Sidonka3 komentáře u knih

Patří mezi moje neoblíbenější divadelní hry. Skvělé konverzační drama o tom, že i jeden odvážný hlas má váhu, může vyvolat diskuzi a ta může zvrátit běh událostí.
„ Proč se zabývat nějakým cizím klukem s pochybnou minulostí? Myslíte si snad, že to neudělal?“ „Nevím. Právě rozhodujeme o jeho životě a už pro to by si zasloužil, abychom mu věnovali trochu času a dali alespoň nějaký prostor.“ Vypovídá hodně o lidech a o tom jak přistupujeme k životu (zaujatě, lhostejně k tomu, co se nás bezprostředně netýká, povrchně, s předsudky, vášnivou nenávistí, jsme zatíženi vlastní minulostí nebo s empatií a zodpovědností ? apod.). Člověk si přitom musí sám hrábnout do svědomí. Jsem tím dvanáctým soudcem nebo patřím mezi těch jedenáct, kteří by souzenému nedali ani šanci?
Famózní psychologické vykreslení postav. Příběh o tom, co všechno může člověka přivést k určitému postoji a následně i k rozhodnutí. Rozhodujeme se na základě faktů, zákonů, jsme nestranní a držíme se jasně daných pravidel nebo podléháme antipatiím, svému osobnímu charakteru, nedostatečným informacím, emocím? Jsou zákony vůbec dostatečné? Mnohé se dá zpochybnit, když se nad tím do hloubky zamyslíme.
Umělecká lahůdka, kterou můžu v každé podobě, literární, divadelní, rozhlasové, filmové a často si tam všimnu něčeho, co jsem předtím přehlédla.
Lidé jsou nedokonalí a správně soudit může jedině Bůh. Vždycky když do tohohle díla nahlédnu, říkám si, že na Ježíšově tvrzení přece jen něco pravdy je: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám..."
Matouš 7,1-5
Když zase někdy budu muset zaujmout v běžném životě postoj "soudce", kéž mám alespoň špetku z toho dvanáctého, který se nestraně ptal a nezbrkle rozhodoval.

29 21.05.2021

Je to síla, kdo jednou četl, asi nezapomene. Dost mi to dalo a v přeneseném smyslu i "vzalo", příběh umí vyvolat všechny škály emocí, jaké snad existují (lítost, empatii, dojetí, lásku k postavám i rozhořčení až odpor k jiným, bezmoc a spoustu dalších). Už bych to asi znovu nedala, protože jsem to prostě prožívala příliš silně. Román, který až bolí, jak zasahuje. Nabízí se toho hodně, o čem jde přemýšlet, plno až filozofických témat, nejenom citů, ale upřímně, těžké, těžké téma. Tíha vězeňského prostředí, odsouzenci čekající na smrt... Kvalitě sdělovaného to sice neubírá, ale bohužel nemám tak silný žaludek.

No, popravdě, váhala jsem, jestli do toho jít. Věděla jsem, že tady bude nějaké to mučení, oběti mají vyrytý dvojitý kříž na těle a před smrtí si prošli peklem. Když je to moc hard, není to můj šálek kávy. Jenže to pořád někdo kolem mě mluvil o tom, jestli se mi líbí Carter, jestli jsem ho už četla a proč ne, když je tak báječný. Tak abych byla v obraze, dala jsem na doporučenou morbidní četbu pro dospělé a statečně otevřela knížku.
No, zábavné to celkem bylo, brutální až až, postavy jsou zajímavé, i když některé skoro neuvěřitelné, sériovej vrah je zvrácená hračička a zahrává si s detektivem Hunterem tak trochu jako kočka s myší. Spisovatel machruje se znalostmi kriminalistické psychologie a já mu dávám další šanci. Debutový román Cartera vyvolal jistou zvědavost číst dál.
Ale řeknu vám, já mívám živé sny a jestli mi v nich bude někdo machrovat s nožem u postele a slibovat nějakej ten křížek na zádech, na dalšího oblíbeného Cartera už vám nesáhnu, i kdyby lámal čtenářské rekordy tak zručně, jako svého času kat Mydlář svoje oběti.

V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém.
„Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“
Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.

