tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! SPOILERY !!!

Tak jsem se definitivně utvrdila v tom, že když mi KD nabízejí v akci vychvalované romány, které navíc samy vydaly, není to v důsledku nic moc. Pana slušňáka jsem si ale aspoň půjčila v knihovně, zatímco u Banánu jsem podlehla slevové akci 1+1 a knihu koupila spolu s Třešničkami. Zpětně hluboce lituji vyhozených peněz. Je sice fajn, že dneska může skoro kdokoli vydat knihu, ale tato na mne působila dojmem, že někdo sepsal svoje pubertální fantazie:

Hlavní hrdinka je sice hrozná nemotora, což neopomene několikrát zdůraznit, dostává se díky tomu do neuvěřitelných a rádoby komických situací, ale co čert nechce, její šéf ji posuzuje podle toho, takže coby reportérka se věnuje jen samým podřadným tématům. O jejích schopnostech však čtenář nepochybuje, přestože v knize vlastně vůbec nejsou ukázány. (Nepočítám-li tedy sebechválu, jak vždy k psaní článku přistupuje zodpovědně, protože si o tématu všechno vygoogluje.)

On prožil hrozné zklamání v lásce, uzavřel se před světem, nastolil si tvrdý režim a řád, a odmítá se citově sbližovat s kýmkoli, kromě svého banánu. Pojídání tohoto ovoce tvoří jeho jediné guilty pleasure, a i když to ve firmě každý ví, přesto si banán, uložený všem na očích v zasedačce, KOLEM DOKOLA podepisuje. (Proč si ho nepodepisuje PODÉLNĚ??) Navrch je to multimilionář a krasavec, který dle autorky trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. (No, asi si blbě pamatuji přednášky z VŠ, ale obsedantně-kompulzivní jednání se projevuje jinak.)

Jí šéf najednou nabídne super příležitost vydávat se za stážistku, infiltrovat Jeho firmu a najít tam nějaké finanční čachry. Protože Mu ještě před pohovorem sní banán, je přijata. Jsem si téměř jistá, že autorka vůbec neví, jak marketingové společnosti fungují, protože Ona ve finále žádnou stáž vlastně neabsolvuje. Místo toho, aby přičichla k profesi a firmě, dělá Jemu de facto osobní asistentku a řidiče. Aby mu ukázala, jak je nezávislá, schválně se opije na pracovním obědě s klientem (to jako vážně?!), On jí odveze a odnese domů, zaplatí za ni dlužný nájem, uklidí psí průjem a zaplní ledničku jídlem. Z toho Ona pozná, že ji On miluje a vlastně Mu na Ní záleží, i když tvrdí opak. Co na tom, že On zcela překračuje profesní meze? Nebo že Mu ani symbolicky nenabídla, že mu ty peníze zpětně zaplatí? Vždyť Ona Ho na tom pracovním obědě vlastně upozornila na to, že Jeho firma v kampani opomenula něco hrozně důležitého. Což je jediný moment, kdy Ona prokazuje aspoň nějaké znalosti od fochu.

Jeho bratr, ač Ji vůbec nezná a Ona je vůči němu v podřízeném postavení, Jí začne vyprávět o Jeho fetiši na pouzdrové sukně a o tom, jak (On) má od malička kolík v řiti, a proto je tak upjatý. Což celé vůbec nepůsobí divně, ale jakože vtipně, protože brácha si přece dobírá bráchu. (Před stážistkou, kterou zná asi dva dny, ale haha.)

Když spolu zůstanou sami v práci a dají si čínu, skončí to dechberoucím orálním sexem, který pokazí telefonát jeho ex. Ona se snaží dělat, jako že nic, další den Ho k ex veze na návštěvu a hrozně se zamiluje do její dcerky, kvůli které se On nechává vydírat a kterou zbožňuje. (Jaké překvapení, že na konci se z Nich stanou dcerčini adoptivní rodiče!)

Pak musí dojít k nezbytné zápletce, kdy On odhalí její pravou totožnost, což Ona žehlí tím, že mu ušije kapsář na ponožky. Její dárky jsou tak dojemné a láskyplné, že Jí odpustí a přichází happyend, okořeněný tím, že Jí nabídne práci (protože zatímco Mu kupovala každý den banány, On poznal, že Ona je vlastně inteligentní a ty články, co psala, jsou pod Její úroveň) a nakonec Ji požádá o ruku. Není to totiž žádná zlatokopka a od začátku Ho milovala! A pointa největší, žádné tunely se ve firmě nekonají a nekonaly! To se jen jeden moula přehlédl v účetnictví!

Přidejme k tomu pár vedlejších postav od ztřeštěné kamarádky z práce, přes zlou bývalku (co bere kokain, který si - hanba! - kupuje za Jeho peníze!) až po Jejího bratra ztroskotance, kterému On poskytne azyl u sebe v bytě.

Já vím… nechala jsem tentokrát promluvit své Zlé Já, ale takovouhle zápletku bych vymyslela ve třinácti, včetně absence bližšího vykreslení prostředí firmy, znalosti marketingu či zjednodušeného chování postav, které se neznají, ale od začátku to mezi nimi jiskří, neustále se baví dvojsmyslně a už po týdnu ví, že se milují. (A kupodivu, Ona je téměř panna, což Jeho přitahuje ještě víc!)

Aby toho nebylo málo, potvrdilo se mi, že KD opět zmršily i překlad:
s. 65: byla úplně na mol (uniklo mi, že šli do opery, myslela jsem, že se jen opila)
s. 70: člověk měl spoleh (ne „mohl se spolehnout“?)
s. 136: narovnal obraz, kterým posunul (posunul jím Její bratr, nikoli On jako podnět věty)
Ovšem top pro mne bylo použití slov „pička“ a „anděl“ v jednom souvětí, v němž se On nad NÍ a Jejími postelovými dovednostmi rozplývá.

Abych ale nebyla tak krutá. Některé slovní přestřelky opravdu JSOU vtipné, a pokud někdo - na rozdíl ode mne - dokáže u čtení vypnout hlavu, tak se i pobaví. Je to taková hodně (HODNĚ) oddychová jednohubka. Pokud ale někdo čeká trochu víc a je zvyklý alespoň na nějakou laťku, varuji, že dost pravděpodobně bude trpět, že se do čtení vůbec pustil. Jak tu padlo - klidně si to přečtěte, ale nekupujte si to. Na knize Jeho banán je za mne nejlepší obálka.

21 18.11.2020

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nebylo to vůbec špatné. Na to, že jde o "severskou detektivku", kniha neobsahovala žádný sníh, přehnanou brutalitu, pošmourné nebe či rituální masové vraždy. Hlavní hrdina je sice špičkou ve svém oboru, ale jinak v podstatě člověkem podprůměrným, a to nejen výškou, ale zejména charakterem. Bylo pro mne poněkud těžší se do něj vžít, protože mi byl nesympatický, a čekala jsem, že bude po zásluze potrestán. V tomto ohledu jsem byla zklamaná, ačkoli rozuzlení nebylo zlé. Je pravda, že nad jeho úkladnou vraždou jsem hodně přemýšlela, takže v tomto ohledu byly pro mne poslední kapitolky překvapením, ale zas taková darda to nebyla, protože jsem si říkala, že v knize je jistý lapsus (informace, jež Greve měl), který že by hrdinu netrknul? Když mi kamarádka říkala, že se na konci u knihy smála nahlas, říkala jsem si, že je asi na hlavu, že tam nic moc směšného není, ale pak jsem pochopila, že myslela zřejmě televizní debatu, v níž je popsaná rekonstrukce všech proběhnuvších vražd. Příběh, který komentátor s detektivem vyprávějí, je hoden Richarda Castlea :-).

21 03.08.2017

Přečteno po letech znovu - částečně kvůli Čtenářské výzvě, částečně kvůli manželovi, který má opět své každoroční období Pána prstenů a sjíždí všechny filmy jeden po druhém (toto období má asi tak 4 - 5x do roka, což je náročné, protože já si na rozdíl od něj děje i dialogy pamatuji :-)) a tentokrát zařadil i Hobita. Zpětně musím trochu rehabilitovat Petera Jacksona, protože vše, co do filmové adaptace vsunul, má podklad ve Společenstvu prstenu, nemohu se však ubránit tomu, že tím, že vše nacpal do Hobita, v kteréžto knize není podrobně vysvětleno, kam se Gandalf ztratil, když opustil trpaslíky, příběhu spíše uškodil a udělal z něj prequel k trilogii. Bez těchto "doplněných" dějových linií je knížka mnohem půvabnější a vůbec jí to neubírá na kráse. Přestože vypravěčův styl je podstatně lehčí než u Pána prstenů, stejně jsem byla napjatá jako struna při líčení některých dobrodružstvích Thorinovy družiny. A to jsem věděla, o čem to je! Popisy krajiny, některých úskalí, pocitů hlavních hrdinů nejsou možná propracované jako u Tolstého, stejně však před čtenářovým vnitřním zrakem malují plastické obrazy. Těm, co nečetli, doporučuji. Ti, které zaujal film, který viděli jako první, nemusí být nutně zklamáni tím, že děj je poněkud "osekanější" a v některých momentech se liší. Jediné, co mi úplně nesedí, je "pohádkovější "vzevření trpaslíků (pláštíky s kapucemi) a hravější pojetí Elfů. Jinak na svém hodnocení Tolkienova díla neměním ani hvězdu!

(SPOILER) Liane Moriarty i mne patří k sázkám na jistotu, a i když s výjimkou Alice nemám potřebu její knihy vlastnit, kdykoli vyjde něco nového, přečtu si to ráda. Jablka, která se ke mně z knihovny dostala až nyní, nebyla špatná, rozhodně bych je hodnotila jako lepší než předchozí knížku, ale tak nějak to nebylo ono… Liane volí svůj osvědčený model vyprávění, kdy na začátku nastíní zápletku, a pak se k rozuzlení střídavě pohybuje vyprávěním v přítomnosti a z minulosti, přičemž střídá pohledy různých postav a hraje si se čtenářem, který na základě nových úhlů pohledu a nových informací naprosto organicky mění názor na to, co se tedy vlastně stalo.

