Stenar přečtené 32

Ta, co jde první 2022, Livia Llewellyn

Lovecraftiánský new weird, jaký tu ještě nebyl, temná jízda plná divných věcí i odkazů, která nezpomalí až do samého konce. Stejně jako bydlení v Becherské čtvrti to není pro slabé povahy, a hádám, že starouš Howard by měl také nějaké výhrady, ale co už. A minuta ticha za chudinku Veculu Threadneedle. P.S:: Doslov autorky a předmluva Lairda Barrona též výborné.... celý text

Gideon Devátá 2021, Tamsyn Muir

Harrow Devátá 2021, Tamsyn Muir

Liščí gambit 2019, Yoon Ha Lee

Pro mě bomba. Po velmi, velmi dlouhé době někdo v žánru military SF dokázal vymyslet od nuly něco nového než jen n-tý klon Warhammeru 40k , Honor Harringtonové nebo Star Wars. K tomu navíc velmi propracovaná psychologie zejména ústřední dvojce (dá-li se to tak označit...) a obecně sarkastický styl popisující neradostnou realitu, kde se to celé odehrává. Ano, musí se u toho i trochu myslet. Ano, pokud se trochu vyznáte v matematice, pomůže to minimálně v tom, že vám některé pojmy nebudou připomínat svahilštinu. Ale co na tom kdo spatřuje nepřehledného nebo složitého, skutečně nechápu. Každopádně, pokud už máte dost "sériové military SF", kterou někteří autoři sekají jak na běžícím pásu, tohle zkuste. Nebudete zklamaní.... celý text

Hleď, prázdnota 2018, Philip Fracassi

Gnóm pokračuje v představování nových tváří hororu, a tak se k nám dostává sbírka devíti povídek u nás zcela neznámého Philipa Fracassiho. Rozsah je dosti široký - od SF nebo téměř SF ("Měkká konstrukce se západem Slunce", "Bezpečnostní pojistka"), přes scenérii Armageddonu ve veřejném bazénu ("Oltář"), temné paradoxy dobra a zla v příběhu založeném na případu skutečné vražedkyně dětí Amelie Dryerové ("Velkochov dětí") nebo klasické téma čarodějnictví ("Rakev"). Většina povídek nekončí pro protagonisty dobře, anebo jsou happyendy přinejlepším problematické. Nejlepší je dle mého "Matka", studie pozvolna se hroutícího vztahu, která by byla děsivá, i kdyby si zatrpklá manželka nezačala hledat útěchu v černé magii, a závěrečná nejdelší novela "Mandala," nářez v nejlepším kingovském stylu. Dva kluci. Dva otcové. Štípnutá tátova želízka, aby byla hra na policajty a lupiče napínavější, a už to jede do pekel, příliv stoupá, a mrtvá matka si přichází pro syna. Takhle se má končit hororová sbírka. Stylově se Fracassi velmi podobá Lairdu Barronovi, který také napsal předmluvu, byť s jistými rozdíly. Fracassi má výrazně širší záběr než Barron, lépe zvládá psychologii, ale atmosférou za ním většinou zaostává. Barrona fascinují hluboké temné lesy, Fracassiho bezrozměrný, nekonečný oceán. Barron preferuje satanistické zápletky, u Fracassiho to jsou různé varianty „démonické matky.“ Cit pro sarkastický, černý humor mají oba, sklon ke zbrklému ukončování povídek též. Vliv mistra Lovecrafta rovněž patrný u obou. Je pravděpodobné, že pokud se vám zamlouval Barron, bude „Hleď, prázdnota“ knihou pro vás, tím spíše, jestli máte rádi i Kinga. K němu má Fracassi jasně blíže. Z povídek snad jen „Surfer Girl“ je průměrná, vše ostatní je dobré, až skvělé. A nakonec – nejde nezmínit brilantní překlad Jakuba Němečka, i s poznámkami v závěru, a opět dokonalou, puntičkářskou péči Gnomu se zpracováním knihy. Tohle prostě není „sériový produkt velkochovu“ k dělání vejvaru, ale dílo osamoceného šlechtitele, usilujícího o dokonalost sám kvůli sobě. Je to znát z každé stránky. Věčná škoda, že takových šlechtitelů knih u nás není víc.... celý text

