Stenar komentáře u knih

Malusovi zbývají ještě dva artefakty a čas se krátí. Nezbývá, než se v přestrojení vetřít do samotného Khainova kultu vrahů a najít a ukrást jeho nejcennější relikvii. Situaci komplikuje, ale i usnadňuje fakt, že v církvi právě vypuklo schizma a ani jedna strana se s ničím moc nepáře. Jak se ostatně u uctívačů Pána vražd dá čekat.

Navzdory absenci Hauclira (za něhož se po většinu děje vydává sám Malus) je to asi nejlepší díl z celé série. Krvavý mumraj v kultu vrahů, který je jen tak mimochodem v říši temných elfů státním náboženstvím (opravdu skvělý nápad...), v kombinaci se schopností autorů pracovat s popisy, vytváří dokonalou jízdu. Navíc nutno přidat zajímavou vedlejší postavu vraha-knihovníka a ne úplně předvídatelnou závěrečnou pointu, a výsledkem je vskutku chutný krvavý guláš.

V rámci "fantasy pulpu" tentokrát za plný počet.

26.04.2018

Honba za třetím artefaktem vede Maluse do prastarého mauzolea a rychle se mění v divokou honičku pustinami i městy, kde je Malus střídavě v roli lovce i loveného. A několikrát dokonce uloveného.

Je to ovšem slabší než první dva díly - jednak proto, že autoři jako by už měli problém vytáhnout z rukávu něco nového, a jednak pro ne úplně srozumitelné hrátky s duší, které prochází dějem. Co je naopak zajímavé, je motiv pomalého podmaňování Maluse démonem - přičemž Malus ani démon Tz´arkan vlastně ani moc nepředstírají, že se budou snažit jeden druhého podrazit, jak to jenom půjde. A jak závod pokračuje, ta chvíle se evidentně blíží...

26.04.2018

Malusovi začíná běžet čas, konkrétně jednoletá lhůta, během které musí získat zbylé čtyři artefakty, jinak přijde o duši. Protože druhý z hledaných předmětů se nachází na mýtickém ostrově uprostřed nepřátelského moře, nezbývá než pomocí lží, slibů a podrazů získat podporu několika členů své rodiny, a vyrazit na pirátskou výpravu. Že o nepřátele, ani nože v zádech nebude nouze, je jasné od samého počátku...

Kniha celkově drží standard prvního dílu, za zvláštní zmínku stojí jen dvě věci: Přibylo humoru, hlavně prostřednicím nové postavy Malusova sluhy Hauclira, který vynikajícím, doslova saturninovským stylem komentuje kousky svého vypečeného pána. A nelze si nevšimnout, jak silnou stránkou autorské dvojice je práce s popisy: Malusovo závěrečné bloudění čarodějnickým labyrintem má atmosféru a finále zřetelně zvedá.

Takže plachty na stožár, usekané hlavy přes palubu, a vzhůru na další díl!

26.04.2018

Hned na úvod je třeba říct, že anotace lže. Titulní "hrdina" Malus Temná čepel je ambiciozní pragmatik, nikoliv sadista páchající zlo pro zlo. Jeho činy nevybočují z toho, co je běžné ve společnosti okolo něj, i v jeho vlastní rodině. Úvodní nechutná scéna je jen prvoplánovitou hloupou snahou šokovat čtenáře - nic podobného, natož horšího, už v knize (naštěstí) není. Také je nutno říct, že zatímco říše Temných elfů u Salvatoreho Drizzta je aspoň s přivřenýma očima reálná, to co popisují Abnett s Leem, by muselo skončit tak do dvou let všeobecnou genocidou, neboť by se všichni povraždili navzájem.

Když odmyslíme toto, co zbývá? Inu, nenáročná, jednoduchá zábava. Je to prostě pulp, ale nelze popřít, že kvalitní. Intriky, podrazy, bitky. Vše rychle odsýpá k závěrečnému rozuzlení, které jasně určí strukturu dalších dílů. Nic se příliš nepitvá, ale ani nepůsobí ledabyle. Je znát, že autoři jsou profesionálové, mají zkušenosti, a hlavně - ani si nesnaží předstírat, že píší něco víc než "krmnou fantasy" pro pobavení.

