názvu recenze budiž to, že zrovna u Kallentofta asi nejvíce ze současných autorů severské krimi pocítíte zapojení pocitů do díla.

Určitě znáte takové to slovní spojení a do třetice nejlépe. No tak zde to tak neplatí, alespoň z mého pohledu. Osobně mi totiž třetí díl této série přijde zatím nejslabší. Musím velice pochválit dílo jako celek v oblasti atmosféry a toho, jak na mě vlastně zapůsobilo. Musím totiž uznat, že jak jsem psal výše o podzimu a pocitech, tak přesně takové pocity se dostavily. Naštěstí ne přímo u mě, ale obecně ke společnosti dá li se to tak říci. Najednou jsem řešil, jak velká propast ve světě je mezi bohatými a chudými. Zda jsou peníze opravdu takovou metlou i spásou lidstva zároveň. Zda jsou někteří lidé opravdu tak krutí či hodní. Jací jsou lidé vlastně ve své podstatě? Vyrojilo se prostě mnoho otázek a mnoho odpovědí se ubíralo v mé hlavě jako podzimní počasí. Tedy vítr, chlad, déšť, blátivo no prostě nic moc, ale místy se objevilo slunečno a ty krásné podzimní barvy. V tomhle tedy musím autora hodně pochválit, jelikož mně hezky zamotal hlavu. Z postav opět vyzdvihnu tu hlavní. Inspektorka Forsová, je vlastně takový slon v porcelánu. I přesto, že si často sama vlastně šlape po štěstí, až nechápete, co to do ní zase vjelo, tak berete v potaz i to, že se musí potýkat se svými démony a boj s nimi není záležitost okamžiku. Jednoduše řečeno této velice zvláštní postavě fandíte. Co se týče postav z vrstvy šlechty či bohatých, tak ty už mně nepřišli takové zajímavé a mnohdy i nudily. Bohužel někdy nudila i samotná kniha a ani mně ve výsledku nepřišla nějak moc napínavá. Dokonce jsem v ní našel i pár hluchých míst. I v Podzimní vraždě najdete pasáže, kdy mluví mrtví. Nedá se mně říct, že by mně to zde úplně vadilo, ale chvílemi mně to přišlo, že se tyto pasáže objevily v nesprávný moment a pokud se to tak dá říct, tak snad i mluvily z cesty. Bohužel musím uznat, že chvílemi se mi zdálo, že se příběh i tak trochu táhne. Na závěr ještě dodám rozsah. I zde se dočkáme klasiky (431 stran).


Na úplný závěr pak dodávám své procentuální hodnocení. Zde to bude 70%. Bohužel pro mě suverénně nejslabší díl série a to i po přečtení 4 až 6 dílu této série.

02.11.2016

Další Sherlock Holmes

Máte rádi dnes už ikonické postavy jako Sherlock Holmes, slečna Marplová, Hercule Poirot?
Jste snad oblíbenci knih od Carla Ruize Zafóna? Nebo se vám zalíbil LLobregatův román Vesaliovo tajemství? Pokud je vaše odpověď ano tak vězte, že i Jackaby by se vám měl zamlouvat.

