Terror komentáře u knih
Poslední Langdon. Od předešlého dílu jsem si dal pauzu, protože jeho závěr nebyl úplně nejlepší, ale přesto jsem se na Počátek těšil. Čím dál jsem se románem prokousával, tím mé nadšení více a více opadalo až k bodu, kdy se změnilo v nechuť.
Čekal jsem opět osvědčenou šablonu, kdy prófa s lepou děvou pobíhá po možných i nemožných místech, luští jeden rébus za druhým, zatímco tajemný padouch drží v jedné ruce stopky a v druhé košíček s granáty. Čekal jsem hektickou akci, napětí a překvapivá rozuzlení. V téhle knize nic z toho není. A když, tak jen stín. Nepatrný, rozmazaný a zbytečný stín Roberta Langdona a Dana Browna.
Carpenterův film patří do trojky mých nejoblíbenějších. Kratší verzi jsem četl několikrát a patří do zlatého fondu science fiction.
Kniha je oproti kultovní povídce doplněna o tři úvodní kapitoly, u kterých celkem chápu, že je autor před vydáním vypustil. Pro údernost díla opravdu nejsou stěžejní, jen předznamenávají to, na co každý čtenář čeká.
Spíše bych očekával rozvinutí děje v průběhu konfrontace mezi emzákem a osazenstvem antarktické základny. Pokud brát toto dílo jako román, rozhodně by neškodilo trochu si v jinak skvěle vystavěném příběhu a mrazivě vykreslené atmosféře hlouběji zalaškovat.
Ale budiž. Jako zajímavý kousek ve sběratelské knihovně kniha funguje.
Román mi připomíná sirku, kterou někdo hodí do hučícího vodního víru. Nejen že okamžitě zhasne, takže ztratí svou funkci a tím důvod existence, ale navíc to s ní háže na všechny strany, točí se v kruhu, chvílemi si ji spletete s ostatním balastem, co voda uchvátila a nakonec se beznadějně potápí se do hlubin hlouposti. Ta kniha je hloupá stejně jako její hlavní hrdinové a opravdu nechápu, proč se ji někdo rozhodl vydat znovu.
Pokud někdo čeká pokus o ultimativní dílo na poli záhadologie, tak zůstane zklamán a nenaplněn. Záběr témat je sice široký, ale na můj vkus se některými věcmi zaobírá až příliš podrobně a nezáživně, což je samozřejmě dáno i různými autory, kteří jednotlivé články spáchali, takže na něco dalšího už prostě nezbylo místo. V tomto ranku určitě existují lepší knihy, namátkou třeba Součkova Tušení.
Překvapivě dobře a syrově napsaná indiánka. Autorka se nevyhýbá smrti, utrpení a krvi. Jako by tento povídkový román do Karavany určené neposkvrněné mládeži ani moc nezapadal. Tohle je obraz malovaný základními a znepokojivými barvami. Ne každému může takový výtvor vyhovovat, ale podle mne se blíží pravdě mnohem víc, než romantika a dobrodružství, které trochu naivně předestřely třeba mayovky.
Za mne zklamání. Po skvělé a šokující Slepé bohyni jsou povídky v Království doslova a do písmene o ničem. Tentokrát nezáživnou polévku nezachránilo ani koření v podobě Křesadlova osobitého stylu. U povídkových sbírek většinou narážím na nevyrovnanou kvalitu, ale to není tenhle případ, tady jsou špatné povídky všechny. Už dlouho se mi nestalo, že by mi nechutnalo jediné sousto. Nápady bezduché, osoby nevýrazné, pointy se nekonají. Prostě ne.
Hurá! Román, který léta ležel v šuplíku se dostal mezi čtenáře a jiné lidi. Děkuju! Blaze je svojí jednoduchostí a tahem na branku příjemným spestřením podzimu Kingova spisovatelského života. Jasně, docela dost se hraje na city, místo snových vizí nastoupila akce, ale jde opravdu o mnou vytoužený návrat ke kořenům, kdy každá Kingova kniha byla prostě žrádlo. Včetně těch, do kterých mu mluvila brokovnice u hlavy a Richard Bachman, který ji tam držel.
Nebudu lhát. Po přečtení pár desítek stran jsem chtěl knihu totálně rozšlapat, poplivat ji petrolejem nechuti a škrtnout sirkou zklamání. Naštěstí jsem dostal rozum.
Po zmíněné úvodní pasáži se začalo nad hřbitovem konečně karmínově vyjasňovat a hlavně - z hrobů se vysápali kostlivci, což já rád.
Román je dlouhý, některé pasáže uspávají a zasloužily by proškrtat, ale celkově nemohu říci, že by mě King a jeho příběh nevtáhl. Autor použil pár osvědčených postupů, které prostě zabírají. Zdánlivě bezbranná hlavní hrdinka, nalezení síly, prvky nadpřirozena, pár šokujících odhalení a boj o život. To vše od Pana vypravěče.
Metal forever!
Kniha sebraných stripů z Belzebubáckého univerza mě bavila tak napůl.