Větší než pouhý součet 2017, Christopher L. Bennett

Po Davidově estrádě megalománie jsem se – lehce nečekaně – konečně dočkal Treku, kterému nedokážu vytknout prakticky nic. A který obstojí i jako vynikající SF, protože způsob vzniku a fungování inteligentní bytosti, jaký je tu popsán, mě přiměl zkoumat, zda by něco podobného bylo alespoň hypoteticky možné i ve skutečnosti. Zřejmě opravdu bylo. Klobouk dolů před Bennettem nebo jeho rešeršéry! K tomu tu máme snad od počátku série první novou postavu, která mi nepřišla protivná, ani jako křoví do počtu, ale opravdu bavila. T’Rysse Čchen, která je jakousi svéráznou antitezí Spocka, protože se tak trochu natruc rozhodla na nějaké „vulkánovatění“ vybodnout a jede si to po svém, ať se to komu líbí nebo ne, je perfektním důkazem, že ani ve Star Treku ještě zdaleka nebyly všechny možnosti vyčerpány. Moc se těším, že se objeví i v dalších dílech – a že ji budoucí autoři nezkazí. Pak je zde pochopitelně samotný příběh. Bennett ukazuje jednak cit pro černější humor neradostné situace (Borgy asimilovaná loď USS Einstein přejmenovaná na USS Frankenstein), ale i dosti nečekaná dilemata. Protože jak jenom vysvětlit nesmírně mocné, nehumanoidní bytosti, která je naprosto mírumilovná a ve sféře svého vlivu brání jakémukoliv násilí, že za normálních okolností by to bylo super, jenomže Enterprise teď toho Frankensteina prostě zničit musí, jinak budou v háji úplně všichni? Za jediný drobný nedostatek tak pokládám konec otevírající cestu k trilogii Volání osudu, která borgskou linii završuje. Působí podivně odtrženě, zbrkle v zabití jedné z dřívějších postav, a nedokázal jsem se zbavit dojmu, že byl ke knize dopsán dodatečně na požadavek redakce, zatímco sám autor viděl svůj příběh jako uzavřený. Nicméně toto rozhodně nestačí, abych snížil absolutní hodnocení. Jsem naprosto spokojen, a teď vzhůru k finále série.... celý text

Miko 1993, Eric Van Lustbader

Nicholas Linnear se svým zaměstnavatelem, průmyslníkem Tomkinsem, který ho považuje za zachránce a přítele (a jehož je Nicholas odhodlaný v důsledku dřívějších událostí zavraždit) přijíždí obchodně na Okinawu. Když však Tomkins nečekaně a zcela přirozeně umírá, stává se Nicholas jeho nedobrovolným dědicem - a okamžitě i terčem spiknutí zahrnujícím agenty KGB, CIA a letitý spor o Kurilské ostrovy. Navíc okolo něj ve stínech krouží přízrak, zanechávající po sobě mrtvá těla zohavená v prastarém rituálním trestu, a Nicholas má všechny důvody věřit, že se má stát jeho poslední obětí. Události, které začaly v románu "Nindža" zde odhalují své kořeny sahající dávno před Nicholasovo narození, až do poválečného chaosu v Japonsku, a ještě mnohem dále. Zatímco "Nindža" vsázel mnohem spíše na akční "brakovitou" stránku, "Miko" už hraje na mnohem komornější, pomalejší strunu. Zabijáčtí agenti KGB, kteří zde fungují spíše jako "bubáci", aby si milovníci akce přišli na své, tvoří jen doplněk k příběhu lásky a osudové pomsty, ze které nelze uniknout. Na rozdíl od Saigóa z prvního dílu, je "Miko" (výraz užívaný pro čarodějnici nebo dívku sloužící ve svatyni) postava mnohem spíš tragická, než záporná. Celý román lze chápat jako příběh ženy, kterou zničila láska k šílenci a touha, dosáhnout absolutní dokonalosti v nejtemnějších formách bojového umění, ženy, která přesně zná svůj osud, ale přesto, nebo možná právě proto, mu není schopna uniknout. Stejně tak von Lustbader tentokrát nahlíží mnohem kritičtějším okem na japonskou společnost, na její šovinismus, posedlost tradicemi a zkostnatělost, která jako mlýnek na maso semele všechny, kteří mají tu smůlu, že do něj spadnou. Nicholasovo znechucení "hrou" ve které se stává spíše figurkou než hybatelem, jen podtrhne sílu jeho konečného rozhodnutí, a téměř artušovskou scénu u jezera. Meč končí ve vodě, kruh se uzavírá...... celý text