Prvně musím pochválit knižní obálku. Ta se tady opět velice povedla a dílo vás tak zaujme už jenom díky ní. Velkým plusem knihy jsou postavy. Jackaby je skutečně takový další Sherlock Holmes. Prostě podivín se vším všudy, ale jinak brilantní detektiv. Místo Watsona tu pak máme slečnu Abigail Rookovou. V konečném důsledku by ale vlastně ani v knize asi být nemusela. Sice si všímá obyčejných podstatných věcí, ale Jackaby by si určitě i bez ní poradil. Hlavním plus tak u ní nakonec vidím, že fungovala vlastně jako takový prostředník mezi Jackabym a okolím. Její nejasné city k detektivovi Caneovi mně pak přišli naprosto zbytečné. Kladně hodnotím i ono zapojení fantasy a celkově kouzelných bytostí do příběhů. Tohle já přesně můžu. Najdeme zde tak žábu co vypouští smradlavý plyn z očí, kačera který byl dřív Jackabyho asistent Douglas. Objeví se zde i zmínka o skřítcích jmenovitě o Klabautermanech, Domovykách a Domojanech. I troll se zde najde. Další zajímavé kouzelné postavy jsou pak: duch slečny Jenny co žije u Jackabyho doma, detektiv Charlie Cane alias Câni neboli kožoměnec. Vrahem se nakonec ukáže být komisař Swift alias skřet rudočepec. Ten může být zabít jen tím, že se spálí jeho klobouk. Zajímavý je i výskyt Bánší (její stesk pak slyší jen ti, co mají zemřít). Ochuzeni pak ani nebudeme o inspektora co Jackabyho zrovna dvakrát nemusí a tím je inspektor Marlow. Kapitoly jsou pak docela krátké a jakoby sám autor chtěl dílu dodat větší podivnosti, tak sepsal hodně zajímavou jednu kapitolu. Konkrétně tak pak kapitola číslo 13 obsahuje jen následující text: Na žádost mého zaměstnavatele je tato kapitola vypuštěna, Abigail Rooková. Co tímhle autor zamýšlel já rozhodně nechápu a nijak zajímavé mně to ani nepřijde. Rozsahově je pak kniha velice krátká (278 stran). Chybělo mně v příběhu lépe popsané prostředí. Toho jsem se dočkal jen u domu kde Jackaby bydlí. Tam pak najdeme třeba jezírko s ostrůvkem uprostřed domu či obrazy pokryté mechem. Najde se i pár vtipných momentů. Jmenovitě za všechny: čapka z vlny ze sněžného muže z Alp, obarvená směsí namíchanou od baby Jagy a upletená od lesní víly Agathy. Pobavila pak i otázka Jackabyho zda to je koření paprika či střelný prach. Úsměvně pak působí i poslední dvojstránka celé knihy. Celkově však konec neboli dodatek: Historie tří ladiček pak působí vcelku nudně a tak jakoby o ničem. Nedočkáme se ani napětí. Víceméně se zjeví, jen když všichni slyší právě stesk Banší a vy tak nevíte kdo zemře. Pak se ho ještě dočkáme při souboji Charlieho se Swiftem. To je ale tak vše. Nečekejte ani nějaké podrobné vyšetřování. Vysvětlení vražd se vlastně objeví pouze na jedné stránce.

Autor už napsal i pokračování, které se tedy zatím na našich pultech neobjevilo. Přečtu si ho a třeba bude o něco lepší než tento první díl. Jackaby sám o sobě není špatný. Kdyby se přidalo více napětí, lepší popis celkového prostředí, a více toho vyšetřování, tak to je hned skvělá kniha. Takhle je jen dobrá. Dílo Zafóna a Lllobregata je tak ještě o něco lepší a i proto Jackabymu uděluju 75%.

02.11.2016

Ano i ne

Jen jeden život je nové dílo autorky Sary Bladelové, která je v určitých kruzích označována za novou královnu krimi literatury. Já ji však za královnu krimi literatury rozhodně nepovažuji. Na druhou stranu, ale není úplně špatná.

Příběhově rozhodně v posledních dnech velice aktuální kniha a zaslouží si u mě pochvalu, že se imigranty nedívá jen z jednoho hlediska a problém nebere jen černobíle, ale z mnoha hledisek.
Na jednu stranu chválím autorčino snažení vypsat se ve formě vztahů. Vztahů mezi naší a imigrantskou společností. Na stranu druhou to, ale tím množstvím vypsání vztahů trošku přehnala a místy máte pocit, jako byste ani nečetli detektivku. Přemíra postav asi také nebyla úplně to ideální a vcelku mě trvalo se v nich zorientovat. Místy mě vadil i autorčin styl psaní. Ten je převážně takový úsečný, přímočarý, strohý což by nevadilo, kdyby to nebylo až moc takové. Stejně tak se velice jednoduše a kuse vyjadřují i postavy a člověk si k nim nedokáže zrovna moc dobře vytvořit nějaký vztah. Svým způsobem se děj časem potáhne na vlně monotónnosti. Napětí kniha dle mého názoru také zrovna dvakrát neoplývá. Rozsahově pak spíš kratší dílo (336 stran). Oceňuji také, že autorka dokázala v příběhu vraha utajit až do samotného závěru a vy jste tak mohli hádat, kdo jím je.

