Sněžková komentáře u knih
Velice krátká sbírečka, která ale obsáhne celý rok a celou zemi, kterou - alespoň podle těchto veršů - autor znal a miloval. Popis krajiny a duše této krajiny je mi blízký, i když bych v mnohých příkladech volila jiná slova. Pro představu, jak autor psal, tyto básně ale stačí. Jsou něžné i úderné, milé i občas až moc strohé, ale jsou zkrátka od srdce.
Nevím, proč jsem tak dlouho otálela s napsáním hodnocení k téhle sbírce, když je jedním slovem geniální. Syrová, přímočará, drsná, a přece plná takové té růžové něhy, která vás flákne přímo do ksichtu. Ano, té bestiální něhy, jež rozebere na kousíčky a propasíruje přes plastové sítko do dřevěného džberu, kde ještě visí škraloup z ranního dojení. Něhy, která v šest ráno pobíhá po studeném bytě ve flanelovém pyžamu a tahá za sebou kousek toaletního papíru, který se jí přilepil na patu. Něhy, která před polednem nadýchá dvě promile a směje se tomu až do večera. Něhy, kterou potřebuje každý z nás, aby si uvědomil, že ještě žije...
Davide, nikdy Ti dostatečně nepoděkuji, že jsi mě touto knihou obdaroval.
Má bestiální něho
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají
zavřít se do něj
než strhnout ho dají
Do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován.
Sbírka veršů českých a slvenských básníků, kteří svými díly o hvězdách, Měsíci i vesmíru nejen nad námi, ale i uvnitř v lidech, neurazí. A ani vlastně nepřekvapí. Jen Neruda, Jiří Wolker, František Hrubín - jména notoricky známá, stejně jako některé jejich verše. Zcela upřímně si říkám, proč tato knížka vůbec vyšla. Básně totiž nejsou špatné, jen jejich vydání takhle pohromadě mi nedává moc smysl, ač jsou sdruženy pod společným tématem. Z toho důvodu dávám i zcela průměrné hodnocení.
Knihu jsem přečetla až na druhý pokus, při prvním jsem se nedostala ani na dvacátou stranu. A jak psal Psax před sedmi lety - instantní deprese, tak s tím musím jen souhlasit.
Líbí se mi odkazy na Bradburyho jiné knihy i to, že sám sebe nazývá Cvokoušem a Marťanem.
Já osobně nejsem čtenářem detektivek a už od začátku jsem v knize hledala něco úplně jiného, třeba náznak, že má hlavní vypravěč třeba jen halucinace a všechno (si) způsobuje sám...
Musím ale hlavně smeknout před překladatelkou, protože některé slovní obraty, které byly v příběhu použity, mě nutí k tomu si knížku nechat a nedávat ji kolovat do knihobudky, i když jsem to měla zpočátku v úmyslu. Popisy mola, plátna v kině i těžebních věží jsou zkrátka excelentní...
Díky několika autorům, kteří mě baví a pobavili i v této knížce, dávám ****. Škoda, že se mi pod ruku nedostává víc básnických sbírek, které by obsahovaly takovou širokou škálu mozků, citů a nápadů. A je jedno, že je knížce už devětašedesát let, na svém kouzle básně uvnitř ní neztratily ani kapičku.
Abych řekla pravdu, sbírka mě nebavila. Verše byly příliš jednoduché, neustále se opakující téma smrti, matky, kolovrátek osudu a života a smrti. Navíc začátek knihy autor píše z pohledu ženy (nebo místo ženy?), takže přehodit se po několika stranách do mužské polohy, která autorovi sedí víc, pro mě bylo husarským kouskem.
Na druhou stranu - uznávám kohokoli, kdo je schopen i sebebanálnějšího nápadu, takže bych knížku nepoužila jako podložku pod rozviklaný stůl. Zkrátka mě jen neoslovila, své čtenáře si ale jistě najde.
Knížka se mi moc líbila. Myslím, že odpovídá nejen době, kdy vznikla, ale tak trochu i současnosti. Jen dnes je více techniky, efektů, elektroniky a různých hejblátek, o kterých si mohli herci i technické zázemí divadel a filmů mechat jen zdát. Ale co se týká atmosféry a přístupu personálu divadel, věřím, že pan Čapek by v dnešní době nemohl napsat nic jiného.
Líbí se mi i nadhled, s kterým knihu už tenkrát pojal. Člověk se sice dozví něco málo o zákulisí divadla a filmu, ale neotravuje se zbytečnostmi, spíše je mu nabídnuto kouzlo prostředí. A to se pravděpodobně vůbec nezměnilo. Jen je to v dnešní době hektičtější.
Smutné a beznadějné. A příběh řeže jako stoletá rezavá břitva.
Nemůžu si pomoci, ale pro mě jedna z nejslabších knížek, které jsem od pana Kinga četla. Námět je výborný a jako knížka pro mládež by se mohla chytnout, ale mně v ní chybělo víc napětí, víc cuchání nervů, na což jsem u Kinga zvyklá. Nerada, ale musím dát průměrné hodnocení...
S knihou jsem hodně bojovala a došla k závěru, že Asimov nebude mým autorem, ač nápady v povídkách přímo srší. Tento pán musel mít neuvěřitelnou představivost a talent, když si uvědomím, že dokázal stvořit celou Nadaci. Za mě slabší průměr. Jenže když se podívám do seznamu literatury, kterou normálně čtu, není se čemu divit - takto vážně míněné sci-fi je pro mě zcela jiná část vesmíru.
