stju komentáře u knih

Příběh manželství Yejide a Akina začíná idylicky velkou láskou a zpočátku se nijak zvlášť neliší od vztahu v našich podmínkách. Jenže brzy přichází problém způsobený lží, se kterou Akin do vztahu vědomě vstupoval. Určitě se na jeho prožívání i řešení velkou měrou projevuje odlišná mentalita a kulturní zvyklosti všech zúčastněných, ale ani tak nedokážu pochopit Akinovu bezcitnost, lhaní a manipulaci. Naopak dost rozumím Yejidině touze po dítěti, i tomu, co všechno je ochotna pro její splnění podstoupit.
Hlavně však se mi strašně těžko četly pasáže, které popisují Yejidin smutek a beznaděj při ztrátě vymodlených dětí. Nedokážu si představit pocity matky, které pojmenuje rodina další dítě "Rotimi"-Zůstaň se mnou...
Autorka knihu napsala až tak působivě a přesvědčivě, že i po přečtení ve mně zůstávají pocity lítostí, smutku a nespravedlnosti.

Dalo by se říct, že autorka vypráví nepříliš komplikovaný, hodně romantický příběh "jak hodná a příkladná Catherine došla své vysněné lásky", případně "nakonec byla svatba a žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti ". Jenže lze knihu vnímat i jinak, vždyť román Ann Radcliffe "Záhady Udolfa ", který Catherine tak učaroval je tzv. gotický román a jako takový patří vlastně mezi předchůdce moderního hororu. Ještě zajímavější mi připadá skutečnost, že Jane Austen svoji knihu částečně pojala jako parodii právě na gotické romány. Nějak jsem vždycky předpokládala, že v době, kdy své knihy psala, vznikala především literatura vážná, seriózní... Takže vic, než romantický příběh mě zaujalo, jak si hlavní hrdinka vinou fascinace oblíbenou literaturou, spolu s vlastní bujnou představivostí, dokázala zkomplikovat skutečný vlastní život.

Miluju ságy severských autorů, takže objev "Knihy Dininy" byl pro mne jasnou volbou do výzvy.
Sice jsem se zprvu do příběhu nějak nemohla začíst, ale velmi brzy mě plně pohltila přesvědčivě popsaná atmosféra severského venkova s jeho drsnou přírodou a neméně drsnými obyvateli. To se netýká pouze mužů, ale velmi často i žen, které mnohdy zodpovídaly za život rodiny a musely právě ony projevit pravou severskou nezdolnost. A hlavní hrdinka, nezkrotná, svérázná a velmi svá Dina, je toho zářným příkladem. Poznamenaná složitým dětstvím, kdy se stane nevinným původcem tragické události, prožívá ve svém životě těžké situace, stojí před náročnými rozhodnutími, setkává se se smrtí svých blízkých a to vše formuje její povahu a činy. Za vše mluví Dinina odpověď na Benjaminovu otázku, proč dělá takové věci : "Dělám, co dělat musím."
Stálo mi za to se s Dinou seznámit, jen bych jí přála šťastnější závěr jejího životního příběhu.

Kniha podle mého názoru splnila přesně to, co slibuje název - deník. Čtivě, zajímavě i vtipně popisovaný běžný život v pro mne i autorku "neběžném" prostředí. Nemyslím, jak tu již zaznělo, že by Veronika byla příliš kritická, jistě ji musela spousta situací zaskočit, ale ona se s nimi dokázala vyrovnat (většinou sama) a to opravdu obdivuji. Nakonec Kóta měl podobné problémy se životem u nás.

Je strašně těžké napsat k této knize komentář, bylo by to těžké i kdyby byla Alma fiktivní postava a musela přežívat ve strašných podmínkách skutečného koncentračního tábora, ale takto...
Uvědomuju si, jak silná a obětavá osobnost musela skutečná Alma být, když dokázala všechno citové a lidské v sobě zapřít a v zásadě "spolupracovat" s nelidskými monstry, přestože kvůli sobě samotné by to nikdy nepřipustila. Je obdivuhodná její vůle a obětavost, díky které tolika lidem v beznadějné situaci zvládla pomoci a morálně je podporovat.
Přestože bylo pro mne opravdu náročné knihu číst, rozhodně ji dalším čtenářům doporučuji - třeba je bude také inspirovat k tomu, aby se toho o uznávané houslistce více dozvěděli. Myslím, že si zaslouží, aby nebyla zapomenuta.

