Sněžková
komentáře u knih

Williana Saroyana mám ráda, ale tahle knížka mi vůbec nesedla. Deníkové vyprávění o tom, co se děje v srpnu (a prosinci) jednoho roku, kdo kde zemřel, přemítání o životě a smrti - asi jsem sáhla po špatné knize. Jedno ale příběhům musím nechat. Dostanou vás do atmoséry poklidu, kterou jsem vnímala snad u všech autorových knížek. Vyprávění je poklidné, příjemné, žádné překotné předhazování strohých informací. Milá kniha, jen jsem ji četla v nepravou dobu. Promiňte, pane Saroyane...


Od knížky jem čekala víc. Jedná se o soubor více než šedesáti miniaturních dílek - soudniček, které vznikaly za doby autorova působení coby referenta u brněnského soudu. Asi bylo občas zajímavé zaposlouchat se do příběhu, který do soudní síně přinesli jak svědkové, tak i obžalovaní, ale mně osobně knížka nebavila. Přišlo mi, že se jedná o násilně sestavenou knihu, která byla vydána pouze proto, že ji autor prostě chtěl vydat. Nemá kreativní nápad, vidím ji jako pouhé převyprávění soudních případů, které autorovi poskytly možnost prezentovat se v literárním světě. Ne, kniha mě nebavila, určitě se k ní nebudu vracet a další soudničky páně Těsnohlídka také číst nechci. Pardon.


Na pana Barkera mi Cabal přišel trochu slabší... Jelikož to ale byla knížka napsaná po Hellraiserovi, budiž mu odpuštěno. Popis Bafometa mě však ohromil. Ten člověk musí mít neuvěřitelnou představivost. A buď je tak normální, že by ho měli zavřít do ústavu nebo je to psychopat a měli by ho dát tamtéž. Zbožňuju páně Barkerovy popisy apokalypsy, transformací těl, vzrušení, dokáže nahlédnout až na dno propasti lidské fantazie a hezky ji osvítit plamenometem. A právě proto patří mezi mé oblíbené autory.


Pojídače mrtvých miluju stejně jako filmové zpracování tohoto motivu. Těšila jsem se i na tuto knihu - další úlovek z knihobudky a mého druhého Crichtona. Kniiha nezklamala. Nejsem detektivkový člověk, nicméně románové zpracování nejslavnější železniční loupeže v historii mě nenechalo chladnou. Jak píší i někteří další čtenáři, jazyk je místy dost krkolomný, ale na spád děje a na genialitu hlavního aktéra to rozhodně nemá vliv. Kniha se mi líbila, ještě tedy kouknout na film...?


Skvělá kniha, inscenace s Lubomírem Lipským i poslední verze, kterou jsem viděla v divadle Na Fidlovačce s Radkem Holubem. Jednoduchý příběh se zápletkou jak z bláznivých grotesek.


Knížka, kterou jsem si vyžádala před pár lety k vánocům a slušný oříšek pro ty, po nichž jsem ji chtěla. Ale nezklamali a jako správní hledači pokladů přinesli i tento poklad. A na základě čeho jsem si ho vybásnila? Ano, film Sněženky a machři. Po prvních pár citátech jsem si říkala, že Radek přece nemohl být zase takové pako, jestliže četl toto (a chápal to...)


Tuto knihu jsem dostala "naslepo" k narozeninám. Nevěděla jsem, o co jde, kdo komu vládne, kdo koho trestá, ale kniha se mi velice líbila. Asi hlavně proto, že se zajímám o severskou mytologii a hlavní postavy jsou vyňaté ze severských legend a vsazny do přítomnosti.
Občas mi přišly mírně kostrbaté přechody z minulosti do budoucnosti a z jiných světů do Ameriky, ale kniha chytla a pustila mě, až když jsem dolouskala poslední písmenko.


Kniha se mi četla sama od sebe a bylo těžké se od ní odtrhnout. První Kulhánek, kterého jsem četla (znalci prominou), ale mám v plánu další, až se k nim dostanu.


Už delší dobu jsem nečetla básně, které by mě tak moc nebavily... Své čtenáře si jistě najdou, já už se k nim ale vracet nebudu.