Tajemství Morie 2015, Vladimír Šlechta

Principem knihy je v podstatě "dekonstrukce" Pána prstenů tím, že se do budoucnosti jeho světa "přesadí" všechny možné nešvary světa našeho. Vraždy ze cti u hobitů. Sexuální otroctví trpaslic. Elitářský rasismus elfů. Dobyvačné barbarství lidí. Podobně se pomocí různých teorií "přebarvuje" děj trilogie samotné, takže všechny kladné postavy z ní vyjdou jako manipulátoři, zloději, neschopné loutky nebo vrazi. A nejkladnější jsou nakonec skřeti a Saruman. Problém? V první řadě ten, že to prostě není k smíchu. Vůbec. Aby mohl takto trollit Tolkiena, musel by dotyčný autor především umět psát jako Tolkien, do čehož má Šlechta světelný rok daleko. Děj knihy by se vešel do kratší povídky, zbytek je jen konspirační teoretizování. Navíc nijak věrohodné - celá konstrukce působí překombinovaně, cucaně z prstu. Autor sám tomu možná věřil, ale nedokázal Tolkiena "nachytat" při ničem novém - "orlí teorie" je už velmi stará vesta, a zbytek je vodopád spekulací čím dál víc přitažených za vlasy. Snaha, naroubovat na to všechno ještě Gilgameše nebo vzbudit zdání, že svět Pána prstenů se časem "vyvine" v ten náš, to pak doráží téměř do absurdna. Samostatnou zmínku si zaslouží rádoby moderní konotace na "kulturní obohacování", apod. Nevím, jestli to autor považoval za momentálně "in" nebo se chtěl zavděčit "vlastencům", ale výsledek je leda úmorně otravný. Navíc, názory samotného Tolkiena na některá témata jsou dobře známé v podobě např. jeho odpovědi na dotaz německých nakladatelů na árijský původ, čímž podobné kousky získávají nádech obyčejné urážky. Podobné "výklady historie" je záhodno hledat u Vondrušky, nikoliv v Pánu prstenů. Výsledek je dle mého velmi špatný. Ano, stále to aspoň JE pokus o něco nového, odlišného od parodií, kde vrchol vtipnosti spočívá v tom, že hlavní postava se jmenuje Dildo Šourek a čaroděj Šmajdalf. Kvůli tomu dávám alespoň jednu hvězdu. Ale to je taky všechno.... celý text

Nindža 1992, Eric Van Lustbader

Pokud jste jako kluci hltali z videokazet (nebo o něco později na Nově) "Amerického Nindžu" a podobné béčkové klasiky školního věku, zde máte v prvním plánu jejich beletrizovanou verzi. Je to tu všechno: Šikanovaný americký kluk okouzlený bojovým uměním, starý přísný mistr, démonický protivník, dokonale vycvičení nindžové vládnoucí téměř nadpřirozenými (černá magie kobudera...) schopnostmi, meče, tradice, čest... dokonce i ten dost úchylný sex na japonský způsob. Čtěte, odškrtávejte, vzpomínejte, a bavte se. Ovšem kniha má i druhý plán, který ji zvedá nad úroveň braku: Lustbaderovy znalosti japonské historie a společnosti, stejně jako reálií bojových umění (drtivá většina technik, zbraní nebo věcí, o kterých v knize čteme, je skutečná), plus sama osobnost Nicholase Linneara, která je složitější, než se na první pohled zdá. Exotické prostředí je přitom popisováno bez pozlátka a bez velké okrasy, autor je spíše chladný reportér a pozorovatel, než slepý obdivovatel Japonska. Tyto dvě roviny se v knize bohužel nešťastným způsobem bijí s tím výsledkem, že se "Nindža" nemusí nakonec úplně líbit nikomu: Drsňáky, co se jen třesou, až si Nicholas se Saigóem začnou vyřizovat staré účty pomocí katan a šurikenů, budou historické odskoky do minulosti nudit, a milovníky sakur v jemném vánku přimějí uťaté hlavy a v seppuku vyvržené vnitřnosti (autor si opravdu ubrousek nebere) leda k rychlému hledání toalety. Lustbader nedokázal obě tyto roviny v románu spojit a vyvážit tak, jak by bylo potřeba. Přesto ale, pokud hledáte knihu, která balancuje na vratkém pomezí pulpu a "něčeho víc", "Nindža" by mohl být to pravé. P.S.: Jak už bylo zmíněno v dřívějšího komentářích - obálka se snaží lákat spíše čtenáře toho braku, ale v jistém ohledu je silně zavádějící.... celý text

Čarotepec 2015, Blake Charlton

Největším plusem „Čarotepce“ je systém kouzel, který autor vytvořil. Magie v jeho světě je založena na textech, která čarodějové píšou silou vůle na vlastní tělo ve speciálních jazycích, principem podobným programování. Napsat a poté zhmotnit lze prakticky cokoliv – věci, částečně samostatné inteligentní bytosti, dokonce i mocné draky. Kouzla se editují, revidují a cenzurují, psaným slovem lze uzdravit, mučit i zabít. Přitom čím mocnější kouzlo, tím složitější jazyk a stylově čistší text vyžaduje – magické akademie jsou cosi mezi jazykovými školami a literárními workshopy – a pouhá drobná chyba v interpunkci může mít smrtící následky. Není pak těžké si představit, jakým problémům čelí Nicodemus, neboť kakografie je pouze jiný název pro dysgrafii, se kterými se ve skutečném světě potýká i autor „Čarotepce“ Blake Charlton. Zkraje je kniha velmi zajímavá právě díky tomu, že čtenář odhaluje zákoutí magického systému, pomalu chápe jeho možnosti a baví se legráckami typu omylem zneviditelněná kočka nebo špatně editovaná knihovní chrlička. Bohužel, když dojde na samotný děj, začnou problémy. V první řadě je tu šablona „vyvoleného chlapce“, ohraná až běda. Charlton se ji pokouší inovovat tím, že není až tak úplně jasné, K ČEMU je vlastně Nicodemus vyvolený. Myšlenka proroctví versus kontraproroctví je zajímavá, stejně jako motiv disjunkční války, ale čím víc v nich autor kličkuje, tím nepřehlednějším chaosem se kniha stává. K magickému systému, už tak dost složitému, se pokouší nacpat další zákonitosti svého světa, ale dějová linie se rozpadá. Finále působí vysloveně zbrkle, utopené v konspiracích, které čtenář neměl šanci odhalit, protože pravidla, která je umožňují, nejsou vyřčena, anebo se utopila v dřívější změti. A tak jediné, co si nakonec z knihy zapamatuje, je úvaha „napsat si tak draka!“ Nechci být k „Čarotepci“ krutý. Přijít ve fantasy s něčím novým, je už dnes hodně těžké a Charltonovi se to povedlo. Navíc je román jeho prvotinou, a překombinovanost bývá relativně častý nešvar i u mnohem zkušenějších. Na zbylé dva díly trilogie si tak počkám a určitě je přečtu. Pokud tedy někdy vyjdou, což bohužel momentálně nevypadá.... celý text