Uvědomila jsem si, že poslední dobou většinou preferuji nově vydané knihy, takže teď jsem si dopřála změnu - zas jednou román Vlasty Javořické.
Moje první setkání s touto autorkou spadá do doby, kdy byla vydávána obnovená sešitová románová edice pro ženy "Večery pod lampou". Je to dlouho, ale dodnes si dobře pamatuji pocity, jaké jsem při četbě měla - dojemné dýchnutí starých časů, kdy lidé samozřejmě měli problémy, starosti, prožívali šťastné i nešťastné vztahy, doby krásné i tragické. Je ale obdivuhodné, jak autorka do jednání svých postav přesto dokázala vložit velkou míru morálky, zodpovědnosti, prožívání lásky k lidem, ale i k přírodě, takže jim vlastně trochu závidím. Z knih dýchá pocit velké pohody i smutku (ale takového krásného), takže svého návratu k Vlastě Javořické rozhodně nelituji. Naopak, knihu v této době určitě k přečtení doporučuji, už jen za ten pocit odpoutání od současných problémů určitě stojí :-).

Protože jsem sama měla povolání, které bylo, mnohdy bez znalosti věci, definováno jako "poslání", tak mě na knize nejvíc zaujalo, jak autorka prezentovala "práci" psychologa Jiřího Landy. Na konkrétních případech je zřejmé, jak se svému povolání věnoval opravdu podle svého nejlepšího svědomí, ale přesto byl často vyčerpaný, jeho rozhodování ovlivňovaly osobní pocity, ale musel jednat profesionálně, přesto nebyl robot - byl člověk.
Ale k jeho "případům" :
- problém alkoholika, jeho náhled a typické zlehčování závislosti, ale hlavně vysvětlení laika o vztahu mezi manžely (milence manželky a oddaného přítele manžela) - to mě zaujalo
- infantilni manželství a rodičovství Šímy a Patky je smutnou ukázkou toho, jak dokáže výchova rodičů ovlivnit děti na celý život
- no, a Holmánek... toho by nikdo doma nechtěl - a že takových je...

Musím hodně přemýšlet, jaký je vlastně můj názor na tuto knihu...
Začnu tím, čím mě kniha zaujala: Hodně překvapivé bylo zjištění, že jsem vlastně vůbec netušila, jaký byl osud Židů, kteří měli to štěstí, že přežili holocaust. Po přečtení mi to jejich "štěstí" hodně zhořklo. Ani tolik nepřekvapilo jednání Arabů, kteří odmítali Židy přijmout. Pro mne neznámý byl přístup Velké Británie, která svým postojem vůbec neakceptovala pocity Židů, kteří po přežití koncentračních táborů, odmítali žít v zemi nebo jejím sousedství, kde byly vyvražděny jejich rodiny. Co už jsem ale vůbec nedokázala pochopit, bylo chování Židů v kibucu, kteří přežití "nových Židů" chápali jako selhání, dokonce vinu, protože přežívší nebojovali s nacisty jako oni s Araby.
Bohužel vlastní příběh hrdinů knihy mi přišel takový chaotický, včetně turbulencí v milostném životě Leah + Jannek x Ari. Možná to je ale i proto, že mi příliš "nesedl" autorův styl. To se však netýká závěru knihy, kde se stáváme svědky bojů na egyptské frontě. Myslím, že tato část se musí dotknout každého čtenáře. A závěr, ten jsem, jako mnozí, také nečekala. Takže celkový dojem z knihy je "dost velký smutek".

K obsahu knihy, tedy k tomu, co díky " výchově" svého otce, musela prožít malá Maude, se nechci vracet, zasáhne stejně každého, kdo tuto knihu otevře. Chtěla bych raději vyjádřit svůj nesmírný obdiv k tříleté holčičce, která přes všechno, co zažila, dokázala dospět do autorky knihy, jak sama říká "učebnice přežití", kterou chce pomoci všem podobně nešťastným bytostem, jakou byla ona sama. Jsem ráda za ten minulý čas a z celého srdce jí přeji, že díky své síle a pomoci cizích lidí, může ona být normální manželkou a hlavně matkou svým dětem. O to víc je mi líto její vlastní matky, která je stejnou obětí Luise Didiera, jako byla ona sama. A také jsem šťastná, že jsou mezi námi lidé, jako je pan Molin, který v závěru knihy říká : "My dva, moje malá Maude, jsme se uměli dostat z mnohem složitějších situací, ne?"
A co musím zopakovat z mnoha předešlých komentářů - Ano, po přečtení knihy je její obálka skutečně děsivá.