Kniha se opět odehrává v Austrálii, kterou sice vůbec neznám, ale autorka mi ji dokáže moc hezky přiblížit, a stejně jako jiné autorčiny tituly byla zaplněna postavami, které pokud sympatie nevzbuzují hned na začátku, jistě si čtenáře získají něčím v průběhu děje. Nejvíc jsem se asi dokázala ztotožnit s Joy, i když nemám odrostlé děti a prázdné hnízdo, možná pro některé popisované aspekty partnerského soužití. (Parafrázuji: Možná jde v manželství právě o tohle, nenechat se vytočit.) Děti mi postupně přirostly k srdci všechny a moc se mi líbilo nenápadné upozorňování na to, jak různí lidé vnímají jednu situaci různě, uchovají si na ni svoje vzpomínky, které jsou pro ně pravdivé, ale kdyby měli možnost nahlédnout do hlavy ostatním aktérům (kteroužto možnost Liane dala svým čtenářům), možná by se divili a přehodnotili své příkré soudy. Amyino oslovování Simona celým jménem bylo rozkošné a jsem si jistá, že reálný Simon Barrington si musel při čtení užívat každé písmenko.

Savannah byla… divná. Nebo pokud ne divná, tak minimálně zvláštní. Moriarty jejím prostřednictvím ukázala na kupu témat, které člověka zasáhnou, obzvlášť proto, že sám kolikrát nevidí věci, které vidět jsou, a kdyby je uviděl, možná by všechno bylo jinak. Přiznávám se, že Savannah mi k srdci jako jediná zcela nepřirostla a v knize na mě působila trochu uměle, jako jakýsi Deus ex Machina, který zamíchá s kartami, otřese světem všech Delaneyových, a pak se vytratí. Moc se mi ale líbily dílčí nenápadné narážky a střípky ukryté v průběhu celé knihy, které se pak složily do celistvého obrázku a najednou dostaly smysl. (I když tedy s tím klíčkem to bylo dost drsné.) V tomhle autorku upřímně obdivuji a říkám si, jak dlouho tyhle detaily promýšlela, zda si psala nějaké poznámky, a jak umně všechno do knihy zakomponovala, že to působilo nenásilně, ale nic nebylo navíc. Vše (tedy téměř vše), co bylo v příběhu jen okrajově nakousnuto, Liane vysvětlila a zakončila, a to včetně nebohé Polly a její žehličky.

Samotný Stan na mě působil spíše odtažitě a nepříliš sympaticky, ale když se ke konci vysvětlilo jeho chování (včetně toho, proč doopravdy nikdy nemluvil o svém otci), vzbuzoval ve mně soucit, hluboké porozumění a musela jsem obdivovat jeho sebekázeň. Škoda, že když o některých věcech nemluvíme a sami předstíráme, že nejsou, budujeme neporozumění a vytváříme problémy tam, kde by vůbec být nemusely.

Souhlasím s výtkou, že covidový konec v Jablcích být nemusel.

V knize je ukryto mnoho životních pravd a mouder, jen asi záleží na tom, v jaké fázi ji čtenář čte a co vše v sobě zachytí a co s ním rezonuje. Což je další věc, kterou musím na Liane vyzdvihnout, tohle ona skutečně umí. Když jsem u toho, po dočtení se mi o postavách z knihy zdálo a nad mnoha motivy jsem ještě přemýšlela, takže i když hned zkraje píšu, že to nebylo úplně ono, tak to vůbec nebylo špatné čtení a dost toho ve mně zůstalo, nad čím ještě budu uvažovat.

20 16.04.2024

(SPOILER) !!! SPOILERY!!!

KLADY
- Samotný nápad Prašiny. (Jen z anotace si nejde udělat obrázek o tom, o čem kniha vlastně je. Sice se dozvíme, že autor do Prahy zasadil tajuplnou čtvrť, kde nefunguje elektřina atd., ale atmosféru to zdaleka nevystihuje.) Její charakteristiky skutečně evokují Stínadla, paralel by se dalo najít docela dost.
- Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, jestli v Praze tato městská část existuje, a v během samotného čtení se vůbec nezamýšlela se nad důsledky její existence v reálném světě. (Nebylo by takové místo atraktivním cílem zahraničních turistů? Jak by to tam bylo se samosprávou? Jak to prašinské děti měly s plněním školní docházky? Co jesle, MŠ, sociální služby apod.? Copak prašinská knihovna nebyla v asociaci knihoven, že budova mohla chátrat a knihy plesnivět?) Kdyby autor pojetí městské čtvrti více a lépe uchopil, věřím, že by samotná Prašina se svými křivolakými uličkami, plynovými lampami, temnými zákoutími a zchátralými domy obývanými nepřátelsky se tvářícími postavami, mohla být samostatnou postavou v knize. Ač je její atmosféra vystižena dobře, autor dle mého názoru plně nevyužil potencionálu Prašiny a ta tak slouží především jako kulisy, v němž se příběh odehrává. Uznávám však, že kulisy velice zajímavé. Prašina jako městská čtvrť mě bavila hodně, zcela staromilsky se mi líbila myšlenka, že u nás ještě někde existuje takovéhle záhadné stínadelské místo. Komu z nás není líto, že se do skutečných Stínadel již nepodívá? Kdežto do Prašiny bychom si zajít mohli…
- Existence Prašiny ve mně vyvolávala i otázky zcela jiné, zejména poté, co se začala zvětšovat: Poradili bychom si v dlouho trvající nejistotě? Spoléhali bychom na pomoc zvenku a Jednotný integrovaný záchranný systém nebo bychom se o sebe dokázali postarat sami? Kdo z nás má doma jiné než ústřední topení, vlastní zdroje pitné vody, možnosti zpracování odpadu, ale i možnost dlouhodobě uchovávat potraviny podléhající zkáze a možnost jejich tepelné úpravy jinak než na elektrickém sporáku? Škoda, že toto vše Matocha pouze naznačuje (zvuk, který Jindra zaslechl, a který byl zřejmě výstřelem z pistole), ale tak jako na jiných místech dále v knize neřeší.
- Zajímavá postava Hanuše Nápravníka. (Paralela s Janem Tleskačem?)
- Poměrně věrné vylíčení reality, kdy děti zásadně při souboji s dospělými dostanou na zadek, nejde o žádné superhrdiny.
- Větší zapojení dívčího elementu a náznak milostné linky.

Myslím, že Prašina dobře splnila účel knihy pro děti a mládež, protože to bylo napínavé, akční, dospívající se může s postavami identifikovat. Sama se pohybuji v sociální bublině, kde se hodně čte, ale z vyprávění jiných, kteří třeba vyučují češtinu na základní škole, vím, že to jinde tak žhavé není. Pokud Prašina naláká dětské čtenáře ke čtení, jedině dobře, domnívám se (možná naivně), že četba kultivuje. Velkou výhodu oproti Foglarovi má Matocha v tom, že je současný, píše současným jazykem, o současných dětech, v knihách se objevují současné motivy. A na rozdíl od dospělého, čtenář dětský nebude tolik nad knihou hloubat, řešit délku vět nebo kulhající dialogy. Pokud navíc někdo začne přemýšlet nad tím, co napadlo i mne, tedy jak bychom obstáli, kdyby najednou nefungovala elektřina, zda bychom si dokázali poradit jen vlastními silami a prostředky, tak je to pro Matochu rozhodně další plus. V dnešní době je otázka (ne)vyčerpatelných zdrojů více než aktuální.

20 25.01.2022

(SPOILER) U Prašiny jsem měla velký problém naformulovat svoje dojmy, a proto se ke komentáři dostávám až nyní. Úvodem se musím přiznat, že když jsem se do knihy začetla, měla jsem problém ji odložit a napnutá jak kšandy četla až do konce, což mne v prvotní euforii vedlo k dost vysokému hodnocení. S odstupem se mi to ale trochu rozleželo a začala jsem být mnohem kritičtější.

!!! SPOILERY !!!

ZÁPORY
- Žádné pozvolné budování napětí, ale rovnou skok rovnýma nohama do děje a do akce, což umocňuje použití krátkých vět.
- Nechce se mi věřit, že Jindra by se tak rychle otřepal ze smrti člověka, které byl svědkem, a podobných rozporů jsem viděla víc. Kniha skutečně může působit jako počítačová hra. Hrdinové se nacházejí v neznámém a tajemném prostředí, postupně se dozvídají jen to nejnutnější, aby mohli podniknout další krok, jejich úkol je časově omezený a z mnoha život ohrožujících situací se musí zachránit jen svým důvtipem či za pomoci předmětů dostupných v nejbližším okolí. (Nutno ale podotknout, že v nejednom případě působí i vliv nevyzpytatelné náhody.)
- Poměrně jednoduchá charakteristika postav (Jindra je vlastně jen pasivně vláčen okolnostmi) a nelogičnosti v jejich chování (děti nechají kamaráda napospas osudu s tím, že se jistě dostal domů, namísto toho, aby zmáčkli dědu, vrhají se do akce s minimem informací, ačkoli mají v patách pronásledovatele, hulákají na sebe jako na lesy apod.)
- Nemám problém číst knihy, ve kterých jsou hrdiny pouze děti, a dospělí tvoří pouze figurky nutné k popostrkování hlavních aktérů. Může mě to při čtení iritovat, ale k žánru to patří. Při čtení Prašiny mne to až tolik nerušilo, spíše mě mrzelo, že autor věnoval vcelku velkou pozornost záporným dospělákům, aniž by ale do děje vložil alespoň jednu ryze kladnou dospělou postavu.
- Na to, že je knížka hodně vychvalovaná, pro mne obsahuje hodně nedotažeností, což by asi u takto vychvalovaného titulu být nemělo. (Myslím, že by většinu dokázal vychytat šikovný betačtenář.)

Škoda, že Matocha některé věci nerozvedl mnohem víc, po dočtení zůstalo ještě dost otázek nezodpovězeno. Kdo využívá žluté cesty Prašinou a co znamená značení pomocí strašáků na střechách? Kdo byla ta pomatená stařenka s mateřským znaménkem? Má něco společného s Nápravníkem? Podaří se urovnat vztahy se zrádcem Tondou? (To mně vlastně ani tolik nezajímá stejně jako celý Tonda…) A co se s Prašinou bude dít dál poté, co stroj přestal fungovat? (To se, předpokládám, čtenář dozví v pokračování.)

