Sněžková komentáře u knih
Abych řekla pravdu, knihu jsem našla náhodou a asi jen proto, že sleduji jisté metalové servery a skupiny. A konečně mi docvaklo, že ta paní, která píše recenze na moje oblíbené desky šílenců ze severu, napsala i tohle.
Nejsem zrovna člověk, který by cíleně vyhledával nové autory nebo knihy, jsem spíš „knihobudkař“. Ale po přečtení webu Ilusie jsem nemohla jinak a koupila si první dva díly (těsně před tím, než vyšlo Probuzení Louhi). A ano, přiznávám se, louskání prvního dílu mi trvalo skoro tak dlouho jako cesta Saaru na Sever.
Kniha určitě není tím nejlepším, co jsem kdy četla, ale dokáže navodit neuvěřitelnou atmosféru, která na mě působila opravdu silně. Několikrát jsem se přistihla při tom, že se směju u pasáží, u kterých by se normálně nikdo smát neměl. Ale to je způsobeno zvolením jmen hrdinů příběhu. Nedávno autorka vydala podcast, ve kterém některá jména a charaktery vysvětluje. A já osobně, když čtu o lidech jako je Marco, Eicca, Perttu, Lauri – představuji si je přibližně tak, jak vypadají ve skutečnosti jejich „předlohy“ z reálného světa. Taky proto jsem měla velký problém, když zabila jednoho z nich v bitevní vřavě a nenechala Saaru ani pořádně truchlit. Stejně tak jsem jí stále neodpustila harfeníka, kterého pověsila na stromě, aniž si v příběhu jedenkrát drnknul...
Příběh je vcelku jednoduchý a jasný, líbí se mi odkazy na dějiny, je to ale takové otevírání ran. Nicméně objevování země, její kultury a lidí a v neposlední řadě sebe sama, dýchá z každého písmene, každého slova. Nádherné popisy přírody a toho, co se děje uvnitř uzavřených lidí se střídá s mizérií celé situace, ve které se hrdinové ocitají. Na druhou stranu popisuje i to, jak se takoví lidé dokáží radovat i z mála. A z pálenky.
Jak už jsem psala – podle mě se nejedná o vrcholné dílo, ale rozhodně mě první díl naladil na to, abych pokračovala dál. Druhý díl mě – stejně jako první - zaručeně překvapí nějakou tou ošklivou mrtvolou, novými postavami, kterým se budu smát, protože v nich opět uvidím někoho, koho bych vůbec vidět neměla a pevně doufám, že nepřijdou o svého favorita. Ano, je zvláštní, je jiný, je svůj, ale básníci asi nemůžou žít na věky. I o tom mě první díl přesvědčil. Ať tedy žijí draci.
Sněhurka, Kráska a zvíře - klasické pohádky dovedené do extrému. Ale naprosto geniálním způsobem.
První kniha od pana Sapkowskeho, kterou jsem četla. Dlouho, předlouho jsem odolávala nátlaku široké veřejnosti i svých známých a kamarádů, kteří všichni říkali: „Přečti si Zaklínače, je to bomba!“ Ani původní polský seriál jsem neviděla, možná první díl? V knihách budu ale zaručeně pokračovat, mám v držení celou sérii, takže si hodlám přečíst celou ságu. Postava Geralta mě baví, Marigold je trochu horká hlava, ale počítám s tím, že se v dalších knihách objeví taky, když byl v povídkách.
Občas jsem tápala v popisech bojových scén a říkala si, že se musel při výskoku s mečem do otočky plavmo vzad prostě zašmodrchat. Ale je to jednou zaklínač, tak si asi poradí.
Jo, líbilo se mi to.
Knížka, u které jsem se pobavila jako dlouho nad žádnou knihou. Když jsem zjistila, že je konečně v češtině, nutně jsem ji musela dostat do své skromné knihovničky. A vedle Pac a Pussy by ani nemusela začít hned doutnat...
Pana Ahonena a jeho Belzebubs sleduji už nějakou dobu na internetu, kapelu Belzebubs jakbysmet a pevně doufám, že další díl (v češtině) na sebe nenechá dlouho čekat. Hubbath je sice mým oblíbencem, jelikož jeho „lidská alternativa“ je basák a chrčák mé oblíbené kapely, z hlediska fórků mi ale k srdci přirostli Sløth a Obesyx.
