tatjana1737 komentáře u knih

Proložila jsem si tím četbu Stephanie Plumové s tím, že jsem si rozečtenou Přísně tajnou nechala na potom, kdyby se mi Podfuk nelíbil, abych si ještě spravila chuť. Tak trochu jsem čekala Stephanii v jiném kabátku, ale ono to tak vůbec nebylo! Bylo to vtipné, svěží, opět s velkou mírou nadsázky a výborných dialogů, přesně takhle si představuji oddychový nenáročný film s akcí. Ji jsem si představovala jako Sandru Bulock ve Slečně Drsňák a celou knihu si vizualizovala na televizní obrazovku. Po přečtení komentáře od msjadepaton musím souhlasit - Nick je vykradený ze Zootropolisu!! :-D A fungovalo to skvěle. Od uvedení do vztahů mezi charaktery na začátku (včetně drobných vtípků a naschválů, které Nick Kate prováděl v minulosti - ta tobleronka mne dostala), přes seskok padákem na Athos, uzavření spolupráce a nabírání nových členů týmů. Kam se hrabou Dannyho parťáci! Potom samotná akce, která se pokazila těsně před koncem, kdy už se zdálo, jak to bude jednoduché - klasické filmové schéma, ale fungovalo i v knize. K tomu množství vedlejších postav (Wilie mi připomínala Lulu, zneuznaný improvizující herec byl vynikající a stejně tak jsem si užívala scény s Kateiným otcem). Oceňuji i dobrý překlad (včetně vysvětlujících poznámek pod čarou, které jsou pro mne důkazem toho, že překladatel nad tím i přemýšlel a snažil se přiblížit reálie, které nešly převést na české prostředí.) Jako jo, byla to blbina, ale byla to čtivá blbina a ten konec... čokošce toblerone bych asi taky neodolala!


Burnside zakroutil hlavou, nemohl se však zbavit pocitu, že muž zní jako Ricardo Montalban imitující Al Pacina, nebo opačně.

12 29.09.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY (a to i z knihy Přísně tajná)!!!

Opět musím blahořečit libereckou knihovnu. Přestože předchozích pět dílů je volně k dispozici ve všeobecném oddělení, díl šestý je součástí výměnného fondu a tedy určen k výpůjčkám v knihovnách okresních. Než abych však musela platit za meziknihovní výpůjční službu, výjimečně mi knihu půjčili, když už ji fyzicky u sebe mají... A tak jsem odložila rozečtenou Přísně tajnou a pustila se do Lovkyně zločinců.

V rámci série si kniha drží nastavenou úroveň, takže bych neváhala hodnotit i čtyřmi hvězdami. Když ale odhlédnu od toho, co jsem již četla, je to spíše průměr. Lovkyně zločinců nepřináší nic nového: Stephanie se opět pouští do různých situacích, z nichž vyvázne s odřenýma ušima (čti: s odřenými koleny, pořezanýma rukama, vajíčkovou pomazánkou ve vlasech, skoro nakopaným zadkem a svištící kulkou za uchem). A přesto si vždy jde pro novou porci nakládačky, ponížení a směšných úprků. Sem tam k tomu přibere Lulu, jindy vyráží sama, a to i přestože ji mužští hrdinové varují a zrazují, a navzdory tomu, že jí záporáci vyhrožují a skutečně jde do tuhého.

Nevím, nevím... Evanovichová píše dobře, knihu jsem včera četla na úkor spánku do jedenácti v noci, abych se pak při nočním kojení a zejména při ranním vstávání za to proklínala, ale jednak je to pořád na jedno brdo, a pak mi ty do krajnosti vyhnané situace přijdou nepravděpodobné. Ani ne tak proto, že by mi přišla nepravděpodobná existence mafie v Trentonu (a že se to tam magory fakt jen hemží), ale že nevěřím tomu, že by hlavní hrdinka byla natolik otrlá, že by se hned poté oklepala, a ještě by byla natolik pitomá, že by znovu strkala hlavu do oprátky.

A to je to, co mě upřímně štve i na předchozích knihách. Jistě, jsou odlehčené a humor v nich je stále stejný a stále stejně baví, ale prostě se mi nechce věřit, že by Stephanie s takovou lehkostí snášela, když se jí někdo pokusí zapálit, vloupe se jí do bytu, kde jí ohrožuje, unesou jí psa, a pak unesou i ji samotnou, vyhrožují jí useknutím prstu a zavřou jí v opuštěné továrně... Přestože se Plumová klepe strachy, mocí mermo se zmobilizuje, znovu si lehne na gauč / opět vesele nakráčí do svého bytu / jde k rodičům na večeři, jako kdyby se nechumelilo...

Autorka opět do knihy přidala pár nových figurek (Dealer a Mooner, Bob), a aby nešlo jen o stíhání zločinců, přidala zápletku s Rangerem, v čemž trochu spatřuji recyklaci zápletky s Morellim z prvního dílu. Ovšem uznávám, že pointa se "zavražděným" mafiánským synkem, byla překvapivá, asi jsem přeci jen prosťáček, ale nenapadla mne.

Už v pětce se objevilo erotické jiskření mezi Stephanií a panem Tajemným (= Rangerem), na něž Evanovichová i zde navazuje. Je to fajn, ale neměl by osudovým mužem být Joe? A když už milostný trojúhelník, tak prosím pořádně!!

Co se trojúhelníku týče, jak jsem o prázdninách skončila předchozím dílem, na nějž jsem nyní navázala knihou Přísně tajná (v DK momentálně v akci za 59,-!). V té se na několika místech píše o tom, že Stephanie s Rangerem měli sex (a to opakovaně). Říkala jsem si u té informace: A kurňa! Tak ona si to fakt dala s ním! Už jsem se s tou myšlenkou začala smiřovat a těšila se na popis nějaké divočiny, aby se mi hned na začátku šestky dostalo vysvětlení, jak to bylo s tím podváděním při dívání se do klobouku, v němž jsou dva papírky s mužskými jmény... A vysvětluje se mi tím i to, proč je zde na DK Přísně tajná uvedena jako 21. kniha v pořadí série. V těch 15 knihách mezi tím si to Ranger se Stephanií mohli rozdat mockrát. Jen čeští čtenáři u toho (k mému velkému smutku) nebyli.

Lovený chlapík, co přejel manželku, znásilnil ji a zapálil, byl pořádný magor a fascinuje mne, jak jsou v Trentonu všichni (tedy nejen Stephanie) lakoničtí. Pákistánské gorily měly asi pobavit, ale některé jejich repliky (zejména ty navážející se do amerických žen) mi přišly spíše trapné. A opět nevěrohodnost při reakcích Stephanie na výhrůžky a její přátelské naladění, když se s oběma týpky pokaždé vybavovala... Jako jo, některé ty dialogy byly vtipné, ale nevěřím tomu, že by se tohle mohlo dít. A to mne mrzí nejvíc, protože příběhy od Janet Evanovich nejsou vůbec zlé a kdyby trochu ubrala, myslím, že by měly hodnocení mnohem vyšší. Takhle je stále beru jako jednoduché oddychové čtení, při kterém se pobavím, ale nijak zásadně se neobohatím. A bohužel se mi už začalo stávat i to, že jakmile knihu zavřu, okamžitě zapomenu, o čem byla, nakolik jsou všechny díly série psané přes kopírák. Souhlasím s komentářem kap66, že je dobré knihy nečíst bezprostředně po sobě, ale dávkovat si je, prokládat jiným čtivem a dělat mezi nimi pauzy.

Ale je tam Joe Morelli, takže tu poslední česky vydanou knihu taky dám. A pokorně přiznávám, že kdyby někdo vydal díly další, tak si je přečtu. Ke svolnosti k sexu s Morellim už jsem se přiznala a ano, autorce se povedlo pošimrat moji fantazii i co se týče Rangera. Ten původně byl jen velkým tajemným guru, co jí bio stravu a běhá v pět ráno, což samo o sobě sympatické nebylo. Nyní ovšem chci sex i s Rangerem. (Jestli jen na papíře a šmírácky si o něm číst, to už nechám na uvážení každého, kdo si tenhle komentář přečte ;-P. )

10 25.09.2019

S autorkou máme jedno společné. A ne, není to, že jsme obě matky, ale skutečnost, že z našeho dítěte zřejmě vyroste slídivý extrovert :-). S Janou Bitalovou jsem se setkala, aniž bych to tušila, při čtení jednoho z jejích "deníčků" na eMiminu, což jsem si uvědomila, když jsem na něj narazila v této knize. A tímto ještě jednou děkuji zmíněnému mateřskému serveru za výhru v soutěži - kniha dorazila včera a přečetla jsem ji s chutí za jeden den (kdy mne navíc skolila nějaká viróza, takže o to líp se mi stonalo).

