Terror komentáře u knih
Pecinovský je silný povídkář. Tento soubor obsahuje většinou kousky, které vyšly v Ikarii, což není na škodu, ne každý se k tomuto starému periodiku dostane. Přestože jsem tedy většinu četl již poněkolikáté, bavil jsem se. Autor mě prostě chytil do lasa, vylepšil mi index vitality a nabídl ke koupi svět, který není šťastný, ale procházet jím jako čtenář je čirá radost.
Tak to mám za sebou. Uf? Uf! Ale ne tak úplné uf... Že je celá série strašlivě rozvleklá, místy popisuje něco, co by se s klidem dalo vynechat nebo alespoň zkrátit, že je na jednotlivých knihách znát, že King psal tohohle mamuta velkou část svého života a nálady se střídají podle toho, v jakém úseku se zrovna nacházel, že ten konec... Bla, bla, bla.
Přes veškeré výhrady a připomínky, které k Temné věži jako celku mám, ve mně něco zanechala. A věřím, že ten chuchvalec vzpomínek, myšlenek, postav, atmosféry a dějů v různých světech ve mně zůstane natrvalo. Vždyť Temná věž vrhá svůj stín do valné většiny Kingových knih. Je to jako zásah Rolandovou zbraní. Kulka do mne pronikla, rozervala vnitřnosti, infikovala je temnotou a zůstala uvnitř. Nebezpečně blízko srdce...
Jsou knihy, které si přinesete domů a ještě z nich pořádně nestrháte obalový papír a už je nedočkavě čtete a hltáte a mlaskáte.
Pak jsou knihy, které si donesete, dáte do knihovny a normálně na ně zapomenete. Jako by vám nějaký vnitřní čtenářský šotek zatemnil paměť.
Mučitelův stín byl u mne druhý případ. Jo, kdyby byl ten šotek co k čemu, tak mi zpřerážel pracky ještě předtím, než jsem po téhle knize v knihkupectví sáhl. Přes pár světlejších momentů, čímž myslím několik slušně vykreslených scén, je to nezáživná a nudná cesta odnikud nikam. Tedy pardon, někam vlastně jo. K dalšímu pokračování. Díky, nechci.
Z téhle knihy jsem na rozpacích. Rozhodně zajímavý nápad a zpočátku mě bavily pasáže z pohledu mravenců. Kolikrát jsem si říkal, jestli náhodou autor nečetl českou Sekorovu klasiku. Postupem času ale přišlo rozčarování. Z francouzského Ferdy se stala spíš nepovedený Mravenec Z.
O lidské lince už tu bylo napsáno dost, takže na ni nebudu plýtvat slovy.
V druhé polovině knihy jsem se celkem ukázkově nudil, takže verdikt je ten, že děkuju - stačilo a do dalších dílů nejdu.
Je skvělé, když má kniha zajímavý nápad. Je super, když jsou v ní tajemství a záhady, které vám vrtají hlavou až do samého závěru. Je dobré, když se objeví hrdina, kterému fandíte a je vám sympatický. Je nádhera, když je autor (v tomto případě autorka) navíc skvělý vypravěč, umí psát čtivě a poutavě. Tohle všechno Piranesi splňuje.
Tahle série o strašidelných místech mě baví. Už jen představa, že se na naší planetě nachází spousta lokalit, kde si je možno s mrazením v zádech ucvrnknout do textilu, mě fascinuje. A láká...
Příběh, který autor do pařížského podzemí implementoval, je sice trochu střelený, ale rozhodně mu nelze upřít čtivost.
Pro slabší povahy, které se navíc umí ponořit do děje a atmosféry knihy, doporučuji při četbě teplý obklad na zátylek a inkontinenční pleny.
Někdo chce mít za domácího mazlíčka štěňátko, někdo koťátko, jiný, odvážnější, roztomilého chameleonka nebo třeba malou jedovatou hadičku. Můj vysněný mazel, když pominu osm noh a pavučinové doupě, má chapadla. Hodně chapadel. Hodně chapadel má i bestie v románu autora Spielbergem proslavených Čelistí.