Po dočtení se nemohu vyhnout nutkavé otázce, proč se Prašina rozšiřovala? Pokud po zastavení stroje zcela zmizela, neměla by se spolu se selháváním stroje spíše zmenšovat??!

20 25.01.2022

(SPOILER) Veřejně a vřele děkuji alekis za doporučení!

!!! POZOR, LEHKÉ SPOILERY !!!

Od Sandry Brown jsem nic nečetla, nebo si toho nejsem vědoma. Po výměně knižních tipů, a poté, co se ukázalo, že kniha je v knihovně k zapůjčení, jsem se do ní pustila, a po přečtení musím říct, že se mi líbila, a to moc. Jistě, zpětně bych dokázala najít nějaké vady na kráse, ale upřímně prohlašuji, že takhle dobře jsem si dlouho nepočetla. Ze začátku jsem čekala úplně jiný příběh: když došlo na rozhovor Dawsona s nadřízenou, čekala jsem - s ohledem na nálepku "četby pro ženy", že hlavní aktérkou bude Harriet. Stačila jedna zmínka o propadlém břichu, pár narážek na Harrietinu váhu, a měla jsem před sebou mysogyna a tupce, přesvědčeného o své důležitosti, jako byl ten novinář v letadle ze Smrtonosné pasti 2. Poněkud mne proto hned z následující kapitoly překvapilo, že hrdinou je opravdu ten Dawson Scott :-). Následně jsem očekávala, že příběh se bude točit kolem soudního procesu se Strongem, kterému ale překvapivě tolik prostoru věnováno nebylo, a vše se posunulo úplně jiným směrem. I když i na toho Stronga nakonec v závěru došlo.

Příběh měl pro mne všechno to, co se mi líbí na amerických kriminálkách: dávný a nedořešený případ, americký justiční systém, rozervaný hlavní (a sexy) hrdina, sympatická jižanská dáma s pohnutou minulostí, děsivý padouch, stárnoucí agent FBI se silně vyvinutou profesní ctí, který chce dořešit nedořešený případ své osobní kariéry, dvojice teroristů, po nichž se zdánlivě slehla zem, ale kteří ohrožují všechny západní hodnoty, erotické pnutí mezi hlavními hrdiny, gradující napětí (kdo sakra opravil ten míč??!), jehož dávka byla namíchána tak akorát, čím dál dramatičtější stíhání padoucha, stín reportáže, která by reportérovi mohla vynést Pulitzera, hned několik dějových zvratů, Headleyho zášť, ... Jediné, co mi nesedělo, a soudě podle komentářů níže jsem asi jediná, bylo prokládání deníkovými zápisky. Osobně bych, při snaze osvětlit věci z minulosti, poskytovat čtenáři vodítka či ho naopak různými narážkami mást, volila spíše retrospektivní vyprávění či kapitoly vracející se v čase, ale vlastně by to (= můj názor) v knize vůbec být nemuselo. Naopak, v případě Flory mne to pouze mátlo a kazilo mi to dojem, který jsem si na ni udělala. Na jednu stranu věrná stoupenkyně Carla, která se nechává půjčovat jiným chlapům, je účastna chladnokrevných vražd nevinných, účastní se bombových útoků a střílí do lidí, a k tomu neustále plačící žena, která se upíná na svoje jediné dítě...

Sexuální scény mi nikterak explicitní nepřišly, naopak oceňuji, že autorka jimi docela šetřila (byť ta přitažlivost mezi Amelií a Dawsonem ze začátku byla trochu násilná - asi bych hned nešílela z týpka, který si mne potají fotí s dětmi na pláži), a když už nakonec k něčemu došlo, volila takové výrazové prostředky, které mne neznechutily. Většinou se autoři zmítají mezi dvěma extrémy, buď čtenáři naservírují všechno se vším všudy, anebo naopak mlží a pohybují se na poli jinotajů. Sandře Brown se podařilo jít tou první cestou, ale vkusně. Zároveň bych kvůli přítomnosti milostné linky knihu automaticky neřadila pod "červenou knihovnu", toto hezky vystihla alekis v komentáři ke knize "Alibi".

Po celou dobu čtení jsem si říkala, že je to dobré, hodně dobré, ale že bych tomu dala tak 4 hvězdičky, "něco" mi tam "chybělo". Pak ovšem SB odpálila bombu, kterou jsem tedy vůbec nečekala. Jak jsem si užívala samotné čtení, nezamýšlela jsem se nad kombinatorikou, takže to pro mne bylo opravdu překvapení, a kdybych už u čtení neseděla na gauči, tak bych si z toho sedla na zadek. Proto těch jasných pět hvězd. Trochu se bojím, že až sáhnu po dalších knihách autorky, nebudou už tak dobré, Reportér mne opravdu dostal.

20 14.01.2021

!!! POZOR SPOILERY !!!

U Elle Kennedy se mi osvědčilo, že je lepší si její knížky proložit pauzami, protože pak nemá člověk tendenci soustředit se na opakující se motivy, slovní obraty a rýpalsky v nich nehledá klišé. Délka fronty rezervací byla tentokrát dlouhá, a i knihovny byly v karanténě, takže jsem se Risku dočkala až nyní. A jeho čtení jsem si velmi užila.

Předně musím pochválit výběr obálek. Byť ta u Lovu mi víc odpovídala charakteru hlavní hrdinky (zvolená bruneta se mi na Brennu moc nelíbí a zas tak sexy mi nepřijde, postavu si představuji jinak), oceňuji, že si vydavatel dal tu práci a sladil obálky s popisovanou podobou hlavní hrdinky. (Zde včetně detailu rudé rtěnky.) To, že k vydávaným autorům přistupuje s nějakou péčí, ve mně vyvolává naději v lepší zítřky. Když to srovnám s katastrofálně kýčovitými obálkami Lisy Kleypas, měla EK u Baronetu fakt štěstí.
Kvituji taky tloušťku knížky, v tomto případě mi vůbec nepřišlo, že by obsahovala nějaká hluchá místa, takže coby čtenář, který "je na tlusté", jsem byla spokojená.

„(…) Myslím si, že jsi kus, a vím, že si myslíš, že jsem já kus-„
„Já si myslím, že si ty myslíš, že jsi kus,“ přeruší mne a odfrkne si.
„Já si to nemyslím. Já to vím. A všiml jsem si, jak si mě prohlížíš, takže…“

Samotný příběh je vlastně to samé v bledě modrém. Nesnáší se, ale je mezi nimi chemie. (Mimochodem: Další omyl, na nějž jsem narazila, a který vede dospívající děvčata k mylným závěrům. Pokud berete HA, žádnou chemii neucítíte. To až když antikoncepci vysadíte... Ale to je jen takové rýpnutí člověka, co to zažil.) EK to bledě modré a otřepané umí ale napsat tak vtipně, že všechny opakující se scénáře jí člověk - výměnou za porci vtipné zábavy a odlehčení - odpustí. Čtenář od začátku ví, že ti dva spolu skončí, ale moc ho baví číst si o jejich eskapádách a kochat se jejich slovními přestřelkami. Nemluvě o tom, když konečně dojde na erotiku. (Tentokrát autorka sexem šetřila a vůbec to nebylo na škodu, ba naopak s ohledem na průběh intimního sbližování to mělo mnohem větší sílu.)

Kniha je sice opět plná krásných, bohatých a úspěšných, přičemž nesmí chybět obligátní mysogyn nebo vypatlaná týmovka. (Kam jsem to chodila na školu! Mně do trojky nikdo nepozval!) "Nezklamalo" mne ani opětovné nadužívání "abysme", a tentokrát se hojně vyskytovalo sloveso "vyklenout", ale pro tu míru pobavení jsem to ochotná autorce odpustit a zavřít obě oči. I když nevím, zda lidé běžně mezi sebou hází tak uvolněné sexuální narážky (nejen) na orální sex, a nechybělo ani chytání se za rozkrok, ale díkybohu to bylo až poté, co už spolu něco měli.

S ohledem na to, že znám předchozí sérii a četla jsem Risk, jsem se orientovala v postavách, jen odkazů na Off-Campus (kromě občasných zmínek o Garretovi) výrazně ubylo. Neznalost ostatních knížek při čtení nevadí, ale jejich znalost je výhodou pro pochopení některých narážek, které díky tomu víc vyniknou. Stejně jako ostatní jsem se velmi bavila u Hollise a Rupi, a i když mi ta holka, upřímně, přišla jako dost velký magor, telefonát o přezdívkách si mne naprosto získal (Koťátko!).

Oproti tomu u Hazel jsem čekala větší míru zlovolnosti, tady mne autorka poněkud zklamala. Vůbec to vykreslení vedlejších postav je lehce šablonovité, i ta zápletka sporu mezi trenéry se dala docela dobře vydedukovat, ale jak jsem psala, vše autorce odpuštěno.

CITÁT: Moc ráda bych strávila jeden den v Hollisově mozku. Ale jednom jeden. Kdybych tam zůstala dýl, nejspíš bych skončila uvězněná ve světě na druhé straně.

Skvělé bylo setkání v baru, kdy Brenna chtěla prchnout a Jake si její zoufalý výraz vyložil úplně jinak. Jen Supra mi bylo trochu líto :-). Vtipná byla i poznámka trenéra, proč se Hunter radši nevyspal s Connelyho holkou. Trochu mne ale mrzelo nejen to, že Summer se tentokrát ocitla nikoli na druhé, ale spíše třetí koleji a v knize byla spíše v pozadí, ale i skutečnost, jak rychle se Kennedy vypořádala s postavou Erika. Přiznávám ovšem, že Brennin stín na minulosti jsem vůbec nečekala. Při rozhovoru s jejím otcem v závěru knihy jsem cítila velmi silné pohnutí. (Přiznání, proč se k ní choval tak odtažitě.) Trenér Jensen se touhle knihou zařadil mezi velké sympaťáky celé série a zajímalo by mne, zda autorka věnuje v budoucnu nějaký příběh i jemu?