A musím vyseknout poklonu slečně-paní překladatelce, protože jestli neposlouchá trve black metal a nemá s komunitou požíračů duší nic společného, o to víc by měla být vychvalována. Její češtinářská salta typu azazelňačka - to je zkrátka „boží“.
Už delší dobu jsem nečetla básně, které by mě tak moc nebavily... Své čtenáře si jistě najdou, já už se k nim ale vracet nebudu.
Poezie, která se nerýmuje, ale má zajímavé myšlenky - rozhodně dospělejší než spousta poezie, která se mi za poslední dobu dostala pod ruku a kterou jsem zabila hromadu minut a hodin, jež jsem mohla strávit mnohem lépe. Myšlenky, které se týkají života, vzpomínek, pohledů na situace, které třeba mohly být jinak...? Ale nejsou.
A moc se mi líbí design knihy, která je úplně jiná než běžné - tmavě šedý papír, světlé písmo. Ano, blbě se to čte pod umělým světlem, ale rozhodně zaujme.
Zmlkněte, hloupí rádcové
Malé lístky,
ktrým se svěřuješ,
už tě nesnesou.
Zapomeň, proč jis tady,
zapomeň, jak snadno
můžou tvá ústa lhát,
když je necháš myslet.
Asi si pod pojmem „grotesky“ představuji něco jiného nebo jsem spíš po knížce sáhla ve špatnou dobu. Některé povídečky měly vtip, nápad a spád, ale o většině bych řekla, že na nich nebylo rozhodně nic k popukání - tábory, hlad, spíš než hezký humor se jednalo o takový ten zoufalý... Předpokládám ale, že své čtenáře si kniha zaručeně najde.
Díky Ti, kunratická Knihobudko, za další kousek.
Knížku jsem dostala k Vánocům od kamarádky. Asi podlehla myšlence, že když je na ní napsáno, že se jedná o nejlépe hodnocenou básnickou sbírku toho a toho webu, že v ní bude i něco, co se dá číst. Myšlenka to byla dobrá, ale souhlasím s Krab1cí. Příliš málo slov, která by nadchla na přílišném množství zabitých stromů. Poezii si představuji jinak. Dědeček. Hrabě. Seifert. Krchovský, sakra! Pár myšlenek za to čtení sice stojí, rozhodně to ale nebudu nazývat sbírkou poezie. Jsem z jiného století a na mém výběru veršů se to asi dost podepisuje. Ne, nejsem stará. Jen upřednostním kvalitu před prázdnými slovy (a stánkami).
Tohle mě zkrátka nebavilo.
První kniha, kterou jsem od autora četla. A nezklamala mě. Vlastně úplně jednoduchý děj, na jehož konci zjistíte, že všichni zúčastnění milují svým způsobem jen sebe a jsou schopni udělat cokoli, aby dosáhli svého cíle. A čím víc se všechno bude tvářit jako „služba ostatním“, tím víc na tom budou profitovat sami. Zvláště ve světě „velkých zvířat“.
A moc se mi líbila tato pasáž: „Krásní lidé nepotřebují skořápku, nemusí se učit všechny ty obranné mechanismy, které si vytváříme my ostatní, abychom se chránili před odmítnutím a zklamáním.“
Na Knihu hřbitova jsem se těšila, protože znám páně Gaimanovy povídkové knihy, znám Americké bohy, miluju neuvěřitelnou pestrost jeho příběhů a nepřeberné množství nápadů a zajímalo mě, s čím že zase přijde.
Kniha se mi moc líbila, protože je v ní všudepřítomná smrt braná jako součást lidského života i vysvětlení, že zodpovědnost smrtí někdy nekončí. Vypíchnout ale musím kapitolu pojednávající o ghúlech. Nepřijde mi jako součást knihy pro děti, ale asi je to tím, že mám moc bujnou fantazii. Stejně mi připadala nejlepší. Popis světa ghúlů je tak děsivý a tak moc připomíná metaforu dnešního světa, že je to až neuvěřitelné.