Pokud si chcete odpočinout u něčeho nenáročného a jste už přejedení ušlechtilých rytířů v zářivě lesklých zbrojích, Malus Temná čepel bude představovat vítané osvěžení.

1 26.04.2018

Stvoření temnoty (FoD), dlouho očekávaný první díl trilogie Kharkanas, se vrací v Malazském světě hluboko do minulosti, kdy lidská rasa sotva vznikla a říše Tiste je dosud jednotná. Přesto se v mnoha ohledech od knih MKP liší. Erikson jako by udělal krok vstříc pohodlí čtenáře, dočkáme se třeba dokonce popisů vzhledu postav. Současně obsahuje obrovskou porci odhalení „záhad Malazu“ v jeho kořenech, odpovědí na otázky jak zásadní (proč se Andarist rozešel se svými bratry, čím začala válka jednoho Jaghuta proti smrti), tak drobné „špeky“ pro skalní fanoušky jako původ jistých tří létajících opiček. Rovněž je velmi málo magická. Ve FoD je magie teprve v začátcích, většina děje proběhne úplně bez kouzel, až výsledek místy připomíná Hru o trůny – ovšem s Eriksonovými přednostmi a bez Martinových chyb. Postav je jako obvykle velký počet, některé už známe, u jiných je zábava naopak dumat, kdo to asi "v budoucnu" může být. Erikson se přitom dokázal vyhnout zbrklosti v jejich přidávání – startuje pomalu, splétá jedno vlákno po druhém jako trpělivý pavouk. Zřetelně vidíme, jak vypadali staří hrdinové mladí a nezkušení, chybující, váhající nebo naopak zbrklí v momentě, kdy by měli přemýšlet. Zejména u Anomandera toto hraničí až s dekonstrukcí mýtu jaký má jeho postava v knihách Malazu, a v tom ohledu je FoD prakticky dokonalý prequel provedením i účelem.

Veselé čtení to ovšem není ani trochu. Jaghutské hlody tria Haut – Gothos – Varandas se sice vyrovnají nejlepším produktům Buggova stavitelství, a jisté tři Mařenky, které si vystačí bez Jeníčka i Ježibaby, stačí jim pec, pobaví, ale nazvat ten humor černý, by bylo ještě příliš lichotivé - z těch vtípků spíše tuhne krev. Erikson nelítostně pitvá konzumní společnost, která sice vyhrála války s nepřáteli, ale nedokázala zacelit jejich následky, živené navíc náboženským konfliktem kolem nového kultu Matky noci. Valící se katastrofa občanské války, kterou všichni vidí přicházet, ale přesto nejsou ochotni či schopni ji zastavit, moment kdy si naplno uvědomíme, že tohle prostě NEMŮŽE skončit dobře, stejně jako mikropříběhy postav typu Osserkův útěk z domova nebo Orfantalova anabáze, to je naprostý vrchol psaní bez ohledu na literární žánr. Erikson si ze čtenáře udělá hadr, kterým nelítostně vytírá všechno špínu, krev i slzy. U Kadaspalovy scény nad zavražděným dítětem jsem si musel i já dát chvíli pauzu. Patrný leitmotiv knihy, jímž je konec dětství a ztráta nevinnosti, funguje jako dokonalá třešnička na dortu trpčím než pelyněk – který přesto zhltáte do posledního drobku.

Zde je patrně jediný nedostatek FoD: Otevřený konec. Trilogie Kharkanas bude evidentně mnohem sevřenější, než díly Malazské knihy padlých, takže se nekoná žádné sbíhání či katarze. Kniha končí jednou očividně přelomovou událostí v dějinách malazského světa, přesto vysloveně uprostřed děje – a zanechá jen pocit hluboké nespravedlnosti. Ačkoliv většina hlavních postav se (zatím) poslední stránky dožije, po všem, co je potká, v tom není úleva, spíš smutek – a myšlenka, že život umí být odporná svině. Zejména když mu vydatně "pomohou" lidé sami.