V tom je ovšem za mne jádro pudla: přečteno jsem měla velmi rychle. Příběhy, jak je uvedeno v anotaci zde na DK, jsou krátké, někdy čítají jen dvě strany malého formátu (kniha je menší než klasická A5), takže je rodič (a obzvlášť rychločtenář) přečte za chvilenku. Protože já jsem však čtenář sobecký a věčně hladový, jsem schopná vydobýt si doma na čtení času mnohem víc, takže za mne byla délka neuspokojivá. Autorka píše čtivě, svižně, ale kdyby některé situace či formulace rozvedla, za mne by to vůbec nebylo na škodu. Tudíž, trpí-li někdo stejným nešvarem, doporučuji si čtení dávkovat a nečíst na jeden zátah...

Druhou věcí, kterou bych knize vytkla, je absence obsahu, jež čtenáři ztěžuje možnost vrátit se k některé z historek, která ho pobavila či zaujala. Stejně tak mi trochu vadilo řazení příspěvků ze sociálních sítí v závěru knihy - ty jednotlivé posty mohly prokládat jednotlivé kapitoly, graficky i čtenářsky by to na škodu nebylo, zatímco takto jsem byla mírně zklamaná, že se nekonají další příběhy, ale jen opis statusů. Ačkoli uznávám, že některé z nich byly hodně vtipné!

A stejně tak i řazení příspěvků mi chvílemi přišlo trochu nelogické, ale to může být dáno tím, že vznikaly spontánně, bez budoucí snahy být katalogizovány a tříděny. Část knihy "Zachyceno na sociálních sítích" odráží i 4. rok života Emily, ten ovšem v knize zachycen není. Nezbývá tedy než doufat, že autorka bude své zkušenosti s dcerkou reflektovat dál, jak píše šéfredaktorka časopisu Můj Svět na obálce knihy ;-).

Tříhvězdičkové hodnocení dávám nejen kvůli výše zmíněnému, ale i proto, že kniha mi nepřinesla nic moc nového. V dnešní záplavě blogů a deníčků na téma rodičovství a mateřství je to další z mnoha vyprávění osobních prožitků a zkušeností s vlastním dítětem. Ano, je psané vtipně, čtivě, v některých situacích se člověk najde, ale srovnám-li například s "NeMámou" Sarah Turner, byl to pro mne spíše průměr. Čímž knihu vůbec nechci hanět! Za přečtení stojí, pobaví a rozesměje, jen bych asi váhala s koupí a zařazením do knihovničky, protože podobných příběhů si člověk dnes může přečíst vícero. Pro Emily to nicméně jednoho dne bude dobrá vzpomínka na batolecí a školkové roky ;-).

Osobně jsem zvědavá na omalovánkovou část, ilustrace jako takové mne úplně neoslovily (což je věc osobního vkusu), ale líbí se mi nápad nechat si je vybarvit dětmi (byť formát, brožovaná vazba s měkkou obálkou, a typ papíru nahrávají spíše dětem starším s lepší jemnou motorikou). Třeba se ještě s knihou doma dočkáme přidané hodnoty!

Pro mne, která už má i to třetí (které autorce věštila paní v bazénové šatně), toho bylo v knize málo a příliš stručně; jsem zmlsaná. Kdybych nečetla nejrůznější deníčky na eMiminu, nepřečetla Malého prevíta a NeMámu a jiné, hodnotila bych vyšším počtem, protože Bitalová psát umí (pominu-li tedy nadužívání slova "robě"...).

Knížka může být hezkým dárkem (a navíc za přijatelnou cenu) pro kamarádku, která je v očekávání či s čerstvě narozeným miminkem - věřím, že některé situace jí budou velmi blízké. Pro bezdětné to může být forma antikoncepce, pro ty, co se již nemoudře stihli rozmnožit, pak lehká oddychová jednohubka, v níž častokrát poznají sami sebe. A rodiče starších dětí možná nejednou při četbě zamáčknou slzu, že dokud jejich potomstvo bylo mladší, bylo to vlastně všechno tak nějak krásnější :-).

P.S.: Knížka opravdu není špatná! Nerada bych, aby můj komentář a hodnocení vyzněly nějak zle. Pro mě jen postrádala "efekt nového".


"Mám život plný zábavy," zhodnotila dnes uplynulé tři roky Emily, když mě od stolu sledovala, jak připravuju oběd. Hezké. Ale je dost dobře možné, že má po mě sklony k ironii...

"Maminko, je v té čokoládě alkohol?"
"Je, miláčku."

11 19.09.2019

Leporelo patřící mému bratrovi, ale které bylo oblíbené u obou. Jistě, informace už jsou zastaralé a poplatné době, ale pro děti, které se zajímají o vesmír, má kniha stále své kouzlo.

9 07.09.2019

Jak tu padlo v komentářích níže, po formální stránce mi vadila místy malá písmena u vlastních jmen, ale jinak oceňuji vysvětlivky v poznámce pod čarou a nikoli na konci knihy, jako tomu bylo třeba u Důvěrné záležitosti. Obecně by si vydavatel mohl tyhle vizuální záležitosti v knihách sjednotit - osobně mu neodpustím tu absenci obsahů u knih z hlavní dějové linie Cizinky.

Co se obsahu týče, výhradu mám k tomu, že by Jaime používal tužku. Nevím, zda je to chybka překladu, a i když něco na způsob tužky v 18. století již existovalo, toto klasické psaní náčiní mám spojené až s Josefem Hardtmuthem. Nevím, jaké bylo obecné rozšíření užití grafitu na psaní, ale řekla bych, že mnohem rozšířenější pro běžné psaní bylo spíše olůvko...

Při přečtení názvu jsem čekala úplně jiný příběh. Něco jako hlubší vyprávění Jaimeho o pobytu na Hellwateru, kterak vyrůstal malý William apod. Jenže tohle vše je vlastně řečeno v Mořeplavci. A tak se mi dostalo zcela jiného vyprávění, které se opět četlo velmi dobře, ačkoli konec byl opět ve smyslu: "odhalili jsme zásadní věc, ale ta se ztratí ve víru událostí velké historie a politiky", což je rozuzlení snad každé z detektivek s Lordem Johnem.

Tentokrát jsem skousla i Greyovy roztoužené pohledy vrhané směrem k Jaimemu, a když se tento dozvěděl, že ho řečený Skot po souboji odnesl v náručí, hlavou mu při tom prolétla káravá myšlenka, proč nemohl omdlít později, i mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Stejně tak mne potěšilo, jak se Jaime vyrovnal s Betty a jak si vlastně zavázal mladší Dunsanyho dceru.

P.S.: Nevím, nevím, ale neřekla bych, že všechny dvouleté děti jsou jemně cítit výkaly. V 18. století se sice bylo zvykem koupat méně často, než dnes, ale Anglikáni byli protestanté, a ti byli oproti katolíkům hodně čistotní. A dvouletý William už zřejmě pleny nenosil, takže některé z čichových poznatků autorky mi v tomto směru přijdou mimo mísu. Jinak si ovšem tyhle drobnůstky, které četbu činí plastičtější, užívám, ne že ne.

8 30.08.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Jelikož se mi krátkodobě vyčistila karma téměř do průzračna, podařilo se mi tuhle knihu vyhrát v soutěži. Krátce na to pak u KD měli 50% slevovou akci na knihy ze série Cizinka, takže jsem si "jen" dokoupila vše ostatní a zaplnila knihovnu, kterou se jinak snažím šetřit a z kapacitních důvodů spíše redukovat, než rozšiřovat. Ale manželovi to ušetřilo snahu vymýšlet narozeninový dárek, takže spokojeny nakonec byly všechny strany...

Protože jsem v "Sedmi kamenech" důkladně studovala chronologii příběhů ze světa Diany Gabaldon, věděla jsem, že 4. svazek ze série Lorda Johna není samostatnou knihou, ale souborem tří povídek, z nichž byly dvě první původně napsány pro jiné sborníky. K jejich čtení znalost jiných příběhů není nutná, ale pokud má již čtenář za sebou Cizinku + další povídky a příběhy o Johnu Greyovi, je to rozhodně plus, protože mu tak neunikne řada různých narážek a vtípků, které by jinak bezděčně minul.