Před zneuctěním 2017, Peter David

Tahle kniha měla všechny předpoklady pro to, být skvělá. Nebo aspoň velmi dobrá. Bohužel není. A důvod proč není, je ten, že její autor naprosto ztratil soudnost ohledně toho, co píše. Ano, Peter David měl vždycky sklon k jistému megalomanství. Nestačilo, že něco bylo velké - muselo to být OBROVSKÉ. Nestačilo, že něco byla katastrofa - musel to být ARMAGEDDON. Navíc v pojetí, kterému by často slušel víc komiks než román. Většinou David dokázal tyto sklony uhlídat nebo zakomponovat do příběhu nerušivým způsobem, tentokrát však nezvládl ani jedno. Prakticky všechno, co se začne dít po zničení lodi USS Thunderchild rychle prolamuje veškeré hranice logiky, jakékoliv vědecké reálnosti i v rámci SF, a z velké části samotného Star Trek universa. Je to bezhlavá akční jízda, kde na dvaceti stranách proběhne vzpoura i "kontravzpoura", je aktivována i použita sueprzbraň, zničena asi tak stovka lodí, zabito pár desítek tisíc lidí, a sežrán Pluto. Doslova. Pokud dokážete "nechat mozek v šatně", můžete se u toho bavit, asi jako se lze u filmu z dílny Emmericha nebo Baye. Pokud však ne, bude pro vás kniha utrpením a hodnocení "0%" ještě shledáte moc vysokým. Na druhou stranu, některé části stojí za zamyšlení. Na rozdíl od Dillardové, David umí tvořit velitelská dilemata přímo mrazivě precizně. Pokud se v té záplavě zběsilostí dokážete zastavit a všimnout si, jak DĚSIVĚ subjektivní může být pouhé odlišení vítězství od prohry, anebo jak snadno se lze ocitnout v situaci, kdy veškerá možná řešení jsou špatná, a už jde čistě jen o to, kolik krve vám zbude na rukou, možná vaše sny, jak by bylo skvělé sedět v kapitánském křesle hvězdné lodi, doznají značné trhliny. K tomu nutno přidat některé geniální dialogové repliky. David vždy uměl psát s více či méně "nelidskými" postavami lépe, než s lidskými, a zde to opět dokazuje. Jeho Spock je muž, kterého budete chtít za přítele. Přítele, jakého byste si přáli mít vedle sebe, až přijde konec věcí a na svět padne temnota. A postřehy Madam Q, Sedmé z devíti nebo jistý páreček v TNG naprosto nesnesitelných velících důstojníků, tomu všemu výborně sekundují. Proč jen autora nemohl někdo praštit přes ruce, když došlo na borgské superkrychle a požírače planet... Nepopírám, že jsem zklamaný. Ta kniha je celkově zkažená, jen s občasnými záblesky geniality. Ano, je to naprosto "jiný Trek" - bohužel, jiný neznamená vždy automaticky dobrý. Přesto věřím, že hlavně lidé preferující akčnější kousky nebo nedbající až tolik na ST kontinuitu (bordel, jaký by za sebou v ST vesmíru toto zanechalo, kdyby to mělo být vzato vážně, je... nepředstavitelný), mohou být mnohem spokojenější, než já.... celý text