Jednostránkové a tudíž úderné pecky jsou skvělé, vtipné a ikonistická Ahonenova kresba jim dodává to správné miasma roztomilosti plné satanistické příchutě a zvuků sekery z těžkého kovu dopadajícího na lebky nevěřících.
Jakmile se ale dostane ke slovu rádoby příběh, který se rozloží na více stran, vše výše uvedené se vytrácí a zůstává jen nic neříkající tichá nuda bez zápachu.
Klasická cesta po schodišti do sklepa.
Je docela dost autorů, jejichž raná díla mi vyhovují více než ta pozdější. Silverberg je jedním z nich.
Hned zkraje na mě vybaflo několik skvělých povídek a já se rozplýval nad jednoduchostí, úderností, nápady... Říkám si: Sakra, takhle má vypadat žánrová povídka, škoda, že jich od Roberta nevyšlo víc.
Jenže s postupem let se začalo autorovi zdát, že jeho dosavadní tvorba je ve stínu jeho spisovatelského ega. A začal se rozplizávat. Místo příběhu se začal pitvat ve vztazích, místo zápletky zvolil spíš jen kulisu, opustil akci na úkor filozofování. Tahle poloha už mě nebaví.
Zvláště v povídkové tvorbě by měl být každý autor logicky trochu pestřejší, ale přechod z šedého koberce na tmavě bílý opravdu moc nepomůže.
Co mi na knize postupem času vadilo nejvíc, byly nesoudné a samochvalné autorské komentáře k jednotlivým dílům. Tím u mne R.S. klesl ještě o úroveň níž. A už jsem v tom sklepě...
Jazykově neuvěřitelná a přitom malebná alegorická šílenost, přesně taková, jakou jsem od autora očekával. Karikatury postav jsou nádherně vykreslené, tentokrát šmrcnuté zvířecí říší. Dům je místo, kde byste nechtěli bydlet, ale rozhodně byste z okna protějšího činžáku šmírovali, co se to tam zase sakra děje.
Vyššímu hodnocení zabránila do děje vložená novela, která paroduje Londonovy romány Volání divočiny a Bílý tesák. Toto dílko se moc nepovedlo. Na pořádnou parodii je to málo a jako vážně míněný text také neobstojí.
Přiznám se, že jsem do knihy šel pouze ze zvědavosti po přečtení pár negativních ohlasů. Téma všeobecně zajímavé, které čtenáře přitahuje, přestože navenek budou tvrdit něco jiného. Člověk prostě chce číst o cizím utrpení a o síle, která nutí trpící přežít.
Bohužel musím s těmi rozčarovanými hlasy souhlasit. Vše by bylo v pořádku, nebýt přílišné autorčiny invence ve smyslu "povýším to na intelektuální literaturu". Díky tomu se celý příběh rozpadl, čtenář už ani neví, kde je, kdy je a když už se začíná chytat při nějakém tom "hnusu z koncentráku" a čeká nějakou odezvu, pošle ho autorka do... jiného času a k jiným myšlenkám.
Je to vážně škoda, protože příběh Stanisławy Leszczyńské je fascinující, rozhodně by si ale zasloužil lepší zpracování. Někdy to chce méně "spisovatelského ega" a více pořádného vyprávění...
Já té Darcy prostě nedám pokoj. Po průměrné Kořisti se vrhám i na její slavnou duchařskou sérii. Tak jaké to je?
Upřímně musím přiznat, že tentokrát mě kniha bavila o něco víc. Hrůza, která obchází sídlo Ashburnů, je předestřena slibně, je to napínavé, hlavní postava mi tentokrát sedla (na rozdíl od postav vedlejších) a tak nad některými nelogickými a nedotaženými minelami mhouřím oko.
Opět jde o dílo určené spíše mladšímu čtenáři, hloubku a poselství v ní nenaleznete ani s balíkem kostelních svící. Ovšem pokud si ty svíce rozestavíte do pentagramu a o půlnoci se uprostřed něj při svitu skomírajících plamínků do knihy ponoříte, možná vás postupem času přepadne neodbytné nutkání se otočit a zjistit, jestli to zrcadlo za vašimi zády je opravdu přikryté starým prostěradlem...
Má první kniha od autorky, z níž nakladatel učinil něco jako novodobou ikonu žánru. Dle hodnocení čtenářů by se dalo předpokládat, že jsme to zbaštili i s navijákem. Ale...
Kořist je příběhově slušný thriller se všemi prvky, který má tento žánr obsahovat. Všechno ostatní je špatně. Těžko uvěřitelné postavy, nelogické a nedotažené sekvence, opravdu pitomá vyšetřovatelka.
Místo mrazení se dostavilo jen nevěřícné kroucení hlavou a nechybělo ani občasné uchechtnutí. Jako oddechovka pro mladší čtenáře budiž. Jako dílo autorky, která trhá žebříky svými bezpetržely, je to ovšem bída.
Je to jen můj pocit, že pozdější literární dítka Stephena Kinga jsou jako bernardýn a čivava? V obou případech jde o psy, ale rozdíly jsou značné. Tyto potomky bych si dovolil rozdělit do dvou školských zařízení.