LORD JOHN A KLUB PEKELNÉHO OHNĚ

Lorda Johna jsem četla na přeskáčku a tak jsem na zmínku o Klubu Pekelného ohně narazila až po docela dlouhé době v první knize série LJG. Díky tomu se mi nyní osvětlilo, něco málo o Georgi Everettovi, a jak doufám, ještě více se dozvím ve "Skotském vězni", kterého si jako oslí můstek k opětovnému čtení Cizinky šetřím na konec.

Povídka jako taková byla na můj vkus docela stručná. Stejně jako v ostatních, chyběl mi zde Hal (pořád u mne vede příběh "Prchavá zeleň" ze Sedmi kamenů), a tak, jako u "Důvěrné záležitosti", vadilo mi vykreslení Quarryho, kterého jsem si na základě čtení jiných příběhů představovala úplně jinak. Samotný příběh jako takový by mne asi nikterak nezaujal, kdybych už neměla něco z tohoto světa "načteno", takže jsem jej vnímala spíše jako malou chuťovečku a bonbonek na úvod.

LORD JOHN A SUKUBA

Gabaldonová má ve zvyku ve svých románech jednotlivé dějové linky a náznaky vždy hezky uzavřít, ale v povídkách tak důsledná není. A tak s jistotou nevím, jestli Stephan von Namtzen byl nebo nebyl 4%... V tomto kontextu mne ostatně fascinuje, kolika homosexuály, ať přiznanými či skrytými, se Anglie Diany Gabaldon hemží. Uvažovala jsem, jestli bych stejně podezíravá byla i tehdy, kdy by hlavní hrdina v každém příběhu a knize řešil svoji erotickou fascinaci nějakou v ději se objevující krasavicí, přičemž by v pozadí stále žhnul jeho cit k osudové ženě, ... a je zjevné, že nikoli. Neřekla bych, že to až tak bude nějakou moji nepřiznanou xenofobií, ale řekla bych, že s ohledem na postavení sodomitů v 18. století je jich v těch knihách a povídkách fakt hodně.

Příběh o sukubě měl zajímavý námět, jako vždy si mne autorka hned zkraje zaháčkovala, ale jako vždy u detektivek s lordem Johnem, rozuzlení mi přišlo přitažené za vlasy a jeho odkrytí mi přišlo lehce zmatečné, neuchopitelné a chvatné. Stejně jako ve třetím příběhu, veškeré pikle se kuly tajně a jejich veřejné odhalení by v konečném důsledku demoralizovalo armádu i vlast, nacházející se ve válečném stavu, takže se vše nakonec zametlo pod koberec, pravdu si pro sebe (ať dobrovolně či nechtíc) nechalo jen pár vyvolených, a oficiální dějeprava o komplotu mlčí. Což osobně považuji za milý autorčin vtípek, protože takhle ji nikdo nemůže nařknout z fabulace. Klidně se to všechno vlastně stát mohlo, jen se to promlčelo. (Ovšem my to víme díky Lordu Johnu Greyovi! ;-))

LORD JOHN A PŘÍZRAK VOJÁKA

Dočetla jsem před chvilenkou a nejvíc mi chybělo rozuzlení toho přízraku z názvu. Ne jen toho před zbrojnicí, který tak nadále zůstává ústně tradovanou legendou, ale zejména toho Listerova, který se minimálně dvakrát mihl okolo. Děj byl chytlavý (to Gabaldonová umí), opět se objevilo několik vedle sebe jdoucích linek (vyšetřování smrti Toma Pilcharda / osudy svedené dívky), pointa se mi zdála lehce přeumělkovaná (viz komentář k sukubě) a v závěru jsem díky tomu měla pocit, že mi něco uniklo. Jinak jsem si ovšem početla dobře a užívala si i povedený překlad. Ač občas nepobírám Dianinu snahu o naturalismus (detailní popisy kojení, intimní "chuti" i pachu hlavních hrdinů či některé opisy násilných činů), většinu jejích obratů, opisů a popisů mám ráda. Viz začátek druhé kapitoly třetí povídky:

Grey věděl, že kapitán DeVane, první manžel jeho matky, byl na pohled nesmírně působivý muž - vysoký, pohledný, tmavovlasý, švihácký, s aristokraticky výrazným nosem a přivřenýma šedýma očima, které mu propůjčovaly vzezření básníka. Grey viděl několik portrétů.
Edgar, stejně jako jeho starší bratr Paul, vykazoval stejné rysy, a to až v takové míře, že na něj mladé ženy ve vesnici zíraly s pootevřenými ústy, ačkoli již dávno překročil čtyřicítku.
Synovská úcta Greyovi bránila vyjadřovat názory na matčin úsudek ex post, ale po půl hodině v Paulově či Edgarově společnosti nedokázal potlačit skryté přesvědčení, že když spravedlivá prozřetelnost viděla, jak dobře jsou DeVaneovi vybaveni fyzickou krásou, rozhodla se, že není důvod svou práci kazit tím, že by jim přidala ještě inteligenci.

Přestože si zpětně říkám, že číst další plnohodnotný román by nebylo na škodu, povídky považuji za cennou součást světa Johna Greye i Cizinky. Autorka různými narážkami pěkně propojuje své příběhy, a já tentokrát oceňuji hlubší seznámení s Greyovou rodinou (většinou je zmiňován zejména Hal, ostatní sourozenci jen formou zmínky) i podrobnější popis některých událostí, které jsou jinde jen nastíněny. A ty pálené dopisy... taky jsem pár takových napsala - a pak je pálila, takže mám pro Greye soucitné a trochu smutné pochopení :-).

"Lord John a ďáblovy ruce" nepatří k vrcholům tvorby Diany Gabaldonové, kdybych ale měla použít citát, tak:

"Nebojte," řekl Quarry a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. "Bude z toho pěkná jizva."

7 16.08.2019

Pořád si kvůli tomu lámu hlavu, a asi si tu zmíněnou knihu přečtu znovu, protože jsem si téměř jistá tím, že ve Fanny Hillové, kterou Jamie pořídil, Cleland slovo "falus" ani jednou nepoužil...

3 16.08.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Opět hodnotím s ohlédnutím za minulé díly, kdy pětka nic moc nového nepřinesla a prvotní WOW efekt už se neopakoval. Čímž ovšem Evanovich nekritizuji, stále to bylo čtivé, vtipné, odlehčené a oddychové. Autorka opět vsadila na to, co fungovalo i předtím, tj. hláškující ztřeštěná babička a kupa absurdních situací (tentokrát jedna, v níž figuruje i omračovací pistole), hláškující Lula i další hláškující vedlejší postavy, a samozřejmě hláškující hlavní hrdinka, která opět prošla peklem, ale přesto se z toho vždy duševně zmátořila. Opakovalo se i dějové schéma: případ, který se zdánlivě tváří jako že ho jde vyřešit s prstem v nose, ale nakonec se zkomplikuje a ukáže jako mnohem větší špína, než se zdálo.

Očekávala jsem, že z návratu jednoho ze záporáků, který mi způsoboval husí kůži v prvním díle, bude vytěženo víc. Jako čtenáře mne proto celý tenhle motiv zklamal, jako normálního člověka (čímž nechci tvrdit, že čtenáři nejsou normální lidi :-D) potěšil.

Stejně tak jsem čekala, že bude trochu víc rozvedena linka s Rangerem. Doposud byl sice popisován tajemně a přitažlivě, ale chemie mezi ním a Stephanií nebyla. Autorka jí najednou nečekaně naservírovala na rozdávání, takže jsem si říkala, kdy to Bombastická agentka podělá, něco si s Rangerem začne a zkomplikuje si vztah s Morellim, který je zcela jasně od prvního dílu tím Pravým. A ono nic... (?)

Detektivní linka byla sice předvídatelná, ale opět hezky napsaná, byť se nemohu zbavit sílícího dojmu, že v Trentonu je to prolezlé zločinem a mafií, nemluvě o nebývalé koncentraci zlých a zákeřných lidí. Stephanie opět zažila kupu náhod a nehod, kterých bylo znovu docela dost na to, aby raději nastoupila do továrny na knoflíky. Vadil mi její přístup v tom, že o těch opravdových problémech s nikým, kdo by jí mohl pomoci, nemluvila. V tomhle ohledu celé sérii hvězdičky ubírám, protože je to pořád to samé. A Stephanie po všech těch výbuších a mrtvolách stále nechodí kanály, jak by se na maloměsto slušelo.

