Tereza_T
přečtené 68
Tahle země není pro starý
2007,
Cormac McCarthy
Cormac píše perem ráže milion, a přesto jsou jeho věty tak těžce lehounký... nechápu to a vždycky mi to v hlavě pěkně zavaří. Jako vždycky sarkasticky úderný přesto vážný dialogy... je to můj několikátej Cormac a stejně mě to vždycky posadí na zadek... asi proto, že se sama takhle vyjadřovat neumím a je v tom pro mě nějaký záhadný kouzlo. Při čtení rozhovoru Mosse a náhodné holčiny ke konci knihy jsem ani jednou nemrkla, fakt že ne. Ještě jsem se nesetkala s autorem, jehož dialogy by řezaly tak ostře. Oproti ostatním Cormacovým knihám jsem tu měla trochu jiný pocity, nechci úplně říct pocity optimismu, to by bylo hodně s nadsázkou. Ale přeci jen tam postava šerifa prostřednictvím svých úvah o světě a o svém poslání v něm vnášela nějakou tu empatii a trochu toho správného šerifovského, černobíle řečeno souboje dobra vs. zla. Co se týče děje, nějakej tam byl... ale spíš mám pocit, jako by nebyl to hlavní... spíš jako děj pro zprostředkování myšlenek než myšlenky pro zprostředkování děje. Jedno je jasný, já se svým vykecáváním často bez pointy nikdy Cormacovo postavou nebudu, díky bohu. Co je v tý diplomatce? Diplomy.... celý text
Setkání s Rámou (limitované vydání)
2022,
Arthur Charles Clarke
"Za dobu kratší než dvě hodiny se směr jeho pohybu stočil o více než devadesát stupňů a to dalo konečný, téměř pohrdavý důkaz o jeho naprostém nezájmu o všechny planety, jejichž duchovní rovnováhu tak surově rozvrátil." Jsem velice překvapená a to sama sebou. Ráma rozhodně nebyl na mém readlistu a popis hard sci-fi mě spíše odrazoval než lákal, ale jak to tak bývá všemocné síly zapracovaly (čti cedulka limitovaná edice mě nalákala) a tak se Ráma objevil v mé knihovně a zůstane tam i dál. Přehnaně by se dalo říct, že Ráma rozvrátil i moji rovnováhu, jsem fakt překvapená, že se mi takový technický racionální bezemoční více méně skoro bezďejový děj líbil. Omluv mé vyjadřování, pořád se mi točí hlava z usilovného představování moře kolem dokola. Úsměvný je, jak si Clark šíleně představoval ne tak dalekou budoucnost, ale pro dešifrování zprávy si musel kapitán dojít do trezoru pro svůj dešifrovací sešit. To je na tom hezký.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Italský jih, majestátní vila, vlhký mořský vzduch, táhlé rozhovory u večeře, broskve a meruňky, červené plavky, vůně tabáku a knih, štěrkové cesty lemované vysokými stromy a jeden mladý muž v rozevláté, s kytarou a se srdcem roztříštěným na milion kousků. Emotivní pochoutka. Neuvěřitelné vykreslení postavy prostřednictvím myšlenek až jsem se skoro já Eliem během čtení stala sama. Sledujeme jeho pocity od prvního střetnutí s Oliverem až do toho posledního pohledu. Autor popisuje lásku tak, jak si ji podle mého všichni přejeme zažít - silnou, chaotickou, spalující, neznající hranic studu, naprosto odevzdanou a až fyzicky bolestivou. Po dočtení jsem chtěla obrátit stránky a začít znova. Romantických knih jsem nepřečetla mnoho, ale Dej mi své jméno pro mě bude už navždy unikátem.... celý text
Zmizení Sáry Lindertové
2019,
Kateřina Šardická
Já do toho šla s tím, že to bude fajn. Kateřinu Šardickou jsem si oblíbila jako autorku podle mě nejlepší fanfikce na wattpadu Mé Jméno Má Krev, kterou jsem přečetla několikrát a nejednou jsem obdivovala tehdy asi 15ti letou Kateřinu a její literární um. Když jsem se pak o několik let později dozvěděla, že vydala svou první oficiální knihu bylo jasné, že na ni jednou dojde. Zmizení Sáry Lindertové jsem si moc užila, četlo se to samo, fakt že jo. Užila jsem si prolínání mystična a detektivky a nejednou jsem byla překvapená dějovým zvratem, který jsem absolutně nečekala, a to já ráda. Jediné, čeho se trochu bojím, že za pár dní už postavy a jména zapomenu.... znáte to, některý postavy z knihy nezapomenete nikdy... tady mám pocit, že se to stane... na druhou stranu důvod k znovupřečtení po letech a tomu se určitě bránit nebudu. Kačce moc fandím, je to vlastně jediná česká autorka, kterou nějak aktivně sleduji, je mi moc sympatická a těším se na další knížky.... celý text
