svobodeda komentáře u knih

Příběh čisté lásky. Příběh ubohé dívky Nely, které říkali María, Marica, Mariquita, Marianela.

2 29.04.2013

…
Časem, když se nic neudálo a větší a větší úsek průsmyku zůstával za ním, vzrostla i jeho sebedůvěra a netrpělivost. Jeho zastávky byly méně časté a vzdálenosti mezi nimi se zvětšovaly. Na jednom místě byl průsmyk v délce čtvrt kilometru zarostlý vysokou ostřicí. Přebrodil se jí zcela klidně, jistý, že ho nikdo nemůže spatřit.
Až dosud se nenaskytlo žádné vhodné místo pro japonské stráže a jeho opatrnost a bedlivé pozorování pramenily spíš ze strachu z nepostižitelného mlčení hory a průsmyku než z podezření, že narazí na nepřítele. Terén se však měnil. Křoviny houstly a pokrývaly větší plochu; na některých místech jich bylo tolik, že mohly poskytovat úkryt menšímu tábořišti. Věnoval jim cestou zběžnou pozornost, nořil se do stínu lesíků, popošel několik metrů, pak čekal, uslyší-li neklamné zvuky prozrazující spící vojáky. Když se nic nehnulo než listy, práci a zvířata, vyklouzl ven a pokračoval v cestě průsmykem.
V záhybu se znovu průsmyk zužoval; protilehlé stěny útesů zde nebyl víc než padesát metrů od sebe a na několika místech byla soutěska ucpaná divokou džunglí. Trvalo mu mnoho minut, než prošel každým lesíkem, a bylo velice namáhavé prodírat se podrostem a nezpůsobit hluk. Dostal se znovu do poměrně otevřeného prostoru a kráčel dál s pocitem úlevy.
Za dalším záhybem však před sebou spatřil nepatrnou planinu ohraničenou z obou stran útesy a zaplněnou zcela nízkým lesíkem. Ve dne byl odtamtud jistě výborný výhled. Bylo to nejlepší místo pro přední stráže, jaké až dosud viděl, a byl si jist, okamžitě a instinktivně, že Japonci ustoupili sem. Pocítil to se zachvěním v údech a se zrychleným tlukotem srdce. Martinez zkoumal lesík z úkrytu za balvanem, zíraje do měsíčního světla s obličejem staženým a vyjadřujícím napětí. Po své pravici měl pruh hlubokého stínu táhnoucí se podél paty útesu a hladce, aniž si připustil jedinou myšlenku, proklouzl kolem balvanu a plazil se tmou po čtyřech, s tváří skloněnou k zemi. Uvědomil si, že nemůže odtrhnout oči od nepravidelného rozhraní měsíčního světla a stínu, a cítil, že jednou nebo dvakrát nevysvětlitelně přibližuje k světlu. Zdálo se živé, pronikavě skutečné jako on sám; měl stažené hrdlo, jakoby naběhlé, a pozoroval chvění měsíčního světla s němou soustředěností. Lesík se blížil. Nejprve k němu bylo dvacet metrů, pak deset. Zastavil se na jeho okraji a hledal v okolí stopy po kulometném hnízdě nebo po krytu. Ve tmě však neviděl nic než černou hmotu stromů.
Opět byl Martinez v lese, čekaje na nějaký zvuk. Zprvu neslyšel nic a učinil opatrný krok, rozhrnuje rukou podrost, pak další krok vpřed a další. Jeho noha se dotkla ušlapané půdy a s úzkostí ji ohledávala. Poklekl a hmatal po zemi rukama, dotýkaje se listů malého keře po straně. Půda byla udusána a keř byl nalomený.
Byl na nově utvořené stezce.