Jasně, jde o klasický schematický a vcelku předvídatelný thriller, ovšem přítomnost obří olihně pro mne kniha získala náboj přitažlivosti. A nezklamala. Jdu shánět akvárko a pozemek, na kterém bude stát...
Mísení vzpomínek a příběhů, které jako román příliš nefungují, na druhou stranu vše je podáno čtivou formou, takže se v nomádském guláši čtenář topit nemusí. Taková jednohubka na odpoledne, která zanechá v žaludku pocit slušně kulinářsky připravené svačiny, po níž ale zůstává chuť na zakousnutí ještě něčeho malého.
Přiznám se, že mám rád rozhlasovou dramatizaci tohoto díla. Tato skutečnost určitě ovlivnila očekávání, které jsem od románu měl. Byla naplněna?
Nebyla. To, co v dramatizaci fungovalo - dobrodružství, napětí, zajímavý příběh - to se nějak v literární formě rozplizlo v nezáživné bláto, ve kterém jsem se jen s úsilím brodil nudnými popisy, opravdu špatně napsanými dialogy a vlastně i odfláknutým příběhem. Naštěstí jsem nedopadl jako Jiřina Švorcová a ke konečnému spásnému břehu se dopotácel.
Návrat na začátek se povedl. Ba co víc - obavy, že znalost dějů z bitevní školy ubere příběhu na napínavosti, se nepotvrdily.
Fazolkovy osudy mne pohltily. Naprosto.
Filozofování pozdějších dílů Enderovy série se pro mne stalo až nepoživatelným a neochuceným salátem. Tohle je pořádná porce pálivého kari. A chci víc, protože ostrá jídla mám rád.
Temné a nepředstavitelně rozlehlé hlubiny zemských oceánů, ze kterých mrazí. Co se v nich skrývá? Co se z nich ještě vynoří?
Sám na malém člunu, v dohledu kolem jen voda a pod sebou něco, co může jedním stiskem čelistí ukončit všechno. Strach a později šílenství.
Noční můra.
Strach z nekonečna a z toho, co se v něm může skrývat. Fascinující? Pro mne určitě. A pro vás?
Gaiman mi k srdci zrovna nepřirostl. O to větší překvapení byla pro mne tato kniha.
Jde o průřez autorovou tvorbou, takové shrábnutí všech kratších prací, co vyšly po časopisech a antologiích. Je zajímavé sledovat, kam až Gaiman v průběhu let došel.
Hned úvodní povídka je pecka ve stylu Raye Bradburyho, následuje pár dalších ve stejném duchu a ve vynikající kvalitě.
Postupně se ale milá nostalgie vytrácí a vkrádá se zlomyslnost, poťouchlost a perverze. Jako by se časem z Gaimana snílka a optimisty stal Gaiman hnusák a introvert. Z voňavých růží zbyly trny, z milých stařenek se staly čarodějnice, z lásky zůstala pornografie. Sedly mi obě poloviny.
Jasně, pár pih se vždycky najde. Vůbec mě nebavila většina poezie, kterou, jen mě mlaťte, vůbec za poezii nepovažuju. Je to jen heslovitá próza, rozsekaná do nesourodých odstavců. Spíš jde o budování atmosféry pomocí slov, než o nějaký hlubší smysl.
Závěrem si pokládám otázku, proč já vlastně toho Gaimana nemusím? Nečetl jsem jeho předchozí knihy nějak blbě? Nebo na ně uzrál čas až teď? Že bych si zkusmo přečetl něco znovu? Uvidíme, řekl usměvavý dědeček a vydloubl mi oči.
Po přečtení anotace na zadní straně obálky jsem se automaticky přepnul do režimu Školák prvního stupně. Těšil jsem se. Perspektivně pokroucené ilustrace mne navnadily ještě víc. A už tu máme první příběh. No, dalo se z toho vyždímat víc. Druhý už byl lepší. Hezky se uvelebím, učit se dneska nemusím, zítra máme ve škole práce na zahradě. A čtu. Jenže co to? Kam se podělo nostalgické vzpomínání na mládí? Historie Vraného? No tohle! Ani slibně začínající pohádkové příběhy nijak nezaujmou. O čtveřici hlavních protagonistů se toho vlastně ani moc nedozvíme, krůpěje vzpomínkové rosy začínají taky vysychat, lehký humor je opravdu tak lehký, že ho odfoukl vítr průměrnosti. Škoda. No nic, takže zavírám knihu a zítra zase do práce.