29 26.10.2020

O Carrie už bylo napsané hodně. Co ještě k tomuto mnohovrstevnému příběhu dodat?
Za sebe bych chtěla poznamenat něco ke vztahu matky a dcery. Matka Carrie je všude popisovaná jako náboženská fanatička. Jenže ona je především vyšinutá ženská, která ke všemu přistupuje přecitlivěle a abnormálně, stejně tak zachází se svojí vírou i vztahem k dceři. Není to pravá věřící, protože se neřídí základními pravidly: miluj bližního svého jako sebe samého (srší z ní nenávist, emoční chlad a odsudky všeho a všech) nebo nezabiješ (opakovaně chtěla zabít dokonce svojí vlastní dceru). Tolik tedy k její údajné "víře." (Je pouze fanatická a víru chápe dost zdeformovaně, vybrala si z ní jen něco. Proto se jí vyhýbají i ostatní věřící).
A teď k jejímu vztahu s dcerou. Bohužel, někteří lidé by neměli mít děti. Nejsou schopní děti vychovat tak, aby se později dokázaly zařadit do společnosti a přivádí na svět poznamenané bytosti s nepochopitelným jednáním, plné beznaděje.
Kdo za špatné skutky, které se ve městě staly, může víc? K šílenství dohnaná Carrie, která už na konci života nevěřila nikomu a potřebovala se druhým revanšovat? Její poznamenaná matka? Spoluobčané a spolužáci, kteří stvořili své monstrum? Každý se svým způsobem podílel na zničení města, celá komunita. Každý přiložil své polínko (tu větší, tu menší) do velkého spalujícího ohně.
Román o původu, příčině a následku. Nejenom. Tak to chápu já.

28 13.03.2021

Podle mého názoru nejlepší a nejsugestivnější literární počin Petry Hůlové, který dosud ničím jiným nepřekonala (alespoň z děl, které jsem od ní četla). Příběh zasazený do pro mě tak exotického Mongolska a několik výrazných scén, ke kterým se ráda vracím, i když je umím odříkat už skoro zpaměti. Skvělá forma vyprávění a úžasný jazyk. Zasloužená Magnesia Litera za debutový román pro tehdy teprve 22-letou autorku... Hmm, docela slušný výkon, že ano?

28 08.03.2021

Kruté, gladiátorské Hladové hry nebyly kdysi oblíbené ani v samotném Kapitolu. Poválečná totalitní země v nich ovšem potřebuje pokračovat. Je to jeden z mnoha prostředků k udržení moci. Tvůrci her, zejména pro svojí amorální povahu neoblíbená doktorka, výzkumnice a učitelka Galová, potřebují přitáhnout pozornost diváků a nepopulární reality show zinovovat, aby se na tuto show soustředila větší pozornost diváků. Nejedná se tedy o počátek vražedných her. Po 10 letech vzniku se spíš jedná o jejich nutnou úpravu, jiný přístup k nim, k jejich prezentaci, zatraktivnění a ozvláštnění.

Do her Galová zapojí Kapitolskou mládež, elitní studenty, kteří mají být tzv. trenéry splátců. V podstatě to jsou ovšem pokusní králíci, mezi nimiž tvůrkyně her nevyřčeně hledá další spolupracovníky, patrně aby omladila kolektiv bezpáteřních udavačů a režimu oddaných lidí. Aby je namotivovala, slíbí vítězi stipendium na vysoké škole. Nejperspektivněji se jeví mladý Snow, z jehož úhlu je příběh vyprávěný. Zpočátku s ním nemá čtenář problém sympatizovat. Jednak je jeho charakter zručně a zábavně vyprávěný. Jasně, je to od přírody hajzlík a neměl by dobrý charakter bez ohledu na okolnosti. Jenže on tak ve válce strádal, jeho bohatí rodiče byli ve válce zabiti, rodinné firmy zničeny a Snow z privilegované rodiny najednou musel přihlížet hrozným věcem, například kanibalství z extrémního nedostatku základního jídla, když jim kraje přestaly dodávat základní potraviny. Je to ctižádostivej, snaživej kluk, jehož činy se dají pochopit i to, proč se chce vypracovat k lepšímu životu. Jak symbolický je pro něho strach z hladu, který se u něho postupně vymyká kontrole a mění se ve zvířecí nenasytnost!
Vývoj jeho postavy je interesantní v tom, jak se z charakterově vadného jedince vlivem událostí, výchovy doma i ve škole, a zážitků, stává vyšinutý diktátor, který nemilosrdně likviduje svědky svých špatných činů, dokáže rodiny svých obětí využívat i po smrti, zatímco na druhé lidi má vysoké požadavky. Od druhých přitom vyžaduje otrocké dodržování zákonů. Je zastáncem absolutního řádu, kontroly nad vším a nepřítelem přírodních, přirozených postojů, které můžou vést k chaosu. Nutno říct, že on své věci věří a jinak prostě žít neumí. Docela jsem se bavila tím, jak se Snow staví k událostem, jak je zpracovává, jak alibisticky pojmenovává své špatné skutky a nenazývá věci pravými jmény. Jednu chvíli si připustí, že je netvorem, který zradil kamaráda. Vzápětí to přehodnotí a usoudí, že je naopak zásadovej člověk, který pomohl vlasti, takže je vlastně statečný hrdina, který si zaslouží úctu a vyznamenání.

