Tereza_T
přečtené 68
Poslední argument králů
2009,
Joe Abercrombie
Jsem takovej kousíček od toho nechat si vytetovat realistu na čelo, devítku na koleno a každý druhý Gloktovo slovo na ten zbytek #fenrisismyinspo
Až budou viset
2009,
Joe Abercrombie
Napadá mě bochník chleba. Chleba je skvělej ale naprosto se mu oddat? Zavázat se tomu obrovskýmu bochníku chleba, tak velkýmu, že v něm můžeš bydlet, zavázat se, že ho budeš jíst, a nic jiného, dokud nezbyde poslední drobeček? Tož to už je trochu risk. Joe Abercrombie a jeho série Poslední zákon je tímhle bochníkem, tímhle závazkem, a já ho chci jíst navěky, protože chutná sakra skvěle. Sama čepel byla moc fajn. Až budou viset je delikátní. Jestli si mě postavy v prvním díle omotaly kolem (devíti?) prstů, tak teď mezi nima tančím a oni pískají. Ty postavy jsou prostě FULL PACKAGE. Jakkoliv temný, nechutný a zvrácený jsou, na všech je něco lehkého, něco, s čím souzníš a něco co si oblíbíš. Ta lehkost vlastně způsobuje, že se po dočtení cítíš líp než předtím, a ne v naprostým hajzlu z toho, že tvoje fav postava je bezcitnej cynickej mučitel většinově nevinných lidí. Jestli jsou pro tebe postavy podstata, díky který do tebe série zasekne svoje drápky je První zákon opravdu must read. Budeš si připadat jako mezi přáteli sedíš kolem oranžového tepla skomírajícího ohně a v duchu si už připravuješ vlastní krvavou historku k vyprávění až na tebe přijde řada. Styl psaní bych nazvala až kinematografickým, v mojí hlavě to jedno velký plátno bylo, dokonce i ty často špatně představitelný bojový scény hrály ve všech barvách a já viděla živě přímo před očima každej detail, jako třeba vlnící se péřové letky na konci Feřiných šípů rozrážející vzduch. Plus všechny ty dialogy hodný citování... autorův styl je čtivej, lehkej ve své těžkosti a humornej ve svojí temnosti. Dostane se vám pod kůži raz dva a mám pocit, že z toho není cesty ven. V tuhle chvíli je pro mě chvilka s jeho knihou v ruce velká jistota klidu a pohody, což je nedocenitelný a pořád mě udivuje, že tohle dokáže s člověkem udělat dobrej výběr slov na papíře. Moje natěšení na třetí díl je neměřitelný. Jestli nepřijde velký rodinný shledání jdu si to hodit, to je moje vánoční přání radostné chvíle shledání naivní, což Joe? „Nebe nedělá žádné zvláštní výjimky, když jde o mágy, hochu, chčije na všechny stejně.... celý text
Nový měsíc
2009,
Stephenie Meyer
No první díl mě fakt svým způsobem nějak bavil, tohle byla už jen čistá bolest :D
Trocha zlé krve
2020,
Joe Abercrombie
S postavama z knih je to tak lehký. Oni tě totiž nemusí mít rádi zpátky. A nejsou skvělý tyhle jednostranný vztahy? Někdy mám pocit, že žiju jen pro ně. To někdy přijde v momentě, kdy se mi do ruky dostane skvost jako je třeba i Trocha zlé krve a už po pár výměnách postavy se mi před očima promítne celý její obraz a intenzivnějších barev dosahuje s každou další stránkou. Pocit vzájemné spřízněnosti přichází hned potom, přičemž se ještě asi milionkrát změní na opovržení, lítost, pak třeba k pochopení a někdy i zpět k souznění, protože charaktery jsou tu všechno možný, ale černobílý určitě ne a emoce je to, s čím Abercrombie pracuje jako mistr šermu s kalenou čepelí v kruhu. Čtenářsky je Trocha zlé krve radost, nemusíš šlapat vodu. Hned víš, o co