Tereza0107 komentáře u knih

Tato publikace předčila má počáteční očekávání, která byla už beztak dost vysoká. Velice srozumitelně a nezaujatě sepsané a rozebrané materiály, které byly postupem času získány z výslechů všech přeživších osob, nějakým způsobem zapojených do odboje a i z výpovědí zatčených gestapáků. Tyto výpovědi byly posléze porovnány, některé nejasnosti upřesněny, jiná tvrzení na základě porovnání výpovědí a důkazních materiálů i vyvrácena.
V další části se máme pak možnost podívat na celou řadu unikátních fotografií, ať už manželů Krupkových nebo i jiných velkých jmen, v práci zmiňovaných. A na závěr přiloženo i velké množství dokumentů, z kterých autor čerpal. A jaké bylo mé příjemné překvapení - všechny dokumenty i zápisy svědectví jsou v češtině. Když jsem knížkou zběžně listovala, tak jsem si říkala, že to pro mě bude vlastně jen trilion fotek dokumentů, které si stejně nepřečtu, protože německy neumím. A ono ne. Opravdu velice zajímavá a poučná práce. Velmi doporučuji.

⭐️Pověst je suma nedorozumění, která se nahromadí kolem jednoho jména. (Rainer Maria Rilke)

⭐️Jak daleko kleslo lidstvo od dob Kristových, kdy Ježíšova božsky krásná a lidsky jímavá výzva: „Kdo z Vás nikdy nezhřešil, ať hodí první kamenem na tuto ženu“ zachránila život cizoložné ženě. Dnes by jistě na podobnou výzvu celé desítky lidí sáhly po kamenech, doufajíce, že pod hromadou kamení nejen dodýchá jejich oběť, ale bude také navždy pohřbena jejich vlastní vina! (Arnošt Wenig)

⭐️Za těch téměř padesát let, která uběhla od atentátu, se mi stále naléhavěji vtírá jeden poznatek. Mým největším hříchem je patrně to, že jsem se vrátil, že jsem přežil. Kdybych byl i s manželkou popraven 2. července 1942 na Zámečku, bylo by vše v pořádku a byl bych oslavován jako hrdina a mučedník našeho odboje. (Václav Krupka)

11 11.05.2022

Neuvěřitelné příběhy z různých nechvalně známých období naší země. Mě zaujala hlavně první část publikace - vyprávění pamětníků o heydrichiádě a o strastiplných cestách koncentračními tábory. Z příběhu rodiny Burdychových, která ukrývala radistu Silver A Jiřího Potůčka mi běhal mráz po zádech. Hrdinství lidí, kteří i přes hrozbu trestu smrti, pomáhali odboji mě fascinuje. Jsem z východních Čech, tudíž mě o to víc bavilo číst o známých místech, která pro mě takto získala nový, zajímavý rozměr.

8 02.05.2022

Publikace se mi celkem líbila. Je to dá se říci takový stručný přehled o tom, jaké bylo dětství, rodinné zázemí nebo finanční situace rodiny A. Bartoše. Popisuje jeho studijní úspěchy, motivaci k tomu, proč se dal k vojsku a velké množství jeho vojenských cest či kariérních postupů.
Po konci této popisné části navazuje část s obsahem Bartošova zápisníku, které tvoří z velké části adresy lidí z různých států. Dále si zde zapisuje své osobní myšlenky, oblíbené citáty, knihy, které přečetl a jeho názor na ně. Vyskytují se zde i nějaká politická jména, pár poznámek (nejspíše z výcviku), údaje s kontakty, u kterých by se měl hlásit po seskoku, atd. Ale nečekejte nějaké rozsáhlé vypisování - vše jsou to spíše hesla či útržkovité věty s občasnými vysvětlivkami pana Kotyka. Ale i tak mě brožurka bavila - je to takové pidi čtení, které vám zabere pár desítek minut.

7 29.04.2022

Pokračování příběhu Granelin O´Malleyové, mě bavilo o trošičku více, než první díl. Přišlo mi hodně zajímavé dozvědět se něco nového o přesidlování Irů do Ameriky, jak je tamější obyvatelé vnímali a jaký byl jejich následný život v "novém světě". Vůbec jsem neměla potuchy o tom, že Irové byli Američany vnímáni vlastně jako úplná spodina, která nemohla pomalu ani vstoupit do obchodů.
Do obrazu se dostávají i nové postavy, které jsem si velmi oblíbila. Liam, kapitán Reinders, Lily a její děti, ti všichni byli super. Měla jsem původně koupené tyto první dva díly a byla jsem si celkem jistá, že další již číst nebudu - natolik mě zase neoslnily. Jenomže pak přišel ten otevřený a celkem zajímavý konec, který mi navrtal červíka do hlavy. Takže kdo ví, uvidíme, jestli se mi pokračování někdy dostane do ruky.

