Terror komentáře u knih
Gaiman mi k srdci zrovna nepřirostl. O to větší překvapení byla pro mne tato kniha.
Jde o průřez autorovou tvorbou, takové shrábnutí všech kratších prací, co vyšly po časopisech a antologiích. Je zajímavé sledovat, kam až Gaiman v průběhu let došel.
Hned úvodní povídka je pecka ve stylu Raye Bradburyho, následuje pár dalších ve stejném duchu a ve vynikající kvalitě.
Postupně se ale milá nostalgie vytrácí a vkrádá se zlomyslnost, poťouchlost a perverze. Jako by se časem z Gaimana snílka a optimisty stal Gaiman hnusák a introvert. Z voňavých růží zbyly trny, z milých stařenek se staly čarodějnice, z lásky zůstala pornografie. Sedly mi obě poloviny.
Jasně, pár pih se vždycky najde. Vůbec mě nebavila většina poezie, kterou, jen mě mlaťte, vůbec za poezii nepovažuju. Je to jen heslovitá próza, rozsekaná do nesourodých odstavců. Spíš jde o budování atmosféry pomocí slov, než o nějaký hlubší smysl.
Závěrem si pokládám otázku, proč já vlastně toho Gaimana nemusím? Nečetl jsem jeho předchozí knihy nějak blbě? Nebo na ně uzrál čas až teď? Že bych si zkusmo přečetl něco znovu? Uvidíme, řekl usměvavý dědeček a vydloubl mi oči.
Po přečtení anotace na zadní straně obálky jsem se automaticky přepnul do režimu Školák prvního stupně. Těšil jsem se. Perspektivně pokroucené ilustrace mne navnadily ještě víc. A už tu máme první příběh. No, dalo se z toho vyždímat víc. Druhý už byl lepší. Hezky se uvelebím, učit se dneska nemusím, zítra máme ve škole práce na zahradě. A čtu. Jenže co to? Kam se podělo nostalgické vzpomínání na mládí? Historie Vraného? No tohle! Ani slibně začínající pohádkové příběhy nijak nezaujmou. O čtveřici hlavních protagonistů se toho vlastně ani moc nedozvíme, krůpěje vzpomínkové rosy začínají taky vysychat, lehký humor je opravdu tak lehký, že ho odfoukl vítr průměrnosti. Škoda. No nic, takže zavírám knihu a zítra zase do práce.
Šestice fantastikou políbených příběhů, které mají společné téma. Člověk a jeho duševní zakrnělost, neschopnost se přizpůsobit, touha po moci a strach připnout si křídla fantazie. Nejlepší povídkou byla pro mne Na zastávce. Vlak, co zastaví ve stanici, kde nic není, koleje dál nevedou a záleží jen na cestujících a jejich vůli, jak se s podivnou situací vypořádají. Úžasný nápad. Také nejdelší Cirkus Zambezi je o hledání smyslu života a směle bych jej zařadil mezi romaneta. Snad jen titulní povídka mne zklamala. Zřejmě jsem ji nepochopil.
Na tuto encyklopedii se dá pohlížet z několika pohledů.
První pohled je fanouškovský. Milujeme Kinga a všechno, co stvořil. Tahle kniha je soupisem všeho, co vzešlo z jeho románů a povídek a bylo převedeno do filmové či televizní podoby. A ty fotky ve velkém formátu na lesklém papíře jsou naprosto úžasné! Výborně! Hned začneme sjíždět to, co jsme ještě neviděli. Informační hodnota skvělá. Kdo se chce dívat tímto pohledem, ať si k mému hodnocení přidá hvězdu nebo dvě.
Druhý pohled je čtenářský. Milujeme Kinga, ale filmy jsou nám šumák. Stephen je přece spisovatel, co píše ty super příběhy a tenhle seznam pročítáme jenom pro zajímavost. A hle, chyba! Román se v českém překladu nejmenuje Ohnivé oči, nýbrž Žhářka. A tahle věta taky nějak nedává smysl. A co ten kropenatý papír? Jako kdyby ho pokálely mšice. Proč u některých filmů autor prozradí celý děj včetně pointy a u některých napíše jen bláboly, co se hodí na hodnocení stovky dalších podprůměrných bijáků? Kdo se chce dívat tímto pohledem, ať si od mého hodnocení hvězdu či dvě ubere.
Dal jsem hvězdy tři. Takže jsem někde mezi. Miluju Kinga, na filmy se rád podívám, ale stěžejní jsou pro mne knihy.
PS. Zapomněl jsem na ty, co Kinga nemilují. Ale v tom případě nechápu, proč by tuhle knihu měli číst.