Z knihy bylo opravdu hodně znát, že si Elle psaní užívala. To nadšení se promítlo do stránek Risku a odsud proniklo i ke čtenářům. Příběh hokejových Monteků a Kapuletů sice byl předvídatelný (i včetně toho, že to nějak musel podělat hlavní hrdina, aby došlo k potřebnému konfliktu, než ti dva navždy skončí spolu), ale ta omáčka okolo, sestavená z dialogů vedlejších postav, nejrůznějších situací, scének a narážek, byla naprosto parádní. I já jsem jsem se skvěle bavila u "bublinového zadku". Z mého pohledu scénu naprosto nečekaně zabila a geniálně korunovala hláška trénera Pedersena.

Přestože se některá schémata opakovala (já prostě pořád nevěřím těm zástupům Kenů a Barbie na Briaru, svěřeneckým fondům a bytem s televizemi přes celou stěnu, nemluvě o tom, že lidé z Harvardu jsou tady ti zlí), navzdory všem abysme a vyklenování, jsem se u čtení opravdu bavila a mezi knihami EK řadím tuhle mezi ty dobře hodnocené. I toho hokeje tady bylo nějak víc :-). Za měsíc si už asi budu pamatovat jen hrubou kostru příběhu, ale ono to nevadí a při opětovném čtení si člověk zase spoustu věcí vychutná a znovuvybaví.

Něco mi říká, že další díl by mohl být o Hunterovi?

20 27.05.2020

(SPOILER) !!!! SPOILER !!!!

Nepovažuju se za radikální feministku. Nevěřím, že muži jsou zplozenci pekel a že bychom je měly vyštípat ze společnosti - podle mě muži mají spoustu dobrého, co světu nabídnout. V první řadě mají parádní penisy.

!!! POZOR SPOILERY !!!

Nevím, nevím, jestli se EK vypsala nebo mně se snížila laťka, protože jsem přijala pravidla její hry (hokejisti jsou top mužské části populace a vybavení jejich nového stadionu by jinde zaplatilo stavbu tří domovů důchodců, ale hlavně: všichni jsou sexy, krásní, inteligentní a nabušení), jestli to bylo přítomností mého oblíbence Deana či tím, že autorka tentokrát zvolila jiný scénář, ale líbilo se mi to. Hodně. A bavila jsem se. Moc.

„Dicky! Proč jsi mu šel po koulích? Potřebujeme je na tvoje budoucí neteře a synovce!“
„Neteře a synovce, jako že množný číslo? Kolik dětí si s ním chceš udělat?
„Hodně!“
„Nesmíš otěhotnět dřív než ve třiceti. Nejsem připravenej být strejda.“

Skladba příběhu je tentokrát jinde - ač čtenář tuší, že Summer a Fitz (kdo to jen v komentáři u předchozí série tipoval, že na řadě bude jeho příběh?) k sobě patří, ti dva - ale hlavně ON - dělají všechno pro to, aby namlouvací fázi prodloužili na maximum. V knížce výrazně ubylo sexu, což vůbec nevnímám na škodu, naopak - pasáže, než na to hrdinové vlítnou bývají v tomto typu čtiva nejlepší. Taková ta postupná gradace napětí mezi těmi dvěma... a v tomto případě pak i všelijaká drobná či velká nedorozumění a vnitřní nejistoty, které vše natahují a protahují, než dojde na TO.

„Mám trojky, to je průměr.“
„To není průměr.“
„Hmmm, a ty víš, jaká je průměrná velikost prsou, protože…? To ses osobně poptal všech žen na světě?“
„Ne, ale na internetu existuje taková věc, Summer. Říká se jí porno. Už jsi o tom někdy slyšela?“

Líbí se mi provázanost jednotlivých autorčiných knih (zmínky o dalších postavách, vysvětlení toho, jak to bylo s požárem sesterstva), a i když tentokrát taky došlo na fantazie s olizováním, výrazně ubylo „abysme“ a „vnitřních stehen“ (ačkoli minimálně v jednom případě se objevily „vnitřní svaly“). Autorka taky hezky uzavírá naťuknutá témata - kupř. úvod s děvčaty z Kappy Bety Nu by člověk bral jen jako zahájení Summeřiných trablů s bydlením a předehru k bydlení s hokejisty, čtenář se pak ale nakonec setká s Daphne Kettlemanovou, čímž i Kappa dostane pomyslnou třešničku na dortu. Anebo přízvuk protivného poradce Richmonda, ze kterého se nakonec vyklube… nebudu prozrazovat ;-). Ostatně i s Kamalem se to vyřešilo, byť musím říct, že tahle postava byla od začátku prezentovaná tak nesympaticky, že tomu jejímu obratu na konci jsem až tak nevěřila. Ale jo, je to „červená knihovna“ a určitá zjednodušení oproti skutečnému životu jsou zde v toleranci. A navíc: konflikt s Kamalem pomohl Fitzovi konečně si uvědomit, že Summer ho vytáhla z ulity.

„Byl to strašný trapas.“ Povím jí o všem, co se dneska ráno přihodilo, a nezatajím ani velké finále: to, že ze mě před třemi vysokoškoláky v boxerkách spadl ručník.
Našpulí rty. „Právě jsi popsala úvodní scénu pornofilmu, takže předpokládám, že jsi ho pak všem vyhonila?“

Jako vždy u Kennedy, děvčata si neberou servítky - v rozhovorech mezi sebou, s chlapy, ale i v sexu. Tenhle motiv ostatně zazněl i v ostatních knihách: I ženy mají právo užívat si sexu, aniž by je kdokoli považoval za běhny. Stejně tak jako v sérii Off-Campus, ani tady nechyběla linka nějakého strašáka, co může mladé lidi postihnout, tentokrát variace na kauzu Me Too a sexuální obtěžování ze strany autorit. Kromě toho, Fitzův osobní příběh byl dalším takovým podprahovým působením na snahu o zdravé mezilidské vztahy.
Jen na okraj, to s tou seminárkou, Summer, bylo ještě takové kafíčko. Holka, bych Ti mohla vyprávět, co jsem zažila já kvůli jednomu ANONYMNÍMU hodnocení výuky…

„Ty jsi tím klukem snad posedlá. Je to arogantní blb, Summer.“
„Je ale sexy.“
„Arogantní blbové bývají sexy. Proto se z nich taky stávají arogantní blbové.“

Trochu bych čekala, že další díl se bude věnovat Hunterovi, ale s ohledem na bonus v podobě kapitoly z další knihy je mi jasné, že dvojici bude tvořit někdo zcela jiný. Což mě trochu mrzí, protože by mne zajímalo, jak se ta žárlivost a raněné ego vyvine, než Hunter potká tu pravou (a kdo to bude?). A zdá se mi, že Hollisův motiv (společná noc s Brennou) jako jediný zůstal neuzavřený.

Na knize oceňuji i dobrý překlad a vychytané chybky (našla jsem - náhodou - asi jen jeden překlep), a tak mám největší výhrady opravdu jen k životnímu stylu amerických vysokoškoláků (my teda kokain běžně na pařbách neměli, maximálně čůčo a někdo přinesl trávu, ale chápu, že taky nikdo z nás neměl svěřenecký fond a pět křestních jmen) a k jedné z popkulturních hlášek. Já si teda myslím, že je to spíše z filmu 300: Bitva u Thermopyl:

„Tohle je Briar!“ zařve, jako by přehrával scénu z Gladiátora.

Proč se nám to pořád děje?
„Proč se nám to pořád děje?“ vykřikne Summer nešťastně.

20 08.01.2020

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Ani se mi nechce věřit, že poprvé jsem tuhle knihu četla před skoro 10 lety... Ač si hlavní dějovou linii pamatuji slušně, vypadlo mi hodně detailů a vedlejších postav. Ty se sice v knize moc dlouho neohřály, a i když v podstatě dělaly křoví hlavním hrdinům, čtenáře pobavily, poděsily i napínaly.

Když jsem to četla prve, rajcoval mne Kirmizi, a i tu zálibu v rudém jsem byla ochotná mu odpustit. Ovšem do okamžiku, než mu příchodem k bráně Irkally pořádně hráblo. Pak už jeho obraz v mém romantickém srdéčku nebyl, co býval. A v hlavě mi utkvělo především to, že mu na konci vytekly oči. (Což, to asi uzná každý, chlapovi na atraktivitě nepřidá.) Protože jsem si tohle všechno pamatovala, tentokrát jsem své ženské sympatie přesunula na Stěpana. Odpustila jsem mu i kozácký kokrhel a úpravu vousů i proto, že vím, že ještě v příběhu svoji roli Báthoryho bety sehraje. Jen jsem teď jukla do komentáře k Hradbě západu a přečetla si, že to má být poslední díl. To jako vážně??!

Druhý díl: Když jsem to tehdá četla, nevybavuji si, že by mne napadl příměr s Indianou Jonesem, nebo jsem naň zapomněla. Ale fakt je, že ty kulisy i příběh tomu lehce nahrávají, jen náckové chybí. Hrdiny však pronásleduje obdoba Tolienovské Devítky, byť o čtyři čísla nižší, a abych nelhala, tak vlastně jen Druhý z Pěti. (Ovšem pozitivem pro fanoušky magických záporáků je, že i když na konci zařve, číslo Pět žije). Příběh kopíruje "klasickou fantasy linii" - hrdinové někam putují, jdou a jdou, až dojdou k cíli. Báthory tentokrát dostal jako spoluhráče nejen zmíněného Kuzguna, ale hlavně Čelebiho, a celá trojice postupně odhazuje některé z předsudků křesťansko-muslimského světa. V tomto ohledu jsem tedy na rozdíl od jiných kapitánovi nezazlívala, že tentokrát zbraň nejednou otočil proti těm, kteří by vlastně měli být jeho spojenci. Ono i v reálném životě nic není černobílé.