Iqnát Herrmann a jeho knihy - to pro mne znamená, že mě naprosto pohltí životy postav a postaviček z příběhů, které dýchají takovým starosvětským kouzlem, které jsem snad u jiného spisovatele nepoznala. Jeho knihy mi připadají jako obraz nebo úryvek z rodinné kroniky. Obdivuji tu pokojnou, až idylickou atmosféru, kdy jsou vztahy jasně dané: maminka - obětavá, milující, tatínek - svérázný, ale zodpovědný, dcera - vychovaná, roztomilá, ideální manželka, ženich - romantický, ale již v zabezpečeném profesním postavení... a tak bych mohla pokračovat dál. Právě proto jsem si ke čtení vybrala v současné době "Vdavky". Je opravdu relax, ponořit se do Nanynčina života a přát si, aby se i nám vrátily naše "jistoty", které nám tak nečekaně naboural ten neviditelný nepřítel. Tím víc si vážím toho, co mi knihy po celý život dávají. Díky za ně...

Velmi obdivuji styl, kterým je příběh podáván. Úplně jsem se pocitově přenesla do vlastního dětství na malé vesnici. Atmosféra horkých letních prázdnin, holčičí hry na osud, prožívání obyčejných situací, které pro malou holčičku vůbec nejsou obyčejné, sousedi, kteří často mají dvě tváře, sousedky, které vědí o každém vše a dávají to s radostí dál... Mohla bych pokračovat, také jsem to kdysi zažila a diky autorce se to při čtení vrátilo.

Podle mne opět typická Monyová. Každý si v ní něco najde, co buď prožil na vlastní kůži nebo někdo z jeho okolí. Rozhodně si nemyslím, že autorce šlo jen o to, vypsat se ze svých problémů. V tom případě by byly knihovny plné titulů s touto tematikou - jenže většině z nás spisovatelské nadání Monyové chybí. Myslím si, že knihu lze brát i jako poselství, sice možná až v souvislosti s autorčiným tragickým osudem. Ale přesto si po přečtení člověk uvědomí, jakou má sám zodpovědnost za svůj život, včetně nutnosti vyhledat v případě potřeby pomoc u odborníků a nezavírat před problémy oči.

Musím přiznat, že když jsem se do knihy začetla, nechápala jsem zklamání některých z vás. Příběh mě velmi zaujal, opět mi, stejně jako Brownovy předešlé knihy, připadal mistrně napsaný, udržoval mě stále v napětí, opravdu jsem hltala jednotlivé stránky, na internetu si vyhledávala popisovaná místa... Jenže, naprostý souhlas s Jogesem-trvalo to zhruba do 3/4 knihy. Trochu mě zklamalo i rozuzlení příběhu, ale ještě víc rozvláčné (a podle mého laického názoru snad i zbytečné) poslední stránky, ty jsem opravdu dočítala jen ze zvyku knihu dočíst.
Pravda ale je, že od dalších knih, které, jak doufám, Brown napíše, mě to rozhodně neodradilo a určitě si je s velkým očekáváním přečtu. Zvlášť, když stále čekám na tu avizovanou z Prahy.

Jsem téměř seniorského věku a dodnes si vybavuji tajemné pocity a představy, které jsem měla, když nám tatínek jako pohádky četl balady z Kytice . Školní setkání s nimi a moje profese ve mně zanechalo částečné pamětné zvládnutí některých z nich a tím jsem velmi pobavila svého malého vnoučka (3 roky), kterému jsem je (ve stylu Libušky Šafránkové z Báječných let) dramaticky přednášela.

Aktuálně mě tato kniha moc trápí, protože vím, že jsem ji měla, milovala jsem krásným a pochopitelným způsobem vysvětlené jevy v přírodě, ale teď, kdy mi do ní dorostl vnuk-nemohu ji najít. Moc mě to mrzí a stále věřím, že ji objevím...
22. 8. 2017-kniha objevena, samozřejmě tam, kde jsem stokrát hledala...

Moje první setkání s knihami této autorky a určitě není poslední. Samozřejmě, jako většina komentujících oceňuji, že si autorka zvolila pro svoji knihu velice aktuální téma závislostí. Velkým plusem ale je, že ač jsou postavy i příběh fiktivní, je celý příběh včetně postav, velmi čtivý a uvěřitelný. Určitě na tom má podíl to, že jak sama píše, závislost zasáhla i do jejího života, ale je patrná i autorčina svědomitá příprava (ať rady odborníků, tak i setkání s lidmi, kteří jak říká "jí otevřeli svá srdce"a sdíleli s ní vlastní zkušenosti se závislostí).
Hlavně si ale myslím, že tato kniha, alespoň pro mne, splnila své poslání tak, jak jsem ho pochopila z autorčiny poslední věty v poděkování čtenářům (cituji): " A doufám, že v nich vzbudí naději, že z každého bludiště vede cesta ven!" A to se, podle mne, autorce opravdu podařilo.

