tapuz komentáře u knih
Čtivé, zajímavá zápletka. Nicméně při čtení mě občas napadlo, jestli to není parodie na červenou knihovnu. Ale asi ne, parodie není autorův styl.
Velmi zajímavé téma zpracované ovšem mimořádně nezáživným způsobem. Knihu jsem dočetla vlastně jen proto, že mě zajímalo, jakým způsobem se situace vyřeší, ale vlastně jsem se do ní vůbec nezačetla. Partie z autorova pobytu v Rusku v současnosti mi přišly docela rušivé a zbytečné, navíc velmi jednostranné, a s příběhem jeho rodičů a prarodičů vůbec nesouvisí. Jsou na úkor hlavního příběhu, který by si zasloužil mnohem důkladnější propracování.
Příjemná nenáročná oddechovka. Pro mě má zvláštní půvab. Cítila jsem se, jako bych četla vlastní vzpomínky. V době po skončení balkánské války jsem na stejném místě prožívala prakticky stejné věci. Autor vystihl dobu, atmosféru, okolnosti a lidi docela přesně. Dnes už je to jen nostalgie, doba pokročila a potápíme se jinak a jinde. Ale je hezké si připomenout mladší léta.
Četla jsem ji, když vycházela na pokračování v Pozitivních novinách. Nemohu říci, že se mi líbila nebo nelíbila, jsou to prostě fakta, skutečný nelehký životní příběh. Je to zajímavé čtení a autorce bych přála, aby ji choroba už dál nepronásledovala.
Tuhle početnici jsem měla v první třídě! A červený slabikář. Obě byly moc pěkné.
Kdo by si myslel, že jde o román o Boženě Němcové, bude zklamán, přestože název by tomu nasvědčoval. BN je zde jen velmi okrajovou postavou, je jen párkrát zmíněna, a to celkem bezvýznamně. Jinak ale velmi pěkné čtení o životě na Chodsku cca v polovině 19. století. Pokud máte rádi knihu Hanýžka a Martínek, přečtěte si Paní komisarku, protože v ní opět najdete postavy těchto dvou dětí, Hanýžka je hlavní postavou knihy (je to mj. pozdější matka J.Š. Baara).
Pro mě bohužel nudné čtení, navíc faktografické chyby. Přibližně ve dvou třetinách jsem odložila, protože už jsem vůbec nebyla zvědavá, co bude dál.
Kniha mě nijak zvlášť nenadchla, přestože je bohatá na postavy a životní osudy, mírně mě nudila. Ale musím uznat, že jako čtení do nemocnice byla tak akorát. Jinak bych ji možná ani nedočetla.
Faktograficky celkem zajímavé, ale naprosto mě nevtáhla do děje. Pro mě je to jedno ze slabších Zolových děl.
Celkem příjemná letní oddechovka. Rozhodně bych ji nenazývala milostným příběhem, to, že se autorka párkrát svěří, že miluje muže, s nímž se rozhodla žít, určitě knihu nepasuje na milostný román. Zapadá spíše do určité módní vlny posledních let, kdy Angličan/Američan koupí zchátralý dům nebo rovnou celou venkovskou usedlost ve Francii (v tom případě nejčastěji v Provence, ale může být i v nějaké vinařské oblasti), méně často též v Itálii. Poté napíše knihu o tom, jak se s vypětím všech sil (a často i financí) snažil dotyčnou zchátralou ruinu opět změnit v obyvatelný pohádkový domov, případně se pustil i do původní zemědělské produkce. Někteří autoři mají i potřebu "ozvláštňovat" svůj příběh humorem vyvěrajícím ze sice objaktivně existujících, ale stokrát omletých nesmiřitelných rozdílů mezi anglosaským a románským světem. Toto klišé si autorka této knihy naštěstí odpustila. Chcete-li knížku na dovolenou k vodě, přečtěte si ji
Nedočetla jsem, nešlo to. Možná se k ní někdy vrátím. Podle anotací jsem se na knihu moc těšila, ale byla pro mě velkým zklamáním. Čekala jsem dějově zajímavý příběh z nepříliš vzdálené historie, ale nálož filozofování a téměř absolutní nepřítomnost děje na mě bylo moc. Nehodnotím, uznávám, že jde jistě o kvalitní knihu a někdo si ji možná vychutná.