Zatímco je detailně prokreslený jeho charakter, jeho láska ke splátkyni Lucy Gray se bohužel ztrácí v mlze. Vztahu těch dvou lidí prostě nevěřím, ani jejich pouhému tělesnému okouzlení. Bohužel o této kočovné, místy charismatické zpěvačce tuším tak zoufale málo, že se mi zdá nespravedlivě opomíjená. Zahrává si s nebezpečnými hady, umí některé z nich ovládat, umí s nimi i lidmi v případě nouze manipulovat. Možná proto jí přitahuje nebezpečný Snow, který se snad ještě může změnit a z kterého už začíná jít strach... Všechno kolem ní je zkratkovité, strohé a její postava, samotným Snowem přirovnávaná ke krásnému, zpěvnému, svobodomyslnému ptáku, který touží volně létat a cestovat, je záměrně záhadná, zároveň i bohužel nevyužitá. Měla rozhodně dostat větší prostor.

Samotná kniha je ovšem jinak velmi povedená, rozhodně víc psychologická - než milostná nebo akční. Pod povrchem je hodně otázek, symbolů a náznaků, které můžou čtenáři dále rozvíjet. Nenudila jsem se. Doporučuju.

„Skutečnost, že se kapitolští ptáci stali zbytečnými a rozmnožují se ve dvanáctém kraji mezi sebou nebo s místními ho hluboce rozrušovala. Reprodrozdi se tu klidně množí jako králíci, bez jakýchkoli omezení. Bez povolení. S využitím kapitol.technologie. Vůbec se mu to nezamlouvalo.“
„Hrůza z toho, že by se mohl stát kořistí, ho proměnila v predátora.“

28 22.12.2020

Hustý, nedokázala jsem odložit a audio poslouchala a poslouchala (12 hodin) bez přestávky až do konce. Tato krimi mi ovšem tolik nezaujala jako třeba špičková "Jeden za druhým", která nabízí i něco víc než běžná detektivka. V Nočním lovci se hraje hlavně o konzumní napětí, temnou zábavu a vyšetřování, bez nějaké zajímavé nadstavby, v níž by se vypovídalo něco o naší společnosti a vedlo trochu i k zamyšlení.
Některé prvky mají Carterovky společné, třeba důmyslné úchylné vraždění, vyrábění vraždících nástrojů a pachatel ultra magor, kterého z indicií nelze dlouho odhadnout, protože se v textu padouch buď vůbec nevyskytuje nebo jen velmi okrajově, prostor dostává až ke konci příběhu... Ale tak, ušlo to.

27 16.10.2021

„Mánesovo dílo nezná bolest ani smrt, není v ní obsaženo ani zoufalství, ani ponížení, úzkost, strach. Nad jeho světem se klene věčně modré nebe, lidé jsou krásní, v obilí volá křepelka… Na současnou generaci mohou harmonizující klasikové působit iritujícím dojmem… Klasiky nejde podezřívat z naivity ani z nevědoucnosti, ani z toho, že právě jejich osudu by se strázně života vyhnuly. Mají geniální schopnost přetavovat všechno, čím žili sami nebo jejich doba do polohy jednoznačného kladu. A právě proto mohou dnes imponovat svou averzí vůči bolestínství, svou noblesou, s níž dovedli setřást rmut, svou vytrvalostí, s níž směřovali z mizérie… jako hledači skrytých pramenů krásy a citové vroucnosti, vytvářejí nový, sublimovaný svět unášivé líbeznosti.“

