Terror komentáře u knih
Všechno už tady bylo vymyšleno, vyblito a rozčvachtáno. Nevěřil jsem ve výjimečnost této knihy a teď se před zrcadlem fackuju...
Výbor toho nejlepšího z povídkové tvorby klasika hrůzostrašné, ale i dobrodružné a detektivní literatury. Sbírka obsahuje vše, co povídkáře Poea proslavilo. Většinu už jsem v různých výběrech četl, přesto jsem se neubránil pocitům mrazení, úžasu a místy šoku z geniálně vypointovaných příběhů. Samozřejmě ne všechno už u dnešního čtenáře projde bez lehkého úsměvu, ba i mimovolného povzdechnutí, však jde přece o letité vykopávky. Jen kdyby takových vykopávek bylo víc. Poklady. Vykopané poklady to jsou. Povídky plné šílenství, opiových snů, nelidských vražd a přitom hutné atmosféry, která vtáhne a obklopí. Je to prostě jízda. Ponurá, pomalá, přesto však nezbytně končící pod pláštěm rudé smrti, který vše bezútěšně zakryje.
London prostě umí. Jeho povídky jsou mistrovské kousky, kterým nechybí spád, děj i pointa. Hluboce smekám před tímto klasikem dobrodružné literatury.
Volání divočiny je kniha plná krutosti, divokosti, tvrdé reality a smrti. Přestože je to místy chmurné čtení, není bezvýchodné a definitivní. Někde v pozadí vždy probleskne touha, krása a naděje.
Komplet knihu mám přečtenu podruhé. Novely Nadaný žák a Tělo už potřetí.
Tahle sbírka je skvost. Bez podmínek.
Vykoupení - skvělá variace na vězeňské téma se vším, co k tomu patří. Mizérie vězňů, nespravedlivě odsouzený, sadistický bachař, plány útěků...
Nadaný žák - tenhle příběh mne ke Kingovi kdysi přivedl, takže na něj nedám dopustit. Naprosto geniální dílko o tom, kterak dítě se starcem závodili, kdo je větší hajzl...
Tělo - další pecka. Mám hrozně rád příběhy dětí. Miluju Foglara. A tohle je jeho přesný opak. Parta grázlíků na cestě za dobrodružstvím.
Dýchací metoda - King v dickensovském stylu. To se prostě musí číst!
Komiks? Tak tuto knihu nevidím. Sled monumentálních pláten, grafických fantasmagorií, na kterých klíčí život, následně bují a rozlévá se do všech možných i nemožných stran, aby poté pozvolna dohasínal. To vše plné odkazů, sem tam skrytých vtípků, koláží, které neurazí a hlavně sondy do duše lidské. Do duše, která prožila to, o čem někteří jen smutně sní a jiní s nostalgickou slzou pookřejí. S tímto obrazem, neboť právě tím kniha je, vypáleným v sítnici a srdci, dávám plný počet zasněných hvězd.
Kniha na mne působila, jako bych na obrazovce sledoval průměrný thriller, kterých je v dnešní době plno. Jednotlivé obrazy, všechna ta hromada klišé a osvědčených dějových zvratů, dvojice šablonovitých detektivů a předvídatelný průběh. Ne, tahle kniha mě nepřekvapila.
Na druhou stranu se román, díky Carterově dobře zvládnutému řemeslnému psaní, výborně čte, vše odsýpá, u morbidních scén jsem se bavil (jo, asi nejsem normální) a určitě u série s Robertem Hunterem ještě chvíli vydržím.
Možná na tom zpočátku bude někdo jako já - viděl jsem film s úžasným Petrem Čepkem, navíc vyslechl zdařilou rozhlasovou dramatizaci a říkal si, jestli má cenu číst původní a ne zcela útlé dílo. Rozhodně má.
Ono totiž nejde jen o příběh, který je pravděpodobně každému známý, neboť se o něm učí na školách, jde o tu atmosféru, která ze slov a vět stříká a špiní vás děsem, nepokojem a napětím. Mistrovsky prokreslené postavy, kde nikdo není černý ani bílý, ale prostě lidský až z toho mrazí.
A ještě něčím dalším je tato kniha úžasná. Už dlouho jsem se nesetkal s tak dokonale zvládnutou gramatikou a češtinou skvostně využitou ve všech jejích krásách a pozapomenutých slovesných odbočkách.
Přiznávám bez mučení, že mne autor v životě tak nějak čtenářsky minul, ale určitě jsem s mistrem Havlíčkem ještě neskončil. Naopak tu tuším začátek výborné spolupráce.
Nezbytné věci jsou plné zla. Zla, které máme všichni v sobě. Při četbě románu si uvědomíme, jak lehce manipulovatelní a zranitelní jsme. Máme v sobě skrytý vztek, závist a touhu vlastnit. Lidské pokolení je prožrané červy nenávisti a neskutečné malosti. Tohle všechno King odhaluje v jedné ze svých nejlepších knih.