Dočetla jsem před malou chvílí a co dodat - ten konec, TEN KONEC! Jako jo, říkalo si to o něco podobného, ale nechat to otevřené?? Další díl doma nemám, protože si ho někdo půjčil v rámci výměnného fondu. Meziknihovní výpůjční službu mám ráda a velmi jí fandím, když ji sama využívám, ale jakmile si v rámci ní někdo vezme knihu, co chci číst, a knihovna mi pak na tři měsíce zavře, tak bych tohle podstrojování čtenářům striktně zakázala. Takže mi nezbývá, než žadonit, aby mi někdo napsal, KDO to byl, anebo trpělivě čekat, až se knihovna s prvním zářím otevře a u knihy se objeví status "k vypůjčení". Zatím jsem silná, ale možná, že se nakonec uchýlím k prvnímu řešení...

6 15.08.2019

!!! POZOR SPOILERY!!!

Připadá mi, že je to zas tak nějak na jedno brdo... Zdánlivě snadný případ se hned na začátku zkomplikuje, Stephanie pořád zmatkuje a dělá zbytečné chyby (které ji ovšem ve finále vždy posunou blíž k dopadení NP), Lula se snaží svým svérázným způsobem pomáhat (používání omračovací pistole na Joyce Barnhardtovou mne - přiznávám, jsem zlomyslná - těšilo), Ranger se zjeví, nezištně pomůže a opět zmizí, Stephanie dorazí domů, zkontroluje záznamník, dá Rexovi kuličku hroznového vína a oblékne si flanelku, sem tam jí někdo na dveře napíše sprostý vzkaz, v knize figurují (ne)zákonně ozbrojení důchodci a taktéž nejsou opomenuty obligátní večeře u Plumových, hlášky babičky Mazurové a defétismus pana Pluma. Stejně jako v předchozích dílech, i zde do děje vstupuje čím dál víc násilí (usekané prsty, skalpování, vražda prodavačky), ale pachatelé - i oběti - se k němu staví nonšalantně, jako že vlastně o nic nejde.

To, že je Stephanie pořád stejná amatérka jako v prvním díle, bych jí ani nevyčítala, na tom knihy v podstatě stojí a na tom autorka staví různé situace, ale to, jak se hrdinka vždy vzpamatuje ze všeho hnusného, co viděla, nebo co se jí stalo, mi přijde na celé sérii poněkud nereálné. Vím, že je to v podstatě oddychové čtení, ale protože jsem zmlsaná, musím kvůli tomu hvězdičky ubrat.

Kdybych nečetla předchozí díly, nebo je neměla čerstvě v paměti, asi bych hodnotila výše, takhle mám laťku sníženou tím, co jsem již přečetla...

Zápletka se žárlivou ženskou byla docela předvídatelná (když se člověk zamyslí, kolik potencionálních párů se v knize objevilo, jde snadno odhadnout, kdo na koho žárlí) a potrestání Eddieho Kuntze mi přišlo přitažené za vlasy (protože pořád dělám tu chybu, že si představuji, co by se dělo, kdyby se něco takového opravdu stalo).

Co naopak potěšilo bylo přidání nové postavy v podobě Sallyho, který příběh příjemně osvěžil. A opět se mi líbí, jak v Trentonu vlastně nikoho nepohorší, když se chlap obléká jako ženská a dorazí v nějakém hodně úchylném outfitu k někomu do domu na večeři - připadá mi, že celý Burg je obýván v podstatě velmi pohodovými a flegmatickými lidmi :-).

Nu a zápletka mezi SP a JM... Ano! Ano! Ano! Jsem ráda, že to takhle dopadlo, byť závěr té romance mne zanechal stejně neuspokojenou jako Stephanii v předchozích dílech. Ty italské zásnuby mne totiž bavily hodně a těším se, že si s nimi autorka ještě v dalších dílech pohraje. Něco mi říká, že ta věštba se - přes Morelliho snahu nevázat se - ještě vyplní ;-).

8 12.08.2019

!!! POZOR SPOILER (k 3. svazku) !!!

"Tehdy v Leningradě sis mě vybral," zašeptala zlomeně, "protože jsi věděl, že svou lásku dám jenom jednou."
"A ty sis vybrala mě, protože jsi věděla, že se všech sil chráním, co mi patří. Stejně odhodlaně jako Orbeli."

Jistě, opět lze polemizovat s tím, že se to stát nemohlo, protože tolik štěstí při Alexandrovi prostě stát nemohlo. Ale je mi to jedno. Beru to jako román, s trochou náhody a božího mrknutí by ty lidské osudy klidně mohly být prožity, a dějinná doba, v nichž se odehrávají, jim jen přidává na síle. Bohužel se mi stále z paměti nepovedlo vytěsnit třetí díl, který se mi tolik nelíbil, ale po opakovaném čtení prvního a druhého zvažuji, že bych mu přece jen dala šanci. Alexandrova panovačnost a traumata z války jsou cítit i zde, ale napoprvé jsem je nevnímala a naopak mi přišly pochopitelné s ohledem na vypjatost situace, v níž se s Taťánou nacházeli. Ovšem když si teď vzpomenu na to, co bude po návratu domů, kdy jsem jako naivní holčička čekala na "byli spolu šťastně až do smrti", vnímala jsem povahové rysy obou hrdinů úplně jinak. A právě i díky tomu, že jsem víc prožívala to, čím si oba prošli (a hlavně on - pro civilisty něco naprosto nepředstavitelného), asi si Letní zahradu přece jen koupím a znovu přečtu. Neboť katarze na konci nakonec nechybí. A hlavně: Chci si o těch dvou číst a chci o nich vědět všechno...

Když jsem nyní knihu potřetí četla, tentokrát "chronologicky", tzn. po Měděném jezdci, musela jsem si přiznat, že ač mně chytila za srdce, Měděný jezdec se mi tentokrát líbil víc. Možná díky té atmosféře Leningradské zimy, tomu opatrnému našlapování dvou lidí, kteří si jsou souzeni, a přesto chodí kolem toho druhého a snaží se tomu citu vzdorovat... Možná proto, že druhý díl je oproti prvnímu víc nabitý událostmi a má větší spád. Nevím. Každopádně ale vím, a tím jsem si naprosto jistá, že oba díly mne dostaly na kolena a budu se k nim vracet kdykoli, kdy budu mít potřebu trochu si rozbolavět duši.

5 03.08.2019

Tentokrát jsem se syfilitickým vředem v úvodu nenechala odradit a pustila se do čtení. Těšilo mne o to víc, že jsem tentokrát v dlaních nesvírala výtisk z knihovny, ale vlastní knihu, kterou mi v rámci 50% slevy u KD koupil manžel spolu s ostatními vyšlými díly a komplet Cizinkou. (Tohle není reklama, jen dík, protože mi to značně ušetřilo dilema i finanční výdaje, a manžel byl prostší o lámání si hlavy s vymýšlením narozeninového dárku.)

Gabaldonová psát umí, takže jsem byla rychle vtažena do děje a každý den se těšila, až knihu opět vezmu do ruky a budu pokračovat. I když druhý svazek považuji za lepší (četla jsem na přeskáčku), Důvěrná záležitost nebyla špatná. Trochu mi chybělo hlubší představení jednotlivých postav pro ty, co třeba touto knihou začínají, a sama jsem měla trochu problém se zorientovat ve jménech a titulech, což je pro pochopení zápletky a její rozuzlení klíčové. Na konci jsem tedy trochu nepobírala, což mému zážitku mírně ubralo, ale svědomitě bych řekla, že to byla valem moje vina, protože jsem se příliš nesoustředila. (Ti malí škůdci, co máme doma a zoveme je svými potomky, totiž mají radar na chvíle, kdy si maminka chce zalézt do knihy, a neustále mne vytahují zpátky do rodičovské reality.)

Kdybych hledala negativa, nejvíc mi vadilo vizuální vylíčení Quarryho. Nevím proč, na základě jiných povídek a knih jsem ho ve své hlavě viděla jako vysokého štíhlého zrzka, něco na způsob Calluma Turnera ve Fantastických zvířatech. (Stejně tak si Johnova bratra Hala představuji jako komodora Norringtona z Pirátů, a ne jako toho fuj herce, co ho vybrali do seriálu.) Ovšem popis "Hezkého" Harryho mi ubral chuť se k této postavě ještě někdy v duchu obracet.