12 29.04.2022

Do této knížky jsem šla s tím, že to nejspíš bude taková trochu slátanina s pár stránkami, vydaná pouze pro to, aby z toho káply zas nějaké ty peníze. No nevím, kde jsem tento předsudek vzala, ale knížka předčila má očekávání a mile mě překvapila.
Byla to taková nenáročná oddychovka, se zajímavým námětem. Hodně mě zaujal popis uvažování psychicky nemocné Azy. Až jsem si kolikrát říkala, že mě to vlastně nikdy nenapadlo přemýšlet, co se takto psychicky nestálému člověku asi může honit hlavou a jak můžou být jeho utkvělé představy skutečné, vtíravé a nekonečné.
Jako další plus vidím i autorovu schopnost vyjadřovat se. Moc se mi líbil jazyk, jakým popisoval vztah Azy a Davise. Kolikrát jsem se u nějakého odstavce zastavila a četla si ho i několikrát za sebou, jak se mi jeho myšlenka líbila.
Hvězdičku strhávám hlavně za to, že jsem se na začátku, než jsem se do knížky dostala, celkem hodně nudila. Ale nějak se to pak najednou přehouplo a já zbytek knížky slupla jako malinu.

⭐️„Říkala, a ne jednou, že roj meteorů se na nebi děje, přestože ho pro mraky nevidíme. Komu záleží na tom, jestli nemůže líbat? Ona vidí skrz mraky.“ (Davis)

⭐️„Podívat se na tebe může každý, ale je dost vzácnost najít někoho, kdo vidí stejný svět jako ty.“

⭐️„První lásku si pamatujete, protože vám předvede, protože vám dokáže, že můžete milovat a být milování, že nic na světě si člověk nemůže zasloužit, až na lásku, že láska dělá z člověka osobu, a že je v ní jedno jak i proč. Ale pod tím nebem, když vaše ruka spočívá v jeho, tohle všechno ještě nevíte. Nevíte, že v té krabici na stole je ten obraz se spirálou a na něm je zezadu na rámu přilepený lísteček: Ukradl jsem ho pro tebe ještěrce. D.“

⭐️„Díváte se na stejné nebe a on po chvíli řekne: Musím jít, a vy řeknete: Tak nashle, a on řekne: Nashle, Azo, a nikdo neřekne nashle, když tě nechce zase vidět.“

13 11.04.2022

(SPOILER) Tohoto dílu jsem se musím říct maličko bála, protože z Paměti kostí jsem byla celkem zklamaná. Ovšem Vepsáno krví vlastního srdce mě opět vrátilo na moji "miluju sérii Cizinka" vlnu.
Části s Rogerem a Briannou jsem vyloženě hltala. To, že se Roger při hledání malého Jemma dostane skrze kameny do úplně jiné doby, než zamýšlel, byl pro mě dost nečekaný twist. Bavilo mě setkání s Brianem i shledání Rogera a jeho pravého otce Jeremiaha - i když tomu se dle mého autorka mohla ještě více pověnovat a trochu to rozvést. Klidně bych na úkor toho oželela části s Lordem Johnem a jeho otravnou famílií nebo extrémně nudné části, zabývající se kvakerstvím. A ještě jedna připomínečka - docela mě štvalo, že autorka v minulých dílech popisovala, jak je cestování časem čím dál náročnější a když už procházíš kameny po několikáté, může tě to nejspíš i zabít. Ale to nevadí, v tomto díle cestujeme všichni časem, hlava nehlava.
Co jsem naopak ráda je, že se nám příběh vrací znovu zpět na Fraserův hřeben - sice až ke konci, ale přece - třikrát hurá! Už se těším, až vyjde další díl.

⭐️"Pojď ke mě, mo nighean donn." Natáhl svou dlouhou paži, přitáhl si mě k sobě a přivinul si mě blízko k tělu. Objala jsem ho. Stáli jsme nějakou dobu zcela nehybně, má tvář se opírala o jeho hruď a jeho tvář o mé vlasy. Čerpali jsme jeden ze druhého sílu na cokoliv, co mohlo přijít. Manželství.