Když čtu předešlé komentáře, zjišťuji, že mé pocity z právě dočtené knihy Vlaďky Sacké jsou od většiny dost odlišné. Možná to bude i informací, která mě ke čtení zlákala - cituji z knihy: "Zdrojem inspirace se autorce stal několikaměsíční pobyt ve Vietnamu, který jí natolik učaroval, že zde zasadila celý příběh."
Mně totiž celý ten příběh připadal, i přes trochu urputnou snahu o atraktivní zápletku, takový nijaký a v epilogu ještě vylepšený radostnou novinkou... Ale co mi hlavně chybělo a na co jsem se těšila - TA atmosféra Vietnamu, která měla autorce učarovat. Nakonec jsem z ní zaznamenala jen ustavičné vedro, vlhko a hluk... Celkem pominu, že hlavní postava, na můj vkus až příliš často, prokazovala svůj originální smysl pro humor vtipnými hláškami nejčastěji o "oprsklých lázeňských veverkách" nebo se "opocovala až na zadku". Ale musím se přiznat, že mi úplně "rvalo uši (oči?)" sloveso CHCU/NECHCU. Nemám vůbec nic proti dialektům, naopak zrovna ostravský je mi velmi příjemný, ale proč, proboha, tak mluvili všichni? Chápu ještě u Anety, pocházela z Karviné, ale proč i Pražačka?
Takže za mne - velmi lákavá obálka, která kromě již výše uvedeného očekávání, byla důvodem, proč jsem po knize sáhla, jinak spíš zklamání.

Před samotným čtením knihy jsem si zde prohlédla názory některých komentujícich a teď, po přečtení, musím konstatovat, že jsem nejspíš i proto, očekávala trochu víc. Ano, Žofiin život v hereckém prostředí nepostrádal zážitky, emoce, setkání, problémy, se kterými se já i většina čtenářů ve svých civilnějších povoláních, s největší pravděpodobností nikdy nesetkáme. Ale navzdory tomu jsem při čtení měla neodbytný pocit, že příběh jen tak plyne, klouže po povrchu... Navíc mi nebyla moc sympatická samotná Žofie, asi i proto, jak zvládala/nezvládala svoji "životní roli" matky. Tady jsem spíš obdivovala její matku Helgu, která ji, naštěstí pro malou Evii, často zastupovala. Co mi přišlo až skoro úsměvné, bylo stálé upozorňování na Žofiin neodolatelný široký úsměv :-).
Nicméně celý příběh nakonec skončil šťastně a já ke čtení " na pohodu" knihu za sebe čtenářům také doporučuji.

Na knihu jsem byla docela hodně zvědavá, koupila jsem si ji, protože mě zaujala její prezentace v e-shopu, která však moc nekorespondovala se zdejším hodnocením. Ale byla to jedna z výhodných akcí nakupování knih, tak jsem to zkusila.
Musím říci, že koupě nelituji, začátek mi sice připadal rozvláčnější, ale čím dál víc mě lákalo zjistit tajemství kapitol "Tehdy". Protože se postupně v příběhu začalo zvyšovat napětí, na další čtení jsem se těšila a začala jsem chápat úlohu vzpomínek jedné z důležitých postav. Na rozdíl od některých hodnocení mi Corinne i Ashley byly sympatické, takže jsem s nimi soucítila a prožívala jejich osobní problémy, starosti i radosti. Trochu mě zklamal, za mne, takový nějak ukvapený závěr, ale samotný příběh mě opravdu zaujal a knihu bych pro čtení na odreagování určitě doporučila.

Moje pocity z knihy jsou... zábavná, vtipná, přesvědčivá, místy překvapivá.
Po dost tradičním úvodu pokračuje příběh spíše netradičně formou dopisů, novinových článků i filmového scénáře. Líbil se mi způsob, jak autor dokázal podávat jednotlivé postavy tak, aby vynikly rozdíly charakterů v popisu jejich chování, jednání, řeči, ale především v myšlenkách. Nejvíc mě to zaujalo v případě Philipa, který vymýšlel způsob, jak oznámit Hilary svoji nevěru - bylo to až dojemné.
Takže bych knihu doporučila tomu, kdo se chce pobavit, má rád Jane Austenovou a nevadí mu, že si závěr příběhu musí sám domyslet.