Druhou záležitostí, za níž bych autorku kritizovala, ale která mne spíše příjemně vydráždila, než rozhořčila, byla neuzavřenost osudů "hlavního záporáka". Gabaldonová má ve zvyku všechny své dějové linky a motivy vždy na konci hezky uzavřít, ovšem tenhle konec tentokrát zůstal otevřený. Nejsem až takový znalec série, vše jsem četla 1x, a i když jsem písmenka hltala, dost věcí jsem určitě přehlédla, takže tu možná bude někdo, kdo ví, jak to dopadlo, a zda se inkriminovaná postava někde v ději v jiné knize a na jiném místě ještě neobjevila minimálně formou zmínky. (Pokud ano, napíšete mi to sím sím do SZ??) Neb jsem si kupříkladu jistá tím, že taková Nessie v hlavní sérii ještě vystupuje.

Plusem pro mne naopak bylo vysvětlení, kterak Lord John k Tomu Byrdovi přišel, protože na jeho komorníka jsem narazila ve všech dalších povídkách a příbězích, v nichž John vystupuje. A protože v několika ohledem vím, co bude, potěšil mne výskyt některých dalších postav, jejichž budoucí osudy mi jsou již známy (Stubbs, Olivie, Johnova matka, mladík z Lavender House, ...). Na druhou stranu, v knize jsou zmíněny události, které Gabaldon popisuje až v Klubu pekelného ohně, který v češtině vyšel teprve nyní (Lord John a Ďáblovy ruce). Tudíž mám nyní v úmyslu sáhnout právě po "čtyřce" a Skotského vězně si nechat na konec...

Na to, že kniha vznikla původně vlastně omylem, protože mělo jít jen o povídku, to nebylo špatné :-). Čtení bylo velmi příjemným zážitkem i díky dobrému překladu, který má ode mne všechny palce nahoru. (Jen ten odkaz na google ve vysvětlivkách mne pobavil.)

Ve srovnání s Bratrstvem čepele (Ztracený deník) bych dala 3,5 *, jinak knize dávám poctivé čtyři hvězdičky.

5 03.08.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Jak tu už padlo, oproti prvnímu dílu nevidím žádný výraznější jiný nápad. Stephanie je cílem útoků magora, Morelli jí tentokrát kryje záda oficiálně, a ukazuje se, že ve městě žijí docela nechutní lidé (majitel pohřebního ústavu). Chybějící části nebožtíků mi vtipné nepřišly, babička byla trochu přitažená za vlasy, a ta jediná sexy scéna byla utnutá příliš brzy. Protože jsem komentář nesepsala ihned po přečtení, jak mívám ve zvyku, ale dopisuji ho až po dočtení trojky, tak jsem nebývale stručná. Ono je to také tím, že si toho už moc nepamatuji. Knihy jsou vtipné, napětí mezi hlavními postavami hezké, některé z hlášek vynikající, jen mi přijde nevěrohodné, že ač Stephanie líčí svůj strach, chuť zvracet apod., stejně se z těch situací, do nichž se dostává jako normální člověk bez zkušenosti s násilím a mrtvolami, vylíže poměrně rychle a snadno...

6 31.07.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Za mne osobně trochu zklamání. Jednak mám pocit, že se ukazuje, jak v Burgu žije čím dál víc všelijakých úchylů. Spolu s počtem mrtvol je to skoro jako v Midsomeru, v hrabství s nejvyšší úmrtností násilnou smrtí... Humor byl opět svěží, jen těch stařenek a staříků se skrytě drženými zbraněmi včetně samopalu bylo trochu moc, to mi přišlo přitažené za vlasy a už jsem se tomu nenasmála. Stejně tak jsem si víc všímala opakujícího schématu: "Stephanie přijde domů, zkontroluje celý byt, záznamník, a když doma nikdo není, tak si oddychne", protože něco takového bylo v jedničce a dvojce, a je naprosto zjevné, že v tom bytě nakonec někdo přece jen číhat bude. A když už jsme u toho, snesu ledasco, i zavražděné dealery, ale ubližování křečkům mi nedělá dobře. Velmi mne naopak bavila Lulina snaha zjistit, zda je Ranger superhrdina (zde musím naťuknout překlad, který namísto Wander woman uvádí Zázračnou ženu, což není ono, i když chápu, že když knihy vycházely WW u nás tak známá nebyla, ale pak i Rangerovu hlášku, že je "Železný muž", kdy v originále asi bylo Ironman, a to už dává vtípku úplně jiný rozměr.) Nu a to hlavní: obligátní jiskření mezi SP a JM se tentokrát nekonalo, jakožto čtenářka laciných erotikou nabitých knih stále čekám a čekám, autorka mé čekání stále ničí a ničí, a když už... tak to skončí!

4 31.07.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Němci byli pouhých pětasedmdesát metrů za vodou a jejich děla mířila na sovětské vojáky, kteří ve spánku tiskli k prsům kulomety. Až na Alexandra - ten k sobě tiskl Taťánu.

Přečteno podruhé (nebo potřetí)? Dostala jsem se začátkem prázdnin chuť na osudovou lásku a jen jsem se začetla, rozbolela mne duše. Když člověk hledá, dá se na tom příběhu najít kupa much. Ale já je hledat nechci, protože osudy Taťány a Alexandra se mi vryly hluboko pod kůži a do srdce, a první dně knihy série se ihned po prvním přečtení vyhouply na první příčky mého osobního seznamu. Jistě, dalo by se namítnou, že je to všechno moc neuvěřitelné, hrdinům vychází kupa náhod (hlavně po Lazarevu, kdy se Taťáně podaří dostat do Leningradu, a pak na frontu za Alexandrem, kam dorazí přesně týž den, kdy sověti proráží blokádu), celé je to nepravděpodobné a vykonstruované... ALE je to smyšlený příběh a já si ho hnidopišstvím odmítám kazit.

V jednom z komentářů jsem se setkala s kritikou zapírání vztahu, který mezi sebou T+A měli. Ono to může vyznívat hnusně vůči Dáše, ale zas na druhou stranu - jak se nezkušená Taťána měla hned na začátku zachovat? Vždyť volila mezi několika protichůdnými věcmi a žádná z voleb by nebyla tou správnou. Je lepší říct sestře, aby jí přenechala muže, do něhož se zamilovala, a ublížit jí tím, anebo je lepší zapírat sama sebe a snažit se přát sestře štěstí? Tohle vše pak ti dva rozebírají v Lazarevu. Kdyby se Taťána vydala tou první cestou, Alexandr by se nikdy nestal takovou součástí jejího života...

Na knize se mi tentokrát líbilo i to (prve jsem se soustředila na jiné aspekty), jak Alexandr jako jediný spatřil Taťánino pravé já. Pro rodinu jen byla "ta druhá" po milovaném Pašovi, slabá a neschopná dívka, kterou všichni podceňovali, ale která v sobě jako jediná z rodiny měla tolik síly, aby se o ně dokázala starat a aby přežila. Možná, že jak jsem jako první četla druhý díl, viděla jsem Taťánu rovnou Alexandrovýma očima, takže mi ten přerod v žabce v postavu, která je navzdory fyzické křehkosti neuvěřitelně silná, unikl. Tentokrát jsem si ten kontrast s dospělým, silným a urostlým Alexandrem, kterého čtenáře nenapadne podceňovat ani náhodou, užívala o to víc.

Stejně tak jsem si užívala i vedlejší postavy - sobecky vykreslené a unavené do sebe zahleděné rodiče, idealizovaného milovaného dědečka, Mariny, Tolji Marazova, plukovníka Stěpanova i odporného Dimitrije, a v každém z nich jsem díky autorce neviděla jen to špatné, ale i jejich lidské stránky, které mne dojímaly. Marinu je snadné kritizovat, ale jak by se kdo zachoval z nás, kdybychom byli vystaveni něčemu takovému? Ty pasáže leningradské zimy jsou nejsugestivnější a nejsilnější...

