Tereza_T komentáře u knih
Dvacet čtyři osobností Billyho Milligana je jedinečné čtení a po jeho dokončení bude tvoje duše pravděpodobně taky rozpolcená. Ta moje je určitě.
Daniel Keyes dal do vzniku téhle knihy naprosté maximum a kvalita zpracování je podle mě špičková. I přesto, že je příběh stavěn striktně jen na oficiálních zdrojích jako jsou soudní záznamy, lékařské posudky či nahrávané rozhovory nechybí knize umělecká strana, jakýsi čtenářský drive a Keyes dokázal i bez použití dramatičnosti fikce poskládat Billyho příběh do velmi čtivé a napínavé formy. Nutno dodat, že je to více méně one man show, akorát že není.
Příběh jako je ten Billyho nutí čtenáře vybrat si stranu a dělá se to o to hůř, když ten, s kým máš sympatizovat zároveň prokazatelně znásilnil tři studentky a jeho jediná obrana proti tomu je jeho vlastní tvrzení „já to nebyl“. Keyes v předmluvě ujišťuje, že nic nebylo přibarveno tak, aby z toho Billy či kdokoliv jiný vyšel v tom lepším světle, a tak jsem k tomu i přistupovala.
Billyho příběh je důkazem toho, kam až může zajít lidská psychika v důsledku vytváření obranných mechanismů proti traumatizujícím zážitkům v dětství. Vždyť ten kluk si vytvořil hluchou osobnost, aby neslyšel, jak mu nadávají. Nedokážu tu popsat, jak mě Billyho příběh rozložil a jak moc nad tím od přečtení bloumám. Prostřední část knihy popisující Billyho život od dětství až po zatčení bych zařadila mezi jednu z nejtěžších, a to hlavně díky tomu, že tohle není výplod fantazie, ale realita. Věřím tomu, že za trestné činy, jakkoliv hrozné, nenese vinu Billy, ale jeho nejbližší okolí a systém, který měl za ideálních leč neexistujících podmínek problém podchytit mnohem dříve, ty příležitosti tam byly. Nakonec na knížce bylo nejzajímavější právě to, pozorovat přístup společnosti k duševně nemocným tehdy, v 70. letech.
Rozpolcená kniha, co tvoří rozpolcené čtenáře.
Dharmoví tuláci mi leželi v knihovně víc jak rok a nejednou jsem se do nich snažila začíst a teď z ničeho nic bum prásk a Kerouac je zase bůh. Ten chlap musel bejt ten nejšťastnější a nejsmutnější člověk na světě, blázen, který za sebou ale věčně táhnul svůj závoj melancholie. Podobně jako v Na Cestě tu hlavní postava hledá smysl života až téměř pohrdá konvenčním stylem žití většiny obyvatel. "To celý je prostě svět plnej tuláků s ruksakama na zádech, dharmovejch tuláků, který odmítaj souhlasit s všeobecným požadavkem, aby spotřebovávali všechno, co se vyrobí, a museli proto pracovat, aby měli tuhle výsadu konzumovat, všechny tyhle sračky ve skutečnosti nikdy nechtěli, jako ledničky, televize, auta, nebo přinejmenším aspoň ty nový luxusní káry, tukový oleje na vlasy, deodoranty a všechny ty hovadiny, který po týdnu nakonec stejně najdete v popelnici, tyhle všichni jsou totiž uvězněný v systému, kterej se skládá z práce, výroby, spotřeby, práce, výroby a spotřeby ..."
Smysl života klasicky nachází ve svobodě. Líbí se mi o jeho pojetí svobody číst a to dost... zároveň v tom ale vidím i jakousi naivitu až to vlastně působí i smutně a možná i pokrytecky s vědomím toho, jak Jack skutečně svůj život žil. Jeho knihy jsou silně autobiografické, autobiografie stylu můj život, ale lepší. Co obdivuju je neskutečná citlivost a vnímavost Kerouaca. Dharmoví tuláci mi poskytly krásnej útěk z reality.