Výbor básní pro děti, ač mi pro děti některé nepřijdou. Ale i s panem Leninem se podle mého Toman vypořádal se ctí. Jeho verše jsou relativně krátké, z velké části oslavují rodnou vlast, jsou milé a přece dost hluboké.
Při četbě básně Na cestu jsem se zasnila, protože mám tyto verše spojené ještě se základní školou. Tehdy jsme si měli vybrat básničku, kterou se naučíme a zarecitujeme před zbytkem třídy. Tak dlouho jsem bojovala mezi Tomanem a Skácelovou básní Píseň o nejbližší vině, až jsem se je naučila obě...
Léto znamená dovolenou. Dovolená znamená klid a zábavu. A klid a zábava pro mě znamená Pratchett. A alespoň dva. Tři. I víc.
Moc ráda se k této knížce vracím. Zbožňuji Otta von Schreklich a jeho monology a dialogy přepsané panem Kantůrkem do češtiny. Běží mi při čtení v hlavě jako audiostopa a i kdybych nechtěla, musím se smát. Mikuláš ze Slova je tak trochu „divný brouk“, ale zcela chápu jeho zápal pro práci. A o trpaslících z tiskárny ani nemluvím. A vždy, když se knížka blíží k závěru (četla jsem ji už několikrát, tomu se zkrátka neubráníte), napadne mě jen jediná věc: „Proč -aně není delší?“
Je léto, je čas na pana Pratchetta. Ano, zase. Tato kniha nikdy neomrzí. Čarodějky, které toho tolik vědí a přece se občas chovají jako banda rozhádaných holek ze školky. Lancerské království, které ví, že se o něj jeho nový pán nestará dobře. Motivy ze Shakespeara umístěné na desku plující vesmírem na chobotech čtyř slonů a vesmírné želvy A'Tuin...
Miluju knihy páně Pratchetta, překlady pana Kantůrka samozřejmě nesmím opomenout. Těší mě, že se potkali dva mistři a vytvořili něco tak neuvěřitelného, jako je svět Zeměplochy.
Tyto knihy mají jen jediný problém: kdo je nezná, kouká se na jejich čtenáře jako na naprosté idioty, když se při četbě na plnou pusu rozesmějí třeba v autobusu. Ale myslím, že na to už jsme si zvykli...
Poštovní schránka, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových - samé známé věci, které nepřekvapí a - v mém případě - ani nepotěší. Našla jsem si ale v Básních jiné favority: Milence a... Fotografie. Kdo chce, ať si to přečte, na mě tato báseň zapůsobila jako šutr hozený do výlohy. A zde jen fragment:
„Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umíráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
na zátky šampaňských, do lístků jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíři, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly křičící:
Lidojede! Lidojede!“
Některé balady jsou spíše romancemi a obráceně. Ale musím říci, že jsem byla dost převapená. Ve srovnání se lvy, kteří bijí o mříže, jsem tolik citu nečekala...
Nádherná kniha. Láska, stesk, vztek, beznaděj, to všechno na jednom místě. Nakupené v pár větách a schopné skoro vyskočit z knihy a nalepit se na řasy...
Za vše:
I chvilička s tebou je mnoho.
Noc celá s tebou, je málo.
Nakonec oba vynášejí z domu
pro lásku neskonalou.
Srdcem a nohana napřed.
Upřímně? Špatný. Ale je to názor člověka, který miluje jednoduchost veršů, které nabízí třeba Erben, jasné, žádné zbytečné komplikování. Minatti je pro mě zbytečně komplikovaný. Samé volné verše, samé opisy trav a dalších trav, to slovo se objevuje v knížce asi dvacetkrát. No co, Sýs má v Atomovém plédu zase opakování azuru. Jeden holky, další vdolky.
Ke knížce se vracet nebudu, autora taky vyhledávat nebudu. I když může být opěvován, u mě už si pravděpodobně ani nepípne.
Básník, který podle mého názoru, dokáže skládat slova nenuceně jedno vedle druhého, až z nich vznikne obraz překrásné krajiny za zimního jitra nebo večera o žních. Dokáže vytáhnout pocit až „z paty“ a aniž by se potřeboval ptát, ví, že zasáhne to správné místo v člověku.
Líbily se mi Měsíce. Tomanovy politicky motivované verše mě moc neberou, spíš vůbec. Nicméně je vidět, že se autor během psaní přesouval po různých místech, protože sice opěvuje krásy světa, ale na vlast vzpomíná s láskou.
A ta, pro kterou psal své milostné verše, mu musela být můzou velmi drahou...
„A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
a reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh.“
Prvních pár dílek mě vůbec neoslovilo a stále jsem čekala na tu perlu mezi haraburdím. Nemůžu říci, že bych se jí úplně dočkala, ale knížečka obsahuje některé moc hezké nápady. Mám radeji verše - VERŠE, kdy se slova rýmují a básník si s nimi musí opravdu pohrát, aby to sedělo. V této knížce není jediný rým. Zato spousta zajímavých nápadů a myšlenek.
Nejvíc se mi asi líbila Hodina gramatiky:
„já osobně
číslo přirozené
někdy přizpůsobilý
dosud přítomen
a činorodý
avšak pramálo dokonalý
pády časté
stále nerozmnožen
rodu rozvětveného
vzory žádné“
Abych řekla pravdu, čekala jsem od knihy asi něco jiného. Nebyla špatná, ale že bych z ní byla vyloženě odvařená, to se říct nedá. Nemám k vlkům až tak fanatický vztah jako autorka, přijde mi však úžasné, že jsou na světě stále lidé, kteří věří v rovnováhu mezi lidmi a přírodou a jsou odhodláni za to bojovat do roztrhání těla.