Kniha nám představuje Mánesa od počátků jeho tvorby. Mám moc ráda umění tohoto mistra české malby a krajinářství, jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. A tak při pátrání rodinou knihovnou jsem se zase po čase ráda pokochala touto uměleckou publikací. Řada obrazů je notoricky známá, třeba Červené paraplíčko na obálce knihy (v malých formách a komorních prací dosahuje svých vrcholů). Nelze pochopitelně zapomenout i na jeho svět přírody, květy na loukách, lesy, jejichž součástí jsou i lidské bytosti. Některé portrétní práce jsou též lahůdkou.
Starší klasická díla miluji.
Někdy umění potřebuje čas a současníci ho odmítají. Uznávám, že některému současnému (nejen výtvarnému umění) občas vůbec nerozumím a občas nepobírám, jak může být něco pokládáno za umělecké dílo (třeba urvaný záchod vystavěný vprostřed místnosti nebo pračky naskládané na sobě umístěné v galeriích jsou nejen podle mého prostě ohyzdné a směšné). Pokud umění potřebuje přesvědčování, výklad a odmítá ho dlouhodobě většina lidí, je to podle mého špatné umění. A pochybuju o tom, že současné pochybné, nesrozumitelné umění a jeho odkaz bude trvale okouzlovat obyčejné lidi stejně tak jako třeba Mánesova romantická krajina, mnou milovaná, svou únavou realisticky působící Švadlena nebo rokokové krasavice a krasavci v půvabných kostýmech z 18.století (např. Políbení, Příjezd hosta, Při měsíčku,..z Národní galerie), včetně krásného barevného řešení.
I když ne všechno ze současnosti považuju za špatné a jsou obrazy, které se mi hodně líbí, na klasiku prostě nedám dopustit.
Útlá knížka, která nám představuje Josefa Mánesa a jeho dílo stručně a v celé jeho celistvosti.

27 14.09.2021

Další pěkná kniha na téma urbex, která se tentokrát věnuje jedinému městu, a to Praze. Kolikrát jsem si říkala, proč je některý krásný palác nebo hotel léta opuštěný, když je z architektonického hlediska určitě významný, mohl by být lukrativní a nachází se v tak atraktivní lokalitě, jako je třeba Václavské nám. nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Důvody nám tady většinou autor vysvětluje v tzv. časové ose (co se dělo s objektem od doby, kdy byl vystaven až po to, co se s ním děje či neděje v posledních letech). Smutným příkladem toho, proč k devastaci úžasných budov dochází, je zámek Petrovice, kdysi s půvabnou atmosférou, o který bojovalo v restitucích několik osob. Když jej získala neteř původního majitele a začala připravovat rekonstrukci, zasáhl soud, další majitel a ten nechal památku zchátrat. Viděla jsem jí z dálky před lety, dříve prý obývanou bezdomovci, nyní už asi nevratně poničenou požárem, beze stropu, která postupně zcela zaniká. Naproti bývalému baroknímu skvostu je v kontrastu nádherně zrekonstruovaný kostel jako důstojná ukázka toho, jak to vypadá, když se vlastník o svůj vydobytý majetek stará a dokonce ho i někdo k něčemu potřebuje a užívá. :)
Například novorenesanční, později secesní fenomén Grandhotel Evropa je naopak v rekonstrukci. Jen si neumím představit, jak cenný secesní interiér s řadou artefaktů a původního vybavení (včetně lustrů, původních koupelen, obkladů, obrazů, zrcadel, dřevěným obložením…) jde dohromady s tím, že vlastníkem hotelu bude řetězec provozující hotely, které cílí výlučně moderním designem a nejnovějšími technologiemi na mladé zákazníky. Jsem opravdu zvědavá, co z rekonstrukce (naštěstí pod dohledem památkářů) nakonec vzejde.
Upřímně držím palce neoklasicistnímu Desfourskému paláci a mnoha dalším (i zde nezmíněným) objektům.
Nakonec ještě musím dodat, že je to zajímavé a současně i smutné počtení plné krásných fotografií (každý objekt má několik fotek včetně detailů), napsáno bez zbytečného okecávání, text je zredukovaný na podstatná fakta.

Citace z úvodu: … Prázdné domy jsou mnohdy neprávem opomíjené… fasáda je špinavá, nehezká, táhne nás to odsud. Přitom v sobě ukrývají celou řadu archit. nebo technických prvků. Ale především jsou za nimi poutavé příběhy jejich stavitelů a obyvatel … Od dětství jsem se u nich zastavoval, nahlížel do oken, představoval si, k čemu asi ta nebo jiná místnost sloužila. Byl to svět plný fantazie, dobrodružství a otázek, ke kterým jsem se snažil hledat odpovědi…. Každé místo má svou duši, tou je jeho historie…
Kniha zároveň představuje projekt pradnedomy.cz. Web slouží k dokumentaci zajímavých domů, které jsou ohrožené.