⭐️"Přišla jsi o rodiče jako mladá, mo nighean donn, a bez kořenů ses toulala světem. Milovala jsi Franka a samozřejmě miluješ Briannu, Rogera Maca a děti...ale Anglánko, já jsem ten pravý domov tvého srdce a vím to. Já miloval jiné a miluji mnohé, ale tobě samotné patří celé mé srdce, je jen ve tvých rukou," řekl tiše. "A ty to víš." (Jamie)

19 04.04.2022

Ale ne, to už je opravdu konec? Tenhle svět podivných dětí jsem si opravdu moc zamilovala. Poslední díl se mi četl velmi dobře - zápletka super, děj napínavý, postavy jako vždycky skvělé. Asi jsem byla ráda i za ten sluníčkový konec, protože jinak by se mi série Sirotčince opouštěla ještě daleko hůře. Kdyby to bylo na mě, tak bych ještě nějaké to pokračování brala všemi deseti. Tak třeba autor ještě něco z Podivného světa napíše.

12 10.02.2022

Knížku jsem četla relativně dlouho. Ne, že by mě nebavila, děj je více než zajímavý a naučný. Popravdě jsem neměla ani tušení, že odsun Němců po válce probíhal až takhle krutým a nelidským způsobem. Bylo to asi spíše stylem psaní, které mi přišlo takové stručné a emočně strohé. Ani k postavám jsem si nedokázala vytvořit nějaký bližší vztah a všechny události jsem prostě brala, jak to leží a běží, bez nějakých hlubších pocitů.
Žádné jiné výhrady ke knížce asi nemám. Styl psaní mi hodně připomínal knihy od Aleny Mornštajnové, takže pro ty, kdo mají rádi tvorbu této autorky, Kateřina Tučková by se Vám mohla také zamlouvat.

17 31.01.2022

(SPOILER) Zhruba do třičtvrtě knížky jsem si byla jistá, že dám pět hvězdiček - no a pak to začalo jít z kopce a míra uvěřitelnosti začala prudce klesat. To máme jedno zmrtvýchvstání, jednu improvizovanou cestu do Bankoku, jednu extrémně bohatou thajskou babičku, která si naštěstí může dovolit koupit na co si ukáže a každá druhá postava je adoptovaná. Trochu jakoby posledních sto stránek napsal někdo úplně jiný, který se tam snažil napěchovat vše, co šlo. Přitom kdyby autorka tyto "podivnosti" vynechala, tak je to za mě moc hezká, nenucená knížka, kterou jsem si užila.
Co se týče postav, občas mě rozčilovala nelogickost jejich jednání. Julii se navrátí mrtvý, ulhaný manžel a ona s ním zůstane na úkor Kita, kterého do té doby miluje. Kita nezajímá Juliino vysvětlení celé situace, nebere telefony a říká si "Jen buď šťastná miláčku." Ale do Thajska se za ní přiřítí jak na koni se svou bezmeznou láskou.
Každopádně je to moje čtvrtá knížka od této autorky a vím, že jinak se mi její psaní moc líbí. Už se těším, až se pustím do série Sedm sester.

13 12.01.2022

To byla tak hezká knížka. Autorka svým poutavým popisem krásy a drsnosti Aljašské přírody způsobila, že jsem se do té představy naprosto zamilovala. Kolikrát jsem si až říkala, že i kdyby v příběhu nenastala žádná větší zápletka, tak si snad vystačím i se čtením o běžném životě mimo civilizaci.
Knížka mě po dlouhé době vtáhla natolik, že jsem četla a četla, až najednou koukám a ono je půl druhé ráno. Ale já prostě musela vědět, jak to dopadne s tolikrát zkoušenou láskou Matthewa a Leni. Příběh jako na horské dráze, nabitý emocemi a naprosto věrohodnými postavami. Knihu jsem odkládala se směsicí klidu, spokojenosti, radosti a kapkou lítosti, že to vše už skončilo. Jak Slavík, tak Velká samota jsou za úplně úžasné. "Jako dva hrášky v jednom lusku."

27 03.01.2022

Druhý díl Šelmy se mi líbil o trošku méně než ten první. Ze začátku mi trvalo, než jsem se prokousala všemi těmi protiteroristickými řečmi. Poté příběh nabral na obrátkách, zápletka byla zajímavá a profesorovo vyšetřování mě bavilo. Musím říct, že jsem byla celá napnutá a očekávala jsem nějaký grandiózní konec. Ten však bohužel nepřišel. Byla to extrémní rychlovka, až jsem si říkala, že je to škoda, protože potenciál tam byl. A když jsem mohla takovou dobu pročítat všechny Theovi chytré a odborné monology, tak si autor mohl dát s koncem trochu více záležet. Prostor ve stránkách tam určitě byl, protože knížka je to relativně tenká. No tak uvidíme s čím přijde v příštím díle.