Ready Player One - Hra začíná
2012,
Ernest Cline
Ready Player One patří mezi moje velice oblíbené filmy, a tak bylo jen otázkou času, kdy se dostanu i ke knižní předloze a co nezjistím? Tyhle dvě díla jsou jak nevlastní bratranci z pátého kolene z matčiny strany, která možná ani není biologickou matkou. Je vlastně i dost pochopitelný proč. Kdyby se Spielberg držel přesně událostí popisovaných v knize, filmu by se se vší pravděpodobností nedostalo úspěchu, jakému se mu dostalo. Film je víceméně pro všechny, knížka už tolik ne. Co je nevětším plusem knihy je rozhodně samotná, do podrobna popsaná virtuální realita s nekonečným množstvím vesmírů a v nich nekonečné množství planet, které nabízejí nekonečné množství možností. Hrát famfrpál? Létat si v DeLoreanu? Magické předměty, kouzla anebo třeba být hercem v jakémkoli filmu? Můj sen na papíře, fakt. Dalším rozhodně plusem bylo popsání toho druhého, reálného světa. Co se přihodilo a jak lidi žijí teď. Hotely s konzolema, fungování obchodů, popsání IOI korporátu, všechno jsem hltala. Kde je teda problém? No, zaprvé mi nějak vadilo neustálé autorovo připomínání, že je něco z osmdesátých let.… vím, že je to hnidopišský, ale je fakt nutný za každou narážkou na film, hru, hudbu, triko či dokonce i účes dodat "typický pro 80. léta" ... všem lehce gramotným to dojde po dvou stránkách, kde je několikrát napsáno, že byl Halliday fandou osmdesátek a celý hon je tím inspirován, sorry not sorry. Další věcí, co mi prostě nesedla bylo popsání postav, a to hlavně Parzivala a Art3mis, a to konkrétně jejich virtuální lásky… kdyby byl Parzival menší ukňouránek a Art3mis si nemyslela, že je nejvtipnější a nejchytřejší postava ze všech vesmírů asi by jim to sedlo víc. A co mě fakt zklamalo byla poslední stránka "víš Zet, jsi můj nejlepší kámoš" joo... na tohle čekal celou dobu kluk jeden.... sice si pak jako dají pusu, ale efekt nula. Jako vžila jsem se do toho dost, byla to sranda, oddechovka, připadala jsem si, že je mi znova 15 a užila jsem si to. Těším se na dvojku, která by měla vycházet někdy po novém roce. Třeba se dočkáme i filmového pokračování, nebudu lhát, na to bych se těšila víc. Btw taky jste u pasáže, kdy si Wade objednal elektronickou pannu pro živo/virtuální realitu měli asi takovej pohled? https://media.makeameme.org/created/what-the-fuck-4fdae08875.jpg... celý text
Král Krysa
2003,
James Clavell
Číst tuhle knížku bylo jak poslouchat skladbu orchestru, kdy jedna polovina hraje radostnou melodii o přátelství, naději a věrnosti a druhá hraje o smrti, strachu, nedůstojnosti a krutosti a přesto dohromady náramně ladí. Celou dobu četní jsem byla jako na jehlách, každý jediný slovo jsem hltala a nemohla se odtrhnout. Tak těžký téma s tolika detaily a zápletkami popsáno tak lehce. Konec knížky mě dostal do kolen. Jsem moc ráda, že se mi tahle kniha dostala do rukou. Velký obdiv Jamesi Clavellovi, nejen za tenhle literární skvost, ale hlavně za to, čím si musel projít. Btw Král byl skvělým kamarádem a dobrým králem krys... celý text
Osvícení
1993,
Stephen King
Je 15 minut před půlnocí, mám otevřené okno a venku prší, já právě dočítám posledních pár stran Osvícení, do stěny v pokoji narazí moucha a já nadskakuji půl metru vysoko. Kdo by se ale řídil radou na přebalu? Pche. Z Osvícení na mě zatím nejvíc ze všech Kingovek dolehla temná, skličující atmosféra a já se bála, fakt že jo. Věřím, že takoví Osvícení lidé žijou mezi námi a asi raději na dovolené do hotelů nejezdí. Možná proto jsem se zatím bála nejvíc, na oživlá auta, čaroděje a upíry nevěřím, takovej šestej smysl, jakási hlubší vnímavost, to je jiná, pro mě mnohem víc představitelnější věc. Atmosféra tady