3 22.04.2018

Nazvat tenhle román detektivkou by bylo nepřesné. V první řadě jde o fascinující obraz alternativního viktoriánského Londýna. Newman vykresluje prostředí doslova s faberovskou pečlivostí i imaginací. Jeho postavy ze stránek dýchají, a budete to při čtení cítit: Všechnu špínu Whitechappelu, kde živoří pohromadě živí i nemrtví v kotli připomínajícím už ne očistec, ale devátý kruh pekla. Agónii kdysi idealistického lékaře pomalu se propadajícího do šílenství. Pochybnosti tajného agenta nad tím, jakému státu to začíná sloužit. Slzy čtyři sta let staré upírky nad umírající zmrzačenou holčičkou.

Ve druhé řadě je „Anno Dracula“ poctou autorům i čtenářům „šestákového braku“ od Doylea, Wildea, Wellse, Haggarda a Stokera, který má pochopitelně zvláštní místo, až po autory, o kterých jste možná v životě ani neslyšeli. Newman má úžasně načteno a prostě se baví tím, jak se potkávají v často úchvatných kombinacích hrdinové Draculy s postavami Oscara Wildea, upír Lestrade smutně vzpomíná na přítele Sherlocka, dlícího toho času v lágru pro „nepřizpůsobivé občany“, profesor Moriarty kuje pikle s doktorem Fu Manchu, a vzdělaní pánové Moreau s Jekyllem debatují nad sklenkou sherry o eugenice. Přitom ale pod vší srandou teče temný spodní proud, když názorně sledujeme v podstatě vzestup totalitního rasistického režimu, i to, jak se z vražd jednoho šílence pomalu stává politická tikající bomba.

První polovina knihy je brilantní a máte-li patřičné „vzdělání", neodtrhnete se od ní. Pak bohužel začnou být vidět nedostatky. Detektivní zápletka strádá už tím, že čtenář zná identitu Stříbrného nože od počátku. Newman tuto cestu zvolil, protože mu umožnila v deníkových záznamech vraha napsat fascinující „alternativní verzi“ Draculy, jak se mohla vyvíjet, kdyby jisté střetnutí v Carfaxském opatství skončilo jinak. Jenže ve chvíli, kdy tento příběh skončí, není už v knize nic, co by ho nahradilo jako nosná linie. Nastupuje spiknutí, které působí nedopečeně, jako provizorní lešení snažící se zadržet padající dům. Jednotlivé scénky, postavy, nápady jsou stále skvělé, jenže už je nespojuje nic a pointa tím postrádá sílu. Za zmínku ovšem stojí to, co přijde po ní: Newmanovy poznámky, alternativní konec, úryvek filmového scenáře („Anno Dracula“ byl zvažován jako film, k jehož realizaci nedošlo), i dvě krátké povídky ze stejného světa. Někdo to nejspíš přeskočí jako zbytečnosti, ale pro mě bylo toto „nahlédnutí pod pokličku“ velmi zajímavé.

„Anno Dracula“ více než jakákoliv jiná kniha podobného typu předpokládá sečtělého, inteligentního čtenáře-knihomola. Pokud jím je, bude se královsky bavit. Pokud není, bude jeho hodnocení výrazně horší. U mě je to někde mezi 80 – 100%, ale nakonec se přece jen přikloním k vyššímu.