16 09.12.2021

Co by to bylo za rok, bez alespoň jedné knížky od milované Kate Morton. Kniha mě opět nezklamala.
Záhada tří sester, žijících na pohádkovém zámku mě chytla a nepustila. Dostala jsem přesně to, v co jsem doufala. Živý popis impozantního, tajuplného sídla s věží, překrásnými zahradami, jezírkem, vodním příkopem a zapeklité sourozenecké a rodinné vztahy. Jako vždy jsem měla hromadu svých teorií, jak to všechno zaručeně stalo, ale poslední stránky mě vyvedly z omylu. Autorka klasicky rozehrává svou hru, kdy nám narafičí zdánlivá vodítka a že já se pokaždé nachytám. Ale co už, nejlepší je na tom ten pocit, kdy najednou všechny útržky zapadnou na své místo.
Už se těším na další knihu.

12 30.11.2021

Napříč celkem vysokému hodnocení tady na databázi knih mě knížka ničím neoslovila. Jakoby mě nedokázala vtáhnout do příběhu. Chybělo napětí, nějaké vnitřní pojetí postav, jejich myšlenky nebo pocity a kvůli tomu působily dosti nepřirozeně, ploše a nesympaticky. Dále mi celkem vadily všechny ty online korespondence, co v knize byly. Hodně z nich jsem úplně přeskakovala. Přišlo mi to jako zbytečné honění stránek, protože kdyby se všechny tyto online konverzace odstranily, knížce by zbylo kolik - tak 250 stránek?
Co se týče konce, byla jsem z něj dost na rozpacích. Hned jsem si šla dohledat, jestli se v dalším díle vyšetřování inspektoři vrátí k tomuto případu a ještě se to nějako dořeší. Protože to by mi přišlo jako celkem fajn východisko. Když jsem ale zjistila, že to je opravdu konec a nic víc se již nedozvíme, tak to mě docela namíchlo. Otevřené a jinak nedořešené konce jsou pro mě utrpením.
K dalším případům inspektora Fawleyho se již nejspíše nevrátím.

18 19.11.2021

Od této autorky jsem naposledy četla Šílené výčitky a knížka na mě moc dojem neudělala. Proto jsem šla do čtení s určitými předsudky. Ale Úplně cizí lidé byli překvapivě fajn. Lehce se to četlo a ač tu nebyla žádná velká zápletka knížka hezky plynula. Široká škála postav a postupné odhalování důvodů proč vlastně přijely do Domu pohody čtenáře udrží zaujatého.
Takže za mě ano, příjemná knížka.

20 01.11.2021

Když jsem začínala číst, byla jsem přesvědčena, že druhý díl určitě nemůže překonat ten první. Chyba.
Nestačila jsem zírat, jak jsou postavy krásně propojené se skutečnou historií. Cíleně rozmístěné do různých prostředí tak, aby představovaly nelehké volby, jaké byli lidé v té době nuceni činit. Tolik zničených životů, rodin, snů a nadějí a kvůli čemu vlastně? Jeden by ani nevěřil, co všechno se v tu dobu dělo a jak se něčí život mohl z minuty na minutu kompletně otočit a změnit směr.
Precizně a srozumitelně napsané, promyšlené, cílené, poutavé, srdceryvné. Nemůžu se dočkat posledního dílu.

32 18.10.2021

Moc hezky zpracovaná kniha, od které jsem vůbec nevěděla, co čekat. Nakonec jsem dostala krásně vykreslené, těžké životní příběhy lidí, žijící v česko-polském pohraničí.
Bylo hodně zajímavé číst o tom, jaký měl konec první světové války dopad na obyvatele, žijící v pohraničí, kteří do té doby žili pospolu v klidu a míru, nehledě na to, za jakou národnost se považovali. A pak najednou přišel pokyn ze shora - čistý řez a ty si vyber jeden tábor. Autorka zde názorně vykreslila, jak taková na první pohled nevinná událost, dokázala rozdělit nejen sousedy, ale také rodiny a přátelé.
Jsem za tuto knížku moc ráda, protože spory v německém pohraničí a odsun Němců po druhé světové válce, zná každý. Ale že byly události, připomínající občanskou válku mezi Čechy a Poláky, o tom se zase tolik neví a nemluví.
Rovnou se vrhám na druhý díl. Jsem velice zvědavá, kam postavy vítr zavane.