Castle Rock mi právě v tomto díle nejvíce připomnělo jiné městečko - Twin Peaks. Obě jsou zabydlena perfektně vykreslenými postavami, které všechny něčím vybočují, mají skrytá tajemství, úchylky a plné skříně kostlivců. Však je na kultovní seriál v knize dokonce odkaz...
Dlouho jsem přemýšlel, na co by Leland Gaunt utáhl mě. Na nic jsem nepřišel. Ale třeba se to jen bojím vyslovit…
Chtěl bych být znovu dítětem a v mlhavém ránu se spolu s drzou, ale upřímnou Tjorven prohánět po pobřeží ostrova Saltkråkan a zažít tolik dobrodružství, kolik jen dětská srdce kolem sebe dokáží najít...
Dobrodružná odysea putování oceánem bez hranic. Skvěle napsané, sympatičtí hrdinové, takhle má vypadat SF podle mého gusta. Zároveň si musím povzdychnout nad skutečností, že je u nás Silverberg celkem nevytěžený autor. Podle již tradičně výborného medailonku Martina Šusta, cítím obrovský vydavatelský dluh k tomuto velikánu americké fantastiky.
Ještě se chci zmínit k vydání Tváře vod v češtině. Laser skončil. Pokud si někdo kompletuje edici Mistrovská díla SF, bude zklamán hned z několika důvodů. Kniha má nejen jiného nakladatele (Euromedia - Laser je už jen název edice), ale i jinou velikost než předchozí knihy z výše uvedené řady. V neposlední řadě se mi nelíbí tisk. Desky jsou měkké, pozlacené písmo je nekvalitní a po několika hodinách čtení se smaže. Hned jsem si vzpomněl na počátky nakladatelství Classic, jejichž Heinleinovky trpěly stejným nešvarem. Písmo v knize mi přijde takové vybledlé a pro čtenáře s horším zrakem zničující. Proto je zarážející, že cena neúměrně převyšuje kvalitu publikace. Doporučená je přes 400 korun, což je za paperback o rozsahu cca 400 stran nesmysl. Na netu se prodává zhruba o 50 Kč levněji, ale i tak je to docela dost. Myslím, že jen z tohoto důvodu si spousta čtenářů počká rok nebo dva, až tento titul zákonitě a zaručeně skončí v Levných knihách za "pajcku", jako velká spousta jiných Laser-bombacena-knih.
Kdo však nechce čekat, či se mu kniha (jako mně) hodí do čtenářské výzvy, nebo prostě toho nového Silverberga musí mít (jako já), nezbývá mu nic jiného, než peníze hodit za hlavu a jít do toho. Ten příběh to z větší části vyváží.
Většina z nás měla v dětství oblíbenou knihu, kterou mu četli rodiče, prarodiče, starší sourozenci, jiní příbuzní, případně bytosti odjinud. A kterou si pak šťastný prvňáček přečetl sám. Jednou. Dvakrát. Desetkrát. A pořád ho bavila. Nemohl se nabažit toho dobrodružství, které v sobě skrývala. Hltal zas a znova věty, které znal už nazpaměť. Pořád se kochal těmi samými úžasnými obrázky, které ho doprovázely až do snů. Schovával si knížku pod polštář, když šel spát, prskal na ni bacily, když ležel se zavázaným krkem pod peřinou a na stole voněl čaj s citrónem. Ta kniha většinou dostala za uši. Byla častým používáním rozklížená, nesla stopy polití různými tekutinami, někdy se v ní objevilo i pár pastelkových hieroglyfů, zřejmě pokus o první podpis. Na takovou knihu se nezapomíná a i když ji uložíte do knihovny, pokaždé při cestě kolem o ní zavadíte pohledem. A usmějete se. Možná smutně, ale usmějete. Je v ní kus vašeho dětství. Ta kniha je jedinečná a je vlastně na celý život.
Birlibán je ta moje.
Ach Kingu, Kingu, požil-li jsi...
Celý příběh je skvěle napsaný a hned od začátku musíte držet palce hlavní hrdince, aby se útěk povedl. Každému je jasné, že přijde konfrontace, ale k té je, přesně podle Kingových pravidel, cesta dlouhá... Co mi na knize vadilo, je fantastický prvek se světem v obraze. Proč? Na co? Proto ten povzdech na začátku...
Upozornění pro nováčky v Kingových světech: Pozor, kouše!!!
Dle mého jde o Kingovo stěžejní dílo na poli hororu. A nejen Kingovo...
V románu jsou všechny hrůzy, kterých jsme se báli jako malí, dokonce i ty, na které jsme ani nepomysleli. Ať si vzpomenete na bubáky ve skříních, pod postelí či ve sklepě, na děsy, které se plazí nocí po zemi, přilétají vzduchem nebo se ukrývají pod vodní hladinou, na strašáky nadpřirozené či naprosto reálně podložené, to všechno v téhle knize je. Navíc v ní najdete spoustu opravdového přátelství a lásky. Na druhou stranu je plná nenávisti, krutosti a svinstev, kterých jsou schopni pouze lidé.