Pane Gaimane, každou další knohou, kterou od Vás čtu, mě utvrzujete v tom, že Vaše fantazie nezná mezí. A to je to, co na Vás miluju.
Moc pěkně a lidsky napsaný příběh o vojácích, kteří se rozhodli, že už nechtějí válčit. Nevím, jak moc je kniha spjatá s realitou, ale vzpoura z historického hlediska opravdu proběhla, třeba jen postavy z ní smýšlely trochu jinak.
Nejsem příznivkyní vojenských románů či povídek, ale tahle knížka byla spíše pohledem do zbytečně trýzněných duší, které by si místo kulky zasložily spíše doživotí v kruhu rodiny, v „pracovním táboře“ své domoviny, kde by byly obklopeny takovými zbraněmi, jako je půda, nářadí a smích vnoučat.
Po půlroce trápení a přeskakování od této knížky k jiným knihám jsem ji konečně udolala... Nejde o to, že by byla těžká na čtení, spíš jsem byla líná ji s sebou tahat. Všech těch skoro šest set stran narvaných krásným projevem, otevřenými srdci i klíny, touhou, chutí i nechutí, hloupostí i dobrotou. Všechny povídky jsou reálné, mohly se stát. Mohl je autorovi taky kdosi vyprávět. A nebo se zkrátka umí dívat a naslouchat, jak moc je život obyčejný se svými deseti deky salámu a dvěma rohlíky i nádherný s prachovými peřinami a kaviárem a šampaňským.
Život je fajn.
Pane Párale, opět děkuji za krásné počtení.
To, co jsem očekávala od pana Kinga, se mi opět splnilo. Umění natahovat příběh jako strunu skoro až k prasknutí a nenechat čtenáře ani na okamžik polevit. Musím říct, že si dám zase na pár dní „oraz“ a přečtu si něco lehčího žánru. Miluju páně Kingovy knihy, ale asi jsem poslední dobou nějak moc přecitlivělá, protože některé pasáže této knihy na mě působily jako dávidlo. Ne z představy rozkládajících se mrtvol. Spíše z představy neznámého strachu, který se jako mlha dokáže připlížit klíčovou dírkou a něco tak iracionálního a nesmyslného jako je „pocit na temeni“ mi naruší celé ráno. Mezi námi - pohřeb dítěte už je sám o sobě dost nepříjemný a při představě, že vám ho podává mistr hororu...
Miniaturní sbírka poesie, která mě ani neohromila ani neurazila. Některé obraty se mi moc líbily, ale asi mám raději pravidelnější verše.
Můj obdiv má ale jednoznačně část s názvem Prima vindemia. Deset básní napsaných zcela stejnou formou, každá je o něčem jiném, ale všechny mají svá „jestliže“ a závěrem „nezbývá než“. To je z mého pohledu úžasně nápadité.
Tuhle knížku jsem našla v knihoboudě a delší dobu jsem přemýšlela, zda se mi chce nebo nechce ji číst. Ale musím říci, že jsem se při ní královsky bavila. Film znám a mám ho ráda, tak proč nepřečíst i knihu? Nadhled tety Pa je okouzlující v podání psaném i hraném a musím říci, že Fredy (ve filmu Zdeněk) mě okouzlil tak, že bych nevěděla, zda mu dát políček nebo pusu. A nebo spíš korunu. Myslím, že to bude jedna z těch knížek, které se asi do knihobudky hned tak nevrátí.
Z mého pohledu spíše jednodušší, dětské verše, ale našla jsem v nich odkazy i na hákový kříž.
Moc se mi líbily básně o jaru, které z těch veršů úplně dýchalo, zeleno a naděje v každé slabice. Ne nadarmo je pan Seifert jedním z nejlépe hodnocených a nejvíce čtených básníků.
Mám ráda verše pana Seiferta. Mám tedy raději ty vázané, které se opravdu rýmují, ale v této sbírce se mi moc, ale opravdu MOC líbila Modelka. Nerýmovaná, ale nádherná představa toho, jak mistr Hynais zpodobňuje Zimu.