jde, co se děje a zároveň nikdy nevíš, co se stane. Napětí se dá krájet a u některých zvratů jsem to fakt musela vydejchat, pořád to vydejchávám. A to prostředí? Divokost severu střídají velkoměsta v průmyslovém rozpuku, bída a bolest čeká hladová na obou frontách a slitování se nerozdává na potkání. Je to chytrý, je to zábavný a je to temný. Je to fantasy, co se o nadpřirozeno otřela jen lehce, přesto tam tu tenzi magie cítíš někde v pozadí, a navíc s příslibem většího prostoru do budoucna. A to nemluvím o skvěle padnoucích citátech. Prostě jsme si Joem sedli a jednorázovka to určitě nebude. Teď už ale začnu od správného konce. Nechť mé nadšení trvá.... celý text
24 osobností Billyho Milligana
2023,
Daniel Keyes
Dvacet čtyři osobností Billyho Milligana je jedinečné čtení a po jeho dokončení bude tvoje duše pravděpodobně taky rozpolcená. Ta moje je určitě. Daniel Keyes dal do vzniku téhle knihy naprosté maximum a kvalita zpracování je podle mě špičková. I přesto, že je příběh stavěn striktně jen na oficiálních zdrojích jako jsou soudní záznamy, lékařské posudky či nahrávané rozhovory nechybí knize umělecká strana, jakýsi čtenářský drive a Keyes dokázal i bez použití dramatičnosti fikce poskládat Billyho příběh do velmi čtivé a napínavé formy. Nutno dodat, že je to více méně one man show, akorát že není. Příběh jako je ten Billyho nutí čtenáře vybrat si stranu a dělá se to o to hůř, když ten, s kým máš sympatizovat zároveň prokazatelně znásilnil tři studentky a jeho jediná obrana proti tomu je jeho vlastní tvrzení „já to nebyl“. Keyes v předmluvě ujišťuje, že nic nebylo přibarveno tak, aby z toho Billy či kdokoliv jiný vyšel v tom lepším světle, a tak jsem k tomu i přistupovala. Billyho příběh je důkazem toho, kam až může zajít lidská psychika v důsledku vytváření obranných mechanismů proti traumatizujícím zážitkům v dětství. Vždyť ten kluk si vytvořil hluchou osobnost, aby neslyšel, jak mu nadávají. Nedokážu tu popsat, jak mě Billyho příběh rozložil a jak moc nad tím od přečtení bloumám. Prostřední část knihy popisující Billyho život od dětství až po zatčení bych zařadila mezi jednu z nejtěžších, a to hlavně díky tomu, že tohle není výplod fantazie, ale realita. Věřím tomu, že za trestné činy, jakkoliv hrozné, nenese vinu Billy, ale jeho nejbližší okolí a systém, který měl za ideálních leč neexistujících podmínek problém podchytit mnohem dříve, ty příležitosti tam byly. Nakonec na knížce bylo nejzajímavější právě to, pozorovat přístup společnosti k duševně nemocným tehdy, v 70. letech. Rozpolcená kniha, co tvoří rozpolcené čtenáře.... celý text
Stmívání
2005,
Stephenie Meyer
Ach můj bože, jak já miluju literaturu. Miluju to, když se měsíce prodírám komplexními fantasy světy, hledám odpovědi ve stínech a na zapeklité charaktery postav myslím dnem i nocí. Miluju hru, kterou spisovatelé prostřednictvím svých příběhů rozehrávají a čím těžší pravidla tím větší zápal. A pak je tu Stmívání, jednoznačně naprostý opak všeho výše uvedeného a já ho miluju stejně tak (samozřejmě unconditionally and irrevocably). Víš, přečteš to za jeden večer, nehledě na 500 stran, protože se to čte tak hrozně snadno, všechno je přímočarý, všechno ti dojde dřív než se to vůbec otisklo na další stránku. Slovní zásoba dosahuje svého