Prostředí, kde se příběh odehrával, mi bylo blízké i nedávným čtením Angeliky (ach Kandie, Kandie), a napodruhé jsem se i víc orientovala v tureckých hodnostech, použitých pojmech a všem tom, co je vzadu v knize vysvětleno. (Miluji knihy s poznámkami a vysvětlivkami! O látkových záložkách nemluvě!) Trochu mne překvapili „hašhašíni“ - mám spíše uchopený pojem asasíni…

Červený Mustafa na mne při druhém čtení tak tajemně a démonicky nepůsobil - sice měl své schopnosti, ale po celou dobu byl takovým dřímajícím lvem, který se až na konci projevil jako velice krvelačná šelma. Protože po celou dobu hrál roli číhajícího zla, jeho konec mi z autorovy strany přišel odbytý. Více jsem ovšem želela postav vedlejších, kteří tvoří jen kulisy pro ostatní. Kupříkladu Selim byl napsán jako vyložený klaďas a už tenkrát mi vadil jeho skon a připadal mi velmi nespravedlivý, i když jen Červenák vyvážil jakousi katarzí v popisu místa, kam po smrti dorazil. Eusebius či Bannister měly jako postavy obrovský potenciál, mrzí mne, že aspoň s tím druhým si Ďuro víc nevyhrál, ale podobně jako Sapkowski, nakonec je poslal z kola ven. Čirin jako romantický prvek fungovala jen částečně - neustále narážky na společné milování s Kuzgunem mě trochu obtěžovaly (ne, nebylo to ze žárlivosti!) a její smrt byla vyloženě zbytečná. Coby čtenářku mne trochu mrzí, že Červenák ty ženské postavy neumí líp...

Ale abych jen neremcala - autor má vyhrazené čestné místo v mé knihovně, a to z mnoha důvodů. Nejen, že se mi líbí jeho příběhy a postavy, ale tentokrát jsem si vyloženě užívala jazyk, jakým píše. (Čím dál víc mne láká dát si ho ve slovenštině...) Naprosto parádně umí pár větami načrtnout prostředí takovým způsobem, že se před čtenářovým vnitřním zrakem plasticky a v barvách doslova zhmotní. Kdyby Červenák ubral na popisech trávení, vyměšování, zvracení a obligátní brutalitě (bojové a mordovací scény popisuje bez jakýchkoli příkras a úhybných manévrů, takže čtenář má i tyto naservírované se vším všudy realisticky), věřím, že by si k němu našlo cestu mnohem více čtenářů a kritici by ho řadili mezi top historických románů. Červenákovy popisy přímo volají po vizuálním uchopení s nějakou dechberoucí epickou muzikou.

V čem je ovšem Ďuro nepřekonatelný jsou jeho úvodní věty a věty, kterými uzavírá kapitoly či jejich části, ať jde o nějaký výrok hrdinů nebo jen popis situace. Kupříkladu jen obraz toho, jak se na vlnách houpají a pomalu klesají ke dnu Čelebiho zápisky, měl v sobě velkou sílu... A takových momentů je tam hodně. Dokáže vždy čtenáři zasadit nečekaný úder, který až vezme dech.


"Přemýšlej, čeribaši. Kdyby šlo o zlato, potřeboval bych na jeho odvoz karavanu, velbloudy, vozy, otroky... to, co mám na sultánův příkaz najít, snadno odnese jeden jediný muž."
(...) Čeribašiho tvář zastřel stín. Jen se mu to zdálo, nebo se vezír právě podřekl a vyzradil mu svůj tajný plán?
Když konečně najdou onen "poklad", z pouštního chrámu odejde živý jen jeden muž.

"Vzdát se?" Prošedivělý zabiják se tiše zasmál. "Vůbec mě neznáš, derviši. A nerozhoduj o mém životě, dokud neznáme vítěznou stranu. Kromě toho..."
"Co?"
"Jsi dobrý společník. Možná budu chtít, abys vedle mě kráčel po dlažbě z lebek."

"Záleží na tom, jak jim evliya celý příběh naservíruje. Není to tak, Čelebi? Uvěří všemu, co jim nabulíkuješ."
"Řeknu sultánovi pravdu."
Báthory a Kuzgun na derviše pohlédli, jako by se lekli, že mu slunce spálilo mozek. Čelebimu zacukaly koutky úst.
"Jen," dodal potměšile, "zlehka upravím některé detaily."

20 29.10.2019

!!! POZOR SPOILERY !!!

Dočetla jsem dneska ráno a i když dojmy pomalu slábnou, musím říct, že tahle kniha od Liane Moriarty mne dostala. Určitě víc než Sedmilhářky (kdybych neviděla seriál, do knihy bych se těžko vpravovala, už jen kvůli orientaci ve skladbě kapitol - kdo zrovna mluví, zda v minulosti či přítomnosti) a asi i víc než Alice, kterou jsem zatím měla jako top. Opakovaly se v ní sice podobné motivy (např. touha po dítěti), ale výrazněji mne to při čtení nerušilo.

Kompozice vyprávění příběhu je opět stejná, jako i u ostatních knih - lineárně vedle sebe běží dvě dějové linky, ta z přítomnosti a ta z minulosti, takže čtenář se teprve postupně dozvídá, co se vlastně stalo a proč se postavy v současnosti chovají tak, jak se chovají. Moriarty má dar si mistrně hrát s domněnkami čtenáře, který má od počátku domýšlivou snahu se zorientovat a domyslet si, co se stalo, takže nejprve si říká: co si to provedly Erika s Clementine? Potom: snad se Sam nevyspal s Tiffany... nebo Clementine s Videm? A čím hlouběji se do knihy noří, čím víc je vycukaný z toho, co se sakra na tom grilování stalo?! Z určitých náznaků si začne domýšlet: že se něco stalo některému z dětí? A děsivá jistota začne sílit, když si uvědomí, že o Ruby se v knize už nějakou chvíli nemluvilo... Tenhle moment mi došel, když jsem nemohla v noci usnout, a skorem se mi jako matce dvou dětí udělalo špatně. Protože vím, že Moriarty se s tím někdy nepáře, polil mne studený pot a říkala jsem si: Ne, to snad ne, že by Ruby umřela?? A ihned jsem pracně uklidňovala sama, že v kapitolách z přítomnosti bylo řečeno, že Clementinina matka dceři hlídala OBĚ děti, nebo že když se Clementine připravovala na konkurz, jedna z kolegyň do ní ryla, jestli je Sam připraven vozit HOLKY do školy. Trochu jsem se vydýchala, ale i tak mi nebylo dobře z pomyšlení na tom, že by v knize mělo dojít ke smrti dítěte.

Šílené výčitky trápí v knize vícero postav - v určité míře se s nimi potýká každý. Figury ve hře jsou vykresleny opět velmi čtivě a (s výjimkou Eriky, ale u té to asi byl účel) i sympaticky. Koneckonců i Oliver, který zprvu působil jako největší suchar, se nakonec ukázal jako ryze kladný hrdina. Muži jsou opět k sežrání (opakuji: Pokud Moriarty zrcadlí realitu, asi se rozvedu a půjdu si najít Australana) a jediný, s kým jsem se úplně nemohla ztotožnit, byla Erika. Což ovšem nebyla zcela její chyba, ale spíše mé životní zkušenosti. Nicméně snad každá žen v mém okolí má nějaký dysfunkční přátelský vztah s nějakou kamarádkou, která jí toho vlastně moc nedává, v podstatě ji spíše štve, ale stejně ten vztah obě udržují...

Na tomto románu oceňuji to, že na rozdíl třeba od Hypnotizérky, při jejímž čtení jsem taky byla napnutá jak kšandy chlapíka visícího na větvi stromu nad propastí, byly naťuknuté motivy do jednoho vyřešeny. Nejen, že zdárně došlo k ukončení tématu "příprava na konkurz", ale zodpovězeny byly i otázky proč se trápila Dakota a proč roztrhala knížku, proč Holly začala zlobit či co se stalo Harrymu. Dokonce jsem dostala odpověď i na to, nač jsem se vlastně neptala, a co mi bylo vsunuto podprahově - kam se Clementine se Samem ztrácely v domě věci nebo spojitost s tragédií v lunaparku s Harryho osobní historií (to už působilo trochu překombinovaně, ale účelově to postavilo nerudného souseda do sympatického světla a vyvolalo lítost čtenáře).

V neposlední řadě oceňuji práci autorky s jazykem (který vyniká díky hodně dobrému překladu - ani jednou jsem nenarazila na nějaké rušivé místo, i občasné použití pojmů a slovních spojení v angličtině - kvůli absenci českého ekvivalentu - nerušilo). Namátkou třeba dva příměry týkající se deště:

Vlhký vzduch ho fackoval jako naštvaná ženská.
Lidé chodili přikrčení, jako by se snažili podlézt oblohu.

Teprve u téhle knihy (a že mi to trvalo!) mi došlo, že Moriarty ve svých knížkách vždy skrytě upozorňuje na nějaké palčivé téma. V Manželově tajemství na smrt dítěte, v Sedmilhářkách na domácí násilí, v Zamilované hypnotizérce na to, že lidem může z velkého citu hodně hrábnout, ... Tady to bylo o tom, že i malá nepozornost stačí, aby se stalo něco fatálního. Při čtení jsem byla naprosto paralyzovaná, jestli to skončí dobře, a když jsem se s úlevou dozvěděla, že Ruby byla zachráněna a zůstala bez následků, spadl mi ze srdce obrovský balvan, takže tentokrát jsem neurotickou pozornost zaměřila na manželství Sama a Clementine. Na 60 % jsem si byla jistá, že krizi neustojí, i když jsem tentokrát autorku prosila, aby to rozvodem nekončilo. A kdyby Erika nakonec ještě počala přirozenou cestou, byl by to už úplný happy end a já si šla dát limonádu.

Moriarty také umí velmi umně skrýt do děje nejrůznější pravdy - tentokrát mne zasáhly ty, které se týkaly manželství Clementine a Sama:

(...) a najednou ji napadla strašlivá myšlenka, že možná podvědomě uvěřila tomu, že Sam nic necítí, když nebrečí, nebo že necítí tolik, neprožívá věci tak intenzivně a do hloubky jako ona. Vždycky se zajímala pouze o to, jak jeho činy působí na její pocity, jako by jeho úkolem bylo dělat všechno jen pro ni a kvůli ní a starat se jedině o to, s jakými to ona přijme pocity, jako kdyby muži byli nějaký produkt nebo služba a ona si konečně vybrala tu správnou značku, která funguje tak, jak má.