Sečteno podtrženo v něčem je kniha dobrá a v něčem naopak ne a i z tohoto důvodu ji uděluji 60%.

02.11.2016

Docházejí snad síly?

Po roční pauze se na pultech knihkupectví opět objevila detektivka od německého autora Jana Segherse. Zatímco předešlé díly ze série s komisařem Marthalerem rozhodně byly a stále jsou adekvátním a kvalitním soupeřem k nesmírně populárním detektivkách ze Skandinávie, tak u Spiknutí Starmoney to možná nejspíš tak úplně platit nebude.

Opět tu máme zajímavý námět. Zajímavý námět má, ale skoro každý příběh. To další a neméně důležité je pak jeho zpracování a právě v tomhle u Spiknutí Starmoney autor ne úplně oslnil. Já osobně jsem byl vcelku zklamaný z postavy Sϋleymana. Ono použití mužského prostituta oproti ženám prostitutkám mně přijde velice originální, avšak dle mě z toho autora mohl vitěžit více. Sϋleyman mně tak v jeho podání přijde chvílemi takový nemastný neslaný a upřímně celkově bych řekl, že vyznívá spíš jako taková prapodivná existence. Ani ne tím, že je prostitut, ale když se zamyslíte, že prohledal zavazadlo mrtvého řidiče. No nevím, tohle podle mě tedy normální lidé nedělají. Dále trošku vadila i ta politická oblast příběhu. Přece jenom nežiji ve Frankfurtu ani nedělám v politice, takže se s tím nedokážu úplně vžít. Chvílemi mně vadil i milostný život komisaře Marthalera. Což se u předešlých dílů série zatím nestalo. Samotný komisař jinak nic neztratil z minula a stále se nebojím říct, že čtenářům přijde jako velice sympatická postava. Napětí bych místy očekával trošku větší, ale svým způsobem jsem si zvykl, že zrovna u Segherse není zvykem nad přemírou napětí pomalu ani nedýchat. Rozsahově opět klasika (383 stran). Jinak bych pochválil sepsání přítelkyně a kolegyně mrtvé novinářky, která Marthalerovi pomáhala s případem. Sečteno podtrženo Spiknutí Starmoney je dle mého názoru dobrá detektivka, ale na trhu jsou i lepší ba přímo výborné knihy tohoto žánru. Celkově pak pro mě jednoznačně nejhorší díl ze zatím pětidílné série s hlavní postavou komisaře Marthalera. Tomuto dílu uděluji 65%. Snad další díl (pokud bude) bude lepší.

02.11.2016

Severské detektivky vs Dům s matracemi 1:0

Omrzely vás už severské detektivky, ale stále máte žánr detektivek rádi? Mám tu pro vás řešení. Zkuste knihu Dům s matracemi od Rakušana Pauluse Hochgattnera.

Nemohu si pomoct, ale mně tento příběh přišel ohromně zdlouhavě vyprávěn, i když má kniha jen 255 stran. Možná jsem také zdeformovaný právě severskými detektivkami, ale tato knížka mi přijde jako taková „detektivní pohádka“. Také mi vadilo, že se na první vraždu čekalo vcelku dlouho a kapitoly před ní byly takové mdlé. I nějaká samotná akce se v knize objevuje až po delší době. Vyloženě mě vytáčely ty zlověstné náznaky v různých kapitolách, ze kterých se pak nic nestalo a já si pak jen řekl, proč? Proč ty zlověstné náznaky nedotáhl autor do konce. Kniha má mimo jiné ohromně tíživou atmosféru. Takovou atmosféru, až jsem z ní skončil v depresi. Neříkám, že kniha je vyloženě špatná, ale proti severským detektivkám prohrává na plné čáře, a to snad ve všech ohledech.