4 22.04.2018

Definice "fantasy Kill Bill" je dosti případná, ovšem s výhradami, že je to velmi málo "fantasy" a že Nevěsta působí proti Monze Murcatto občas jako mírumilovná pacifistka. Po trilogii Prvního zákona Abercrombie předvádí, že to vlastně nebylo nic a umí ještě přitvrdit. Děj spočívající prakticky jen v cestě za pomstou sedmi lidem, bez nejmenšího ohledu na okolí, pepří nelítostně sarkastické poznámky, místy totální nihilismus lidské existence, drastické scény válečného běsnění a bez servítků pitvané charaktery "hrdinů" mezi kterými je třeba profesionální travič nebo autistický trestanec posedlý čísly. Stylisticky perfektně napsané, třeskutě zábavné. Je přímo cítit, že autor si psaní užíval, třeba i v podobě řady podařených citátů různých fiktivních osobností daného světa.

Jenže... Už v první půlce knihy většina protagonistů stihne provést ostatním i sobě navzájem všechno od úchylného sexu a vraždy, až po mučení, takže vyvstává čím dál výrazněji otázka, co se vlastně bude dít v polovině druhé? Inu - nic. Veškeré zvraty už spočívají jen v tom, kdo koho bodne do zad či jinak podrazí, zápletka se točí stále dokola jen s ubývajícím počtem aktérů. Abercrombie prostě narazil na hranici, za kterou už nejde jít, aniž by výsledkem nebyly všechny mrtvé postavy nebo Armageddon. V závěru se sice pokusil černý rychlík aspoň trochu přibrzdit, ale nedosáhl už ničeho. Konec knihy je snad vyjma jednoho drobného překvapení naprosto předvídatelný a dokonce jistým způsobem rozpačitý, bez pointy, která prostě vzhledem k předchozímu dění není možná. Uznávám ovšem, že o moc lépe to vyřešit asi nešlo. Každopádně, kdo má veškerého optimismu po krk, najde v téhle knize to pravé.

"Dejte mi za přátele jen špatné lidi. Těm rozumím."

2 21.04.2018

Kniha se hodnotí poměrně obtížně, neboť na ni lze nahlížet různými hledisky. Pro "holmesology" bude bezpochyby luxusní sousto. Simmons si dal práci se studiem Watsonova (pardon, Doyleova) díla, a současně měl odvahu uhnout z vyjetých kolejí otrockých epigonů. Jeho Sherlock má zcela jinou minulost, částečně i naprosto odlišný charakter, přesto dokonale zapadá jak do obrazu "kanonického", tak autorova nového. Tohle rozhodně nemohlo být snadné, a je to jasný důkaz Simmonsova literárního génia. Bez ironie.

Na námitkách vznesených níže je ovšem též dost pravdy. Zatímco první třetina románu, kde se ještě drží "dialogová" a "dějová" složka v rovnováze, se přímo hltá, ať už v Sherlockově drogové výpravě, nebo popisu tibetského dobrodružství, ve druhé polovině se "Páté srdce" vleče. Simmons jde v podstatě stejnou cestou jako Newman v "Anno Dracula," když nechává Sherlocka a jeho lehce nedobrovolného Watsona setkávat se s mnoha významnými literáty i politiky své doby, jen to hraje na vyšší a vážnější úrovni. Jenže zatímco Newman trousí zábavné hříčky, Simmonsovy večere v ušlechtilé gentlemanské společnosti se brzy přejí a ústřední zápletka začne působit jako doplněk k tlachání. Ano, pro znalce historie nebo americké literatury, to bude nejspíše mnohem úchvatnější. Pro většinu čtenářů však nikoliv. To platí i o osobě Henry Jamese, kterou má sice autor také dokonale zvládnutou, ale co je to platné, když se k nějaké pořádné akci dostane až téměř před koncem.

Nakonec tu máme rovinu detektivní a téměř mystickou v podobě Sherlockových pochybností o vlastní identitě, nebo spíše realitě. Na rovinu, neohromilo mne to tolik, jako jiné, byť nápad je bezpochyby zajímavý a představa Holmese konzultujícího s dalajlámou prostě sladká. Rovněž případ založený na skutečné události, kde se nic, ale naprosto NIC neděje pouhou náhodou, je vymyšlen dobře, ale finále přesto působí zbrkle. Konflikt Holmese s Lucanem Adlerem se dal "osolit" ještě mnohem víc.