(…) Promiň mi, že když jsme poprvé čelili krizi, vyplulo na povrch všechno, co bylo na našem manželství špatně, místo všeho, co je na něm dobré. Promiň mi, že jsme se obrátili proti sobě místo jeden na druhého.

20 06.06.2018

Včera dočteno. Knihu mi tchán předával ve středu s tím, že by ji tchyně potřebovala vrátit do konce příštího týdne, protože jí slíbila kolegyni na dovolenou. S ohledem na to, že jsem zase doma s nemocnými dětmi, prohlásila jsem ji, že do pátku mám přečteno. "Do toho příštího myslíš," smála se. - "Ne, do toho tenhle tejden," upřesnila jsem já :-).

Souhlasím s hodnocením, je to typická Hartlovina. Oproti prvotině je vidět posun v tom, že se autor víc "vykecává", kniha je výrazně košatější a delší než Šampon, Prvok, Tečka a Karel. U jiných Hartlových knih mi to trochu vadí, protože na uzavřeném prostoru rozehraje tolik motivů, že by to jiným autorům vystačilo na pentalogii, ale on to všechno zhustí do jedné knihy. Tady mi to nevadilo, i když těch skoro 450 stran popisuje dění v průběhu jen jednoho týdne - možná to bylo dané návratem do světa Šampona a spol., kterážto kniha se mi od PH líbí nejvíc.

Nemohu říct, že bych se identifikovala jen s jednou z "Gazel", ale v každé jsem našla nějaký střípek toho, co řeším buď já nebo moje kamarádky. Knížka je pro mě tak trochu generační výpovědí, zajímalo by mne, zda by stejné momenty na mě měly tentýž účinek při čtení třeba za 30 let, a jak příběh vnímají holky třeba o 10 let mladší než já. (Sama jsem téměř ve věku hlavních hrdinek.) Na tomto místě si dovoluji položit otázku: "Co Vy? Zavolali byste na to číslo, jak bylo nabízeno v závěru knihy?"

Dokážu si představit, že se k postavám Hartl vrátí třeba za 10 let a předloží nám další generační výpověď. Bude kniha taky zfilmovaná a Gazely budou hrát tytéž herečky jako v adaptaci Šampona a spol.?

Pokud někdo neřeší vyloženě podobné životní věci jako hlavní hrdinky, knížka pro něj bude milou oddechovkou. Líbí se mi Hartlův laskavý styl, v knize není žádný vyložený haj.l nebo sv.ně, hlavní postavy se k sobě chovají laskavě a neubližují si, čtenář z četby neodejde vnitřně rozložený. Pokud naopak řeší některé podobné situace a rekapituluje, zda svůj život skutečně žije nebo přežívá, pak mu knížka navzdory lehkému peru možná nabídne podněty k zamyšlení. (Jen nevěřím, že sama o sobě ho ke změně přiměje, na to je spousta věcí neuzavřených.) Každopádně ze současných autorů je pro mě Patrik Hartl vždy (a většinou jen s malými výhradami) sázkou na jistotu.

Ananas!

19 03.02.2024

(SPOILER) Nemám ráda psaní komentářů s delším časovým odstupem od přečtení knihy, protože dojmy vyblednout a většina myšlenek, které jsem chtěla zachytit, se rozuteče. Ke knize jsem se dostala po jednom rozhovoru v práci a řekla si, že když už jsem neviděla film s Borisem Rösnerem, mohla bych si přečíst knihu. Pokud bych titul měla hodnotit jako knihu erotickou, a navíc optikou dnešní, značně uvolněnější a otevřenější doby, tak by neobstál. Líbila se mi ovšem sonda do tehdejšího života, úvahy, které knihou prostupují, byly neskutečně hluboké, a dilemata, jež prožívali hlavní aktéři, řeší mnoho lidí i dnes. Je důležitější duchovní vztah nebo tělesno nebo spojení obojího? Lze vůbec prožít plnohodnotný partnerský vztah, je-li založen jen na vzájemných sympatiích a podobnosti, ale chybí v něm tělesná složka? Z informací, které jsem o Milenci Lady Chatterleyové měla, jsem si mylně myslela, že hajný bude nějaká "lopata" se zvířecím chtíčem, a překvapilo mě, že to byl úplně normální mužský se svými touhami. Pro Connie tedy naplněním a spojením duchovního i tělesného - osobně ten otevřený konec nevnímám depresivně, a to i když si vlastně nedokážu představit, jak by takovýto pár mohl ustát společnost, v níž by musel žít, ale jako nadějeplný a se světýlkem na konci. Za cenný považuji doslov Martina Hilského, po jehož přečtení se obdivuji autorově odvaze a snaze o obhajobu něčeho, co nám dnes přijde naprosto přirozené a beze studu. Jistě, výrazové prostředky byly velmi neobratné a pro současného čtenáře spíše trapně úsměvné (Frantík a Blaženka), ale když člověk pochopí, proč to Lawrence psal a měl potřebu zdůraznit i takové věci, že Mellors v rámci romantického vyznání má rád Connie i za to, že čůrá a kaká, a i když věřím, že kdyby to autor napsal dnes, bylo by to mnohem lyričtější a mělo i větší erotický náboj, tak je to vlastně moc hezké.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Nechala jsem se nalákat vysokým hodnocením a nadšenými výkřiky v komentářích a knihu za stovku koupila na KD nalákána nějakou drsnější erotikou. Měla jsem poslechnout hlas rozumu, protože co KD většinou masivně samy chválí, to u mne bývá trefou vedle.

V úvodu: příšerná obálka (jejíž trend - soudě dle čerstvě vydaného druhého dílu - bude pokračovat v celé sérii). A pak... Prvních 100 stran jsem četla, protože jsem pořád nevěřícně čekala, co se z toho vyvrbí. Knihu jsem sice dala na jeden zátah, ale nemohu říct, že by to bylo kvůli tomu, že mne příběh pohltil a zápletka vtáhla.

Autorka měla v úvodním varování pravdu v tom, že Aiden je deviant. První den přijde k cizí holce a začne ji veřejně škrtit?? Pro celou školu je to v normě, neustálé verbální útoky a zlomyslnosti jsou celé další dva roky v cajku, protože šikana mezi elitními dětmi jenom kvete a "se s tim smiř". Dobře, vím, že je to fikce, že je to něčí fantazie, ale mně se to nelíbilo. Šikana není v pohodě a to, co Elsa a Kimberly musely prožívat kvůli partě pár vyvolených, ve mně vůči školní elitě rozhodně sympatie nevzbuzovalo.

Ostatně sama hlavní hrdinka nás první polovinu knihy přesvědčuje o tom, že Aiden je psychopat, magor, sociopat a úchyl a autorka se jí to ani nesnaží vyvrátit. (Však nás taky všechny varovala...) Jenže... Elsa zjistí, že jí to vlastně rajcuje. Tohle je obvyklý motiv, ale pro mně tím veškerá věrohodnost končila. Asi nejsou moje fantazie dostatečně submisivní, ale hrůza a vášeň jsou pro mne neslučitelné emoce a nevěřím, že po dvou letech utrpení by hrdince zapálená lýtka (resp. kun*a, abych respektovala jazyk hlavního hrdiny) zatemnila zdravý rozum. Scéna sexuálního útoku (a jinak se to nazvat nedá, a to nejsem žádná bojovnice za ženská práva) byla odporná, ne vzrušující. Jestli tohle je na středních školách v Británii v pořádku, nechci vědět, jací lidé zaplňují vrchní příčky s politice a význačných postech. (Ostatně Elsa sama mlčí, protože se bojí, aby to dědic impéria obchodně nezavařil jejím pěstounům.)

Aby bylo jasno, nejsem proti mužské dominanci v sexu, tu považuji za žádoucí. Nevadí mi ani líčení nějakých drsnějších praktik. Ty v knize vlastně ani tak drsné nebyly, spíše jejich opis mi přišel vulgární a nějak nevěřím tomu, že by nezkušená panna s nadšením přijímala bolestivou kopulaci do krku a přišlo jí to rajcovní. (Nu, pokud přijmu myšlenku, že Aidenovy preference a výrazivo jsou důsledkem zneužívání, autorka nám v zápletce kolem Elsiny minulosti naservírovala vysvětlení, proč to tak hrdinka má - a tím je to vlastně všechno omluvitelné.)

Elsina minulost a spojení s Aidenem bylo asi to jediné, co mne zaujalo, byť se obávám, že z náznaků jsem si to vcelku pospojovala dohromady. Zajímavým twistem by bylo, kdyby se ukázalo, že je do toho nějak zapojená i tetička, jejíž chování je divné. Na druhou stranu se mi nechce věřit, že by strýček netušil o tom, že osudy jejich schovanky jsou spojené s borcem, který s ní chodí. King starší působí jako totální magor, Silver mu zdárně šlape na paty.

S postupujícím dějem autorka opouští motiv šikany a přestože manipulace stále zůstává pod povrchem, Elsa se nechává unášet tím, co v ní Aiden vyvolává a čtenář si zpětně jeho chování omlouvá tím, že "on vlastně není tak zlý a svět je vlastně v pořádku". Stejně neuvěřitelné pro mne bylo i to, že se dvě školní vyvrhelky najednou stanou oblíbenými, zejména Kimberly by byla zcela bez sebeúcty. (Ačkoli, co já vím, co vlastně chudákovi Xanderovi udělala, že ji tak nesnáší - ale stejně miluje, jak je všem kromě Elsy zcela jasné.) I sama Elsa velice rychle zapomene na to, co vše musela prožívat, přestože - jak se díky Xanderovi dozví - za většinou z pomluv a ústrků stál sám její idol, pán a vládce Aiden King. (Nemohu se ubránit myšlence, že hrdinka naplňuje svůj severský vzhled i jméno, neb zcela zjevně trpí Stockholmským syndromem.)