(SPOILER) Na světě už není moc smutnějších věcí než dva nemocní lidé zažívací první lásku a navzájem se sebe ani nemůžou dotknout. Knihu jsem četla poprvé před 3 lety a nyní podruhé a líbila se mi tehdy i teď. Je to teen romance a člověk k tomu tak musí přistupovat. Autorka se snaží nastínit těžkost situace dvou ústředních postav, v knize se rozebírá smrt, strach z nevyužitého potenciálu, z promarněného života, izolovanost nemocných od vnějšího světa a komplikované vztahy v rodinách… i přes všechny tyhle témata jsem se ale během čtení neubránila vnitřnímu pocitu ve stylu “to je krásný, že našli pravou lásku” a “to vypadá jako super zábava běhat si po nemocnici jak se ti zachce” a plno dalšího… a to je správný, kdybych očekávala drsnou realitu nemocných nebudu číst teen romanťárnu, která se sice snaží o přiblížení téhle prokleté nemoci, ale budu upřímná, spíše se na nemoci přiživuje a využívá ji k dodání té správné depresivní atmosféry. Přesně tohle jsem od knihy očekávala a taky jsem to dostala. Nejednou jsem se dojala a na konci si upřímně pobrečela. Knihu jsem četla v angličtině a četla se snadno.
Btw když si člověk spojí Willovo sen o Vatikánu a fakt, že se nakonec potkají na letišti, když Stella jede do Říma… dá se to domyslet všelijak :)
(SPOILER) Ready Player One patří mezi moje velice oblíbené filmy, a tak bylo jen otázkou času, kdy se dostanu i ke knižní předloze a co nezjistím? Tyhle dvě díla jsou jak nevlastní bratranci z pátého kolene z matčiny strany, která možná ani není biologickou matkou. Je vlastně i dost pochopitelný proč. Kdyby se Spielberg držel přesně událostí popisovaných v knize, filmu by se se vší pravděpodobností nedostalo úspěchu, jakému se mu dostalo. Film je víceméně pro všechny, knížka už tolik ne. Co je nevětším plusem knihy je rozhodně samotná, do podrobna popsaná virtuální realita s nekonečným množstvím vesmírů a v nich nekonečné množství planet, které nabízejí nekonečné množství možností. Hrát famfrpál? Létat si v DeLoreanu? Magické předměty, kouzla anebo třeba být hercem v jakémkoli filmu? Můj sen na papíře, fakt. Dalším rozhodně plusem bylo popsání toho druhého, reálného světa. Co se přihodilo a jak lidi žijí teď. Hotely s konzolema, fungování obchodů, popsání IOI korporátu, všechno jsem hltala. Kde je teda problém? No, zaprvé mi nějak vadilo neustálé autorovo připomínání, že je něco z osmdesátých let.… vím, že je to hnidopišský, ale je fakt nutný za každou narážkou na film, hru, hudbu, triko či dokonce i účes dodat "typický pro 80. léta" ... všem lehce gramotným to dojde po dvou stránkách, kde je několikrát napsáno, že byl Halliday fandou osmdesátek a celý hon je tím inspirován, sorry not sorry. Další věcí, co mi prostě nesedla bylo popsání postav, a to hlavně Parzivala a Art3mis, a to konkrétně jejich virtuální lásky… kdyby byl Parzival menší ukňouránek a Art3mis si nemyslela, že je nejvtipnější a nejchytřejší postava ze všech vesmírů asi by jim to sedlo víc. A co mě fakt zklamalo byla poslední stránka "víš Zet, jsi můj nejlepší kámoš" joo... na tohle čekal celou dobu kluk jeden.... sice si pak jako dají pusu, ale efekt nula. Jako vžila jsem se do toho dost, byla to sranda, oddechovka, připadala jsem si, že je mi znova 15 a užila jsem si to. Těším se na dvojku, která by měla vycházet někdy po novém roce. Třeba se dočkáme i filmového pokračování, nebudu lhát, na to bych se těšila víc. Btw taky jste u pasáže, kdy si Wade objednal elektronickou pannu pro živo/virtuální realitu měli asi takovej pohled? https://media.makeameme.org/created/what-the-fuck-4fdae08875.jpg