27 12.09.2021

E.A.Poe byl geniální spisovatel. Jeho většinou hrůzostrašné (nebo detektivní) povídky jsou pro mě čtením, které si můžu dovolit jednou za čas. Vyžadují určité nastavení, ochotu a kapacitu pojmout jeho chmurné, emotivní, hrůzu nahánějící, tíživé texty, které pobaví napětím a strachem hlavně čtenáře, který jinak netrpí melancholií. Je to natolik zručný spisovatel, že umí tak přesvědčivě popsat tíživé stavy liter. postav, které uvízly v nepěkné situaci, že člověka se sklonem k občasné trudomyslnosti (při dlouhodobějším čtení) až zamrazí.
Jeho horory jsou plné pocitů a neg.duševních pochodů (nejčastěji strachu, hnusu, deprese a hrůzy). Často má v něčem uvězněného hrdinu (trpí v mystickém domě, snaží se uniknout až z klaustrofobicky malého prostoru nebo je uvězněný v těžké nemoci, z níž není úniku). To mi sice dovoluje nahlédnout do temné mysli osudem těžce zkoušeného jedince, v nadměrném množství mi ovšem tato ponurá atmosférická četba plných muk nedělá dobře.
Čtení to je kromě časté hrůzostrašnosti umělecky krásné, působivé, temně romantické, mystické, poetické a myšlenkově bohaté.
Pokud někoho nebaví třeba číst o duševních pochodech a strádání hrdiny a stěžuje si, že se u čtení nudil, dovoluji si ho upozornit na to, že autorovo psaní je plné metafor s poselstvím. Třeba tím chtěl autor říct, že největší nepřítel může být v naší duši, mysli, uvnitř nás a je třeba si dát pozor na problémy a negace, jako je strach, který nás ovlivňuje až ničí. Včas naše úzkosti, závislosti a potíže rozpoznat a v zárodku je zastavit, než nás tragicky zavalí. Minimálně by jsme se o to mohli alespoň pokusit.
P.S. Všechny povídky nemám ještě ani zdaleka přečteny. Až časem…
+ Autor mě překvapil množstvím žánrově odlišných povídek. Nevěděla jsem třeba, že napsal i několik humoristických příběhů a satir.

27 02.08.2021

Nádherná publikace, která nás provede historií a jednoduše seznámí s 50 panovníky Evropy, jejichž osudy by měl znát každý v rámci všeobecného rozhledu. Je to seznamování či připomínání si faktů nenásilné a poutavé. Ještě více než brilantním, nevšedním textem (ten je spíše průměrný, dozvíte se to podstatné, je to stručné, snadné na pochopení) upoutá nádherným grafickým zpracováním. Kromě nádherně vyvedených portrétů králů tu jsou obrazy bitev, loďstva, položení základního kamene legendárního mostu, výjevy z něčího života atd). Jedná se o panovníky, kteří vládli od starověku až po 20.století.
Podtituly kapitol nám prozrazují, čím panovník nejvíce zasáhl do dějin nebo nějaká významná perlička o něm (Karel Veliký, císař, který byl prohlášen za svatého. Rudolf I.Habsburský, války pro rozšiřování panství. Isabela Kastilská, jedna z nejvlivnějších žen v Evropě..). Kniha nám taky stručně přibližuje, co se stalo v určité epoše (například co se rozumí pod pojmem novověk atd.). Zaměřuje se samozřejmě na životy panovníků, od dětství k nástupu k moci, peripetie, zajímavosti, čím byli významní, kdy a jak zemřeli). Například se dozvídáme, že Alžběta I. (ne tak docela panenská královna), ve své době taky představovala kromě nejvyšší moci i módní ikonu, Ženy se snažily napodobit vše, s čím přišla. V kapitole O Ivanu IV. V.Hrozném (reformátor, který vraždil své poddané) je zase obraz, kde se nemocný, polovyšinutý car sklání nad lůžkem své snachy, která kvůli němu potratila. Když se jí její muž a Ivanův syn zastal, napadl jej car a syn na následky zranění podlehl. Někdo bude tyto příběhy znát, někdo jen některé nebo se alespoň potěší krásnými ilustracemi. Kniha pro obyčejné čtenáře nebo pro mládež, kteří se chtějí dozvědět něco základního o historii nesuchopárnou, přitažlivou formou.
Moc hezky se v ní listuje a na krásné obrázky nebo fotografie se jde dívat opakovaně, i když text už znáte.
O líbivosti a přístupnosti svědčí i zdejší hodnocení. K dnešnímu datu má kniha 100%, zatím každý ze čtenářů udělil nejvyšší počet hvězdiček. I já se přidávám a dávám slušných 5 za zpřístupnění dějin co největšímu počtu čtenářů.