Ještě si tady odložím pár vět z uvažování Barky, které tak hezky vystihlo situaci.

⭐️"Ano, Velká válka skončila, mocipáni sestavují nový svět, v Čechách lidé radostně prozpěvují husitské písně. Ale tady v Karwiné a kolem ní jako by jedna válka přešla v druhou. Prokletá doba, prokleté sváry! A kvůli čemu to všechno? Barka tomu rozumí stále méně a méně. Tolik nenávisti mezi lidmi! Odkud se vzala? Kde nabrala tolik síly?"

44 13.09.2021

Hrozně nerada čtu příběhy se zvířaty, protože to u mě většinou zavání slzavým údolím - a taky že jo. Konec jsem samozřejmě hrozně probrečela. Satoru byla moc sympatická postava - přátelský, empatický, milovník koček a vůbec všech zvířat a svým způsobem takový uklidňující. I přes všechno, co se mu v životě stalo nezahořknul a staral se o druhé.
Příběh jako takový se mi ale celkem dost táhnul. Celá knížka je takové pomalu plynoucí vyprávění o Saturově životě, žádná zápletka nebo napětí.
Co se mi naopak líbilo, byla kočičí perspektiva světa. Nano měl jako klasický příslušník kočičího kmene všechno na háku. Dobře no, můžu s tebou zůstat, když se tak snažíš a krmíš mě, ale jsem toulavá kočka a klidně se můžeme kdykoliv zase rozejít každý svou cestou. Na konci bylo však moc hezky ukázáno, že to je všechno jenom taková ta "kočičí póza" a Nano svého páníčka moc miloval. No nic, než se zase dojmu, knížce dávám tři hvězdičky a to hlavně za milé postavy, za příběh naopak hvězdičky strhávám. A příště už žádné knížky o zvířatech.

14 18.08.2021

(SPOILER) Achjo, opět tak napínavý konec a teď si budu muset zase pár let počkat. Kvůli třetímu dílu jsem si musela dát rereading celé série a i tak jsem měla pocit, že místy ve všech těch záhadách a změti sklenařských čísel trochu plavu. Hromada věcí zůstala nezodpovězených a naťuknutých. Není mi moc jasné, v co se vlastně změnila Ilan, kdo je buni a proč ochrnul na půl těla, když mu Ilan snědla drobek? :D A na Kozlowské chápu jen to, že dvakrát bouchá holí, všechny nenávidí a má něco společného s podzemními branami.
No budu doufat, že další díl bude maličko více srozumitelnější a autorka se bude snažit zodpovědět čtenáři nějaké otázky a ne jen přidávat další světy, postavy, záhady, superschopnosti atd.

⭐️ "Ať už chystáš cokoliv, mysli - a mysli dobře Ilan, "řekl Vargas nakonec. Beze slov jsem se od něj odvrátila. On věděl, že já lžu a já věděla, že lže on. Bránili jsme urputně svá tajemství, přestože bychom jeden pro druhého riskovali život. Bylo to tak ... sklenařské.

⭐️"Konečně pořádná noc a to sklenařský smrádě to musí celý po..kazit," spustil Gerard.
"Nevím, proč jste tak naštvaní," zahlásila jsem. "Všichni jste se probudili vedle krásných žen, Erno dokonce vedle tří. Jenom já jsem měl po ránu v pokoji jeho." Loupla jsem očima po smrdutém starci. Oči všech se závistivě upřeli na Erna.
"Jsi prostě smolař, Ilane," odpověděl se smíchem bojovník.