maxima u spojení jsem zabiják a postavy jsou čitelný jak výraz tvého psa, co zrovna udělal loužičku na koberec. Jestli se někdy do slovníku spisovné češtiny dostane slovo cringovat nebude nikdy výstižnějšího popisu než: velice nepřirozeně se šklebit, smát se až pochybovat o svém mentálním zdraví nad čtením Stmívání od S. Mayer, konkrétně nad pasážemi, kde se Edward snaží potlačit své vražedné pudy způsobené Belliným tělesným odérem, zatímco ji vášnivě líbá a ona se nesmí pohnout ani o cm, popisováno na dvou stránkách. No je to prostě bizárek, přehlídka toxického chování a psychóz, navíc s příběhem, co má jednu díru za druhou a sází jen na to, že si toho čtenáři v rauši z lidskoupírské lásky nevšimnou. Film se od knižní předlohy nějak výrazně neliší, paradoxně toho filmové zpracování snad nabízí dějově i víc, než kniha, což se často nestává. No cílovku jsem splňovala možná i před více než 10 lety, což je smutný, ale nenechte se odradit dámy a pánové, i vy si můžete užít tu jednu noc a cringovat si do půldruhé ráno. Desať z desať. Nechoď sama do lesa - nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Zachvěla se.... celý text
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
A proč jsem si já myslela, že se bude jednat o přímé pokračování prvního dílu? Velké množství postav, které jsem si stihla oblíbit a kvůli jejichž osudům jsem běžela hned následující den do knihovny, div jsem si nohu při pokusu o rychlé tempo nezlomila, se v Domu mrtvých neobjevilo anebo objevilo jen na velmi úzkém prostoru a já si tak, s lehkou pachutí počátečního zklamání, začala potykávat s nově příchozími. A jo, byla to zase ta párty zahraničních studentů z Grónska, kam si přišla z donucení kámoše a kde sedíš v rohu, tváříš se mile a jakože rozumíš grónsky na všechno souhlasně pokyvuješ hlavou, aniž by kdokoliv z přítomných vůbec zaregistroval tvou existenci, zatímco kámoš na záchodě pracuje na rozepínání už poslední vrstvy kožešiny. Vlastně je možná taková pártoška v grónštině ještě slabej odvar oproti smršti a masakrálnímu vojenskému tažení. (Milá R. F. Kuang, takhle se popisují zvěrstva a šílenosti války, nemáš zač.) Každopádně moje zorientování přišlo rychleji než v díle jedna, a to je velice pozitivní. I tak se zatím jedná o knihu, jejíž čtení mi zatím letos zabralo nejvíce času, což není vlastně asi podstatný, ale což, můj mozek zůstal ležet někde pod vrstvou prachu uprostřed pouště a moje city teď nese Mappo celý ušmudlaný a poválený na dně své brašny. Byly tam chvíle, kdy jsem si říkala "kurňa jo, pro čtení těhle řádků stojí za to žít", ale bylo tam i pár chvil, kdy jsem chtěla milou knihu vzít, a i přes štítek "Majetek obvodní knihovny Plzeň" ji vhodit do výběhu hrochům těsně před časem vyklízení kóje (jo měla jsem ji sebou i v zoo). Nakonec kniha nedošla k žádné újmě, přece bych se takto netaktně nezbavila něčeho, co v sobě obsahuje jméno Kalam, ach ty literární platonický lásky. Takhle, kvůli tomu, že mě ta kniha fakt několikrát hodně naštvala a skoro jsem ji nechtěla ani dočítat, ale zároveň hrozně moc chtěla, mám pocit, že si s Eriksonem buduju jakýsi lovehatetoxicredflag situationship, kterej ale nechceš opustit i přes všechnu tu bolest. Poslední hvězdičku si tam nechvám do doby, kdy mu to možná odpustím, na to je ale ještě příliš brzy.... celý text