27 24.07.2021

Nádherná romantika, odehrávající se v horském prostředí Kentucky, kombinová s pro nás čtenářky tak oblíbeným, záviděníhodným knihovnickým povoláním. Musím souhlasit se záložkou knihy, že Jojo Moyes píše: „ romantické příběhy, které se však vyhýbají žánrovým klišé a za nimi se skrývá vážnější podtext.“ Tak je tomu i u této velmi poutavé knížky. Kromě peripetií s láskou některých knihovnic se tu řeší třeba i význam knih pro společnost, které se nedá zredukovat jenom na zábavu, rozptýlení a rozšíření obzorů a možností díky vzdělání. Že knížky mají velkou moc v hodně ohledech a sdružují lidi asi nemusím nám čtenářům zrovna zdůrazňovat. Nicméně vždycky mi potěší, když vidím, že jedu s ostatními milovníky literatury na stejné vlně lásky a okouzlení k psanému slovu. Stejně tak tu vidíme i sílu přátelství a potřeby pracovat, být užitečnými pro společnost, nejenom se někam povrchně začlenit.
Seznamujeme se tady s osudy nejdříve čtyř, pak pěti a nakonec dokonce šesti vynalézavějších knihovnic, které budovaly zdejší knihovnu. Musely být přitom nejenom kreativní, ale i odhodlané a odvážné. Každá je něčím handicapovaná a zároveň obdivuhodná, ono to asi u tohoto kdysi kuriózního zaměstnání v tehdejší době ani nemohlo být jinak. Největší prostor je daný silné vedoucí pobočky Margery, která má za sebou tragické zážitky z dětství a nedoceněné přistěhovalkyni z Anglie Alici, kterou neumí přijmout ani vlastní, zjevně homosexuální manžel, který k ženě cítí společně s tchánem až averzi. (Ženy, barevní, dokonce ani Evropané nebyli v USA rovnoprávní a mnohdy se s nimi jednalo špatně). Právě Alice s problematickým domovem však dává příběhu asi největší šťávu a vnáší do příběhu drama i jistou, spíš decentní psychologii. Nějaké větší psychologické rozbory ale tady nemůžeme chtít, příběh je oddechovej, takže to občas skřípe, třeba Alice se zvláště v ohledu ke svému muži chová až neuvěřitelně naivně a nelogicky (tato vzdělaná dáma ani netuší, co to je intimní kontakt a jestli bylo manželství vůbec naplněno), ale to nevadí. Neschází tomu všemu napětí, gradující děj, pocit, že je čtenářka skoro součástí příběhu, jak se dá do něho většinou vžít. A také nejednu zajímavost (kdo z nás věděl o projektu koňských knihoven, kdy knihovnice na koních rozvážely čtivo i do nejodlehlejších částí USA a sehrály tak významnou kulturní roli u chudých, někdy negramotných lidí?).
Že se vzdělávání prostých lidí všem nehodilo do krámu, je zřejmé. Konflikty s mocnými obchodníky, politiky i rodové roztržky mezi obyčejnými lidmi nás nakonec zavádí až do soudní síně.
Je to četba pro ženy, která patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v poslední době v tomhle žánru četla. Trochu pohádková, trochu drsná, trochu dobrodružná, trochu realistická, každopádně okouzlující oddechovka. Jsem s ní spokojená, důstojně zastupuje svůj žánr.
P.S. Zvláštní, poetický název knihy pochází z jedné básně, kterou dá zamilovaný muž jisté dámě k přečtení.

"Osobní štěstí není to hlavní. Důležité je plnit své povinnosti a nalézat spokojenost v tom, že děláme, co je správné."

27 01.05.2021

Super, zaujalo mě to. Přečetla jsem jedním dechem. Kniha bohužel doplácí na žánrovou nevymezenost. Někdo si stěžuje, že je příliš romantická a některé prvky jsou jako z červené knihovny, jiný podléhá melancholii a bezútěšnosti, protože těm postavám v ústavu se zde dějí hodně tragické věci, z kterých běhá mráz po zádech. Tohle není klasický béčkovej slaďák ani umělecky hodnotná artovka, je to odpočinkový román, u kterého si úplně neodpočinete. :) Já si myslím, že kdyby to vsadilo víc na reálnější příběhy a velké myšlenkové přesahy, počet čtenářů by značně klesl, protože o bezmoci a útrapách po těžkém dni číst nechcete. Takže je to takovej kompromis. Příběhy o dvou ženách, z nichž jedna měla zničený život a prožila si svoje (traumata). Román pro ženy a thriller současně z psychiatrické léčebny. Knížka má spád, napětí, zabavila. Dávám čtyři a půl hvězdičky, protože temnou harlekýnku, odehrávající se převážně v blázinci jsem ještě nečetla. Dobrý nápad. Dobré melancholické podzimní počteníčko u okna, které jsem vstřebávala schoulená pod dekou, s výborným čajem v ruce, kočkou na klíně, no, co si přát víc?