Přestože jde o notoricky známý příběh, kniha je mimořádně čtivá a poutavá. Nejsem historik, takže neznám detaily této události a kniha mi tak přinesla spoustu nových poznatků. Bylo to tak zajímavé, že jsem alespoň ve stručnosti pátrala po osudu mnoha dalších výsadků do protektorátu. Naprostá většina měla bohužel stejný osud jako ty, o nichž je řeč v knize. A jak už tu psal Malejhoch, nejsmutnější je seznam uvedený na konci. Až na několik málo výjimek všichni popraveni. A k tomu je třeba ještě připočíst Lidice a Ležáky a stovky, ne-li tisíce dalších Čechů, o nichž tu není zmínka. Každého jistě napadne, zda tento čin za to stál. Těžko říci, jednoznačná odpověď asi není. Kredit Čechů v tu chvíli jistě stoupl, ale co ti mrtví? A v protektorátní mašinérii se vlastně nic nezměnilo, jeden úředník byl nahrazen dalším, perzekuce se vystupňovala a jelo se dál. Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Nezáživné. Titulní povídka je navíc psaná podivným jazykem, divné obraty, které se nepoužívají, špatné pádové vazby. Kdyby autorka nebyla Češka, myslela bych si, že jde o nepovedený překlad. Čtení této knihy je ztrátou času.
Vynikající kniha. Krásný jemný nostalgický příběh něžné dětské a dospívající lásky, kterou krutě rozdělily smutné válečné události. Kromě krásného zážitku a pocitu ze čtení jsem se dozvěděla i zajímavé věci o životě amerických Číňanů v době války a především o osudech amerických Japonců, o nichž jsem nic nevěděla a o nichž se tady vůbec moc málo ví. Byl to osud mnohdy velmi krutý a je to jistě kapitola, kterou by Američané rádi uzavřeli a nevytahovali na světlo.
Moc hezké, doporučuji.
Moc pěkná kniha, velmi čtivě napsaná, celou dobu mě zajímalo, jak to bude dál. Zajímavý pohled na to, jak to ve Starbucks chodí, zajímavé postřehy o návštěvnících kavárny. Autor měl skutečně velké štěstí, že ve své velmi těžké životní situaci takovou práci náhodně našel. Obdivuhodně to zvládl, obstál na jedničku a našel vnitřní spokojenost a jisté štěstí, což je velmi cenná deviza. Trochu mi vadily až příliš časté "oslavné řečičky", ale to je zřejmě v povaze autora a nebylo to na újmu kvality a zajímavosti knihy.
Zpočátku mě kniha vůbec nebavila, asi do dvou třetin jsem ji četla jen ptoto, že má celkem dobrá hodnocení, tak jsem čekala, že se něco pohne. Ke konci mě trochu chytla a chtěla jsem vědět, kam se příběh vyvine. Je to pohled na život italských (zejména jihoitalských) přistěhovalců v New Yorku přibližně od konce 20. let do prvních poválečných let. Děj je celkem chybý, málo zajímavý, nic moc se člověk nedozví. Překlad není příliš povedený a korunu tomu nasazuje poměrně velké množství hrubek, což by se snad v překladu beletrie rozhodně vyskytovat nemělo. Ach jo!
Při čtení jsem si uvědomila, že jsem tento příběh viděla zfilmovaný jako jeden z dílů britského cyklu hraných dokumentů Přežít, konkrétně díl Útěk z Amazonie. Autor a protagonista příběhu mi není ani trochu sympatický, ale je to dobré čtení. Stejně jako téměř všechny díly cyklu přežít i tady od samého začátku sledujeme neuvěřitelné řetězení chyb, které pak nevyhnutelně vedou k tragédii, jež pro někoho končí naštěstí dobře a pro někoho bohužel špatně. Je zarážející, jak se tři dospělí mladí muži - z nich dva už bezmála třicetiletí - nechají naivně strhnout k nebezpečnému dobrodružství a bez nejmenších zkušeností, bez fyzické kondice, bez pořádného vybavení a téměř bez informací (jen plánek načrtnutý v bloku) vyrazí s podezřelým průvodcem na jedno z nejnebezpečnějších míst, co vůbec existují. A na cestě vrší další a další chyby, které zákonitě vyústí v peklo.
Kniha ale rozhodně stojí za přečtení, rozhodně doporučuji.
Celá knížka od první do poslední stránky má značně depresivní atmosféru. Skutečnost, že se odehrává v Sudetech, je téměř naprosto bezvýznamná, reminiscencí na doby předválečné, válečné a těsně poválečné je pomálu a jsou podružné. Tipla bych si, že jde o literárně zpracovanou vlastní výpověď autorky. Celkem banální situace, kterou asi zažil nejeden z nás, vylíčená stručně, jasně, bez zbytečného balastu. Možná právě proto se mi knížka četla dobře, líbila se mi, bez problémů jsem se do ní dokázala vžít.
Pěkná oddychovka přesně na léto. Místy trochu zdlouhavá, protože některé pasáže o výrobě vína se opakují, ale celkově se čte dobře. Reálný pohled na práci vinohradníka a vinaře je skutečně zajímavý, tím spíše, že jde o samotnou ženu, cizinku v prostředí, v němž se zpočátku neumí ani domluvit, a člověka, který nemá o pěstování a výrobě vína na začátku ani nejmenší představu. Příběh je skutečný, z P.A. se časem stala skutečně uznávaná producentka vína (lze nahledat na webu).