20 16.08.2021

(SPOILER) Stejně úžasná jako první díl. Pasáž, která se odehrávala v nížinách mi tak neubíhala, ale samozřejmě byla důležitá pro představu o světe na druhé straně skáry. Jakmile se příběh vrátil do Duvalského pohoří, bylo vše při starém a já se ze zatajeným dechem vůbec nemohla odtrhnout.
Líbí se mi vývoj vztahů mezi Ilan a pětadvacítkou. Jejich přátelské dobírání a pošťuchování se mě nejednou rozesmálo. Vtipné byly i slovní přestřelky mezi Ravenem a Ernem. Kapitán se konečně trochu otevřel a my měli možnost nahlédnout do jeho nitra a pochopit tak jeho myšlenkové pochody, které vedly ke stvoření dervenů a zotročení celého sklenářského světa.
Autorka skvěle vykreslila Otortenskou záhadu. Pokaždé, když se tam někdo vydal,
mi přejížděl mráz po zádech. Jediné, co mě vytáčelo, byla nelogičnost situace, kdy pětadvacítka vyráží po druhé Otorten, kde jako jediní (nejspíše díky duvalům) přežili masakr, který se tam odehrál. Ale tentokrát si všichni nechají své duvaly doma. Jakože proč? Přišlo jim to minule moc jednoduché? Zemřelo na jejich vkus málo lidí?
Ke konci knihy se vyrojily další otázky, které mi drájí nervy. Co to bylo za postavu, kterou Ilane viděla v zavaleném dole a ukazovala jí číslo 9? Co objevili sklenaři tak nebezpečného, že se rozhodli narychlo opustit celý důl a pro jistotu vše ještě zazdít? A jaktože jsou nasterey najednou schopné plánovat přepadení sklenařských měst? Co tam hledají? Ještěže už mám koupený další díl. Rychle na něj!

Tentokrát bylo i těžké vybrat pár oblíbených pasáží, měla jsem jich tolik!

⭐️Raven se zrovna rozhlížel po přítomných dámách. "Víš ten pitomej Bojan měl v něčem pravdu. Já si na tyhle dlouhý sukně prostě nezvyknu. Dávám přednost kratším. Je to celkem fuška dostat se pod tak dlouhou sukni."
"Není to nic těžkého, Ilane," křenil se vedle mě Erno a v očích mu jen hrálo, jak přemýšlel nad dalšími slovy, kterými by Ravena popíchnul. "Když umíš ženu přimět k tomu, aby si ji nadzvihla sama. Co Ravene? Už si to někdy zkoušel? Použít slova a ne duvaly?"
Ravenova tvář zbrunátněla a bojovník zahrozil pěstí. "Jednou ti to břicho rozpářu, ty ženskej pysku!"

⭐️Erno mrkl na jednu z přihlížejících žen, která málem pod jeho pohledem omdlela. "No není krásná, Ilane?" Zadívala jsem se na ženu v průsvitné rochii. Pak jsem pokrčila rameny. "Asi ano. Má dvě stejně velká prsa."
"No... "zaváhal bojovník. "Rozbor ženské krásy necháme na později, Ilane. S tímhle bys nikam nedošel. Dvě stejná prsa může mít i chlap, víš?"

⭐️"Koně?" ozval se za mnou Raven natolik hlasitě, jakoby chtěl, aby ho slyšelo celé město. "Jakýho koně? Díval ses na něj vůbec? Nejstarší herka, jakou jsem kdy viděl! Ilan může bejt rád, že nečajznul osla."

⭐️"Přátelství nevzniká přes noc. Jsou to léta společných zážitků, smíchu i slz, lží i pravd. Trvá dlouho, než si lidé mezi sebou přátelství vytvoří. Je ale důležité, aby chtěli. Přítel je člověk, který tě nikdy neodsoudí, pokud se budeš snažit své chyby napravit. Pro nás je přátelství to nejdůležitější, co máme. Je to největší bohatství, co ti pětadvacítka může nabídnout. A já jsem rád, že ses ho rozhodl přijmout." (Vargas)

Miluji tenhle úžasný fantasy svět sklenářů, který Petra Stehlíková vytvořila. Naslouchače čtu již podruhé, jelikož se ke mně konečně dostal třetí díl a já si potřebovala celou sérii trošku oživit. A bavilo mě to úplně stejně, jako kdybych knížku četla poprvé. Všechny postavy jsou skvěle propracované a mají hloubku. Krvavá záhada Duvalského pohoří a existence nastereí je napínavá jako kšandy a já tak se zatajeným dechem natěšeně přecházím na další díl.

⭐️"Vargas mi řekl, že tě asi najdu na hradbách. Co tu pořád děláš? Co je tu k vidění?"
Rozhlédla jsem se po okolí a přemýšlela nad tou otázkou. Jak se mohl takhle ptát? Copak to neviděl?
"Ty se rozhlížíš celý svůj život. Kdykoliv se ti zachce. Já se můžu rozhlížet až teď. Zdi sklenařského ghetta nejsou tak krásné. Věř mi."
Bojovník zamrkal, ale na mou prostořekost nic neodpověděl.

25 26.07.2021