27 11.11.2020

Jsem moc ráda, že byla vydána tato kniha o migraci do Evropy a že směla vyjít. Děkuju za ní. Doporučuji. Netřeba delšího komentáře.

27 20.09.2020

Kdo by neznal alespoň některou z klasických třinácti povídek (novel), které jsou v knize Povídky malostranské? Povídky se dočkaly toho nejlepšího ocenění, jaké mohou literární texty mít, staly se nesmrtelnými. Na to, že byly texty původně určené pro časopisy (byť na svou dobu prestižní), to je velké štěstí nejenom pro autora, a je to štěstí zejména i pro nás, čtenáře.
Jazyk trochu zastaral, obsah nikoli. Náměty jsou ze života, něco je odkoukané, něco odposlouchané, něco vyfabulované, charaktery lidí a kritika nešvarů společnosti je pořád živá a aktuální. Charakteristika hrdinů i jejich příhod je bezvadná a pražský život 19.století jako malovaný. Pomluvy, zlomyslnost, hamižnost, pokrytectví, nespravedlnost a jiné vlastnosti jsou s námi lidmi pořád a ovlivňují životy obětí, stejně jako to dobré, co někdo vykonal. Běžné obrázky ze života lidí, šťastných a zejména těch nešťastných, obyčejných a zvláště těch podivínštějších, mají stále co říct, jak už to u klasických příhod bývá.
Mám doma starou knihu po matce s půvabnými ilustracemi a moc lituji toho, že kouzelné ilustrace se už v knihách nenosí. Byla bych jednoznačně pro, aby se vrátily zpět i v novějších knihách pro dospělé čtenáře a obohacovaly tak děj a pomáhaly nám se dostat do světa postav, dělat nám radost a doplňovat, oživovat vyprávěný děj.

27 13.09.2020

Neználky jsem přečetla dva z celé série, bohužel se mi ta první a údajně prý nejzdařilejší, nejfantastičtější pohádková knížka Neználkovy příhody do ruky nedostala. V dětství jsem se mohla potěšit pouze Slunečním městem a pak jsem si k Vánocům vyprosila Neználka na Měsíci. Jednička v době mého dětství vydaná nebyla, alespoň jí máma ani babička nikde nesehnaly a pak už jsem byla na tyto příběhy moc velká.
Dost mi to mrzí, četla jsem jí až nyní v dospělosti kvůli dětem. Příběh byl kouzelný, ovšem už jsem to nemohla zhodnotit dětskýma očima a tudíž to prožívala jinak, respektive už to moc neprožívala, jen četla s odstupem čtenáře, kterému není příběh určený :). Jednička je nejspíš psaná pro ty nejmladší, předškolní děti. Kdo ví, možná je opravdu nejzdařilejší, jak jsem slyšela, ale do mého života už nepatří.
Dětství je kouzelný svět plný nevšední fantazie a navrátit se do něho už nejde, lze jen tak zpovzdálí, namátkou na přečtené knihy zavzpomínat a vzpomenout si na dojem, který jsem z nich tehdy před desítkami let měla. Obecně vzato, bylo to jedno z nejhezčích období mého života a tak do těch tehdy skutečně čtených nahlížím letmo doteď a docela ráda.

27 14.02.2020

Zručně a čtivě napsaný příběh o náctileté narkomance, prý autentický. Do jaké míry je psaný skutečně podle reálných událostí a v jakých pasážích se realita upravovala, toť otázka. Dodnes vycházejí novinové články o tom, že vztah Christiany s jejím vrstevníkem měl ve skutečnosti jinou podobu apod.
Svého času velká móda, nyní již kult, Christiana se stala díky knize celebritou, doteď je to povinná četba na mnohých školách. Já mám jisté výhrady, i když se to četlo samo.
Osobně nesouhlasím s tím, že se na tom strašném sídlišti nedalo dělat vůbec nic, ani chodit do zájm.kroužků, prostě jen fetovat, jak je nám podsouváno. Když jsem to asi před třemi lety četla, přišlo mi, že to ani tak není názor puberťačky, ale trochu tendenčních, senzacechtivých novinářů, kteří se nás čtenáře o tom snaží přesvědčit.
Viděla jsem pár dokumentů i filmů o dětské prostituci i si něco přečetla a to jsou teprve šokující, brutální příběhy. My děti ze stanice ZOO je klasika, která je dobře vystavěná, ale nemůžu se ubránit dojmu, že je s námi, čtenáři, trochu manipulováno.
Dávám slušné čtyři hvězdy, k obecnému nadšení nebo zděšení nad dobou a situací se ale nepřikláním, byly a jsou ještě horší místa k životu než bývalé Západní Německo.
Přitom mám dojem, že kritičtější názor na knihu mám snad jen já sama, když čtu zdejší kladná hodnocení.
Možná bych měla do knihy zase nyní, po čase nahlédnout a upřesnit nyní už mlhavější vzpomínky. (Každopádně budu už raději příště psát veškeré další komentáře jen bezprostředně po přečtení knížky, abych ve svém příspěvku neuvedla nějaké nepřesnosti).