Jako prakticky každá kniha má i tahle své mouchy. Dokonce bych řekl, že jednu pořádnou masařku (je to už několikrát zde popsaný závěr a nepochopitelné jednání jedenáctiletých dětí). Přesto dávám plný počet hvězd. Je to ultimátní a pravděpodobně nepřekonatelné dílo, které by Kingovy fanoušky, potažmo příznivce hororu nemělo minout.
Jsem rád, že čtu Kinga postupně tak, jak jeho knihy vyšly. O psaní je totiž plné spoilerů na předchozí díla. Dozvíme se genezi některých zásadních románů, jako jsou Carrie, Osvícení, Misery, Svědectví a další. Varuji tedy potencionální hloubkové čtenáře před touto vyzrazovací knihou!
Ale ke knize samotné. Kromě výborných a neocenitelných rad pro začínající pisálky, obsahuje i zhuštěný Kingův životopis, takže přestože jde o dílo nebeletristické, v určitém ohledu se jako beletrie tváří. A není to na škodu. Naopak. Knihu jsem přečetl jedním dechem, což vzhledem k jejímu menšímu rozsahu nezanechalo následky a opravdu jsem se neudusil.
Dávám plný počet hvězd a dodávám: Děkuji, Mistře!
Bohužel jsem se nemohl plně vcítit do postavy hlavní hrdinky. Devítiletá holka jsem nikdy nebyl. Aspoň co si pamatuju. Trisha mi občas přijde až nedětsky hrdinská a nadšení pro baseball nesdílím. Tak co mi zbylo? Úžasně čtivá a svižná kniha, poutavý a napínavý příběh, typicky Kingovské zacuckování rodinných vztahů a chuť vyzkoušet müsli z bukvic a libavky.
Jsouce nezatížen přehršlí gotických i novodobých duchařských opusů, přistupoval jsem k druhému čtení Pytle kostí s dvojím vědomím. Za prvé, že mám náladu na něco mrazivého, co nepochází z tohoto světa (poslední záchvěv podobné hrůzy jsem zažil před lety o dušičkách, když jsem žánrově shlédl Conjuring) a za druhé, že nemám vůbec ponětí, o čem vlastně kniha je (Skleróza? Nebo spíš poťouchlá Róza Skelná, která navštěvuje po nocích postarší čtenáře a leje jim do vzpomínek guláš?). Každopádně jsem se těšil. A kniha mne nezklamala. Stejně, jako u většiny znovučtených Kingových knih, jsem o jednu hvězdu přidal na hodnocení. Prostě mě bavilo sledovat pohyby magnetické abecedy na dveřích lednice, poslouchat záhadné zvuky, byl jsem nadšený z hlavního hrdiny a jeho zájmu o matku samoživitelku, znovu a znovu jsem žasl nad lidským odpadem, lidskou záští a lidskou bestialitou. Rozhodně se nejedná o mistrovo vrcholné dílo, ale v poměru s produkcí kolem prolétajících rádobyspisovatelů, jde pořád o nadprůměrné řemeslo, nad kterým ukápne slina fanouška hororů a hrůzy všeobecně.
Jedním slovem strhující. Nosné téma, postavy, které vám nesplývají, napětí, akce, mrazivé cosi. Všechno by bylo v pořádku, nebýt (sorry) odfláknutého konce. Jakoby autor ani sám nevěděl, do čeho to skupinu hrdinů vlastně dostal. Škoda, jinak by to bylo za pět a kniha by před návratem do regálu dostala pusu.
Nechápu jednu věc. Proč nikdo u nás od Longyeara nic nevydal? Povídky Můj nepřítel a Ozbrojené síly Země, toť vše. Drac zaplať za Ikarii!
Přidávám se ke kolegům z předchozích nadšených komentářů. Tohle dílo je skvost a dnes už i klasika.
Ehm, můžu dát šest hvězd? Ne? Já chci dát šest, Kizlodi!!!
Román o tom, kterak je důležité mít životní cíl a také o spletité cestě, která k němu vede. Kniha o jiskře, která zažehne to pravé světlo provázející člověka peripetiemi osudu. V životě si musíme některé věci odepřít, něčeho se vzdát a zároveň vybrat ten správný směr z toho nekonečna možností a nebo se aspoň k tomu směru přiblížit. Přestože by se mohlo zdát, že se vlastně motáme v kruhu a vracíme se pořád na začátek, něco se přece jen mění. Mění se naše vnímání okolí a pohled okolí na nás. A naděje? Ta zůstává.
Poslední Langdon. Od předešlého dílu jsem si dal pauzu, protože jeho závěr nebyl úplně nejlepší, ale přesto jsem se na Počátek těšil. Čím dál jsem se románem prokousával, tím mé nadšení více a více opadalo až k bodu, kdy se změnilo v nechuť.
Čekal jsem opět osvědčenou šablonu, kdy prófa s lepou děvou pobíhá po možných i nemožných místech, luští jeden rébus za druhým, zatímco tajemný padouch drží v jedné ruce stopky a v druhé košíček s granáty. Čekal jsem hektickou akci, napětí a překvapivá rozuzlení. V téhle knize nic z toho není. A když, tak jen stín. Nepatrný, rozmazaný a zbytečný stín Roberta Langdona a Dana Browna.