byla tím největším plusem. Příběh mě bavil, ale něco na postavách mi nesedělo, otec Jack mi byl nesympatickej už od začátku a jeho dlouhé sedánky ve sklepení byly až ubíjející. Navíc jeho nevyrovnaná egoistická postava mohla víceméně za všechno utrpení, co rodinu dostihlo (tím nemyslím ani tak samotné posednutí hotelem jako spíš předchozí události spojené s vyhazovem atd). Mamka Wendy na tom byla líp, ale prostě jsem se nemohla přenést přes ten fakt, že její manžel zlomí v záchvatu vzteku jejich synovi ruku a ona s ním žije vesele dál. Chápu, že je to základní stavební kámen všech jejich rodinných vztahů od kterých se pak všechno odvíjí, jen mi to přijde jako hrozně křehkej stavební kámen. Ke konci knihy mi už přišlo, že se neustále opakuje to samé schéma. Naopak dějová linka Dannyho a pana Hallorana byla skvělá a celkově vztah osvíceného syna a jeho rodičů byl popsanej výborně. Mám smíšený pocity, ale asi se k Osvícení už nevrátím.... celý text
Města na planině
2010,
Cormac McCarthy
Města na planině mě z trojice hraničářské ságy nadchla nejmíň a to hlavně díky tomu, že všechno, co mě v prvních dvou knihách nadchlo tady chybělo a nebo se nějak změnilo. Tím mám hlavně na mysli dlouhé putování nepředvídatelnou krajinou, úvahy o životě a noci pod hvězdami, kdy nebylo vidět zítřka. Téma knihy bylo pochmurný, ale konec, ačkoliv zdrcující, mě sebral ze všech nejmíň. Bill a Grady mi v minulých dvou knihách přirostli k srdci a knížku jsem tak víceméně přelouskala jen díky tomu, abych se dozvěděla, jak to s klukama kovbojskýma dopadlo, i když mi bylo jasný už od začátku, že to dopadne víc než bídně. Co mi čtení Cormaca rozhodně dalo je očekávat to nejhorší a i to se bohužel někdy hodí. Jsem docela ráda, že čtvrtej díl už není, páč bych se do něj už pouštět nechtěla.... celý text
Hranice
2008,
Cormac McCarthy
Náročnější a temnější než Všichni krásní koně. Víc mluvnější s často dlouhými pasážemi příběhů z cest, života. Pochopit a vžít se do základního příběhu bratrů bylo čtenářsky lehké, vžít se a pochopit dlouhé příběhy s často skrytým a nejasným smyslem bylo těžší a pro mě asi ne vždycky úspěšné. Každopádně mě to vůbec neodradilo a knížku jsem si užila na max s tím, že se k ní třeba jednou vrátím. Pořád mě fascinuje Cormacovo styl, kterým definuje hlavní postavy a stejně jako v Koních John Grady tak i v Hranici mi Bill Pharman přirostl k srdci svým naivním smyslem pro morálku, jednoduchým vnímáním bytí a nepříznivým osudem (je něco jako osud?) Města na planině, here we go.... celý text
Všichni krásní koně
1995,
Cormac McCarthy
"Existenciální western, v němž kovbojové nehledají nic menšího než smysl života." Mladí jezdci prostřednictvím Cormaca hledají tenhle smysl dost surovou, nespravedlivou, přímou a násilnou formou, a přesto z nich srší jakási naivnost a romantičnost mládí a nevyřčeného osudu. Dialogy jsou strohý, přesto s výpovědní hodnotou lvl milion a kolikrát jsem měla z pár slov slzy na krajíčku. Cormacovo údernej, a přesto svým způsobem bohatej styl mě nadchnul už v Cestě a věděla jsem, že to nebude poslední kniha z jeho pera. Hranice, here we go.... celý text
Dlouhý pochod
2012,
Stephen King
Rozečetla jsem ji na pláži na Sicílii, při čekání na letadlo domů bych nebýt kamarádky asi neodletěla, jak jsem se do toho zažrala a po příletu domů kolem půl jedný ráno jsem ji musela dočíst i přestože mě další děn čekalo brzké vstávání do práce. Nevzpomínám si, kvůli jaký knížce jsem si někdy upřela tolik hodin v tu chvíli tak potřebnýho spánku. To mluví za všechno. Po dočtení mě bolely nohy jako kdybych sama šla 5 dní dnem i nocí, a já to šla, se všema těma klukama tam. (btw všudypřítomnej dav tomu dodával uplně jinej rozměr lidský zvrácenosti) Dlouhý pochod nejde popsat, to se musí prožít, ale jen na papíře, prosimtě. „Pete?“ No?“ „Kdyby ses mohl vrátit na začátek, kdybys věděl že se dostaneš až takhle daleko a budeš pořád na nohou… šel bys do toho?