Knihu bych doporučil těm, kdo hledají nějakou knihu na zaplnění času (např. při cestě vlakem) a nehodlají číst delší dobu. A také znalcům a milovníkům detektivek a to už jen z důvodu toho, že to detektivka prostě je. Kniha je mimo jiné dobrá třeba právě pro srovnání s jinými detektivkami. V poslední řadě ji doporučuji těm, kteří se rádi ponoří do tíživé atmosféry alespoň sepsané na papíře.

02.11.2016

Vzpomínky na minulost a nejasná budoucnost

Možná si ještě vzpomínáte na tu dobu, kdy se u nás zrodila mánie kolem Stiega Larssona a jeho trilogie Milénium se stala bestsellerem. I já jsem po nějaké době této mánii podlehl a dodnes toho nelituji. Po čase jsem totiž zjistil, že Milénium nepředstavuje jen knižní trilogii, ale že se kolem tohoto díla objevuje zajímavý příběh, který je spjat s bojem o zachování autorova odkazu.

Je těžké doporučit tuto knihu, pokud jste nečetli trilogii Milénium, protože právě tato trilogie má vcelku velkou spojitost s touto knihou. Jedná se totiž o vzpomínky životní partnerky Stiega Larssona. Pro Evu Gabrielssonovou totiž není Milénium jen knižním bestsellerem, ale hlavně symbolem zápasu za mravnost a spravedlnost. Já osobně beru tuto knihu jako bolestnou zpověď ženy, která milovala svého partnera a také jako zpověď ženy, která bojuje za odkaz své zesnulé lásky.

Eva Gabrielssonová má v životě tu smůlu, že se nikdy nestala zákonnou manželkou svého partnera. Tím pádem přišla o veškeré dědictví. Bohužel tak musí sledovat, jak se čím dál tím víc rozmáhá „larssonovský průmysl“, který už s osobností, jakou Stieg Larsson představoval, má pramálo společného a stejně tak málo má společného tento průmysl i se samotnou myšlenkou díla. I když má Eva Gabriellsonová šance mizivé, přesto bojuje za to, aby jí byla svěřena veškerá správa duševního vlastnictví Larssonova díla. Stieg Larsson byl totiž novinářem, který se vyjadřoval k závažným politickým a sociálním problémům, ale také to byl člověk, který ctil a bránil pravdu a spravedlnost či bojoval proti násilí a zlu ve společnosti. Právě tak by si ho totiž měli lidé podle jeho družky pamatovat.

Bohužel se tomu tak úplně neděje a paradoxně k tomu přispívají také Larssonův otec a bratr, kteří se snaží využít možnost velkého zisku a udělali z Milénia a ze Stiega Larssona komerční značku. Zajímavým faktem ale zůstává to, že otec a bratr se o Stiega Larssona začali pořádně zajímat právě až po jeho smrti a do té doby s ním neměli skoro žádný vztah. Pro Evu Gabrielssonovou tito dva muži představují možná předem prohraný boj, ale ona se přesto nevzdává a snaží se o to, aby se jednou neobjevovala fotka jejího milého třeba na krabici od mléka a aby ho lidé brali doopravdy takového, jakým Stieg Larsson skutečně byl.

Tuto knihu jednoznačně musím doporučit všem čtenářům trilogie Milénium i těm, kteří se alespoň trošku zajímají o osudy zajímavých osobností. Kniha však vybízí ke čtení i kvůli samotné snaze Evy Gabriellsonové. Díky ní máte totiž pocit, že i když vede nejspíše předem prohraný boj, přesto se nevzdává a myšlenka nevzdávat se pro dobrou věc za to přece stojí.

02.11.2016