No a Lazarevo, Lazarevo. Přiznávám, že už když jsem to četla prve, působily ty pasáže najednou jako pěst na oko. Jenže tehdy jsem Měděného jezdce četla jako druhého v pořadí, takže jsem tušila, co čekat, a nebyl to pro mne takový šok jako pro čtenáře jen prvního dílu. U milostných scén je problém v tom, že autor vždy stojí mezi dvěma možnostmi: buď psát explicitně a popisovat co, kdo, komu a kam (čímž riskuje, že to ztratí náboj), nebo jít stezkou lyrických obratů a neurčitých sdělení, kdy nechá pracovat čtenářovu představivost. Simonsová se (bohužel?) vydala tou první cestou, takže některé z popisů rázem po těch náznacích a obcházení jeden druhého v Leningradu působily hodně surově. (Osobně nenávidím slovo "pyj", chybí mi k němu ještě přívlastek "zduřelý", aby to bylo ultra fuj; to překladatelé nemohli použít něco lepšího??) Jenže autorka jen pokračovala v tom, co předtím - líčila vztah Taťány a Alexandra se vším všudy. Z náznaků přešli k činům a konečně mohli svoji spalující lásku naplnit i ve fyzické rovině. Sex k životu patří, ale některé z dialogů v knize mi to poněkud kazily - když člověk sám není v dané situaci, nepociťuje tu touhu, přitažlivost a osudovost lásky k druhému, neprožívá přímé tělesné vjemy, tak některé z dialogů ztrácí sílu a působí někdy rozpačitým, někdy hodně divným dojmem. Nicméně, jak jsem psala v jednom ze svých předchozích komentářů... Všechny ty orgasmy, okamžiky, kdy byli pevně spjati jeden s druhým, čerpali ze sebe sílu, vzájemně se ujišťovali o tom, že mezi nimi je to OPRAVDOVÉ, všechno jim to upřímně přeju. S ohledem na to, co je čekalo a ještě je čeká v dalších dílech, Lazarevo by si zasloužil každý z nás, a to nemusí žít zrovna v tak nešťastné a kruté dějinné době.

13 19.07.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Po přečtení zdejších komentářů ještě musím doplnit:

Autorčiny knihy stojí hlavně na dialozích. Představení postav - ať už jejich popis či vylíčení jejich osudů v minulosti - je vždy velmi stručné, pak jede hlavně slovní smršť. Děj jako takový by mohl být rozpracovanější, ale člověk to Daryndě odpustí. Vedle příběhů, rozehraných v každé knize (detektivní zápletka + vztah Charley a Reyese), jede v pozadí ještě linka o Smrtce, jejích schopnostech, a o dalších nadpřirozených bytostech. A je fakt, že z té třetí roviny by šlo vytěžit mnohem, mnohem víc. Nevím, zda si s tímhle Jonesová nepohrává v pozdějších dílech, ale v těch třech, co jsem zatím četla, je to vždy jen lehce naťuknuté. Že Reyes se kvůli Charley narodil jako člověk. Že Všemohoucí posílá Smrtku na zem jednou za čas. Celé to kolem Ďáblova syna a jeho tetování. Jak je to s těmi Portály. Že pokud temná strana Síly najde Charley, Reyes se sám zhostí úkolu portál zničit... Tohle je v podstatě na tom to nejdůležitější, ale v prvních třech dílech je tomu věnováno minimum pozornosti...

9 25.06.2019

"To, že vidím mrtvé lidi, ještě neznamená, že bych se k nim chtěla přidat."

!!! POZOR SPOILERY !!!

Když jsem dočetla Ledový dech, měla jsem chuť přečíst si od Gabaldonové ještě něco a sáhla jsem proto po prvním díle Lorda Johna. Ten mne ovšem uvítal popisem syfilitického vředu na penisu jednoho gentlemana, takže jsem knihu opět zavřela, tiše vrátila do knihovny, chvíli si jen tak postála v předsíni, a pak vytáhla z poličky první díl Charley Davidsonové.

Jako vždy, do dvou dnů bylo přečteno (nechápu, proč manžel na mne mluví, když vidí, že zírám do knihy, a pak se divím, že nemám ponětí, že k obědu jsem měla za úkol ohřát sekanou?!). Možná to bylo tím prvním dílem (nejprve jsem četla 2 a 3), možná odstupem od dříve přečtených knih, ale humor a slovní přestřelky mi tentokrát přišly mnohem méně křečovité a mnohem víc vyvážené ke zbytku knihy.

Autorka sice čtenáře rychle hodí do děje, ale postupně ho seznámí se vším podstatným, takže lze zaslouženě říct, že První hrob je úvodem do celé série. Jeho znalost pro další svazky není nezbytně nutná, ale rozhodně pomůže - v této knize jsou například popsány fyzické atributy jednotlivých vedlejších postav, které v dalších knihách chybí. Takže s ohledem na to, že jsem si nejprve přečetla dvojku a trojku, trochu jsem se divila, když jsem se dočetla nejen to, že Cookie je vcelku tělnatá, ale i skutečnost, že Garret je míšenec s pletí barvy aztécké čokolády. Snad poprvé v mém čtenářském životě se mi stalo, že můj vnitřní obraz literárního hrdiny najednou přede mnou změnil barvu.

Děj byl opět poměrně jednoduchý. Kromě odkrývání informací o hlavní hrdince a jejím vysněném muži (proč MNĚ taky někdo nezpůsobuje každou noc ve snech orgasmus??!!), vedle postupného přidávání různých charakterů, kteří budou hrát své role i v budoucnu, do děje, Charley řešila případ týkající se vraždy tří právníků. Zodpovězení otázky, proč se Rosie neozývá a neozývá, a proč se Anděl chová divně, mě docela zaskočilo. V tomhle ohledu je Darynda opravdu lehkým čtením, protože v reálu by něco podobného hrdiny sebralo mnohem, MNOHEM víc.

Kdybych nečetla další díly, byla bych asi víc zaskočená odhalením Kosťovy pravé totožnosti nebo faktu, kým Reyes ve skutečnosti je. Vcelku by mne zajímaly dojmy čtenáře, který o tom neměl ani tušení, jak na něj autorčino odkrytí karet, o něž jsem se já sama připravila čtením na přeskáčku, zapůsobilo...

Citát:
Bylo mi jasné, že chodit se synem Ďáblovým bude peklo.

(A to ještě, Charley, zdaleka nic nevíš! dodávám já.)

Celkově jsou "hroby" příjemnou a vtipnou oddychovkou. Pokud někdo vyhledává slovní humor, je to pro něj to pravé, hrdinové si vzájemně občas dávají docela zabrat, chytají se za slovíčka a jeden vtip se vrší za druhým. Zejména strýčka Boba je mi vždy velmi líto :-). První díl se mi líbil víc než druhý, přišel mi ucelenější a detektivní zápletka celkově propracovanější, i když za klasickou detektivku bych tyto knížky neoznačila (milovníci detektivního žánru by mohli být zklamaní).

Obdivuji Charlottinu zálibu v pojmenovávání částí těla (coby bývalého trekkieho mne její vaječníky potěšily a zamáčkla jsem nostalgickou slzu), a sama pořád nevím, jak pojmenovat levé prso (to pravé má moc pěkné jméno!).

P.S.: Jo, taky si - stejně jako Elisabeth - myslím, že po ní Garret jede. Chování debila si představuju jinak.


Citáty a hlášky, které mne dostaly:

Kdysi jsem se zapsala na lekce zvládání vlastního hněvu, ale instruktor mě nehorázně štval.

"Já mám jednom mámu," reagoval klidně. "A ta ví, co k ní cítím." (…)
"To je dobře," pochválila jsem ho nakonec. "Bylo by krásné, kdyby víc lidí odcházelo s tím, že už svým blízkým nemusejí nic sdělovat."
"Jo. Nenáviděl jsem ji už od svých deseti let, takže ani nevím, co bych jí psal."

"Nabídla bych vám kafe, ale dělala ho teta Lillian."

"Jsi syn Ďábla. Doslova."
"A ty jsi nevlastní dcera Denise Davidsonové."

Na chvíli se zamyslel, pak se zeptal: "A mohl bych zatím hupsnout do vašeho těla a pomuchlovat se v něm se svou ženou?"
"Takhle to nefunguje," ušklíbla jsem se.
"Tak co kdybyste se jenom pomuchlovala s mou ženou a předstírala, že jsem ve vašem těle?"
"Ne."
"Zaplatím vám. Mám peníze."
"A o jakých penězích se bavíme?"

9 25.06.2019

Pokračování:

Mojí nejoblíbenější postavou v tomto svazku byla jednoznačně bílá prasnice :-D.

A bacha: pořád jsem se nedozvěděla, kdo Claire ošmatával nohu v minulém díle!!

10 20.06.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Úvodem svého komentáře srdečně děkuji KVKLI, že ještě před uzavírkou stihla knihu koupit, zařadit do fondu, vytvořit mi na ni rezervaci, a pak mi ji půjčit. Jak jsem Vám již říkala při výpůjčce u pultu, miluji Vás!