“ McVries spustil ruce a otočil se je Garratymu. „Děláš si srandu? Děláš, viď?“ „Ne, myslím to vážně.“ „Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplně jasná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší.“ „Vzpomínám na všechny hezký věci, který jsem kdy prožil. Jak jsem poprvé vzal jednu holku tancovat a byl tam jeden takovej starší ožralej typ a pořád se mezi nás nažil dostat a já ho vyvedl ven a rozbil jsem mu hubu. Kdyby nebyl tak zlitej, tak by ji samozřejmě rozbil spíš on mně. A ta holka pak na mě koukala, jak kdybych byl ta nejúžasnější věc od vynálezu spalovacího motoru. Jak jsem dostal svoje první kolo. Jak jsem popový v životě četl Ženu v bílým od Wilkieho Collinse…. to je moje nejoblíbenější kniha, Garraty, kdyby se tě někdy někdo ptal. Jak jsem příšerně ospalej vysedával u jedný tůně a chytal jsem raky po tisících. Jak jsem lehával na dvorku a spával s komiksem o Pepkovi námořníkovi položeným na obličeji. Na to všechno vzpomínám, Garraty. Poslední dobou. Jako kdybych byl starej a začínal senilnět.“... celý text
Svědectví
2008,
Stephen King
Svědectví jsem si užila, vláčení toho skoro dvoukilového pokladu všude kolem poslední dny už míň. Nebýt té váhy, ani bych si pořádně neuvědomovala, že držím v rukách 900 stran, jak snadně se četlo O tom, že je King master v detailním popisování jsem se přesvědčila už po těch pár knihách, se kterými jsem měla tu čest a hrozně se mi ten puntičkařskej styl líbí. Postavy jsou vylíčený do posledního vlásku, stejně tak prostředí a tížívá atmosféra postapo světa. První půlka je krutej popis reality po tom, co asi tak 99% populace podlehne nákaze, od prvního nakaženého, snahy vlády zatloukat vinu do poslední chvíle velice vybranými způsoby až po masové umírání, kdy na jedno průměrný městečko připadne tak jeden přeživší. Kdybych měla říct, že mě první půlka bavila, bylo by to slabý slovo. Je tam teda hrozně moc omáčky, i celá jedna kapitola je věnovaná více méně pro děj naprosto nedůležitý omáčce, ale pro vykreslení atmosféry je to pecka. Pro děj je ti jedno vědět, že se nějakej klučík předávkoval po tom, co všichni umřeli a on mohl v klidu vykrást dům svýho dealera, je ti jedno, že nějaká mařka umřela na hlad ve sklepě, protože si zabouchla dveře, a dokonce je ti i víceméně jedno, že nějaký děťátko sice přežilo epidemii, ale zemřelo, protože se o něj neměl kdo postarat. Všechno z toho je nedůležitý pro děj, ale skvěle to dokresluje obrázek a já si těch pár desítek stránek navíc ráda přečtu. Druhá půlka se od reality přesunuje lehce do vln mystična, magie a víry, kdy sledujeme souboj dobra se zlem a je jiná než půlka první, ale ne horší. Nejzajímavějším prvkem z toho jsou sdílené sny postav. Navrch je to celý jak jinak než proklatý otázkama k zamyšlení nad námi, lidmi, s lehkým nádechem toho, že to tady všichni jednou dosereme, až se to stane budeme mít asi tak 10 minut nahnáno, než se zas projeví naše chamtivý a všelijaký jiný špatný stránky a začneme nanovo a nikdy se nepoučíme. Jediným slabým místem pro mě byla část lehce za půlkou, kdy se konaly schůze výboru Svobodné zóny, je mi líto, ale schůze výboru jsou prostě nudný i z pera Stephena Kinga. Hodnotit knihy je mnohem těžší než hodnotit filmy, a i kdybych se snažila sebevíc nejsem Kingem abych si tu nějak hodnotně vylila svoje srdíčko a všechny pocity náležitě předala. Každopádně jsem si to užila velice, doporučuji a uděluji Svědectví 9 z 10 Kapitánů Tripsů. Poznatky: Larry je fajn kluk. Jak velkej hlad musíš mít, že si kousneš lejtka svýho kaput spoluvězně? Vánoční ráno Stua a Toma mě přivedlo k slzám. Kojak je správnej přítel člověka. Nadine byla svině a Harolda je mi pořád víc a víc líto. Holka, zkus chápat svýho kluka už v životě nedostanu z hlavy. Jsem neskutečně ráda, že se Frann a ramínko nikdy neuskutečnilo. Glen je sociolog každičkým coulem.... celý text