První jsou propracované a vypiplané dětičky, které jsou tak dokonalé, že s klidem přeskočí několik stupňů základky a rázem se vrhají na studium gymnázia. Běžní žáci je mají rádi, ale někdy by si od nich raději odpočinuli, protože všeho je příliš a občas přece neškodí vypustit z hlavy únavné studie a vyrazit třeba na plácek honit mičudu.
Druhé jsou naopak repetenti, jimž se otec příliš nevěnoval, nebo nad nimi zlomil hůl v okamžiku, kdy nevěděl, co s nimi dál. Ti jen s odřenýma ušima dokončí základku a radši půjdou někam makat, protože to jim jde nejlíp. Ostatní je mají rádi, protože je s nimi zábava, ale čekat od nich něco víc by byla bláhovost.
Co to melu? Jak to souvisí s Pulsem? No, Puls je ten druhý případ. Vypadá nadějně, zábavně a chcete se s ním kamarádit, ale po několika stech stranách zjistíte, že jste pořád v šesté třídě, nic nového jste se nenaučili a je třeba jít dál, najít si jiné spolužáky.
Možná na tom zpočátku bude někdo jako já - viděl jsem film s úžasným Petrem Čepkem, navíc vyslechl zdařilou rozhlasovou dramatizaci a říkal si, jestli má cenu číst původní a ne zcela útlé dílo. Rozhodně má.
Ono totiž nejde jen o příběh, který je pravděpodobně každému známý, neboť se o něm učí na školách, jde o tu atmosféru, která ze slov a vět stříká a špiní vás děsem, nepokojem a napětím. Mistrovsky prokreslené postavy, kde nikdo není černý ani bílý, ale prostě lidský až z toho mrazí.
A ještě něčím dalším je tato kniha úžasná. Už dlouho jsem se nesetkal s tak dokonale zvládnutou gramatikou a češtinou skvostně využitou ve všech jejích krásách a pozapomenutých slovesných odbočkách.
Přiznávám bez mučení, že mne autor v životě tak nějak čtenářsky minul, ale určitě jsem s mistrem Havlíčkem ještě neskončil. Naopak tu tuším začátek výborné spolupráce.
Proč mám pocit, stejně jako někteří další čtenáři, že Messner něco zamlčel a překroutil?
Nemohu samozřejmě objektivně tvrdit, že jeho vývody jsou zfalšované a že yetti jezdí v Himálaji na sáňkách běžně, ale prostě mi to celé nesedí. Něco se tam mezi zamlženými vrcholky děje. Něco tam je.
Takže mne autor přes svou křečovitou snahu nejen nepřesvědčil, ale naopak utvrdil v naději, že na světě jsou místa, kde neplatí zavedená vědecká dogmata a v nichž možná žije něco nebo někdo...
Byl jsem varován některými zdejšími komentáři, nevěřil jsem. Tak hrozné to přece být nemůže. No, může.
Nejde o to, že novela nemá konec, že nedojde na kloudné vysvětlení, že je vše vyprávěno tak trochu stylem "Dolores Claiborneová, které se v hlavě všechno pomíchalo". Jde o tu atmosféru, která prostě chybí.
Přes drobné náznaky pořádného tajemna a hrůzy se nakonec domněnky věnují jiné rovině, přísně konzervativní, reálné - nudné.
Přesto bych nebyl tak kritický, nebýt Kingova doslovu, ve kterém celé dílko ospravedlňuje, přesvědčuje všechny čtenáře, že takhle je to dobře a v poslední větě všechny nesouhlasící označí za trubky. Díky.
Pecinovský je silný povídkář. Tento soubor obsahuje většinou kousky, které vyšly v Ikarii, což není na škodu, ne každý se k tomuto starému periodiku dostane. Přestože jsem tedy většinu četl již poněkolikáté, bavil jsem se. Autor mě prostě chytil do lasa, vylepšil mi index vitality a nabídl ke koupi svět, který není šťastný, ale procházet jím jako čtenář je čirá radost.
Tak to mám za sebou. Uf? Uf! Ale ne tak úplné uf... Že je celá série strašlivě rozvleklá, místy popisuje něco, co by se s klidem dalo vynechat nebo alespoň zkrátit, že je na jednotlivých knihách znát, že King psal tohohle mamuta velkou část svého života a nálady se střídají podle toho, v jakém úseku se zrovna nacházel, že ten konec... Bla, bla, bla.
Přes veškeré výhrady a připomínky, které k Temné věži jako celku mám, ve mně něco zanechala. A věřím, že ten chuchvalec vzpomínek, myšlenek, postav, atmosféry a dějů v různých světech ve mně zůstane natrvalo. Vždyť Temná věž vrhá svůj stín do valné většiny Kingových knih. Je to jako zásah Rolandovou zbraní. Kulka do mne pronikla, rozervala vnitřnosti, infikovala je temnotou a zůstala uvnitř. Nebezpečně blízko srdce...