Formální stránka:
- Opět mi vadila absence obsahu - při takovémhle rozsahu knihy (nemluvě o opomíjení skutečnosti, že sama autorka knihu člení do částí a kapitol, označených názvy) by byl víc než žádoucí! Není možné ho vytvořit dodatečně a dát na stránky vydavatele v PDF??
- Neseriálová obálka - než jsem pochopila, na co se koukám, myslela jsem, že jde o nějaký portál do "upside down" ze Stranger Things. Chápu, že když není natočena 6. série, těžko se nějaký obrázek vybírá, ale pořád si myslím, že s trochou snahy by něco vybrat mohli...
- Stejně jako u předchozích dílů, lehce rušivě na mne působilo přepínání vyprávění z Ich formy (Claire) do Er formy (ostatní postavy). Ale stejně jako prve, zvykla jsem si.

Co napsat dál? Kniha je tak obsáhlá, rozvíjí se v ní tolik linek, obsahuje tolik zvratů, že stejně při psaní komentáře na něco zapomenu...

Na začátku si neodpustím malé rýpnutí - vím, že Gabaldon přiznává existenci teseraktu (viz úvod u jedné povídky v Sedmi kamenech), ale týdenní miminka se a) fakt nehihňají, b) nestrkají si předměty do úst, c) ani nefixují něčí obličej. Coby čerstvou trojnásobnou matku mě obecně věci kolem malých dětí v knihách trochu iritují, protože neodpovídají vývoji. Uznávám však, že kdybych knihu četlo mé mladší a bezdětné Já, tak bych si něčeho takového vůbec nevšimla.

A teď už k věci. Autorce musím přiznat, že své postavy nešetří a hned úvodní únos Claire byl chvílemi silná káva. (Co se stalo s Tebbem?) Ostatně hlavní hrdinka tentokrát dostala hodně naloženo - zápletka s císařským řezem a následným převozem do věznice byla dost sugestivní. Jak to tak bývá i životě obyčejných lidí, stačí málo a vše se podělá, člověk aby chodil kanály a nikomu nevysvětlí své průzračné motivy... Obzvlášť, měl-li předtím nějakého nepřítele či rivala, který jeho pohnutky interpretuje v naprosto odlišném světle...

Když jsem naťukla Malvu - u Christieových jsem už u minulého dílu čekala, co je s nimi špatně. Při čtení jsem vždy měla takový vtíravý divný pocit, a když Malva oznámila zemanovi Fraserova hřebene své těhotenství, ihned jsem si říkala, že je ta holka fakt mrcha, k tomu ještě navíc coura, a kdo jí toho sviště upletl. Podezírala jsem dokonce i jejího otce a v tomto ohledu jsem ráda, že jsem se zmýlila. Ale když se pak vrah na scéně objevil - nu, mohu jen konstatovat, že mne potěšilo, že Malva vlastně zlá nebyla a Claire měla ráda.
(Ale pořád nevím, jak se Malva dozvěděla o jizvě na Jaimeho zadku??!?)

Jak to je u Gabaldonové zvykem, v knize zodpověděla většinu nastolených otázek, kolem nichž se příběh točil. Po celou dobu čtení jsem čekala na odhalení, kdo je oním třetím mužem od francouzského zlata, a když jsem se to ke konci knihy dozvěděla, byla jsem upřímně překvapená. Toto jsem OPRAVDU nečekala. A jelikož jsem si spoilerovala další díly, tuším, že na samotné zlato ještě dojde...

Cestovatelé časem: I když bych osobně uvítala větší rozvedení Donnerovy linky, jsem ráda, že jeho příběh se uzavřel. Ovšem z jeho původní party nám tu ještě někde časoprostorem běhají další dva Indiáni. Setkáme se s nimi v dalších dílech?
Návrat Brianny a Rogera mne až tak nešokoval. Opět - protože jsem si v Sedmi kamenech studovala chronologii příběhů ze světa Cizinky, bylo mi s ohledem na uvedené letopočty jasné nejen to, že C+J neuhoří, ale i to, že někdo z rodiny se musí vrátit do budoucnosti. A jelikož v knize bylo jasně řečeno, že Jaime skrz kameny cestovat nemůže, volba byla jasná. Ale zas abych tak nemachrovala, jak jsem vše předvídala - co opravdu netuším je, jestli se MacKenziovi k rodině nakonec vrátí. Něco mi našeptává, že ano, ale co já vím, autorka ještě ságu nedopsala ;-).
Jestli Raymond z roku 1968 je tentýž, který byl v Paříži, stále odhaleno nebylo...

Dalším zajímavým motivem pro mne byla Jaimeho věštba o devíti úmrtích. Oceňuji i další pozitivní vzpomínky na Franka (tak jsem se dozvěděla, že manželé přece jen sex měli - minimálně jeden a vyvolání Briannina porodu), včetně různých narážek na Claiřiny rodiče. Ti doposud těžce stáli stranou, takže by mne zajímalo, zda tyto narážky znamenají, že se s nimi (potažmo se strýčkem Lambem) ještě setkáme?

Oceňuji i realistický pohled na dějiny - z učebnic má člověk tendenci se domnívat, že revoluce začala nějakým konkrétním datem od nuly, ale zde je hezky vylíčeno, že všem historickým mezníkům předchází náznaky, houstnutí atmosféry, anonymní zapomenuté potyčky, podezírání mezi sousedy, věci dopadající na běžného člověka...

Vynikající bylo samozřejmě odhalení toho, jak to bylo s požárem. Jakmile jsem četla o fosforu, bylo mi jasné, co bude následovat. A když se k tomu přičetla paruka a Adso, bylo vymalováno. A pak přišel prosinec a s ním Donnerova návštěva... Závěrečná kapitola v tiskárně byla nakonec luxusní třešničkou, která čtenáře dostala do kolen.

A co Stephen Bonnet? Byť byl postavami hodně démonizovaný, mně od samého počátku tak špatný nepřišel. Vždyť i to Briannino znásilnění bylo vlastně z její strany "zaviněno" dobrovolným příchodem a bylo jasné, že jí snubní prsten nedá jen tak. A vlastně na ni nijak krutý nebyl. (Nedobrovolnost celého aktu, včetně nezkušenosti hrdinky, která na jeho vnímání musela mít vliv, teď ponechávám naprosto stranou.) Ani jeho další vývoj nepoukazuje na to, že by byl nějaká zrůda, a ano, chtěl Briannu prodat do otroctví, ale na druhou stranu jí neubližoval, i když mohl... Takže jeho smrt vnímám nejen jako jistou katarzi, ale v kontextu zlých snů i jako čin milosrdenství ze strany B., která mu při probuzení z noční můry slíbila, že nedovolí, aby se mu cokoli zlého stalo...

10 20.06.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Protože liberecká knihovna na tři měsíce zavřela, podobně jako jiní knihoholici jsem si nakřečkovala zásoby knih. Mezi nimi figuruje i série o Stephanii Plumové, kterou mi doporučil Trudoš, a protože Ledový dech od Gabaldonové se mi lehce vleče (a tahat ho s sebou v kabelce do MHD se mi nechce, i když by pak mohl sloužit jako ukrytá zbraň, kdybych někoho chtěla majznout přes hlavu), sáhla jsem ve čtvrtek po prvním díle. Lehký styl autorčina pera mne rychle vtáhnul do děje, a přestože se mi včera oči zavíraly únavou, rozhodla jsem se ten zbývající počet stran do konce dočíst ještě před (hodně posunutou) večerkou. Jedním z motivů bylo i to, že z Ramireze jsem po jeho nočním telefonátu měla husinu a chtěla jsem ho dostat za mříže, než půjdu spát. Noc předtím se mi zdálo o Morellim a fakt bych nerada, aby mne "šampion" taky navštívil ve snu.

Strategie dočíst a nesnít o záporácích se vyplatila, a ač nejsem vyspinkaná do růžova (překvapivě), mohu sepsat komentář.