Většina z nás měla v dětství oblíbenou knihu, kterou mu četli rodiče, prarodiče, starší sourozenci, jiní příbuzní, případně bytosti odjinud. A kterou si pak šťastný prvňáček přečetl sám. Jednou. Dvakrát. Desetkrát. A pořád ho bavila. Nemohl se nabažit toho dobrodružství, které v sobě skrývala. Hltal zas a znova věty, které znal už nazpaměť. Pořád se kochal těmi samými úžasnými obrázky, které ho doprovázely až do snů. Schovával si knížku pod polštář, když šel spát, prskal na ni bacily, když ležel se zavázaným krkem pod peřinou a na stole voněl čaj s citrónem. Ta kniha většinou dostala za uši. Byla častým používáním rozklížená, nesla stopy polití různými tekutinami, někdy se v ní objevilo i pár pastelkových hieroglyfů, zřejmě pokus o první podpis. Na takovou knihu se nezapomíná a i když ji uložíte do knihovny, pokaždé při cestě kolem o ní zavadíte pohledem. A usmějete se. Možná smutně, ale usmějete. Je v ní kus vašeho dětství. Ta kniha je jedinečná a je vlastně na celý život.
Birlibán je ta moje.
Pro mne zatím nejlepší kryptozoologická kniha Vojtěcha Slámy. Obsahuje spoustu informací a zaměřuje se na jeden živel - vodu. Spoustu kryptidů můžete znát z jiných zdrojů, někteří vás možná překvapí. Neocenitelné jsou autorovy osobní zážitky při pátrání po těchto tajemných tvorech. Jako čvachtat se na gumovém člunu směrem k ostrovu, kde může žít dravé monstrum, to bych teda nedal.
Už před četbou jsem dumal: Mělo tohle pokračování vzniknout? Budu zklamaný nebo mě Ernest překvapí? Jak moc se do vidění světa OASIS promítne, dle mého, úžasné filmové zpracování prvního dílu? Odpovědi nejsou tak jednoznačné...
Začátek mě překvapil poměrně širokým záběrem na dystopický svět. Četlo se to dobře, ale přesto jsem tak nějak doufal, že přijde něco jako hon na Easter Egg. (Pořád mi neleze přes klávesnici pojmenování Velikonoční vejce). A ono to přišlo. Jenže jinak, než jsem se těšil. Možná za to můžu já, že zvolená nerdská témata mne úplně minula. Teda Ninja Princess jsem ještě žral, však se kolem her točím už hodně dlouho a přestože v posledních letech už na ně není tolik času, občas nějaké to RPG nebo FPS projdu. V dalších částech honu na EE - tentokrát velkoryse rozvrženého do sedmi(!) částí, už ale na mne dolehlo to, co muselo. Filmy režiséra, který mne minul, naprosto odpuzující hudební bitva, spousta názvů mně nic neříkajících songů a herci, kteří by se, kromě Sherlocka Iron Mana Holmese, klidně mohli jmenovat Jack Patočka a stejně by mi to nic neřeklo. Jo. Bez znalostí americké pop kultury se těžko chytnete. Co mi však vadilo ze všeho nejvíc, bylo tempo. To, co v prvním dílu bylo rozprostřeno na velkém prostoru, zabere zde pár stránek. Jen honem rychle dopředu! Žádné zdržování! Čas je jen na nějakou tu nerdskou hlášku. Jako by to už Ernest chtěl mít za sebou. Bohužel jsem se nechal strhnout a taky jsem rád, že to za sebou mám.
Takže odpovědi... Pokračování vzniknout vlastně nemuselo, klidně bych se bez něj obešel... Ernest mě překvapil, ale i zklamal... A film je jízda, za kterou tohle dílo kulhá jako chromý osel. Upřímně si nedovedu přestavit, že by podle tohohle vzniklo filmové zpracování. Leda by někdo pořádně napsal scénář. Odřený průměr...
Marně přemýšlím, jaký literární útvar to vlastně pan Veselý spáchal. Zpočátku jde o krátké jakopovídky, které nás zavedou až na skautský tábor, takže by se mohlo jednat o takový roztříštěný román. Pak ale následuje hlavní náplň knihy, která nese název jako titul samotný a jde o uzavřené vzpomínky autora, alespoň jak jsem pochopil, které bohužel vůbec nedrží pohromadě ani zvlášť. Zajímavostí je nejdelší příběh Dobrodružství s Martem, což je formou snu vyprávěná eskapáda na Marsu a lze ji s klidným svědomím zařadit do fantastiky. Závěrečná trojice textů se vrací na skautský tábor. Chvílemi jsem se nechal strhnout autorovým rozplýváním se nad krásami přírody, ovšem to bylo posléze ubito nezajímavým dějem - nedějem a totální absencí dodržování základních pravidel pro vyprávění, které se učí již na základní škole. Netvrdím, že všechny texty jsou špatné. Jako celek však kniha noří svůj hřbet hluboko pod hladinu průměru.