Star Trek - Q: Otázky a odpovědi 2017, Keith R. A. DeCandido

Knihu nejlépe vystihuje komentář shrnující ji lakonicky dvěma anglickými slovy: "Continuity porn." Autor je zkušený startrekovský veterán, evidentně se při psaní bavil, otázka ovšem zní, není-li toho nakonec kapku moc. Prakticky snad POLOVINA knihy není nic jiného, než úchvatná kolekce odkazů na desítky TNG epizod i filmy, jejichž seznam najdeme dokonce v závěru. Ano, DeCandido je o třídu až dvě lepší autor, než Dillardová. Dokáže všechno to "porno" namontovat do rozhovorů, aniž by působily nuceně, a postavy přestože prokreslené, nejsou ani zdaleka tak protivně "emo" jako v "Odporu." Čte se to samo, alespoň pro ST fana. Zda tohle dokáže přelouskat i někdo, kdo nemá TNG nakoukanou třikrát tam a zpátky, o tom mám určité pochybnosti. Druhá věc je hlavní zápletka. Není to v ST nic moc objevného, a stále si myslím, že s postavou Q dokázal nejlépe psát Peter David, ale DeCandido za ním příliš nezaostává. Pointa se smíchem mi přišla na hranici únosnosti z celé řady důvodu, ale ještě to není natolik zlé, abych řekl, že pokazila knihu. Více originality by však bývalo rozhodně neuškodilo. V každém případě, "Q: Otázky a odpovědi" jsou o dost lepší knihou, než "Odpor." Literárním zpracováním, myšlenkou, i pojetím postav. Ovšem také jsou mnohem méně přístupné publiku méně znalému Star Treku.... celý text

Odpor 2017, J. M. Dillard

Na rovinu - slabé. Důvod je v zásadě dvojí: Za prvé, motiv "vzpoury" proti velení. Ten je ve Star Treku už sám o sobě ohraný až běda, ale zde působí hůře než jindy, protože jeho zdůvodnění je žalostné na obou stranách. Admirál Janewayová z něj vychází jako tupá, amorální kariéristka, a Picard s celou posádkou pro změnu jako spolek fanatiků. Vulkánská poradkyně mohla být zajímavá, kdyby se z ní nestala typická "postava k polepšení", a tím to bohužel co se týče nějaké psychologie hasne. Ze všech protagonistů jsem soucítil snad jen s Worfem, jehož velitelské dilema bylo velmi pochopitelné. Naopak u scény, kde lituje (Klingon!!), že někoho zabil, jsem přemýšlel, jestli si autorka náhodou nezapomněla vzít svoje léky. Druhý důvod spočívá v nafouknutém rozsahu, kdy si Dillardová pomáhá "citečky." V knize zkušeného autora prostě nemají místo půlstránkové popisy toho, jak se kdo na koho zle podíval, na co přitom myslel, co dotyčný cítil, jak se podíval nazpátek... et cetera. Kdybych ořezal podobné zbytečnosti, už tak celkem krátká kniha se smrskne na délku novely. K tomu se ještě přidávají některé nelogičnosti - ne tak řvoucí, jako co bohužel předvádí poslední (rádoby)ST seriál Discovery, ale i tak značné. Zejména chování výsadků na borgské krychli bije do očí. Ale abych jen nehanil, třeba pečlivost v prokreslování vedlejších postav, které konečně nejsou jen "červená trika na odstřel" byla chvályhodná, a velmi osvěžující. Celkově "Odpor" beru jako rozjezd, celkem logicky slabší - uvidíme, co přijde dál.... celý text

Infiltrátor 2003, Stephen Michael Stirling

Kniha má podle mě dva hlavní nedostatky, které se navzájem podporují. Ten první spočívá v tom, že Stirling nepochopil, co Terminátor v samé podstatě je: Řežba, kdy se nepřemožitelná mašina snaží zničit krtka (pardon, zabít Johna Connora), zatímco jiná mašina se jí v tom snaží zabránit pomoci maxima vystřílené munice, výbušnin a mayhemu. Stirlingův Terminátor je ale v podstatě thriller konspirativního typu, který - pokud by se napsal dobře - by musel být vyjma finále prakticky bez akce. Aby tam vůbec nějakou dostal, pomáhá si autor berličkami jako domácí výrobní linka na Terminátory pod Sereninou kuchyní, což je směšné, a navíc z toho přímo řve účel: Potřebuji "mechanické pěšáky" aby se to mohlo aspoň trochu mlátit. To si navíc vyžádalo zásadní downgrade Terminátorů: Z nezničitelných monster tu máme spíš mechanické zombíky, kterým stačí vrazit do huby brokovnici a je "odterminátorováno." Věřím, že už jen pro toto řada skalních příznivců Terminátora knihu ani nedočte. Druhý nedostatek je v samotné stavbě příběhu. Stirling se snaží napravovat logické chyby dřívějších Terminátorů tak, že do jeho universa zanáší chyby vlastní. Pokud by Skynet dokázal vytvořit cokoliv jako Serena Burnsová, posílání mašin demolujících město v honbě za krtkem by byla zbytečnost. Postačilo by dvacet I-950 rozlezlých na správná místa těch správných úřadů či agentur, a krtek ani nevystrčí hlavu z díry. Klíčová vlastnost Skynetu byla "nelidskost" - navzdory inteligenci lidi nechápal, pouze imitoval. Terminátoři sice jako lidé vypadali, ale kdo s nimi byl déle jak hodinu, musel by být úplně tupý, aby mu nedošlo, že "something si wrong." Serena Burnsová je však geneticky modifikovaná lidská bytost se syntetickou "nadstavbou" v mozku, která žije pohromadě s lidmi zcela bez potíží, k dosažení svých cílů používá i sex. A ačkoliv se Stirling pečlivě vyhýbá jakémukoliv jejímu "polidšťování", domnívám se, že pokud by někoho jako ona ponechal Skynet operovat samostatně, výsledek by se mu časem silně nelíbil. K tomu se přidávají drobná klišátka jako náckové nebo vědci sehrávající role užitečných idiotů, případně rovnou vědomých spolupracovníků Skynetu (což je opět prvek bez domýšlení důsledků), a pár dalších nectností. TSCC neznám, ale tato kniha je výsledku spíše terminátorských fanfikem, než Terminátorem. Končí sice naprostým cliffhangerem, ale další díly číst nebudu.... celý text