Měsíční zahrady
2008,
Steven Erikson (p)
Bloudím v temném lese, zakopávám o plazící se kořeny, trny keřů se zachytávají za cáry mých šatů a větvě neúprosně šlehají po obličeji. Nevím, zda je noc nebo den, zda jdu kupředu nebo se točím v kruzích... nic nedává smysl a odevzdanost přichází každou chvílí. Najednou jakoby kouzlem, objeví se mýtina zalitá sluncem, obzor se vyjasnil a cíl mé cesty leží ozářen v dáli. Vykročím v před s nadějí, jen aby mě dřevěné ruce postrčily zpět do neznáma. Tohle je zhmotnění mé mysli cca prvních 200 stránek z Měsíčních zahrad. Nikdy v životě jsem při čtení takhle zběsile nelistovala dopředu a dozadu, z mapy, na seznam jmen postav a místních názvů. "A sakra, ve jménech to není? Je to teda místo? Asi ne. Co chodba? Hmm, taky nic. Vrátím se ke jménům na double check. K sakru, co ty jseš zač? Jee, hele, je to třetí jméno v závorce v seznamu ascendentů, juchů. Jsem teď o něco cyhtřejší? Ne, ale lets continue." I přesto, že jsem byla mimo mě jakýsi příslib toho, že se to vyplatí nutil pokračovat dál. Že tohle vhození doprostřed komplikovaných událostí začne samo od sebe nějak dávat smysl, že si dokážu přiřadit jména postav k jejich tvářím v mé hlavě, že mi na nich začne záležet a že nakonec ta mýtina už nezmizí. A stalo se. Nechci tvrdit, že mi došlo všechno, co mělo, ale zvykla jsem si na ten styl, potlačila svoje nutkání absolutního vědění a přestala si dohledávat každý cizí slovo. Začala jsem věřit autorovi, že se to prostě nějak objasní a ono fakt jo. Postavy získaly osobnost (kam až mi moje schopnosti čtení mezi řádky dovolily, páč prostoru pro hlubší popis jejich charakteru tam mohlo být na můj vkus o dost víc) zvraty a jejich propojenost smysl a moje fantazie se otevřela, až jsem se ke konci nemohla odtrhnout, smála jsem se cynickým výměnám a ani nedutala při konečných bojích. Posledních 200 stran jsem dočetla na jeden zátah a to, co mi na začátku připadalo jako věčnost byl nakonec jen zlomek vteřiny. Některý postavy mi přirostly k srdci, epičnost příběhu mě začala ohromovat a autorova představivost mě zas pro jednou přesvědčila o nesmírných schopnostech vyvolených smrtelníků. Takže jo, cítím, že jsem se začala zajímat. Na konci zůstalo hrozně nevyřčeno, chci vědět, co se stane dál a mám pocit, jako bych právě dočetla šestisetstránkový prolog k očekávanému velkolepému příběhu. Dočtu ho někdy? Vypište kurzy.... celý text
Dallas 63
2012,
Stephen King
A pak že je cestování v čase složitý téma... učte se od Kinga a jeho jednoduchého řešení pro všechno "Ale co kdybych se vrátil a zabil vlastního dědečka?" Zmateně na mě zíral. "Proč bys to sakra dělal?" No proč by to dělal? Hlavní hrdina se místo zabíjení vlastních předků v minulosti věnuje tanci a lásce... a sázení bez nejistoty... joo a taky chce změnit chod dějin a udělat tak ze států potažmo z celého světa lepší místo pro život. Povede se mu zabránit atentátu na Kennedyho? Tobě je to vlastně v průběhu knihy už jedno, protože tě pohltí ta jízda, co tomu předchází. Zas a znova skvělý detailně vykreslený postavy společně s napínavým neotřelým dějem a jednoduše čtivým textem. Já fakt nechápu, jak to dělá. Vzbudí se po ránu a řekne si "Co kdyby mě moje auto začalo ovládat?" "Co kdyby