Rina Kent píše čtivě, překlad ovšem místy kulhal a opakovaný motiv přiškrcení mi přišel stejně otravný jako Anino kousání do rtu v 50 odstínech. Stejně tak zasazení do středoškolského prostředí je pro mne nevěrohodné, chci věřit tomu, že takhle se středoškoláci nechovají. Beru, že literatura už má dnes i jiné funkce než čtenáře kultivovat, i u knih, které čtu pro pouhé pobavení a "vyčištění hlavy" ale stejně očekávám, že mi něco dají a něčím mne obohatí. U Zvrhlého krále se obávám, že si z toho někdo odnese maximálně to, že sexuální šikana je vlastně v pořádku...

Oceňuji slovní hříčky se jmény hlavních hrdinů v originálním jazyce (viz název - srov. s 50 Shades of Grey). Z celé knihy se mi ovšem nejvíc líbili Ronan a Cole, zejména za ně dávám ty dvě hvězdy v hodnocení. Druhý díl si - když už ne kvůli nim - možná přečtu, abych si ověřila (ne to, že se z toho bazénu dostane, protože je to trilogie a je jasné, že přežije, ale) hypotézu, jak to tedy bylo s úmrtím Elsiných rodičů, a budu upřímně doufat, že mne autorka nějak nachytá a není to tak, jak se zdá.

19 15.04.2023

Od Waltariho jsem kdysi četla Egypťana Sinuheta a tuším Pařížskou kravatu, které mi půjčil kamarád. Kravata mne příliš nezaujala, ale Sinuhet mne ohromil a ještě dlouho poté jsem čerpala znalosti tohoto období egyptských dějin právě z této knihy. Protože dlouhodobě trpím nedostatkem nápadů, co číst, sáhla jsem po Waltarim, na něhož mne přivedla hádanka soukromy v sekci Postava hledá autora. Vypůjčila jsem si rovnou i Pád Cařihradu, a protože se mi dle anotace zdál jako akčnější titul, rozhodla jsem se nejprve sáhnout po Ježíši Nazaretském, od něhož jsem si slibovala větší "nudu". Jak já se mýlila!

Knihu jsem začala číst v době Vánoc, tedy Ježíšových narozenin, i když na Velikonoce by to bylo stylovější. Hlavní hrdina přijíždí do Jeruzaléma v den, kdy byl Ježíš ukřižován a stává se svědkem jeho utrpení a smrti. Od dob gymnázia mám povědomí o velikonočních událostech roku 0 i o jednotlivých biblických postavách, přednášky doktora Dršky na UJEPu mi zas přiblížily dějiny raného křesťanství. Svého času jsem poslouchala Weberův muzikál a znám i Quo Vadis. Přesto si mne Waltariho líčení ihned získalo a i když se v knize toho vlastně mnoho neděje, četla jsem se zatajeným dechem, vychutnávala si jazyk vyprávění a oceňovala poznámky překladatelky (to už se dnes moc nevidí). Postavy apoštolů mi byly spíše nesympatické, ale překvapilo mne vykreslení žen. Nejkrásnější pro mne byla scéna u Šimona Kyrénského. Těšila jsem se na každý okamžik, kdy se v ději objeví Ježíš, a upřímně bych se nedivila tomu, kdyby se někdo jen na základě četby Jeho království rozhodl přijmout křest. Pro věřící musí být tato kniha ještě mnohem hlubším a intimnějším zážitkem.

Původně jsem myslela, že Jeho království je druhým dílem, v němž jsou líčeny Markovy osudy v Římě. Naopak jsem se dozvěděla, že existuje pokračování - a v něm snad najdu odpovědi na některé otázky, na které mi Waltari neodpověděl. (I když se bojím Markovy proměny.) Jednu hvězdičku nakonec ubírám za konec, který pro mne zůstal otevřeným a zanechal mne v nejistotě. Po celou dobu četby jsem byla frustrována Markovou „slepotou“, kdy volal po znameních, ale současně k nim byl naprosto slepý. Možná mne to frustrovalo tolik proto, že bych si i já na Markově místě hledala různé výmluvy a vysvětlení a rozumem tišila vše, co poznalo mé srdce.

Komentáře, které vystihují i mé pocity: witiko, má milá alekis, Bethanee, david9690, bekule, mirektrubak a GreenMagritte, která to vystihla větou: „Už jen tím, jak Marcus zkoumá víru, řeší její rozpory a samou vírou vlastně chápe osobní cestu k naplnění smyslu života.“


„(…) V těchto dnech ještě mluví Jeruzalém jenom o něm, ale ani nemůžeš tušit, jak krátká je paměť lidu. Jeho učedníci se rozprchnou po světě a vrátí se do svých domovů. Věř mi, za dvě léta si na něho nikdo ani nevzpomene.“

19 22.01.2023

(SPOILER) Asi stárnu, ale poté, co jsem sžíravě zkritizovala předchozí dva díly, hodnotím Jeho zákusek poměrně vysoko. Další knihy ze série mi koupila kamarádka, která to považovala - navzdory tomu, že byla srozuměna s mým názorem - za dobrý nápad. Protože mi zrovna došlo čtivo, dala jsem Zákusku šanci s tím, že ho pak stejně jako Banán a Třešničky věnuji naší knihovně. Přečteno bylo za den a půl a překvapivě jsem se hodně bavila. Zápletka tentokrát byla poměrně jednoduchá, chyběl výraznější konflikt, ale Bloom opět naservírovala vtipné dialogy, ujeté situace a sympatické hrdiny. Ryan byl tak dokonalý, až se z něj podlamovala kolena i mně (vyrýsované svaly? sexy look? a ještě, sakra, ten chlap umí péct?!) a nepřemýšlela jsem nad tím, že ve skutečnosti takovíto muži neexistují (a nebo už svého chlapce mají). Emily byla také sympaťačka, jen její nejka Lilith byla značně děsivá a nevím, zda bych chtěla, aby mne někdy sledovala, jak spím. William nezklamal a spolubydlící Steve mu zdatně sekundoval. Ano, v reálu by zřejmě k většině situací ani nedošlo a když se nad nimi člověk zamyslí s vážnou tváří, byly hodně přes čáru (přepadením počínaje a postelí s nebesy konče), stejně jako si nedovedu představit zcela nahý sex na střeše výškové budovy, kde vítr foukal tak, že to odválo hrdince oblečení. Jako oddychovka to ale nebylo špatné, člověk se pobavil a i ten sex byl napsaný pěkně, tak proč ne 4 hvězdy. Za pět by to bylo jedině, kdyby se autorka víc rozepsala, hrdiny rozpracovala víc do hloubky a i konflikt víc rozvedla. Ale nebylo to špatné a dávám tentokrát palec nahoru. A opět tleskám zdařilé obálce. (Halloweenská barva cupcaku mne trkla až později.)

19 04.09.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Ivana Nováková umí psát lehce a vtipně - za sebe bych vyzvedla hlavně různé slovní obraty a přirovnání. Autorčin humor vyniká hlavně při slovních přestřelkách mezi hrdiny a protože jsem ji tak trochu poznala (úmyslně nedodávám, že ji tak trochu znám, protože bych si mohla šeredně naběhnout), při některých replikách jsem slyšela její dikci, a tak mi přišly ještě vtipnější a nejednou mne rozesmály.

Při čtení knih si často kladu otázku, co mi toto konkrétní dílko mělo dát do života, čím mne mělo obohatit, proč bych jej měla číst / proč jsem jej četla a co si z něj odnesu. Tyhle otázky jsem si kladla i nyní, ale ve finále mi odpověď byla naprosto šumák, protože jsem se bavila, odreagovala se a příběh plynul tak dobře, že jsem otáčela stránky jednu za druhou a zajímalo mne, co bude dál. Knize bych vytkla možná jen krátký rozsah, protože jsem měla přečteno za dva dny.

Kdybych měla kritizovat, zpětně mě mrzí jen to, že ač je Ema čarodějka, svých schopností vlastně vůbec nevyužila (v ději je ale vysvětleno proč) a tenhle potenciál zůstal ležet ladem. Tahle dějová linka si vyloženě říká o pokračování??

Ze všech postav mi nejméně seděl Jindřich, jeho vnitřní motivaci jsem vůbec nechápala (i rozporuplnost jednání, kdy nejprve hrdince něco přikáže, aby jí to následně vytknul), to byl prostě jen zloun, který měl škodit. Ema mi (nejen v konfliktu s ním) místy přišla hodně pasivní. Pokud bude nějaké pokračování, dala bych klidně víc prostoru vedlejším figurám, které samy o sobě byly docela zajímavé a tajemné, takže podráždily čtenářovu fantazii. Jinak ale vše zapadalo moc hezky, okouzlilo mne pojetí (arch)andělů a jejich fungování v našem světě (zejména co se fyzična se smrtelníky týče :), líbily se mi úvahy o náboženství - u některých Mikových glos jsem se vyloženě bavila - a moc se mi i líbilo zasazení démona na post vedoucího katedry (kolik takových démonů v našem vysokém školství a na vlivných postech působí?).

Suma sumárum: byla to perfektní, chytrá a vtipná oddechovka a jsem zvědavá, s čím Ivana přijde příště. Nápoj lásky bych postavila hned vedle Zpackaného kouzla, tenhle žánr autorce sedí, škoda, že se její dílka díky e-formátu nedostanou k širší čtenářské základně.

19 27.07.2022

(SPOILER) Díky @DennisMoore jsem se rozhodla znovu přečíst, neb - ač byli gentlemani Norrell a Strange první knihou, která mne přiměla napsat první výraznější komentář zde na DK, a pak jsem tu již zůstala - jsem si toho mnoho nepamatovala. Začala jsem číst na podzim a tentokrát, protože jsem už znala pointu, jsem si příběh vychutnávala mnohem víc a chtěla se s ním těšit co nejdéle. Po znovushlédnutí seriálu jsem knihu odkládala, abych si ji šetřila, prokládala jinými tituly, abych ji nakonec dočítala na Silvestra, protože jsem ji chtěla mít přečtenou ještě v roce 2021.