01.04.2013

K tomu ještě někdo pouhých pět metrů odtud zakašlal ze spaní. Martinez ztuhl, takřka ucukl, jako by se byl dotkl něčeho horkého. Kůže na obličeji se mu stáhla a napjala. V tom okamžiku nebyl schopen vydat ani nejmenší zvuk.
Automaticky couvl o krok a slyšel, jak se někdo jiný obrací v přikrývkách. Neodvažoval se už pohnout, obávaje se, že zašelestí o větvičku a probudí je. Nejméně jednu minutu zůstal zcela ochromen. Pustit se nazpět se mu zdálo naprosto nemožné. Vysvětlit by to byl nedovedl; měl z ústupu z lesíka strach, ale nebyl zdaleka tak pronikavý jako hrůza, kterou měl při pomyšlení na další postup. A přece zpět nemohl. Jednou částí své mysli si s neuvěřitelnou rychlostí představil celý výjev, jak se přiznává Croftovi:
„Japčík stojí za nic. “
Ale s dalšími kroky vpřed nebylo cosi v pořádku. Nemohl si to objasnit, hlavu měl jako ponořenou do oleje, ale nějaký důvod tu byl. S odporem, s potlačovanou tělesnou hysterií, jako by kráčel bos mezi spoustou tlustých červů, vysunul jednu nohu, pak druhou, pohybuje se kupředu řadou samostatných náporů vůle. Za minutu postoupil sotva o deset kroků s očima zalitýma palčivým potem. Bylo mu, jako by sledoval každou jednotlivou krůpěj prýštící mu z pórů a spojující se s ostatními, které zaplavovaly vlhké záhyby jeho tváře a těla.
Jednu věc si instinktivně uvědomoval. Japonci dosud mohli prošlapat jen dvě stezky. Jedna musela vést napříč průsmykem, metr nebo dva od kraje lesíka, s výhledem na planinu. Druhá, podélná, by k ní vedla lesíkem kolmo a připojovala by se na první v podobě písmena T. Byl nyní na příčné stezce, po které musel postupovat, dokud by se nedostal k podélné. Podrostem by nikdy neprošel; Japonci by zaslechli i nepatrný šramot a bylo také možné, že by na ně narazil.
Lezl znovu po čtyřech. Vteřiny míjely jako samostatné jednotky, takřka jako by slyšel tikat hodiny. Kdykoli zaslechl některého ze spících vojáků mumlat, musel se zdržovat, aby nehekl. Byli všude kolem něho. Zdálo se, jako by se rozpadal na několik částí; pociťoval nejasnou vzdálenou bolest v kolenou a v dlaních, hrdlo měl mučivě stažené a plné a jeho mozek pracoval s nesnesitelnou zjitřeností. Byl velice blízko osvobozujícím mdlobám člověka ztlučeného do bezvědomí, kterému je už jedno, může-li povstat nebo ne. Jakoby z veliké dálky slyšel šeptající noc džungle.
Tam, kde stezka zahýbala, se zastavil, vysunul hlavu a málem zaječel. Sotva tři kroky od něho seděl voják u kulometu.
Martinez trhl hlavou zpět. Zůstal ležet na zemi očekávaje, že voják otočí kulomet a začne střílet. Nestalo se však nic. Vyhlédl znovu a uvědomil si, že ho Japonec neviděl, že k němu sedí bokem. Za vojákem začínala podélná stezka. Musel by ho obejít a to nebylo možné.
Nyní Martinez věděl, co nebylo v pořádku. Ovšem. Na stezce musela být stráž. Že na to nepomyslel! El juicio. (špan. úsudek). Vedle leknutí, které zažil, byl ještě jiný strach, jako když si vrah vzpomene na všechny zjevné chyby, kterých se při provádění zločinu dopustil. Co ještě, por Dios (špan. Proboha). Znovu vyhlédl a pozoroval vojáka s hypnotickým zaujetím. Kdyby chtěl, mohl by vztáhnout ruku a dotknout se ho. Japonec byl mladý, takřka ještě chlapec, s prázdnými, nedospělými rysy, s mdlýma, přivřenýma očima a s úzkými rty. V měsíčním světle, které proráželo okrajem lesíka, vypadal, jako by napolo spal.
Martinez měl pocit neskutečnosti. Co ho může zadržet, aby se ho nedotkl a nepozdravil se s ním. Jsou oba lidé. Celé soustava války se v jeho mysli zachvěla, takřka zakolísala, až nová záplava strachu zjednala rovnováhu. Kdyby se ho dotkl, byl by zabit. Ale zdálo se to neuvěřitelné.
Nyní již nemohl zpět. Bylo nemožné obrátit tělo tak, aby voják nebyl upozorněn ani sebemenším šelestem. A nebylo ani možné ho obejít; stezka vedla podél kulometného postavení. Bude ho muset zabít. Martinezovy předrážděné smysly se vzbouřily i při pouhém pomyšlení. Zůstal ležet, třásl se a uvědomoval si náhle svou slabost a svou velikou únavu. Zdálo se, že mu v ústech už nezbyla síla k čemukoliv. Nedovedl než zírat mezi keři na měsíční světlo ve vojákově obličeji.
Bude si muset pospíšit. Voják může kdykoli vstát, jít probudit dalšího strážného, aby ho vystřídal, a všechno by bylo prozrazeno. Musí ho zabít ihned.
A znovu se mu zdálo, že v jeho výpočtech je nějaká chyba. Měl pocit, že by stačilo potřást hlavou nebo ohnout údy, aby mu bylo všechno jasné, ale nyní byl chycen. Martinez sáhl po noži a tiše ho vytáhl z pochvy. Rukojeť byla v jeho dlani cizí, jaksi neobratná, ačkoli nože už tolikrát použil k jiným účelům, k otvírání konzerv nebo ke krájení, a nyní věděl, jak ji držet. Ostří neustále odráželo stříbro měsíce, schoval je pod paži a zděšenýma, vytřeštěnýma očima zíral na vojáka sedícího u kulometu. Zdálo se mu, že ho už dobře zná; každý z jeho pomalých, bezstarostných pohybů se důvěrně vrýval Martinezovi do mysli. Když se Japonec zarýpal v nose, objevil se na Martinezově tváři strnulý úsměv. Nebyl si toho však vědom, cítil jen únavu lícních svalů.