vypukla na světě epidemie a přežilo jí 1 % populace?" "Co kdyby Kennedy nezemřel při atentátu?" Přesně tak si to představuju, položí si nějakou takovou absurdní otázku a okolo ní jako mávnutím proutkem vykouzlí sedmi set stránkový masterpiece. Jsem ráda za doslov, ve kterém autor vysvětluje, že spisovatelství není žádný med a že za úspěšnou knihou stojí desítky lidí, týdny výzkumu, znalosti odborníků a názorů manželky. Ta poctivá příprava je v Dallasu 63 sakra vidět, a to nejen v precizní historické práci točící se kolem samotného atentátu, ale hlavně v charakteristice časového přelomu 50/60 let minulého století. King nepopisuje jen vizuál ale i atmosféru doby, kdy jídlo chutná líp, auta tvoří osobnost a rakovinu plic ještě nezpůsobují cigarety. Samozřejmě se tu dostává i k ožehavějším tématům, jako postavení žen ve společnosti a rasové segregaci z čehož mi opět zůstával rozum stát. Co má Dallas navíc oproti dalším Kingovkám je propracovaná lovestory, nějak si nepamatuju, že by se Stephen pouštěl do popisu odvážnějších scén manželské počestnosti a v Dallasu předvedl, že i tohle mu šlape a milostná linka byla sladká leč reálná.... celý text
Big Sur
1995,
Jack Kerouac
"Protože nakonec tenhle nešťastnej mladej kluk fakt věří, že na celý tý beatnický věci je něco vznešeného a ideálního a já, podle novin, mám bejt jako Král beatníků, ale já jsem zároveň unavenej a otrávenej z celýho toho nekonečnýho entusiasmu novejch mladejch, který se mě snažej poznat a nalejt do mě celý jejich životy, a já bych měl skákat nahoru a dolů a říkat ano, ano, to je ono, ale já už dál takhle nemůžu." Ten nešťastnej mladej kluk jsem i já a Kerouacovo předchozí díla byla jako modla mojí dobrodružný duše, jako únik do života, kterej nikdy žít nebudu ale v určitým směru obdivuju i závidím. Big Sur tuhle mou idealizovanou představu vzal a roztrhal na tisíc malejch kousků, který pak ještě prohnal trávícím traktem krávy se všema jejíma žaludkama. Můj pohled na Jacka se tím nadobro změnil, ztemněl. Je mi ho teď vlastně strašně moc líto. Jeho styl psaní je spíš proudem myšlenek než souvislého vypravování, je těžký se v jeho knížkách orientovat a všechno pochopit a Big Sur byl určitě nejtěžším z doposud čtených, prostě to někdy vůbec nedávalo sakra žádnej smysl. Co, jak jsem tu už asi i zmiňovala, na Kerouacovi obdivuju snad nejvíc je jeho vnímavost. Vnímání hor, potoků, zvířat i lidí a jejich následný popisy jsou od něj skvostem, a to hlavně díky bezprostřednosti kterou popisuje, máš pak pocit, jako bys ty věci sám viděl. V Big Suru to bylo hořkosladký, protože ta vnímavost a popisy, který mě tak těšívalo číst tu byly, ale byly zastřený jeho stavem mysli, paranoiou, alkoholem a melancholií. Asi jsem pořád ten kluk, co chce vidět Krále beatníků a nechce si připustit tu zlomenou osamocenou duši. https://imgur.com/B1sSwRl... celý text
Gejša
2006,
Arthur Golden