Co tedy s tím? Osmdesát procent je asi málo, sto zas nekriticky moc. Ale vzhledem ke své nevyléčitelné holmesofilii se nakonec k té stovce přikloním.

P.S.: A kdo neodhalil tajemství profesora Moriartyho aspoň třicet stran před koncem, nezaslouží si svoji loveckou čapku ani dýmku! ;-)

9 21.04.2018

V první řadě je třeba říct, co tato kniha není: Není to horor, třebaže některé scény jsou OPRAVDU drsné. Nejde ani o SF, a když, tak okrajově. Autora vlastně nezajímá až tak příběh samotný, třebaže postavy napsat umí, hlavní protagonista je dokonale lidský ve všech smyslech slova, a minimálně jeden finální zvrat skutečně JE překvapivý.

Bakker, stejně jako hlavní antagonista knihy, vede se čtenářem Polemiku o tom, co nás čeká, pokud se ve velkém rozšíří možnost upravovat neurochirurgickými postupy samotné procesy vnímání. Evidentně to chápe jako nevyhnutelnost, a ta ho děsí. Mezi řádky z knihy kape strach. Ne jejich hrdinů, ale jejího autora z toho, co bude, až začneme vyrábět – anebo se sami dobrovolně staneme – Neuropaty, až přijde Sémantická apokalypsa a „pravda“ jejího věrozvěsta Neila Cassidyho se změní v každodenní realitu. Až věda definitivně sepíše ortel svobodné vůli a lidství se zredukuje na "elektrický rozvod v domě", který lze přestavět, jak je zrovna potřeba.

Dalo by se namítnout, že čistě žánrově autor nosí sovy do Athén, protože stejné téma pitval už ve svých povídkách třeba Ted Chiang. Jenže zatímco ten je v zásadě optimista, Bakker je těžký skeptik (anebo poučený realista). A zatímco Chiangovy vize jsou relativně vzdálené, Bakker si dává záležet, aby čtenář slyšel to zlověstné šramocení za dveřmi. Protože, jak konstatuje v doslovu, Neil Cassidy se nepochybně těší dobrému zdraví – přinejlepším v podobě embrya.

1 21.04.2018

Julie Nováková je jedna z hrstky českých autorů, kteří dokázali publikovat své práce v USA, a to včetně velmi prestižních SF magazínů jako "Analog." Několik těchto povídek se nachází i v knize. Tato sbírka navíc představuje po velmi dlouhé době první soubor prací, jednoznačně orientovaných na "vědečtější" pojetí SF.

Rozsah sedmnácti povídek (respektive šestnácti plus jedna báseň na závěr), je nesmírně široký. Od space oper klasického typu ("Symfonie prachu a ledu"), se dostaneme přes detektivky ve SF kulisách ("My stíny", "Šeré město"), konspirativní thrillery ("Spi sladce, Joe", "Poslední intifáda"), možnou vizi budoucnosti etologie ("Ve sloní kůži"), hravý, přesto dokonale vědecky zdůvodněný skoro-steampunk ("Vzduchoplavci Aury"), pesimistickou vizi virtuální reality ("Arkádie"), až po legrácku na téma provozování vědy stylem kabaretu na Facebooku ("Všechny vůně světa"). Vybere si snad každý. Bonus navrch je pak obálka, která vypadá opravdu nádherně.

Pokud bych měl já osobně vyzdvihnout některou z prací, bylo by to zřejmě předposlední "Město". Tak depresivní, mrazivou esenci beznaděje, ve kterou se celkem nevinně začínající povídka změní - protože ve chvíli, kdy není možné věřit svým smyslům, se všechen lidský intelekt stává prostě bezcenným - jsem nečetl už roky. Kam se hrabou všechny vetřelecké rádoby-horory...

"Světy za obzorem" jsou kniha, kterou by žádný fanoušek SF, zejména pak české, neměl opomenout.

3 21.04.2018