01.04.2013

Já ho zabít, rozkázal si, ale nic se nestalo. Zůstal ležet, kde byl, s nožem ukrytým v podpaží a vlhká půda stezky zvolna prochlazovala jeho tělo. Střídavě cítil horečku a mrazení. Zase se mu zdálo všechno neskutečné a zmocnila se ho táž hrůza, která ho přepadala ve snech. Nemůže to být pravda, a znovu se zachvěl pomýšleje na ústup. Zvolna – trvalo mu to víc než minutu – se zdvihl na ruce a kolena, vsunul jednu nohu pod sebe a kolísal, nevěda, udeří-li nebo ustoupí, jak když kutálející se peníz ztrácí rovnováhu a padá. Znovu si uvědomil, že drží v ruce nůž.
„Nikdy nevěř Mexikánovi s nožem.“
Vlilo se mu do mysli, dlouho skrývaný útržek zaslechnutého rozhovoru dvou Texasanů, a pocítil křivdu. Zatracená lež a pak všechno zaniklo v představě toho, co se chystal udělat. Polkl. Ještě nikdy v životě nebyl tak ztuhlý. V pozadí všeho byla zmatená vyčítavost k noži, takřka ohromující strach a neodbytné měsíční světlo. Chvíli hmatal, nalezl oblázek, a ještě než byl zcela rozhodnut, vylétl mu z prstů a dopadl na druhou stranu kulometného stanoviště.
Japonský voják se obrátil ve směru zvuku a nastavil mu svoje záda. Martinez se tiše hnul o krok kupředu, zastavil se a šlehnutím paže zachytil vojáka kolem krku. Pak mechanicky, takřka bezstarostně opřel špičku nože o měkké místo mezi jeho krkem a ramenem a vší silou nůž zabodl.
Japonec se mu zmítal v náručí jako plaché zvíře zdvižené svým pánem a Martinez cítil jen osobní podrážděnost. Proč dělá takové obtíže? Nůž nezajel dost hluboko, musel jím cloumat, až ho vytrhl, a bodl znovu. Voják se mu chvíli svíjel v rukou a pak se zhroutil.
S tím opustily i Martineze všechny síly. Hloupě na něj pohlédl, sáhl pro nůž, snažil se ho vytáhnout, ale třásly se mu prsty. Cítil, jak mu po dlani teče krev, trhl sebou a začal si otírat ruku o kalhoty. Mohl je někdo slyšet? Martinezovy uši rozbíraly opět všechny zvuky jejich zápasu, jako by byl z dálky spatřil výbuch a očekával nyní jeho ozvěnu.
Pohnul se někdo? Neslyšel nic a uvědomil si, že se všechno událo velice zticha.
A pak se dostavila reakce. Mrtvý strážný se stal čímsi odporným, čeho bylo třeba se stranit. Martinez pocítil směs úlevy a nechuti jako člověk, který pronásledoval po zdi švába a konečně ho zamáčkl. Mělo to na něj přesně týž a nijak silnější účinek. Zachvěl se, protože mu na rukou schla krev, ale byl by se zachvěl stejně, kdyby na nich měl zbytky rozmačkaného švába. Náhle jediné, na čem mu záleželo, bylo hnout se z místa a Martinez vyrazil, takřka běžel podélnou stezkou pryč.
Dostal se ven do otevřeného průsmyku, urazil dalších několik set metrů a vyhnul se několika lesíkům. Nemohl se už dostatečně soustředit na svůj úkol a bloudil, neboť ztratil svůj jemný pozorovací smysl. Půda průsmyku dosud stoupala, ne sice už tak příkře, ale stále souběžně s úbočím hory. Nemělo to konce. Ačkoli věděl, že ušel teprve několik kilometrů, měl dojem, že ušel daleko víc.