27 26.01.2020

Tak jsem se k bohyním konečně dostala! Byť pouze k rozhlasové podobě na motivy slavného románu, na kterém pracovala sama autorka. Osud poslední léčitelky snad nemůže nikoho nechat chladným. Smutné, co dokáže udělat člověk člověku a že to největší zlo bývá často nepotrestáno. Sympatické ženské postavy, které mi připomněly kouzla, která se dají vyčarovat bylinkami, empatií a vhodným přístupem ke strádajícím.

26 26.02.2024

CITACE: „(Schovanka) nalévala čaj a přitom poslouchala kázání, že plýtvá cukrem. Předčítala román a mohla za všechny chyby autora. Doprovázela hraběnku na všech vyjížďkách a byla zodpovědná za počasí i za kvalitu vozovky. Měla určenou gáži, kterou nikdy nedostala celou, a přitom se po ní žádalo, aby se oblékala lépe než ti ostatní. Ve společnosti hrála politováníhodnou úlohu. I přes svou krásu na plese tančila, jen když pánům chyběl protějšek. Dámy se do ní zavěšovaly, jestliže potřebovaly upravit róbu. Jasně si uvědomovala svojí situaci. Rozhlížela se kolem toužebně vyhlížejíc prince, který jí vysvobodí…“

Netušila jsem, že o téhle klasice prohlásím, jak je jednoduchá (ve smyslu stručnosti, úspornosti a srozumitelnosti). Docela se na sebe zlobím, že nyní čtu samé bestsellery a uniká mi potom něco takového. Vlastně mě k četbě donutily časté odkazy ve filmech, které se o Pikové dámě zmiňují a opera čajkovského, na níž občas narazím. Doporučuju i těm co mají rádi historické romantické příběhy z aristokratických kruhů a klasiky moc nečtou. No nic, k věci, tedy k samotné novele ( s velkými SPOILERY):

Líbí se mi pointa. Důstojník nehrál podle pravidel, touha znásobit své jmění vede k prohře finanční (bankrotu) i životní (zešílí) a naprosto si honbou za tím, mít se co nejlépe paradoxně zničí život. Nenasytnost mu zaslepila úsudek, že neviděl nic jiného, než množit majetek a tato posedlost se mu vymstila. Neuměl včas přestat a zapomínal na své závazky. Mít se dobře se naopak povedlo původně podvedené schovance, která se také chtěla mít lépe a skromně se spokojila s tím, co jí život nabídl. Příběh je říznutý mysterióznem a největším bubákem je tady věkem sešlá hraběnka nad hrobem, která taky neuměla včas přestat a stále chodila naparáděná na plesy jako za mlada, hrůzostrašně a směšně přestane působit, až když se vrátí z plesu a sundá ze sebe nepatřičně působící šaty. Člověk prostě musí znát správnou míru a znát své místo.

Zvláště v druhé polovině novely se mnoho věcí opakuje pohádkově 3 krát (3 karty, 3 hry, 3 dny a další opakováním zdůrazněné události). Hraběnčino mrknutí už je dnes zaběhnuté klišé, v Puškinově době to muselo být něco. Obdivuju, jak Puškin dokázal nedoslovně vystihnout těžké ovzduší v domácnosti, stav mysli, životní situace osoby i celé společnosti pár větami, v nichž nemusel doslovně uvádět charakteristiky jako „Líza byla nešťastná. Naopak zhýčkaná, sobecká stařena si na ní vybíjela frustraci a špatnou náladu ze ztraceného mládí. Druzí byli chladní, pokrytečtí snobové, atd.“ Prostě umělec, který si své místo v dějinách literatury právem zaslouží. Perfektní. Přečtu si ještě jednou, třeba objevím ještě něco dalšího, na první pohled skrytého.

26 14.11.2021