Pokud bych srovnávala s dalšími tituly, které mi Trudoš doporučil, a to knihami o Charley "smrtce" Davidson, tak Darynda Jonesová píše vtipněji. Na druhou stranu těch vtipů je tam tolik, že to někoho může odrazit, a vtipné jsou i scény, které by prvoplánově legrační být neměly. Evanovich je taky vtipná, ale ne až tak hrozně moc; některé hlášky či přirovnání se mi líbily, až jsem se skoro uchechtla nahlas (což se mi nestává, protože ač osoba milující humor, můj gumový obličej a konzervativní prudérnost mi zabraňují smát se v prostředcích hromadné dopravy či na lavičce v parku nahlas). Detektivní zápletka (příběh) byla mnohem propracovanější než u Daryndy, a přestože se rozuzlení dalo trochu čekat, nechybělo napětí i mráz po zádech.

Četla jsem vydání s filmovou obálkou (snímek je na ČSFD hodnocený hodně nízko) a pořád si říkala, jestli ta buchta na přebalu je nebo není Katherine Heigl, kterou znám z Chirurgů. Dnes jsem si to ověřila a je. Zrovna Katherinu si na Stephanii fakt nepředstavuju, a to nejen proto, že mi ji znechutila kamarádka, když si povzdechla, že nemá ráda herečky, kterým jsou při úsměvu vidět zuby, ale i dásně. Heiglová mi to čtení pořád kazila, bo mi neustále hopsala před můj vnitřní zrak, ale s trochou sebekázně se mi ji podařilo vymýtit.

Stephanie jako hrdinka na mne působila jako normální ženská, která má nějakou představu o sobě a svých schopnostech, ale - jak to tak bývá - naráží na realitu. Jako jo, některé momenty jsem si říkala, že je fakt nezodpovědná a praštěná po hlavě, když neustále strká hlavu do oprátky, ale chápu, že to bylo kvůli ději a aby se události trochu hýbaly.

Plumovic rodinka byla roztomile pošahaná (babička), Stephaniini přátelé sympaťáci. Sice jsem, zkažená jinou četbou, čekala, jestli do případu nebude zapleten i některý z policistů (a ideálně blízkých přátel), ale Evanovich zřejmě není tak komplikovaná jako Nesbo a jiní autoři.

Díkybohu jsem se v předstihu nestihla podívat na hereckého představitele Morelliho, protože to už bych čtení měla zkažené úplně. Takhle zapracovala vlastní fantazie a já mohu svědomitě konstatovat, že i mne by Joe dostal, a ani by se moc snažit nemusel. Sice by mne pak docela štvalo přečíst si o sobě na zdi stadionu, ale na Slovan nechodím, takže by mne to vlastně asi ani tolik neštvalo... :-)

Zpětně mne trochu mrzí, že nebylo víc jiskření mezi ústřední dvojicí, ale opět pokorně uznávám, že když spolu měli techtle jako děti, mechtle jako dospělí, pak tam byla ta srážka na chodníku a od té doby nic, tak oba potřebují trochu víc času, špičkování a kroužení kolem sebe, než zjistí, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Tedy doufám, že to zjistí, protože jinak budu - přese všechno jsem romantická duše - zklamaná.

S ohledem na rychlé odsýpání četby zvažuji, zda nejít rovnou do dvojky, ale asi si knihy budu šetřit a proložím si je opět Ledovým dechem. Koneckonců, KVKLI má otevřít až 1. září a to je ještě hodně daleko...


CITÁT (který by dnes už asi neprošel):

Fakt je, že nejsem zvyklá patřit k menšině, a připadala jsem si tam jako černoch, hledící pod sukni bělošce na předměstí Birminghamu, kde žijou odedávna samí bělostní anglosaští protestanti.

13 08.06.2019

Pokračování (a opět !!! VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY !!!):

Poněkud neuvěřitelná mi přišla vítězná setkání hrdinů nad divokými zvířaty (bizon v případě Brianny a Claire, kanec u Rogera a Jaimeho), ale což, jsou to hrdinové, tak jim to přeju, byť si myslím, že v reálu by z toho tak hladce nevyšli. Jen u setkání s hadem stále nechápu jeho účel, jestli to měla být předehra ke sblížení se tchána se zetěm, důkaz predestinace / možnosti změnit historii nebo co.

A když už jsme u tchánů, oceňuji konečně trochu lidštější přístup k Frankovi Randallovi, který mi z Mořeplavce vyšel jako totální loser a ještě navíc neřád, který svou zákonitou manželku podváděl (přestože ona mu nasadila parohy, nikdy nepřestala milovat Skota z minulosti, a co jsem z knih pochopila, sex neměli až do Frankovy smrti).

Bezkonkurenčně největším loserem Hořícího kříže je Roger MacKenzie, který tímto získává cenu za hrdinu, kterého autorka asi latentně nesnáší. Když jsem pročítala zdejší komentáře a prokousávala se knihou, říkala jsem si, proč se stále opakuje zvolání "chudák Roger"? Jestli kvůli tomu, že mu stále něco hatí svatbu s Briannou? Nebo že má k němu jeho manželka takový ambivalentní vztah (na jednu stranu ho zbožňuje a hluboce miluje, na stranu druhou se k němu v soukromí ložnice chová zvláštně)? Anebo z toho důvodu, že univerzitní profesor, jistý si svojí cenou, v minulosti zjišťuje, že mu jeho znalosti jsou naprosto k ničemu, protože v 18. století se u mužů cení jiných dovedností? A že jím Jaime trochu pohrdá? (V tomto směru mi trochu připadá, že si Gabaldon poněkud odporuje, neb Roger je popisován jako statný a silný muž, v pohodě zvládnul cestu po moři jako námořník, a ač neměl zkušenosti se setím či porážkou dobytka, jistě by zas až takový budižkničemu nebyl.) Když jsem se při čtení dostala k bitvě milicionářů s regulátory, pochopila jsem, kam asi směrovala největší čtenářská lítost vůči Rogerovi. A je mi Drozda v tomto směru taky hodně líto a od autorky mi to přijde víc než kruté. Ale coby optimista věřím, že se to k dobrému obrátí, a byť Fergusovi nový ruka nenarostla, Roger bude - doufám - rehabilitován v plném rozsahu.

V souvislosti s Rogerem se těším na další rozvíjení dějové linky Morag a jejího manžela. Něco mi říká, že by se MacKenzieovi mohli usadit na Rogerově půdě věnované guvernérem. Z dalších nitek příběhu jsem zvědavá, zda ještě dojde i na Fanny Beardsleyovou (a její dítě) nebo jsme se s ní už rozloučili. Nejprve jsem nechápala, proč je událostem na farmě věnována taková pozornost, ale jak to u Gabaldon bývá, vysvětlení se mi nakonec dostalo. Ač s Fanny asi kámošky nebudeme, docela mne její příběh zaujal.

Znovu otevřená otázka cestovatelů časem mne opět hodně nadchla a mrzí mne, že nemám přístup k předchozím dílům, abych si osvěžila, jak to bylo s tím "dědicem z Lovatu", kterého zmiňuje Geilis v Mořeplavci. Neboť explodující opál a Jemmyho schopnost slyšet kameny je naprosto jasná. Kdybych jen nebyla taková hlava děravá a pamatovala si víc! (Pokud je zde nějaký znalec série, ochotný mi připomenout či vysvětlit do SZ, oč šlo, bude mít můj velký vděk!) Taky se mi líbilo propojení Rogerova vyprávění o smrti matky s tím, co jsem se dočetla v Sedmi kamenech, doporučuji proto přečíst si i dílčí povídky od autorky k domalování některých zmínek v "hlavním" příběhu ;-).

Jak tady Gabaldonovou chválím, že vždy něco v knize nakousne a ukončí, tak v jedné věci jsem se rozuzlení nedočkala. Nemyslím tím zrovna Stephena Bonneta, který nahradil v roli superzlouna Black Jacka Randalla, protože je mi jasné, že se s touhle Nemesis Frazerových ještě potkáme, a v podstatě je mi i fuk to, kdo brousil Laoghaire, ale zajímalo by mne KDO TO SAKRA OHMATÁVAL CLAIRE NOHU, KDYŽ SPALA PO JOCASTINĚ SVATBĚ??? :-D


Citát:

"A co táta?"
"Co je s ním?"
"Ví. Je jedním z těch, kdo ví, co dělá, co myslíš?"
Ruce Claire se přestaly pohybovat, tlukot tlouku ztichl.
"Ano," řekla. "Ví."
"Je zeman? Tak tomu říkáš?"
Matka zaváhala a přemýšlela.
"Ne," pronesla nakonec. Vzala tlouk a znovu začala drtit majoránku. Vůně sušené byliny naplnila místnost jako kadidlo. "Je to muž," řekla, "a být mužem není maličkost."

8 31.05.2019