Dorazil k jiné planince s lesem podél levého okraje a poklekl ve stínu, obhlížeje tupě terén. Náhle se zachvěl. Uvědomil si, že se dopustil chyby, když stráž zabil. Snad bude voják, který ji měl vystřídat, spát až do rána, ale ještě pravděpodobněji se probudí; Martinez nikdy nemohl tvrdě usnout, dokud neměl stráž za sebou. Jakmile přijdou na zabitého vojáka, zůstanou všichni vzhůru po celou noc. A ven se nedostane nikdy.
Martinezovi bylo do pláče. Čím déle zůstane, tím to bude nebezpečnější. A pak, jestliže se dopustil takové chyby, kolik je dalších, o kterých neví? Byl znovu na pokraji hysterie. Musí se vrátit, a přece… byl četař, četař armády Spojených států.
Bez této naprosté oddanosti by se byl už před mnoha měsíci zhroutil. Martinez si utřel obličej a vykročil. Dostal neuvěřitelný nápad pokračovat, až by prošel průsmykem a japonským týlem, tak dlouho, až by sám prozkoumal obranu Botoiského zálivu. Na okamžik se mu myslí střídaly slavné výjevy; Martinez vyznamenáván, Martinez stojí před generálem. Martinezova fotografie v mexických novinách v San Antoniu, ale vyprchalo to, muselo to ustoupit před zřejmou neuskutečnitelností úmyslu. Neměl ani potraviny, ani vodu, dokonce neměl už ani nůž.
…

01.04.2013

*FALEŠNÝ AUTOSTOP*
...
Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. A tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel.
Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá jen ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala; milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za ní nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tentokrát – za tou hranicí.
Pak všecko skončilo. Mladík se zvedl z dívky a sáhl po dlouhé šňůře, která visela nad postelí; zhasl světlo. Nechtěl vidět dívčinu tvář. Věděl, že hra skončila, ale nechtělo se mu vracet do obvyklého vztahu k dívce; bál se toho návratu. Ležel teď ve tmě vedle dívky a ležel tak, aby se jejich těla nedotýkala.
Po chvíli uslyšel tiché vzlykání; dívčina ruka se nesměle, dětsky dotkla jeho ruky; dotkla se, stáhla, zase se dotkla a pak se ozval prosebný, vzlykavý hlas, který ho oslovil důvěrným jménem a říkal: „Já jsem já, já jsem já…“
Mladík mlčel, nehýbal se a uvědomoval si smutnou bezobsažnost dívčina tvrzení, v němž neznámé se definuje týmž neznámým.
A dívka přešla brzy ze vzlykotu do hlasitého pláče a tu jímavou tautologii opakovala ještě nesčetněkrát: „Já jsem já, já jsem já, já jsem já…“
Mladík začal přivolávat na pomoc soucit (musil ho přivolávat z dálek, protože nablízku nikde nebyl), aby mohl utišit dívku. Bylo před nimi ještě třináct dnů dovolené.

31.03.2013

"... Dotaz: Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?
Odpověď: Kde byl člověk?..."