Celkově je sbírka protkaná jemným citem, básněmi o jaru a o Praze - všehochuť, ze které čiší radost ze psaní i melancholie a taky trochu postupné stárnutí.
Terryho Pratchetta miluju, protože to byl Pan spisovatel. Člověk, který si dokáže vymyslet celý vlastní svět, neztratit se v něm a naopak do něj vtáhnout miliony čtenářů, to už musí být něco.
Stejně tak páně Pratchettův dvorní překladatel pan Kantůrek byl pro mě Panem překladatelem. A tato sbírka má kouzlo Terryho Pratchetta a jeho nápadů, ale jak už zmínil Atlantis - překlad mi přijde nedotažený. Welšojan je příšerné jmého, stejně tak jako šéfinspektor Džezva (musím si někde najít originál...) Naopak Nenabažená bažina a bar Kusu-hlí mi břijde úplně boží.
A kdybych se měla pozastavit nad nápady, tak jednoznačně vede „intro“ k Nómům, báječné mi přišly i Sochy. A i když mě štval „Welšojan“, představa ovcí z ovčího rodea nastrkaných v celách mi vyhnala úsměv na rty.
Ježibabbin vysavač je opravdu knížkou pro děti a mládež, stejně ji ale bez bázně a hany postavím do knihovny vedle Gaimanovy „Naštěstí (ne)máme mléko“. Některé části mi přijdou stejně - nezlobte se za ten výraz - prdlé...
Překrásná knížka, která jako by byla vytržená z dnešní uspěchané doby. Tahle knížka zastavuje čas a vede čtenáře za ruku do ranního rozbřesku kdesi v nedotčené přírodě.
Pan Novotný je mistem slova, dokáže slova použít jako štít, jako lžíci a kdyby chtěl, tak i jako meče. Ale jeho verše i eseje spíše člověku lahodí a místo toho, aby myslel na půtky a rozbroje, začne spíš přemýšlet, v které části lesa viděl ty nejsladší jahody či jestli náhodou nepotká na ulici bývalého spolužáka, kterého neviděl hromadu let.
Znám pořad Okouzlení slovem a mám ho moc ráda, takže verše z knihy na mě promlovaly hlasem Luďka Munzara. A pevně doufám, že i jemu pan Novotný rozsvěcoval den, stejně jako to dokázal u mě touto knížkou.
Nejsem zrovna povídkový člověk, ale po Kouři a zrcadlech a Předběžném varování jsem si ani tuto knihu nemohla nechat ujít. A rozhodně jsem neprohloupila. Myslím, že kdyby Neil Gaiman napsal návod na to, jak si ohřát polévku z pytlíku, dala bych mu za to pětihvězdu.
Samozřejmě že ne všechny kousky byly dokonalé, ale opět mě překvapoval svými nápady a kombinatorikou. A chápu, že dost dělá překlad do češtiny, ale idea je autorova.
Z celé knihy musím vypíchnout úvodní Studii ve smaragdové, kombinace Holmese a H.P.Lovecrafta je prostě dokonalá. Moc se mi líbila i báseň Zhejkalit se (pukrlátko pro překladatele) a Den, kdy přiletěly talíře, který má nádherný, skoro bych řekla až přecitlivělý konec. Nejvíc mě ale asi - kromě starého známého Stína ve Vládcích glenu - dostali Harlekýnští Valentýni. Geniální myšlenka, stejně tak celé zpracování...
Asi si můžete myslet, že jsem praštěná nebo posedlá. Ano. Pokaždé, když čtu něco od pana Gaimana, připadám si tak. A jsem moc ráda, že on, Clive Barker, Stephen King a mnoho a mnoho dalších se stali spisovateli a ne masovými vrahy. Myslím, že by nezbylo moc lidí, kteří by četli, zato by přibývalo prázdných míst ve světě a nikdo by nevěděl, kam všichni mizí, protože by mizeli neuvěřitelně kreativně. Po kouskách...
První kniha od pana Horníčka, kterou jsem četla. A doufám, že ne poslední. Laskavý humor, který je mi velice blízký, i pohled na svět v němž je vše od špinavých chodníků až po náruč milující manželky.