Ve své knihovně se snažím šetřit místo, ale Jonathana Strange a pana Norrella jsem si nakonec z antikvariátu pořídila. (Tehdy ještě nebylo v prodeji vydání se seriálovou obálkou a knihy s bílým a černým přebalem byl zoufale vyprodané.) Jak se mi při prvním čtení kniha četla značně těžkopádně, tentokrát jsem věděla, že není kam spěchat a že budu odměněna. Mnohem víc jsem si vychutnávala i výborný překlad Viktora Janiše, s některými slovními obraty a formulacemi jsem se vyloženě mazlila, a pokud si @Witt někdy tento komentář přečte, chci, aby věděl, že s ním ráda někdy zajdu na kávu :-). I díky jazyku, kterým je kniha psaná, a je otázkou do pranice, nakolik je to dílem Susanny Clarke a nakolik Janišovým, se mi ta kniha četla tak nádherně. I po letech však stále přetrvává můj první dojem, že konec byl na můj vkus dost useknutý a chtěla bych vědět, zda se dva mágové ještě někdy vrátí, zejména kvůli Arabelle Strangové. Seriál byl vůči ní mnohem drsnější, kniha oproti tomu tak jasně uzavřená není, a já pořád nevím, zda je to dobře nebo není. A i to se mi na Clarkové líbí.

(U seriálu kladně hodnotím vizuál, u knihy naopak to, že tolik netlačí na pilu a není v mnoha momentech tak jasně hotová. Kupříkladu vztah paní Poleové s jejím manželem, její věznění apod., to v knize není.)

@DennisMoore: Teď ještě sehnat Piranesiho, stále jsem se k němu nedostala!

19 27.01.2022

(SPOILER) Znovu musím na tomto místě veřejně poděkovat alekis, protože bez ní by mne nenapadlo krátit si čekání, až nám otevřou knihovny, čtením e-knih!

!!! NĚKTERÉ NARÁŽKY MOHOU BÝT SPOILEREM PRO TY, CO NEČETLI !!!

Po přečtení Reportéra coby první knihy od SB jsem sáhla po Francouzském hedvábí. Mezitím jsem si zjistila, že podle knihy byl i natočen film, který ovšem na ČSFD nesahá ani do modrých čísel, takže tipuji, že to byl pouze tv film, s ne moc velkým rozpočtem, a skončil jako podprůměrné B, ne-li C. Co se předlohy týče, je na ní hodně znát, že je napsaná na začátku 90. let (byť u nás vyšla po roce 2000). Z rukopisu autorky je - oproti Reportérovi - znát větší příchylnost k popisům sexu, který byl na můj vkus až nadbytečný a zejména u vedlejších postav pro mě neměl náboj. Pobavilo mne vtipné zjištění, že hrdinky dole nejsou vyholené, což by v současných knihách úplně neprošlo. Když jsem si pro zajímavost pustila trailer ke zmíněnému filmu, musela jsem se smát, jak se za nějakých 30 let změnil kánon krásy, hlavního "fešáka" i Claire jsem si představovala úplně jinak! (Mimochodem: V traileru je vidět bouřková balkonová scéna.)

Samotný název byl pro mne zavádějící. Přívlastek "francouzský" evokuje něco hříšného, takže když jsem se dobrala zjištění, že jde o název Claiřiny firmy (a čím se firma zabývá), přijala jsem to, a to víc se divila, že jde o název dortu. Ačkoli jsem si téměř jistá, že tento dort byl zmíněn (nebo nějaký podobný s podobným názvem)u Alice Clayton (kniha Sexy farmář, v níž hlavní hrdinka coby profi kuchařka sbírá staré recepty včetně těch na "tradiční" americké dorty, a tuším, že "French silk" pekla taky...). (Mimochodem: recept i obrázek dortu se dá velmi snadno vygooglovat.)

Dějová linka mne vcelku bavila, i když náboženskému fanatismu příliš nefandím. Stejně jako teroristé-záporáci z Reportéra mi ten fanatismus a televizní kazatelství připadá jako něco typické pro Spojené státy, v našich luzích a hájích jsem se s tím nesetkala a ani si to nedovedu představit. Claire i Cassidy byli zajímaví, byť u něj mi vadil omílaný konflikt "profesní dráha, buldočí vytrvalost při řešení případu a zásadovost vs. přitažlivost k ženě" (příliš často byly popisovány projevy jeho fyzické touhy) a u ní neustálé tajnůstkaření. Až příliš často se opakovala scéna, kdy on na ni křičí, aby se přiznala, snaží se z ní vykřesat nějakou reakci, a ona mu vzdoruje. Do toho jejich sbližování a narůstající sexuální dusno... zkrátka někdy se postavy z mého pohledu chovaly dost nelogicky, ale asi to patří k žánru a zápletce. Víc než to mi vadilo chování Yasmine, ta mi přišla vyloženě nevyrovnaná, i když... když v knize sedla na taxík a "jela se proslavit", čekala jsem něco jiného. To bylo hodně drsné. Nicméně vraha jsem tak nějak vytušila, byť mne autorka trochu zmátla tím "půjčováním" cizích věcí a osudy Claiřiny matky (tajemného svůdce jsem si odtipla taky docela brzy). Mary Catherine mi přišla zcela chudá duchem, ale co já vím, jak byly vychovávány a přemýšlely dívky v 50. letech na americkém jihu...

Ačkoli na knize bylo hodně znát, kdy byla napsaná, celkově to vůbec nebylo špatné, styl psaní autorky mne baví a pořád jsem četla a četla, abych věděla, jak to dopadne. Detektivní zápletka byla sice předvídatelná, ale kdo čte kvůli erotickému napětí, tak to SB umí napsat skutečně pěkně (minimálně mezi ústřední dvojicí, kterou - stejně jako v Reportérovi - něco rozděluje, ale stejně jsou ti dva k sobě neodbytně přitahováni), a detektivní zápletka sama o sobě také hloupá není. Mé kritické já sice v komentáři promluvilo, při čtení ale bylo docela dlouho zticha, což oceňuji, protože jsem si tak knihu mohla náležitě vychutnat. Kdo při čtení nezatoužil nahlédnout do katalogu Francouzského hedvábí? ;-)

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Patřím k těm, kteří v dětském věku viděli seriál. Moc si toho z něj, pravda, nepamatuji, s výjimkou figurování Patricka Swayzeho a nádherné hudby v úvodní znělce. Takže jsem sice při čtení viděla před očima herce, kteří ztvárnili Orryho a George, ale jinak jsem byla téměř nezatížená. Můj starší bratr tehdy seriál hrozně žral, takže mu rodiče postupně skoupili všechny knížky (doteď i vím, v jakém knihkupectví je zamlouvali). úplně jsem zapomněla na to, že v nich byly nálepky, ale ano, je to pravda, bratr je lepil na skříň a psací stůl v našem společném pokoji! Nicméně mně knihy tehdy nijak nelákaly, přišlo mi jich hrozně moc a že jsou hrozně dlouhé, a až když jsem je našla vyřazené na půdě po matčině čistce knihovny, nostalgicky jsem je stáhla k nám do bytu s tím, že si je někdy přečtu. A po skoro dvou letech jejich chvíle přišla.

S ohledem na to, že americkou občanskou válku si už ze školních lavic příliš nepamatuji, mohl by mne autor klidně na událostech a reáliích tahat na vařené nudli. Protože je ale kniha napsána v 80. letech, věřím, že si dal tu práci a všechna fakta jsou ověřitelná, byť samotný příběh je fiktivní a některé situace třeba vymyšlené. (Zajímalo by mne třeba, zda jsou poměry na Westpointu čistě výmyslem JJ, anebo odněkud čerpal.) Líbily se mi narážky nejen na dějiny politické a vojenské (osobnosti, bitvy, události), ale i na různé módní záležitosti, které hýbaly světem, například zmínky o literatuře (Thoreau vyloženě pobavil). Ačkoli seriál neřeší osudy pouze Orryho a George, ale věnuje se i dalším členům rodiny, při čtení mne překvapilo, na kolik z nich jsem zapomněla, ať šlo o bratrance Charlese nebo Orryho staršího bratra. Vcelku jsem proto natěšená na další díly, jak se jednotlivé osudové linky rozběhnou a rozkošatí. Jen mám zatím dojem, že seveřany autor líčí v podstatně lepším světle než jižany.

Po přečtení komentářů souhlasím s tím, že ženské postavy nejsou tak propracované jako ty mužské, a dost mi u některých vadilo zvýrazňování jejich čistě negativní sexuality. Taková Virgilie mi byla vyloženě odporná, působila až úchylně, o démonické Ashton nemluvě. Naproti tomu Brett či Madeline sice mají své touhy, ale jinak je jejich láska naprosto čistá. (Přitom v případě Madeline je to většinou ona, kdo na společných schůzkách iniciuje něco víc než jen čtení poezie! Vždy se však ovládne, takže je to ale v pořádku...)

Zdůrazňování (nejen myšlenkových) rozporů mezi Severem a Jihem mi místy přišlo trochu účelové a zjednodušující, ale je to beletrie a příběhy s sebou vždy nesou jisté zjednodušení, jinak by autor musel knihu podstatně natáhnout co do počtu stránek. (Navíc když to srovnám třeba s historickými romancemi Jude Deveraux, která zjednodušuje až běda a navíc občas píše nesmysly, Jakes má pozadí mnohem lépe zpracované i uchopené.) Pro základní vhled a pochopení problematiky to asi stačí, další hloubka bude doufám poskytnuta díky osudům jednotlivých postav, s nimiž - jak to v historických románech bývá - nehýbají jen jejich osobní pohnutky či motivace jejich nepřátel (Benta si jako až takového magora ze seriálu nepamatuji), ale i dějinná doba, v níž žijí.

S ohledem na dobu vzniku románu oceňuji i to, že autor šetří násilnostmi. Kupříkladu zlý Madelinin manžel ji týrá tím, že ji zavře do místnosti a sebere jí knížky, přičemž k ní pouští jedinou otrokyni, která jí i musí vynášet nočník (ponižující!). Kdyby knihu napsal někdo dnes, a kdyby seriál točili dnes, tak by to týrání bylo podstatně odpornější, plné detailních popisů nějakých sexuálních surovostí. Díky za to, že tohle v knize (ani v seriálu) není!

S Margaret Mitchellovou se to srovnávat nedá, ale i Sever a Jih mají svoji atmosféru. Takže zatím pokračuji ve čtení.

19 24.10.2020