Šestice fantastikou políbených příběhů, které mají společné téma. Člověk a jeho duševní zakrnělost, neschopnost se přizpůsobit, touha po moci a strach připnout si křídla fantazie. Nejlepší povídkou byla pro mne Na zastávce. Vlak, co zastaví ve stanici, kde nic není, koleje dál nevedou a záleží jen na cestujících a jejich vůli, jak se s podivnou situací vypořádají. Úžasný nápad. Také nejdelší Cirkus Zambezi je o hledání smyslu života a směle bych jej zařadil mezi romaneta. Snad jen titulní povídka mne zklamala. Zřejmě jsem ji nepochopil.
Na tuto encyklopedii se dá pohlížet z několika pohledů.
První pohled je fanouškovský. Milujeme Kinga a všechno, co stvořil. Tahle kniha je soupisem všeho, co vzešlo z jeho románů a povídek a bylo převedeno do filmové či televizní podoby. A ty fotky ve velkém formátu na lesklém papíře jsou naprosto úžasné! Výborně! Hned začneme sjíždět to, co jsme ještě neviděli. Informační hodnota skvělá. Kdo se chce dívat tímto pohledem, ať si k mému hodnocení přidá hvězdu nebo dvě.
Druhý pohled je čtenářský. Milujeme Kinga, ale filmy jsou nám šumák. Stephen je přece spisovatel, co píše ty super příběhy a tenhle seznam pročítáme jenom pro zajímavost. A hle, chyba! Román se v českém překladu nejmenuje Ohnivé oči, nýbrž Žhářka. A tahle věta taky nějak nedává smysl. A co ten kropenatý papír? Jako kdyby ho pokálely mšice. Proč u některých filmů autor prozradí celý děj včetně pointy a u některých napíše jen bláboly, co se hodí na hodnocení stovky dalších podprůměrných bijáků? Kdo se chce dívat tímto pohledem, ať si od mého hodnocení hvězdu či dvě ubere.
Dal jsem hvězdy tři. Takže jsem někde mezi. Miluju Kinga, na filmy se rád podívám, ale stěžejní jsou pro mne knihy.
PS. Zapomněl jsem na ty, co Kinga nemilují. Ale v tom případě nechápu, proč by tuhle knihu měli číst.
Většina z nás měla v dětství oblíbenou knihu, kterou mu četli rodiče, prarodiče, starší sourozenci, jiní příbuzní, případně bytosti odjinud. A kterou si pak šťastný prvňáček přečetl sám. Jednou. Dvakrát. Desetkrát. A pořád ho bavila. Nemohl se nabažit toho dobrodružství, které v sobě skrývala. Hltal zas a znova věty, které znal už nazpaměť. Pořád se kochal těmi samými úžasnými obrázky, které ho doprovázely až do snů. Schovával si knížku pod polštář, když šel spát, prskal na ni bacily, když ležel se zavázaným krkem pod peřinou a na stole voněl čaj s citrónem. Ta kniha většinou dostala za uši. Byla častým používáním rozklížená, nesla stopy polití různými tekutinami, někdy se v ní objevilo i pár pastelkových hieroglyfů, zřejmě pokus o první podpis. Na takovou knihu se nezapomíná a i když ji uložíte do knihovny, pokaždé při cestě kolem o ní zavadíte pohledem. A usmějete se. Možná smutně, ale usmějete. Je v ní kus vašeho dětství. Ta kniha je jedinečná a je vlastně na celý život.
Birlibán je ta moje.
Pro mne zatím nejlepší kryptozoologická kniha Vojtěcha Slámy. Obsahuje spoustu informací a zaměřuje se na jeden živel - vodu. Spoustu kryptidů můžete znát z jiných zdrojů, někteří vás možná překvapí. Neocenitelné jsou autorovy osobní zážitky při pátrání po těchto tajemných tvorech. Jako čvachtat se na gumovém člunu směrem k ostrovu, kde může žít dravé monstrum, to bych teda nedal.