Akta X: Nikomu nevěř 2017, Jonathan Maberry

Na rovinu - zklamání. Jonathan Maberry se jako editor snažil. Jeho předmluva je perfektní a pečlivost, s jakou pokrývá maximum paranormálních motivů Akt X (poltergeist, mimozemšťané, lykantropie v různých formách) je chvályhodná, bohužel výsledky neuspokojivé. Je s podivem, jak těžké je zřejmě pro většinu i celkem zkušených autorů (soudě podle medailonků v závěru sbírka opravdu není "začátečnická"), napsat slušný fanfik, který by respektoval psychologii postav i reálie a nabídl nějaký nápad nebo trochu humoru. Notabene, když se navíc sami autoři často v medailoncích za velké fanoušky Akt X prohlašují. Jen reklamní kecy? Vážně to tak vypadá. Skutečnost je taková, že opravdu zvládl postavy Muldera a Scullyové snad jen Lebbon s Petruchou. Crilley napsal skvostnou srandičku, DeCandido s duem Benton/Gagliani bodují alespoň pointami, Anderson řemeslem, a to je všechno. Ostatní je průměr nebo rovnou odpad. Hodně také škodí krátký rozsah - 15 povídek plus předmluva a medailonky na tomto rozsahu je prostě málo, případy působí uspěchaně, konce jsou často ustřelené. Méně mohlo být více. A nakonec poznámka k nakladatelství Baronet: Měli byste se stydět. Překlad patří k nejhorším, co jsem měl za dlouhou dobu v ruce. Věty jako "Vzpomínal si na jednoho mariňáka, jehož tělo bylo v podstatě obrácené naruby velkým dvousečným mečem." bych čekal tak u Omegy nebo Classicu v devadesátých letech. E-book je navíc předražený a přitom technicky žalostný, k vidění jsou chybějící uvozovky, špatná interpunkce, slité oddíly kapitol. Ta kniha je odfláknutá, a naprosto mě odradila od kupování čehokoliv z vaší produkce. Běžte se vycpat!... celý text

Krev a kosti 2016, Ian Cameron Esslemont

V určitých ohledech je kniha opět něčím, co v Malazu ještě nebylo. Esslemontovy popisy magického pralesa Himatan se všemi jako nádherami, ale i vlhkem, nemocemi, parazity, šelmami a beznadějí, případně horečnatá plavba Kazzovy lodi po řece k tajemnému "zlatému městu", jsou prostě jak vypadlé ze "Srdce temnoty", a tají se z nich dech. Nemyslím, že bych podobnou věc někdy někde četl zpracovanou lépe. Tady autor zcela nekompromisně sahá po "zlaté." Stejně tak se mu daří i mnohem širší spektrum postav než jindy, které nesplývají, a humor (mimochodem výrazně černější než v minulých dílech), který hlavně v podání nadutého vůdce taumaturgického vojska Golana a jeho osobní noční můry v podobě hlavního písaře Trna, místy přímo trhá bránici. I když přitom člověk zároveň cítí odpor, protože naprosto jasně chápe, do čeho autor ryje - a stačí se podívat třeba do Jižní Ameriky nebo Sýrie, aby bylo jasné, že se vůbec nic nezměnilo. Až sem bez chyby. Nakonec to ale zlatá opět nebude. Proč? Inu, zas a znovu - FINÁLE. Opět ohýbání postav ve snaze narvat věci "do plánu", a to i tam, kde to bolí nejvíc, tedy v hlavní linii okolo Stahovače, jehož závěrečný "obrat" prostě nedává smysl. K tomu navíc porce mystiky ve scéně, která je sice krásně napsaná, ale po jejím skončení čtenář leda dumá - CO SE, KRUCI, VLASTNĚ STALO?! A navrch jako by Esslemont zapomněl, pro koho píše, protože čtenáři Malazu, vycvičení luštěním Eriksonových náznaků, se budou jeho "velkému odhalení" identity Vojevůdce chechtat někde v polovině knihy. Je pravděpodobné, že nebýt Himatan, nebýt Golana a Trna, a nebýt Mraka, Kysúce a Celeste, letělo by hodnocení právě kvůli finále ještě níže. Ale... prales mi zalezl za nehty, pořád slyším skřípot Ardatiných služebníčků ve stromech a cítím sladkou vůni květů smrti. Takže jo, čtyři hvězdy - a kéž ten konec v Assailu KONEČNĚ zvládne!... celý text