Terryho Pratchetta miluju, protože to byl Pan spisovatel. Člověk, který si dokáže vymyslet celý vlastní svět, neztratit se v něm a naopak do něj vtáhnout miliony čtenářů, to už musí být něco.
Stejně tak páně Pratchettův dvorní překladatel pan Kantůrek byl pro mě Panem překladatelem. A tato sbírka má kouzlo Terryho Pratchetta a jeho nápadů, ale jak už zmínil Atlantis - překlad mi přijde nedotažený. Welšojan je příšerné jmého, stejně tak jako šéfinspektor Džezva (musím si někde najít originál...) Naopak Nenabažená bažina a bar Kusu-hlí mi břijde úplně boží.
A kdybych se měla pozastavit nad nápady, tak jednoznačně vede „intro“ k Nómům, báječné mi přišly i Sochy. A i když mě štval „Welšojan“, představa ovcí z ovčího rodea nastrkaných v celách mi vyhnala úsměv na rty.
Ježibabbin vysavač je opravdu knížkou pro děti a mládež, stejně ji ale bez bázně a hany postavím do knihovny vedle Gaimanovy „Naštěstí (ne)máme mléko“. Některé části mi přijdou stejně - nezlobte se za ten výraz - prdlé...


Výbor básní pro děti, ač mi pro děti některé nepřijdou. Ale i s panem Leninem se podle mého Toman vypořádal se ctí. Jeho verše jsou relativně krátké, z velké části oslavují rodnou vlast, jsou milé a přece dost hluboké.
Při četbě básně Na cestu jsem se zasnila, protože mám tyto verše spojené ještě se základní školou. Tehdy jsme si měli vybrat básničku, kterou se naučíme a zarecitujeme před zbytkem třídy. Tak dlouho jsem bojovala mezi Tomanem a Skácelovou básní Píseň o nejbližší vině, až jsem se je naučila obě...


Občas trochu kostrbatý a mně nejasný popis událostí, moc politiky, ale taky lidství krále Jiřího z Poděbrad. Touha udržet korunu, ale zárověň snaha o zajištění míru pro lid.
Jestli byl Jiří z Poděbrad opravdu takovým králem, to už se nikdy nedozvíme. Jisté však je, že bychom takové vládce potřebovali i v dnešní době. Rozvážné, moudré a se snahou předejít válkám.

Mrzí mě to, ale musím označit knihu za průměrnou. Nejsem si jistá, zda je to tím, že znám severské mýty z Eddy nebo zda šlo o divný překlad.
Na druhou stranu vysekávám Neilu Gaimanovi poklonu za to, že dokázal z trochu zmatených, pro Čechy jazykově složitých a roztržitých básní napsat příběhy, které mají hlavu i patu a netápe se v nich právě tak, jako v Eddě.


Knížka mě nebavila. Je napsána zajímavým způsobem přemýšlení jedenáctiletého kluka, ale příběh ani doba mi nic neříkají.


Jako mnoho čtenářů i já jsem se ke Stopám hrůzy vrátila po mnoha letech. Nůž je slabší, souhlasím, že Posedlá byla lepší. Ale co - jako oddechovka na pár dní ta knížka není vůbec špatná.


První antologie tohoto druhu, kterou jsem četla. Opět kniha nalezená v knihobudce - a nebyla vůbec špatná. Líbily se mi povídky Poplach v čísle 87 a Experiment. Lovci byli poněkud slabší, ale to je věc názoru.


Báječná knížka, která - tak trochu z jiného úhlu pohledu - nastiňuje české dějiny z takového lidksého a mnohdy dost sarkastického pohledu. Rozbroje s Vršovci nejsou nejdůležitější starostí, horší je dcera se špatnou pověstí.
Takže jak to bylo doopravdy s Břetislavem a Jitkou???


To, že literární dílo nechápu, ještě neznamená, že se jedná o brak. Ale Alfréda Jarryho asi nepochopím nikdy.
Miniatury, které předkládá v tomto "sborníku", mi přijdou jako snaha upoutat pozornost svou absurdností za každou cenu. Dílka mi nepřipadají přirozená.
Tuto knihu prostě nechápu a nebaví mě.