Už před četbou jsem dumal: Mělo tohle pokračování vzniknout? Budu zklamaný nebo mě Ernest překvapí? Jak moc se do vidění světa OASIS promítne, dle mého, úžasné filmové zpracování prvního dílu? Odpovědi nejsou tak jednoznačné...
Začátek mě překvapil poměrně širokým záběrem na dystopický svět. Četlo se to dobře, ale přesto jsem tak nějak doufal, že přijde něco jako hon na Easter Egg. (Pořád mi neleze přes klávesnici pojmenování Velikonoční vejce). A ono to přišlo. Jenže jinak, než jsem se těšil. Možná za to můžu já, že zvolená nerdská témata mne úplně minula. Teda Ninja Princess jsem ještě žral, však se kolem her točím už hodně dlouho a přestože v posledních letech už na ně není tolik času, občas nějaké to RPG nebo FPS projdu. V dalších částech honu na EE - tentokrát velkoryse rozvrženého do sedmi(!) částí, už ale na mne dolehlo to, co muselo. Filmy režiséra, který mne minul, naprosto odpuzující hudební bitva, spousta názvů mně nic neříkajících songů a herci, kteří by se, kromě Sherlocka Iron Mana Holmese, klidně mohli jmenovat Jack Patočka a stejně by mi to nic neřeklo. Jo. Bez znalostí americké pop kultury se těžko chytnete. Co mi však vadilo ze všeho nejvíc, bylo tempo. To, co v prvním dílu bylo rozprostřeno na velkém prostoru, zabere zde pár stránek. Jen honem rychle dopředu! Žádné zdržování! Čas je jen na nějakou tu nerdskou hlášku. Jako by to už Ernest chtěl mít za sebou. Bohužel jsem se nechal strhnout a taky jsem rád, že to za sebou mám.
Takže odpovědi... Pokračování vzniknout vlastně nemuselo, klidně bych se bez něj obešel... Ernest mě překvapil, ale i zklamal... A film je jízda, za kterou tohle dílo kulhá jako chromý osel. Upřímně si nedovedu přestavit, že by podle tohohle vzniklo filmové zpracování. Leda by někdo pořádně napsal scénář. Odřený průměr...
Marně přemýšlím, jaký literární útvar to vlastně pan Veselý spáchal. Zpočátku jde o krátké jakopovídky, které nás zavedou až na skautský tábor, takže by se mohlo jednat o takový roztříštěný román. Pak ale následuje hlavní náplň knihy, která nese název jako titul samotný a jde o uzavřené vzpomínky autora, alespoň jak jsem pochopil, které bohužel vůbec nedrží pohromadě ani zvlášť. Zajímavostí je nejdelší příběh Dobrodružství s Martem, což je formou snu vyprávěná eskapáda na Marsu a lze ji s klidným svědomím zařadit do fantastiky. Závěrečná trojice textů se vrací na skautský tábor. Chvílemi jsem se nechal strhnout autorovým rozplýváním se nad krásami přírody, ovšem to bylo posléze ubito nezajímavým dějem - nedějem a totální absencí dodržování základních pravidel pro vyprávění, které se učí již na základní škole. Netvrdím, že všechny texty jsou špatné. Jako celek však kniha noří svůj hřbet hluboko pod hladinu průměru.
Komiks? Tak tuto knihu nevidím. Sled monumentálních pláten, grafických fantasmagorií, na kterých klíčí život, následně bují a rozlévá se do všech možných i nemožných stran, aby poté pozvolna dohasínal. To vše plné odkazů, sem tam skrytých vtípků, koláží, které neurazí a hlavně sondy do duše lidské. Do duše, která prožila to, o čem někteří jen smutně sní a jiní s nostalgickou slzou pookřejí. S tímto obrazem, neboť právě tím kniha je, vypáleným v sítnici a srdci, dávám plný počet zasněných hvězd.