Největší hodnotu knihy vidím v přiblížení tématu gejš jejich stylu života od brzkého učení se umění tanci a zpěvu, stylu a složitosti jejich oblékání, hierarchii v okijích a postavení ve společnosti. Všechno pozlátko kolem gejš mě zaujalo, gejši samotné, tak jak jsou v románu popisovány, už moc ne. Čtivá a zajímavá výpověď mladičké Čijo prodané do otroctví se nakonec zvrtla v tlachání o výšivkách, make-upu a laciné intriky. Těžko říct, kde leží pravda, kniha vyvolala po vydání velké kontroverze, a to hlavně ze strany gejš, které se ohrazovaly, že jejich životy nejsou vůbec takové, jako je v knize popisováno. K mojí lítosti nemám po přečtení knihy o gejšách moc pozitivní úsudek a to, myslím, je pravým opakem původního záměru. Z knihy gejši vidím jen jako cupitající kimona hrající na šamisen a hledající toho nejbohatšího muže v okolí, který pokryje jejich náklady. Naštěstí pro gejši není asi moc těžké si takové muže nabrnknout, protože většina dialogů v knize zněla asi nějak "ó, pane, já hloupá dívka, co bych o tom já věděla" a pán na to "nebuďte skromná, jste krásná" a Téra na to: "ó, mé oči krvácejí". Oukej, tady přehrávám, knížka to nebyla špatná a dozvěděla jsem se dost nového nejen o atmosféře té doby v Japonsku. Mám-li to soudit, řekla bych: fakta o způsobu života gejš paráda, dějové intriky a milostná zápletka hrůza. Nakonec to bylo pěkně odvyprávěno, že jsem ji přečetla za pár dní, určitě nelituji, jen to prostě nebyl můj šálek saké.... celý text
Pod kupolí
2010,
Stephen King
Stephene Kingu, jak ty to děláš? Milion postav a já si pamatuju každou jednu z nich, tak dobře napsané jsou. Je to originální, popracovaný a zábavný. Pořád jsem čekala až najdou to pískoviště a všichni vyskáčou ven.... no nakonec to bylo trochu jinak, ale mně se ten konec líbil. Mám totiž takový pocit, že ty kožené hlavy znám taky, fakt nekecám, někde jsem je už viděla a fakt mě to při čtení sejmulo. Kupole trochu hejbla mým pomyslným best of King žebříčkem a o maličkej kousíček bych ji teď asi doporučila nad Svědectvím, rozsahově stejný, obě naprosto perfektní díla, ale Kupole byla trochu víc fun to read. U kluka z brambor jsem skoro zamáčkla slzičku.... celý text
Maková válka
2022,
R. F. Kuang (p)
Makovou válku rozhodně předčila její pověst. Děj, postavy a styl psaní... nesedlo mi skoro nic. Čekala jsem temnou fantasy pro dospělé, jak je doslova napsáno na obalu a mám pocit, že jsem dostala knihu, napsanou podle receptu pejska a kočičky. Je tam toho smícháno hrozně moc a mně se v tom bohužel nepodařilo najít propojení ani smysl. Působilo to na mě tak, jako by autorka chtěla do knihy nacpat všechny její nápady, co si zapsala do deníčku ať to stojí, co to stojí. Kniha je rozdělena na tři části. Celé to začíná jako jedno velké klišé from zero to hero, kdy je sirota z okraje společnosti přijata na nejprestižnější akademii bojových umění v zemi a končí jako na sílu vložená přehlídka největších zvěrstev páchaných lidmi na lidech v historii celé zabaleno do pozlátka fantasy a nadpřirozena. Co mi vadilo a díky tomu, považuju tuhle knihu za fiasko? Kniha je rozdělena na tři části, který na sebe ale téměř vůbec nenavazují. Atmosféra a hlavně i samotná hlavní postava se mění doslova otočením stránky, celá výstavba děje z první části přišla téměř vniveč při přechodu do druhé části, a to samé v bleděmodrém při přechodu do části tři. Postavy jsou psaný plytce a nemáš šanci je skoro vůbec poznat, natož si k nim vytvořit nějaký vztah. Jestli byla hlavní postava Rin ze začátku cílevědomá pragmaticky smýšlející tvrďačka tak v části tři je z ní jen hromádka chaosu, nesympatie a sebestřednosti. Celý se to prostě od začátku