Komiks? Tak tuto knihu nevidím. Sled monumentálních pláten, grafických fantasmagorií, na kterých klíčí život, následně bují a rozlévá se do všech možných i nemožných stran, aby poté pozvolna dohasínal. To vše plné odkazů, sem tam skrytých vtípků, koláží, které neurazí a hlavně sondy do duše lidské. Do duše, která prožila to, o čem někteří jen smutně sní a jiní s nostalgickou slzou pookřejí. S tímto obrazem, neboť právě tím kniha je, vypáleným v sítnici a srdci, dávám plný počet zasněných hvězd.
Ryze průměrný román z prostředí stavitelů železnic uprostřed afrických pralesů. Celkem zajímavý popis přístupu domorodců k zabírání jejich území je narušen pokusem o milostný románek. Ach, Tarzane! Och, Jane! Nebýt pěkně modelovaných rtů a velkých šedých očí, mohlo jít o slušné dobrodružství, takhle kniha sklouzla k romantickým šestákovým příběhům bez vyšších ambicí.
Román podle skutečných událostí, který mne příliš nenadchl. Může za to z větší části autorův úsporný styl. Občas holé věty, rychlé prolétnutí zásadních dějových událostí a následné pozastavování se nad nevýznamnou příhodou. Skvělý je doslov, kde se dozvíme, kde vzal autor námět a také něco o pozadí událostí v knize popsaných, jakožto i o postavách v něm se vyskytujících.
Jsem rád, že čtu Kinga postupně tak, jak jeho knihy vyšly. O psaní je totiž plné spoilerů na předchozí díla. Dozvíme se genezi některých zásadních románů, jako jsou Carrie, Osvícení, Misery, Svědectví a další. Varuji tedy potencionální hloubkové čtenáře před touto vyzrazovací knihou!
Ale ke knize samotné. Kromě výborných a neocenitelných rad pro začínající pisálky, obsahuje i zhuštěný Kingův životopis, takže přestože jde o dílo nebeletristické, v určitém ohledu se jako beletrie tváří. A není to na škodu. Naopak. Knihu jsem přečetl jedním dechem, což vzhledem k jejímu menšímu rozsahu nezanechalo následky a opravdu jsem se neudusil.
Dávám plný počet hvězd a dodávám: Děkuji, Mistře!
Indiánská odysea, během které na partu lovců postupně zaútočí snad všechno, co má zuby, drápy a dokonce křídla. Jen ti severoameričtí krtci nějak zaspali. Autor připisuje zvířatům ryze lidské vlastnosti, jako je lstivost, krutost a vychytralost. Nesmysl. Bajky mám sice rád, ale v trošku odlišném podání. Nejvíc mě pobavil kouzelný revolver za pasem hlavního hrdiny. Asi do poloviny románu Vaditaka tvrdohlavě používá luk a šípy, dokonce i na medvěda ohrožujícího jeho přítele. A najednou si na pistolku vzpomene při útoku kuguára. Následuje naprosto nepochopitelná pasáž, kdy Vaditaka stojí tváří v tvář hrozivému vůdci vlčí smečky, který mu zabraňuje vylézt ze skalnatého údolí. Než natáhne luk, vlk zaleze. Hrdina schová luk, popoleze a objeví se znovu vlk. Než našponuje luk, vlk je zase pryč. A tak pořád dokola, až chudák musí slézt zpět do údolí, protože zákeřná bestie ho přes okraj nepustí. Oč jednodušší by bylo udělat prásk, že? No nic. Jde o román pro mládež, plný dobrodružství, napínavých scén a místy i humoru, který však víceméně zapadá do schematické rovnice brakových westernů.
Jasně, kniha, psaná staročeštinou, plná lunojasných nocí a dalších poetických jinotvarů, dneska už čtenáře příliš neosloví. Ani samotné příběhy nejsou už ničím zvláštní. A přesto jsou. Protimluv, já vím. Jenže to nedovedu vysvětlit. Něco v sobě tenhle styl ukrývá. Něco, co mne šimralo tam někde za očima a nutilo mne číst dál a dál. Arbes ve svých romanetech prostě do české prózy vnesl něco, co dělá neplechu v mozku. Možná by zblbnul i ten Newtonův, co já vím.