Pod kůží 2002, Michel Faber

Asi nejvíc se to v mých očích podobá Boulleho „Planetě opic,“ ovšem dotažené ještě o notný kus dál. Faber si nebere servítek, takže není vůbec těžké poznat, do čeho všeho rýpe. Z toho, jak snadné vlastně je, zredukovat myslící, vnímající bytost na věc k žrádlu, čiší paralely napříč celou lidskou historií. Humor je velmi zřídkavý a tak černý, že dehet je ve srovnání s ním napadlý sníh, zvrhlejší osoby nebo militantní vegetariány bude ovšem královsky bavit už situace celkově. Nutno také podotknout, že z hlediska logiky je pro mě dost obtížné uvěřit, že by činnost provozovaná Isserley v popsané kvantitě mohla unikat pozornosti tak dlouho. Bohužel, tak jak je kniha napsána opravdu potřebuje k dosažení maximálního efektu "nepoučeného" čtenáře, jinak působí první polovina utahaně. Faber přilévá informace po kapkách, hromadí náznaky a napíná, jenže pro „poučené“ vše nabere grády až s příletem šéfova syna. Škoda… Osobně se nestydím přiznat, že mi hlavní „hrdinky“ bylo líto (od určitého okamžiku je jasné, jak tohle zhruba dopadne, ale kniha nestaví na nějaké třeskuté pointě). A pro jednou jsem rád za svou figuru rachitického klokana díky které se klidně můžu svézt stopem, i když má řidička brýle jak skla dalekohledu. P.S.: Film jsem neviděl, ale kdyby tam mělo být vše, co v knize, přístupnost by byla asi tak 50+. A na vepřo knedlo zelo by si po promítání nechali zajít chuť i zarytí voliči ČSSD.... celý text

Francis - nová kočičí detektivka 2012, Akif Pirincci

Na kočičího detektiva dolehly zlé časy. Jeho "votvírák" Gustav zahořel druhou mízou a přitáhl do společného bydlení odpornou, uječenou semetriku, která obrátí pokojný řád věcí vzhůru nohama. Navíc, aby to bylo ještě horší, nesnáší kočky, a hodlá nechat Francise vykastrovat. Nezbývá, než vztyčit hlavu a s hrdostí emigrovat z útulného domova do divočiny. Bohužel se záměr nevyvíjí valně - milý Francis končí spláchnutý přívalovým deštěm do kanálu, kde nachází podivné bratrstvo slepých koček, žijící zde v dobrovolném vyhnanství. Po menším nedorozumění zahrnujícím jednoho mrtvého otrapu, je jimi angažován, aby vypátral úkryt legendárního vraha zvaného Šílený Hugo nebo Temný rytíř, který svým řáděním působí Bratrstvu značné ztráty. Žel, nic nejde podle plánu, a třebaže Francis nakonec úkol splní, objeví ještě mnohem víc - včetně vize vlastní smrti. Dobrá zpráva je, že pokračování "Felidae" ještě vylepšuje styl prvního dílu. Pirinçci je především velmi dobrý stylista. Pesimistický kocour citující Schopenhauera, větší než malé množství mrtvol, bolest, bouřlivé noci a temná proroctví, vše posypané sarkastickým humorem. Hořkost i smutek ze stupidních, rádoby ekologických lidských experimentů přinášejících jen utrpení, je nejsilnější motiv "Francise", a funguje výborně. Naneštěstí, tím to končí. Zatímco "Felidae" mělo jasnou, v rámci svého světa logickou dějovou linku, "Francis" se ve druhé třetině úplně hroutí. Kočičí detektiv nevyšetřuje, pouze je událostmi a autorem vláčen k závěru, kde už nefunguje nic, hlavně pak psychologie postav. Některé prvky navíc působí přitaženě za vlasy i ve srovnání s počítačovým expertem Pascalem z jedničky. Nemohu se zbavit dojmu, že "Francis" je typickou ukázkou toho, co se stane, když začínající autor napíše bestseller, na který není připraven, a pod tlakem fanoušků i závratě z úspěchu se vrhne na pokračování. Kdyby jen Akif Pirinçci počkal. Kdyby jen postupoval chladnokrevněji. Kdyby... Přesto jde stále o zejména stylisticky zajímavé, napínavé a netradičně pojaté čtení. A pořád platí, že bych moc rád věděl, jak pokračovalo v dalších, česky nevydaných dílech.... celý text