Knížka je jakýmsi průvodcem po DarkWebu, popisuje negativa, ale pro mě překvapením, i pozitiva týhle temný stránky internetu. Určitě je vhodná pro laiky a pro někoho, kdo o DarkWebu slyší poprvé a nebo moc neví, co si pod tím představit. Dominik pěkně popisuje prostředí DarkWebu, jeho negativa, pak věci co se ani negativem nazvat nedají, ale lze je nazvat zvěrstvem a nelidkskostí a nakonec i pozitiva. Všechno nenuceně a dává prostor pro formování vlastního názoru. Pro mě hodně zajímavým a děsivým tématem bylo v knížce řešený soukromí a osobní data ve spojení s internetem. Takže doporučuju dál každýmu, kdo na internetu nějakou tu hodinku denně tráví... internet není jen wikipedie a roztomilý obrázky koťátek :(
"Protože nakonec tenhle nešťastnej mladej kluk fakt věří, že na celý tý beatnický věci je něco vznešeného a ideálního a já, podle novin, mám bejt jako Král beatníků, ale já jsem zároveň unavenej a otrávenej z celýho toho nekonečnýho entusiasmu novejch mladejch, který se mě snažej poznat a nalejt do mě celý jejich životy, a já bych měl skákat nahoru a dolů a říkat ano, ano, to je ono, ale já už dál takhle nemůžu."
Ten nešťastnej mladej kluk jsem i já a Kerouacovo předchozí díla byla jako modla mojí dobrodružný duše, jako únik do života, kterej nikdy žít nebudu ale v určitým směru obdivuju i závidím. Big Sur tuhle mou idealizovanou představu vzal a roztrhal na tisíc malejch kousků, který pak ještě prohnal trávícím traktem krávy se všema jejíma žaludkama. Můj pohled na Jacka se tím nadobro změnil, ztemněl. Je mi ho teď vlastně strašně moc líto. Jeho styl psaní je spíš proudem myšlenek než souvislého vypravování, je těžký se v jeho knížkách orientovat a všechno pochopit a Big Sur byl určitě nejtěžším z doposud čtených, prostě to někdy vůbec nedávalo sakra žádnej smysl. Co, jak jsem tu už asi i zmiňovala, na Kerouacovi obdivuju snad nejvíc je jeho vnímavost. Vnímání hor, potoků, zvířat i lidí a jejich následný popisy jsou od něj skvostem, a to hlavně díky bezprostřednosti kterou popisuje, máš pak pocit, jako bys ty věci sám viděl. V Big Suru to bylo hořkosladký, protože ta vnímavost a popisy, který mě tak těšívalo číst tu byly, ale byly zastřený jeho stavem mysli, paranoiou, alkoholem a melancholií. Asi jsem pořád ten kluk, co chce vidět Krále beatníků a nechce si připustit tu zlomenou osamocenou duši.
https://imgur.com/B1sSwRl
Napadá mě bochník chleba. Chleba je skvělej ale naprosto se mu oddat? Zavázat se tomu obrovskýmu bochníku chleba, tak velkýmu, že v něm můžeš bydlet, zavázat se, že ho budeš jíst, a nic jiného, dokud nezbyde poslední drobeček? Tož to už je trochu risk. Joe Abercrombie a jeho série Poslední zákon je tímhle bochníkem, tímhle závazkem, a já ho chci jíst navěky, protože chutná sakra skvěle.