3 31.03.2013

"Zamilovat se je výjimečné, ale věřit, že člověk nemůže v životě najít lepší smysl - to je ještě výjimečnější"

****

"Když chce člověk milovat, nesmí hledat zdravý rozum u jiného. Je to železný zákon lásky: člověk slibuje, že bude statečný..."

17.03.2013

V roce 1935 se rozhodla armáda Československé republiky mezi dvěma alternativami obrany proti fašistickému Německu. Před vyzbrojováním armády tanky a letadly dala ČSR přednost stavbami pevnostních srubů podél hranic s nepřítelem.
Dne 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda o odstoupení a naši vojáci museli opevnění v pohraničním území opustit. Dohodu „o nás bez nás“ tehdy podepsala: Velká Británie, Francie, Německo a Itálie.
Všechny opevnění, která se stavěla podle vzoru Maginitovy linie ve Francii, tak padla bez jediného výstřelu. Železobetonové stavby, z nichž měli nacističtí generálové strach, opouštěli českoslovenští vojáci se slzami v očích. Byli připraveni bojovat a věřili ve své síly i schopnosti pevnosti ubránit. Nyní odcházeli zrazeni a bezmocně se dívali, jak hitlerovci obsazují stavby.
Tisíce inženýrů, odborníků a dělníků vytvořili velké dílo, které svědčí o jejich vysokých schopnostech a odhodlání. Kopie staveb z Maginitovy linie dokázali v neuvěřitelně krátké době přejít k vlastní konstrukci lehkého a těžkého opevnění, které mělo na svou dobu špičkové parametry.
Pevnostem, které nezničila nebo nepoškodila lidská ruka, nijak významněji neuškodilo ani půl století, kdy většinou bez jakékoliv údržby a oprav vzdorují nepřízni počasí…