Felidae 2008, Akif Pirincci

Varování na úvod: Tato kniha není pro děti - tedy pokud jim nechcete obohatit slovník o pár peprných výrazů a spánek o několik ošklivých nočních můr. Kočičí detektiv Francis řeší záhadnou sérii brutálních kočičích vražd - jenže namísto rozverné bajky jako by knihu napsal spíše E.A. Poe, Lovecraft nebo Neil Gaman. Francis je inteligentní, vtipný, ale poněkud cynický skeptik, jehož úvahy o lidech i světě jsou dosti často nelichotivé. Styl v ich formě osciluje na pomezí gotického románu, detektivky drsné školy a hororu. Případ se postupně stává zamotanějším a stále ponurejším. Nechybí v něm zapomenuté katakomby, šílený vědec provádějící kruté pokusy na kočkách, nebo kočičí sekta nenávidící lidi. Kdo je tajemný Prorok Claudandus? Podle čeho si vrah vybírá oběti, a jak dlouho jeho řádění už vlastně trvá? Co je cílem? Otázky i mrtvoly přibývají, temnota houstne a Francis začíná tušit, že za vyřešení této záhady zaplatí hroznou cenu. Možná i vlastním životem... Německy píšící spisovatel tureckého původu má kočky dokonale odpozorované (nechybí poznámkový aparát na konci), a jeho práce s popisy i temnou atmosférou je příkladná. Detektivní stránka je slabší - identitu vraha většina čtenářů vytuší někde ve druhé polovině, navíc určité logické chyby (kam zmizela Preteriova mrtvola?) nejsou vysvětleny - přesto je záhada vystavěna uspokojivě. Zúčtování v hořícím domě a Claudandova vize budoucnosti mrazí v kostech, stejně jako evidentní odkazy na jisté doby německé minulosti. Není celkem divu, že "Felidae" byla v Německu bestsellerem, a mimochodem, dodnes vyšlo už sedm pokračování (česky však pouze jediné). Český překlad mi přišel místy problematický (ne, Hermann bych opravdu nepřeložil jako Heřman...), ale rovněž vyhovující. "Felidae" není dokonalá kniha, ale nepodobá se bezmála ničemu, co jsem zatím měl možnost číst. Pro všechny "votvíráky" (kočičích konzerv a dveří) je to bezmála povinnost. P.S.: Podle knihy byl v Německu v roce 1994 natočen stejnojmenný animovaný film. K vidění na YouTube, i v angličtině.... celý text

Rohy 2010, Joe Hill (p)

Ig Parrish má za sebou nejhorší rok svého života. Jeho láska Merrin Williamsová byla brutálně zavražděna a on se stal hlavním podezřelým. Přestože je nevinný a byl propuštěn, celé město a dokonce i jeho rodiče potají věří, že je vrah. Ig přežívá ze dne na den stíhaný vzpomínkami, výčitkami, smutkem i bezmocným hněvem. V den prvního výročí Merrininy smrti pořádně opilý provede na místě její vraždy pár nepřístojností zahrnujících proklínaní Boha a močení na sošku Panny Marie. Kocovina další ráno je strašná - a korunovaná zjištěním, že se mu na hlavě objevil pár malých růžků, které s lidmi kolem dělají hotové divy. Stejně jako ve svých povídkách se Joe Hill pustí do ubohého Iga i čtenáře bez cavyků. První třetina "Rohů" je doslova ohňostroj černého humoru, ze kterého však mrazí, protože se nejde ubránit myšlenkám, co bychom se asi s Igovými rohy o svých blízkých dozvěděli my. Autor nahlíží na lidi, jejich drobné i větší hříchy, kostlivce ve skříních a temné touhy, bez iluzí nebo předsudků. Ani jeho láska, ani sám Ig není papírový klaďas, právě proto však není problém mu držet palce, hlavně od chvíle, kdy konečně zjistí, kdo Merrin zavraždil a udělal z jeho života očistec. Po divoké první třetině kniha výrazně zvolní. Hill začíná hrát mnohem víc ve stylu svého otce, v dlouhých flashbacích odhaluje minulost i povahu účastníků, ale především předvádí, jak snadno může zdánlivě úplně jasnou událost obrátit v pravý opak jediná maličkost, jediné slovo. Nesuďte druhé, šeptá, a to ani když si myslíte, že víte všechno. Nikdy si nemůžete být jistí. A když začnete soudit, připravte se, že jednou někdo odsoudí vás. Vůbec to nemusí být Bůh či Ďábel - lidé si znamenitě vystačí sami. Konec knihy pak opět nabírá tempo první části a dokonce bych ho neoznačil za úplně předvídatelný - pár věcí proběhne o dost jinak, než možná čekáte. Ne, kniha není dokonalá. Dalo by se namítat, že vrah je odhalen zbytečně brzy, že střední část se táhne, autorovo vodění čtenáře za nos je už místy překombinované, a konec až moc "fantasy." Rovněž mnohé úvahy asi zejména křesťanské čtenáře dvakrát nenadchnou. Přesto mají "Rohy" švih, nápad i myšlenku, kterou vidím jako hlavní, vyslovenou na jednom místě jen mimochodem: Abychom byli aspoň občas šťastní, nemusíme být svatí. Stačí páchat jen takové hříchy, se kterými dokážeme žít. P.S.: Filmovou adaptaci s Danielem Radcliffem jsem neviděl, ale obecně je pokládána za zdařilou.... celý text