hroutilo až do stavu, kdy jsem ani nevěděla o kom vlastně čtu. Fantasy prvek v podobě božstev, prostřednictvím kterých mají vyvolené postavy nadpřirozené schopnosti byl vcelku fajn.... aby ale tížených schopností postavy dosáhly musí se většina z nich pořádně sjet, což z nich bohužel dělá ještě víc bezduchý. Stěžejním tématem knihy je válka, kde se nejedna událost v knize inspirovala skutečnými historickými událostmi. Cítila jsem z toho, že se autorka snaží poukázat na tu bídu a hnus války, snažila se poukázat na neefektivitu celýho zřízení a na to, jak se každej i v takový situaci snaží nahrabat nejvíc na tom svým písečku. Bohužel se tady za mě míjel záměr s výsledkem, protože jsem měla chvílema pocit, jako by naopak postavy pěly ódu na válku a dělali tak špatný rozhodnutí jen proto, aby ta válka byla ještě horší. Co mi ale vadilo úplně nejvíc bylo na sílu vkládané násilí a zvěrstva. Přijde mi, že si knížka chtěla udržet tu známku temna a drsnosti, a tak autorka vkládala drastické popisy zbytečně jen aby dosáhla tíženého egghh efektu. Konkrétně mluvím o popisu genocidy města, kde se silně inspirovala skutečným Nankingský masakrem během čínsko-japonské války. Popis této události na wikipedii mě citově zasáhl milionkrát víc než celá Maková válka a nemůžu se prostě ubránit pocitu, že to tam nacpala jen proto, aby se o její knize řeklo, že je surová. Na mě to udělalo ale naprosto opačný dojem. Necítila jsem z toho žádný emoce. V knize se objevuje plno nelogičností a dějových fuckupů - kupříkladu k odhalení onoho města, kde došlo ke genocidě použili nepřátelé tajnou cestu z hor, která nebyla chráněná, protože si velitel strategie (čirou náhodou i nejvyšší mistr vyučující strategii na nejprestižnější škole kontinentu) myslel, že ji nepřátelé nemůžou najít, protože je to přece tajná cesta z hor. Wtf? - je to konstrukt :D Konečná třešnička na dortu přijde ve chvíli, kdy Rin díky svým šamanským schopnostem ovládání ohně a za pomoci boha vypálí sama celý nepřátelský ostrov - oko za oko, genocida za genocidu - a jen jedná jediná postava vykazuje nějaký známky lidskosti a nesouhlasu (za tu dávám tu jednu hvězdičku, sláva Kitájovi) --- je to ironie, protože celou dobu je téma knihy: válka ne, genocida fuj a samotná postava, která tím nejvíce opovrhovala, pak udělá přesně to samý a ještě si to odůvodní tím nejdebilnějším stylem "vždyť oni dělali to samé nám". Ke všemu na ostrově zbyli víceméně jen civilisti, protože armáda, která zaútočila na jejich kontinent se na ostrov nevracela. Dokážu si oblíbit šedý charaktery, ale tohle to nebylo. Na konci jsem byla zhnusená tím, jak dokázala autorka do jednoho příběhu vměstnat celkem tři genocidy, šílené popisy založené na skutečných událostech a se mnou to neudělalo vůbec nic tak špatně to tam bylo, dle mého, zakomponováno. Možná to ani nebylo zakomponováno, jen prostě vzala kus dějin, změnila názvy a vložila je do světa bohů a šamanů, aby to mohlo mít štempl fantasy. Přitom fantazie tomu chyběla skoro nejvíc. Vzhledem k hodnocení jsem asi výjimkou, možná se stala chyba mezi knihou a židlí než v knize samotné, kdo ví, za mě to ale bylo špatný.... celý text
Lži Lockeho Lamory
2009,
Scott Lynch