Sama čepel byla moc fajn. Až budou viset je delikátní. Jestli si mě postavy v prvním díle omotaly kolem (devíti?) prstů, tak teď mezi nima tančím a oni pískají. Ty postavy jsou prostě FULL PACKAGE. Jakkoliv temný, nechutný a zvrácený jsou, na všech je něco lehkého, něco, s čím souzníš a něco co si oblíbíš. Ta lehkost vlastně způsobuje, že se po dočtení cítíš líp než předtím, a ne v naprostým hajzlu z toho, že tvoje fav postava je bezcitnej cynickej mučitel většinově nevinných lidí. Jestli jsou pro tebe postavy podstata, díky který do tebe série zasekne svoje drápky je První zákon opravdu must read. Budeš si připadat jako mezi přáteli sedíš kolem oranžového tepla skomírajícího ohně a v duchu si už připravuješ vlastní krvavou historku k vyprávění až na tebe přijde řada.
Styl psaní bych nazvala až kinematografickým, v mojí hlavě to jedno velký plátno bylo, dokonce i ty často špatně představitelný bojový scény hrály ve všech barvách a já viděla živě přímo před očima každej detail, jako třeba vlnící se péřové letky na konci Feřiných šípů rozrážející vzduch.
Plus všechny ty dialogy hodný citování... autorův styl je čtivej, lehkej ve své těžkosti a humornej ve svojí temnosti. Dostane se vám pod kůži raz dva a mám pocit, že z toho není cesty ven. V tuhle chvíli je pro mě chvilka s jeho knihou v ruce velká jistota klidu a pohody, což je nedocenitelný a pořád mě udivuje, že tohle dokáže s člověkem udělat dobrej výběr slov na papíře.
Moje natěšení na třetí díl je neměřitelný. Jestli nepřijde velký rodinný shledání jdu si to hodit, to je moje vánoční přání radostné chvíle shledání naivní, což Joe?
„Nebe nedělá žádné zvláštní výjimky, když jde o mágy, hochu, chčije na všechny stejně.
Jsem takovej kousíček od toho nechat si vytetovat realistu na čelo, devítku na koleno a každý druhý Gloktovo slovo na ten zbytek #fenrisismyinspo
No první díl mě fakt svým způsobem nějak bavil, tohle byla už jen čistá bolest :D
Města na planině mě z trojice hraničářské ságy nadchla nejmíň a to hlavně díky tomu, že všechno, co mě v prvních dvou knihách nadchlo tady chybělo a nebo se nějak změnilo. Tím mám hlavně na mysli dlouhé putování nepředvídatelnou krajinou, úvahy o životě a noci pod hvězdami, kdy nebylo vidět zítřka. Téma knihy bylo pochmurný, ale konec, ačkoliv zdrcující, mě sebral ze všech nejmíň. Bill a Grady mi v minulých dvou knihách přirostli k srdci a knížku jsem tak víceméně přelouskala jen díky tomu, abych se dozvěděla, jak to s klukama kovbojskýma dopadlo, i když mi bylo jasný už od začátku, že to dopadne víc než bídně. Co mi čtení Cormaca rozhodně dalo je očekávat to nejhorší a i to se bohužel někdy hodí. Jsem docela ráda, že čtvrtej díl už není, páč bych se do něj už pouštět nechtěla.
Já do toho šla s tím, že to bude fajn. Kateřinu Šardickou jsem si oblíbila jako autorku podle mě nejlepší fanfikce na wattpadu Mé Jméno Má Krev, kterou jsem přečetla několikrát a nejednou jsem obdivovala tehdy asi 15ti letou Kateřinu a její literární um. Když jsem se pak o několik let později dozvěděla, že vydala svou první oficiální knihu bylo jasné, že na ni jednou dojde. Zmizení Sáry Lindertové jsem si moc užila, četlo se to samo, fakt že jo. Užila jsem si prolínání mystična a detektivky a nejednou jsem byla překvapená dějovým zvratem, který jsem absolutně nečekala, a to já ráda. Jediné, čeho se trochu bojím, že za pár dní už postavy a jména zapomenu.... znáte to, některý postavy z knihy nezapomenete nikdy... tady mám pocit, že se to stane... na druhou stranu důvod k znovupřečtení po letech a tomu se určitě bránit nebudu. Kačce moc fandím, je to vlastně jediná česká autorka, kterou nějak aktivně sleduji, je mi moc sympatická a těším se na další knížky.