Čekal jsem přírodovědné bádání naší rudě ošátkované mládeže na táboře v NDR. Ale jako fakt bádání. Vlnky šplouchající v rákosinách, kvákání žab a vodního ptactva, příhody v okolních lesích a poznávací výlety. Co jsem však dostal místo toho? Ideologickou hovadinu, přátelé. Parta neosobních a nijak blíže nespecifikovaných pionýrů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozkvět naší socialistické vlasti, což znamená, že jejich rodiče byli angažovaní a politicky uvědomělí, se dostane za odměnu na pobyt k východním soudruhům, kde je stále máj. Jaký to krásný svět v kontrastu s tím prohnilým západem, jehož střípek zahlédneme v deníku jednoho potencionálního estébáka, ve formě dvou zmalovaných ženštin a zpustlých rozvalin světa za zdí. Ale co, jsme tu kvůli přírodě, ne? Tak hurá na ní! Správně, ne do ní, ale na ní! Hele, žába! Kuchy kuch! A užovka! Kuchy kuchy kuch! Ten leknín je chráněný! No co, pod mikroskopem je zajímavý! A zazpíváme si!
Tohle bylo zklamání na entou. A to ještě celou tu pakáž v závěru navštívili pedofilní rudoarmějci. Dobře jim tak!
Kniha vzájemně propojených povídek je jako schody do sklepa. Každý příběh jde kvalitativně niž a níž, až se ocitneme v oné místnosti, kde nesvítí světlo, všude je spousta prachu, ale jinak pusto a prázdno. Kdyby se tu aspoň člověk bál.
Úvodní novela je skvělá. Má atmosféru, výborné postavy a napětí, které je potřeba porcovat superostrým nástrojem, nejlépe zrcadlovým skalpelem z jiného světa. Kdyby tady kniha končila, bylo by to super.
O stupínek níž je zpočátku podivně napsaná historka ze studentského prostředí, která ovšem po chvíli chytá čtenáře za kštici a pořádně jím zacloumá. Jen toho skalpování jsem se tak nějak nedočkal. Také tady by kniha mohla končit a bylo by to super.
Třetí schůdek je takový nedotažený nápad. Celkem dobrý, ale opravdu nedotažený. Je to škoda, mohl se rozvinout v něco opravdu nechutného. Pak by přišlo mňam. Takhle si říkám, že tady kniha měla už ale opravdu končit.
Místo čtvrtého schůdku je shnilé prkno, které se pode mnou probořilo. Tohle ne. Tohle už tu být fakt nemělo. Škoda, že kniha už neskončila dřív.
V samotném sklepě je, jak už jsem předeslal, pusto a prázdno. Proč? Protože poslední příběh vlastně není příběh, ale nostalgický epilog k první povídce. Za mne zbytečný. Ta kniha fakt měla skončit dřív.
Abych to shrnul - Tohle sestupování po schodech mne nebavilo tolik, jako klasický Kingův tobogán, kde chvílemi nevím, kde je nahoře a kde dole. Škoda.
Když odeberu průměrný a pro mne nezáživný průběh vyšetřování, zmačkám a zahodím postavy, které se vyskytují v každé druhé knize a jejichž životní osudy jsou až směšně okopírované odjinud, zbydou mi tolik diskutované popisy zavražděných a občas i samotný sadistický průběh činu. Carterovy nápady ohledně likvidace obětí jsou opravdu originální, což o to, ale stačí to, aby tento prvek unesl celou knihu? Stačí to, abych se pustil do dalšího dílu? A pak dalšího? Ještě nevím. Každopádně mne druhý díl eskapád chlapáckého Roberta bavil o poznání méně než díl první.
Nechápu jednu věc. Proč nikdo u nás od Longyeara nic nevydal? Povídky Můj nepřítel a Ozbrojené síly Země, toť vše. Drac zaplať za Ikarii!
Přidávám se ke kolegům z předchozích nadšených komentářů. Tohle dílo je skvost a dnes už i klasika.
Ehm, můžu dát šest hvězd? Ne? Já chci dát šest, Kizlodi!!!
London prostě umí. Jeho povídky jsou mistrovské kousky, kterým nechybí spád, děj i pointa. Hluboce smekám před tímto klasikem dobrodružné literatury.
Volání divočiny je kniha plná krutosti, divokosti, tvrdé reality a smrti. Přestože je to místy chmurné čtení, není bezvýchodné a definitivní. Někde v pozadí vždy probleskne touha, krása a naděje.
Místo slov, kterých je škoda, použiji pár citátů z tohoto veledíla:
"Co je to?" zeptal se. (str. 54.)
"Cože?" (str. 61.)
"Proč?" (str. 59.)
"To ne," řekl Koneo znechuceně. (str. 52.)
"Ne!" vykřikla Ren divoce. (str. 14.)
"Ne!" vykřikla. (str. 125.)
"Ne!" (str. 151.)