V mojí hlavě teď šlehají hromy a blesky, já totiž nevím, jak to k sakru ohodnotit. Let's do pros and cons. Mezi plusy patří rozhodně celkovej příběh, téma knihy. Je to neotřelý a originální. Je to svěží a zábavný. Neřešíme tu megalomanskej příběh odehrávající se na kontinentech či snad několika planetách. Nezajímají nás problémy lidstva, králů nebo celých rodů. Staráme se jen o to, jak sakra ta skupinka těch mazanejch kněží ukradne v tom jednom městě co nejvíc peněz. Za druhý - je to skvělá bromance toho nejčistšího kalibru. Nemůžu nezmínit ani pěkně vymyšlenou politiku města Camorru - gangovní systém v čele s Capou Barsavim - daddy material for sure. Potom tu máme záporáky, ke kterým moje nenávist jen a jen rostla s každou stranou, takže dobrá práce i tady. Musím vyzdvihnout i samotného autora - čím víc čtu, tím víc obdivuju umění psaní, Lži Lockeho Lamory jsou autorovým debutem a páni. Navíc ta kuráž zmiňovat tu jednu postavu snad stokrát, nechat si mě ji zamilovat, ale nikdy ji nakonec nepřivést do děje samotnou? Moje nervy, fakt. Plus dialogy postav, skvěle napsáno. Teď proč teda mým mozkem probíhá tropická cyklóna a já nemůžu dát 5* bez důkladné analýzy? Jsou to fakt maličkosti, ale přesto párkrát jsem se přistihla jak skimmuju text, a tak zlehka opomíjím popisné pasáže vůbec nesouvisející s dějem. Fakt mě to štvalo, takže jsem se pak stejnak donutila věnovat tomu odpovídající pozornost. Většinou mám popisné části ráda, ale ke konci, kdy samotný děj nejvíc gradoval mě to fakt zlehka otravovalo. A zadruhý, jakkoliv geniální zloděj Locke Lamora je, občas jsem měla pocit, že jeho kousky jsou spíš důsledkem autorova šťastného pera, než Locekeho prozíravosti. Jenže pak jsem si zas k sakru občas říkala, že mu fakt autor nedává nic zadarmo. Achjo, hurikán nabírá na síle a já dávám 5* za všechny nový sprostý slova, co jsem se během čtení naučila.... celý text
Dharmoví tuláci
1992,
Jack Kerouac
Dharmoví tuláci mi leželi v knihovně víc jak rok a nejednou jsem se do nich snažila začíst a teď z ničeho nic bum prásk a Kerouac je zase bůh. Ten chlap musel bejt ten nejšťastnější a nejsmutnější člověk na světě, blázen, který za sebou ale věčně táhnul svůj závoj melancholie. Podobně jako v Na Cestě tu hlavní postava hledá smysl života až téměř pohrdá konvenčním stylem žití většiny obyvatel. "To celý je prostě svět plnej tuláků s ruksakama na zádech, dharmovejch tuláků, který odmítaj souhlasit s všeobecným požadavkem, aby spotřebovávali všechno, co se vyrobí, a museli proto pracovat, aby měli tuhle výsadu konzumovat, všechny tyhle sračky ve skutečnosti nikdy nechtěli, jako ledničky, televize, auta, nebo přinejmenším aspoň ty nový luxusní káry, tukový oleje na vlasy, deodoranty a všechny ty hovadiny, který po týdnu nakonec stejně najdete v popelnici, tyhle všichni jsou totiž uvězněný v systému, kterej se skládá z práce, výroby, spotřeby, práce, výroby a spotřeby ..." Smysl života klasicky nachází ve svobodě. Líbí se mi o jeho pojetí svobody číst a to dost... zároveň v tom ale vidím i jakousi naivitu až to vlastně působí i smutně a možná i pokrytecky s vědomím toho, jak Jack skutečně svůj život žil. Jeho knihy jsou silně autobiografické, autobiografie stylu můj život, ale lepší. Co obdivuju je neskutečná citlivost a vnímavost Kerouaca. Dharmoví tuláci mi poskytly krásnej útěk z reality.... celý text