*****
Růžička se postavil na buly. V takovéhle chvíli už hra často ani nemá systém, ale kluci z našeho prvního útoku se drželi přesně svých úkolů. Jarda Jágr vpředu, "Stračena" jako bránící křídlo, "Růža" přesně na své pozici. V jednu chvíli jsem se bál, že Svoboda bude vyloučen. Bránil soupeře ve hře, takový menší faul. "Ježek" hned roztáhl ruce, jako že nic. Naštěstí roztáhl ruce i McCreary.
Rusové už byli zoufalí. Minutu před koncem zase jeli do plných. Kousek za modrou vystřelil Fjodorov. Chytil jsem puk do lapačky a tak, jak jsem sliboval obráncům, jsem se chystal rozehrát. Jenže jsem zjistil, že beky mám moc daleko a naopak Bure a Fjodorov už si pro ten puk jdou. Rozhodl jsem se, že ho vyhodím sám - o mantinel pryč. Už nezjistím, kam by to letělo, protože puk přizvedl Jašin rukavicí nad plexisklo do hlediště.
"Teč! Byla tam teč!" volal jsem na nejbližšího rozhodčího. Na rozdíl od čárového si toho McCreary naštěstí všiml a nařídil buly ve středním pásmu. Další nájezd jsme odrazili zakázaným uvolněním.
Dvacet sedm vteřin před koncem odvolal Jurzinov Štalenkova z branky. Ivan Hlinka poslal do naší třetiny druhý útok. Reichel vyhrál buly, Lang s Ručínským pomohli dostat puk ze třetiny.
Rusové pokazili rozehrávku a puk jim utekl na zakázané uvolnění.
Vyskočil jsem a jásal nad obyčejnou chybou soupeře, ale nebyla pravda, co jsem se pak dočetl v novinách, že jsem si byl v té chvíli jistý, že vyhrajeme. Za čtyři vteřiny jsem byl v klidu a naopak jsem si vzpomněl, jak jsem v žácích dostal gól při buly v soupeřově třetině osm vteřin před koncem třetiny!
"To se nesmí opakovat", soustředil jsem se. Vůbec jsem si nebyl jistý.
V Naganu zbývalo 13 sekund. Před vhazováním se diváci na chvilku jakoby ztišili, takže jsem slyšel Hlinku, jak ze střídačky huláká na Šlégra: "Jirkóóó! Gumááá! Nenastřelit!" aby netrefil protihráče a nepropadl. Nepochybuji o tom, že ho předtím na střídačce důrazně upozornil, aby neuletěl někam dopředu, aby hrál beka.
Buly nikdo nevyhrál, ale Martin Ručínský zdržel hru na půlce soupeře - v tu chvíli jsem věděl, že je konec! Dával jsem ještě pozor, protože Rusové měli puk. Ale už jsem věděl, že mi vítězství nikdo nevezme.
"A je to doma!"
Propukla naše obrovská radost. Ríša Šmehlík ke mně přijížděl jako první. Vyhodil jsem hokejku a rukavici, ruce mi vylétly ke stropu haly a najednou prásk! Letící hůl trefila Ríšu pod oko. Trochu jsem se lekl, ale v první chvíli jsem žádnou krev neviděl.
Kluci na mě naskákali... Už jsem měl zkušenost ze semifinále a dával si pozor - věděl jsem, že musím hned padnout na zadek a natáhnout nohy, jinak bych riskoval zranění kolena. Kolem sebe jsem neslyšel nic než ohromný řev. Martinu Procházkovi tekly slzy po zpocených tvářích. Objímal jsem všechny dokola, pak na střídačce trenéry, náhradníka Libora Procházku, který si chudák nezahrál ani minutu, maséry, doktora... bylo mi jedno, nikoho jsem nevynechal. Nejdéle jsem zůstal v náruči svého krajana z Pardubic Vládi Martince.
"Máme to!"
Dvakrát jsem vybojoval titul mistra republiky, mám pár trofejí NHL, ale TEĎ JSEM KONEČNĚ DOKÁZAL NĚCO POŘÁDNÉHO.
…
Najednou jsme se všichni hráči schovali na ledě pod českou vlajku, ani nevím, čí to byl nápad. První vlna nadšení trochu ochabla a já se podíval na Rusy, jak schlíple sedí na střídačce.
Věděl jsem, že je mezi nimi můj spoluhráč z Buffala Alexej Žitnik. Nikdy od té doby jsme spolu o tom nemluvili, nedovolil jsem si mu slůvkem porážku ve finále olympiády připomenout. Těšit se může jen jeden.
„Je to tam!“
Asi čekali, až se uklidníme, tak jsem se doradovali… a rozhlížíme se, co je s medailemi. „Tak už nám sakra přineste ty placky! Dejte nám je na krk!“ ozývalo se stále častěji z našeho hloučku. Z dlouhé chvíle jsme začali s Petrem Svobodou kopat do ležících přileb.
„Huráááá…“ a kop! Helma se kutálí na hrazení.
…
„Bude hymna, chytíme se“, domlouvali se kluci jako při samostatných nájezdech s Kanadou, ale já to vlastně neznal. Tak jsem jednou rukou držel „Lanýže“, který stál přede mnou.
Spustili Kde domov můj a já celou hymnu upřeně pozoroval českou vlajku. V hlavě jsem si promítal svůj hokejový život. Jak jsem chytal tátovi na rybníku, babička mě vodila ráno na zimák v Pardubicích, jak jsme s kluky vyhrávali všechny ty turnaje a strašně se radovali…
Došel jsem ve vzpomínkách sotva ke své ligové premiéře mezi dospělými a už hráli nápěv „… a to je ta krásná země…“.
Takhle jsem si to představoval, když jsem jezdil v Buffalu autem na zápasy nebo na trénink. Tenkrát jsem si říkal, jak bych se asi cítil, kdyby nám hráli hymnu na počest vítězství. A teď to najednou bylo doopravdy.
„Zpívej“, vytrhnul mě z úvah Ríša. Hodně kluků opravdu zpívalo, ale já byl unavený a chtěl jsem se jenom dívat, dokud vlajka nevystoupá na nejvyšší místo.
*****
Kdo má rád hokej, tak pro něj to bude jedna z těch knížek, co se čte jedním dechem.
A kdo v 98. sledoval Zimní olympijské hry v Naganu, ten si tuto neopakovatelnou událost může v této knize připomenout na 70 stránkách :)

2 17.03.2013

Knížka vypráví o vzniku nového českého plemene horských psů pro práci v náročných horských podmínkách a o dramatické cestě pětičlenné skupiny se psím spřežením.

17.03.2013