Terror komentáře u knih
Sbírka, která sice do hororu příliš nezasahuje, přesto svou řemeslnou kvalitou překvapila. Jde o krátké příběhy jako vystřižené z Ellery Queen Mystery Magazine a jemu podobných. Nejvíce mne zaujaly věci od mně známých autorů. Slesar a Ritchie jsou povídková špička. Paradoxně nejméně zaujaly duchařiny, které měly k označení horor nejblíže.
Čekal jsem návod, kterak se státi úspěšným spisovatelem. Ten v knize není. Více než radami pro začínající pisálky, byť se zde také v malé míře vyskytují, jsou jednotlivé eseje plny vzpomínek a genezí různých Bradburyho děl. Přesto nejsem zklamán. Ač nejde o beletrii, z každé věty je cítit mistrova poetika, nostalgie a hlavně obyčejné lidství, na které se v poslední době, plné superhrdinů a sériových vrahů, mnoho nedostane. Nebýt posledního oddílu, pojednaného jako nedělní chvilka poezie, dal bych plný počet. Díky, pane spisovateli…
Kniha, kde text není důležitý. Taky ho zde mnoho není, pouze krátké popisky u jednotlivých maleb, které mnohdy vykouzlí úsměv na zjizvené tváři. Krásná obrazová publikace, kde jeden obrázek je úchvatnější než druhý. A všechny mají jedno společné – prorážejí v paměti prameny nostalgie a vzpomínek na Sapkowského světy a jejich osazenstvo, ať už lidské nebo nadpřirozené. Digitální výtvarné umění se mi líbí a nesouhlasím s názory, že nejde o to pravé malování. To by ty pravé knihy musely být dodnes přepisovány mnichy husím brkem a duběnkovým inkoustem…
Po letech jsem se rozhodl vrátit k téhle sérii a hned po prvních stránkách jsem pochopil, co mi na Gramaryjských eskapádách Roda Gallowglasse vadilo. Tuna keců. Pokud je Rod sám, ještě to jde, ale jakmile se spolčí se svou rodinou, vybuchne konverzační peklo. Problém je, že Rod v Čarodějných kamenech není sám ani na chvíli…
Námět s muzicírujícími kameny není špatný. Čím tvrdší kámen, tím tvrdší hudba. No, dostali jsme se k pochodovým písním a někam k době Jimiho Hendrixe. Škoda, že se na hřbitově nelinul z hrobů death metal… Ovšem všechno ostatní už kulhá mnohdy na obě nohy. Konec je odfláknutý. O něj ale autorovi přece nešlo, šlo mu o rádoby vtipné dialogy mezi členy čarodějnické rodiny, ne? A ještě jedno mínus. Stasheff si dělá srandu z mých oblíbených a obdivovaných upírů a mocného pána noci transformoval v blbce. Za to mu strhnu další hvězdu!
Ten, kdo nečetl Beznaděj, bude ochuzen o souvislosti. Ten, kdo ji četl, bude naopak pravděpodobně kroutit hlavou. Stejné postavy v jiných rolích, stejné zlo, jen s jiným plánem. A žádné vyšší dobro. Tak jste se dočkali, ateisté!
Kniha je akční, krvavá, brutální a nekompromisní v likvidaci kohokoliv ze zúčastněných. Žádné filozofování, tady máš broky do ksichtu! Přesto, že se tu King skryl za Bachmana, nemohu se ubránit pocitu, že na té knize je něco špatně. Jasně, je to jízda z hodně vysokého a strmého kopce, ale ta jehla, která příběh šila, ležela, dle mého, v rozpálené výhni příliš dlouho. Tek!
Tuto divadelní hru jsem, coby součást povinné četby, přelouskal už v roce 1989. Letos jsem ji přečetl znovu a… Shakespeare není můj půllitr piva. Našel jsem svůj starý literární deník ze studentských let, kde píši toto:
„Celá kniha mne mnoho nebavila, poněvadž se mi zdála poněkud staromódní a v historické četbě si zrovna nelibuji. Také si myslím, že se Romeo s Julií vzali hodně brzy, druhý den po seznámení.“
Blábol. Bylo mi čtrnáct. Teď je mi víc a Romeo s Julií mne zase nebavili. Stylem, příběhem, prostě ničím neoslovili můj intelektuálně zaostalý mozek. Zkrátka jsem si zase zkusil přečíst Shakespeara. Slibuji, že už to nikdy neudělám…
Kniha povídek, které mne příliš nezaujaly. Veskrze jde o podobná témata a jednotlivé povídky tak nějak splývají. Nejlepší je schematický Biohazard aneb „šílených vědců není nikdy dost“ a nejhorší Druh homo sapiens aneb „když kopie zkopíruje kopii, vznikne kapie“.
V komentářích často narážím na jisté rozčarování nad přílišným zapojením boha a jeho vlivu na celý příběh. Na Beznaděj lze ale nahlížet i jinak. Události v Nevadě se odvíjí pod božskou taktovkou pouze v myslích a představách hlavních postav. Co skutečně je ono zlo a jaká síla se snaží ho zastavit? Lze to opravdu brát tak prvoplánovitě, že staré božstvo je to zlé, kdežto vcelku moderní Ježíšek je ten hodný? Pokud budu brát, že zlo je prostě bubák, který zlobí bez nějakého napojení na vyšší moc a boha ochránce nahradím čistě jen dobrem, které je sice povahy nadpřirozené, ale s dědkem na obláčku nemá co dělat, vychází mi z toho podobné schéma jako v mnohých dalších Kingových románech. Vždyť přece ani jedna z entit o sobě nikde netvrdí, že jsou božského původu. Všechno to přesvědčení pramení z myslí zúčastněných, protože si prostě nedovedou jinak všechny ty děje a zázraky vysvětlit. Nabízí se paralela s pravěkým lovcem a bleskem zapalujícím zasažený strom. Jasně, něco nadpřirozeného v knize působí, ale má to co dělat s božstvy? Opravdu?
Celkově román hodnotím veskrze kladně. Začátek příběhu je naprostá pecka a div jsem se neudávil při hltání dalších a dalších stránek. Postupem času však nějak tempo opadlo a v druhé polovině už jsem jen čekal, kdo z tematicky profláknuté izolované skupiny ohrožených přežije, či lépe řečeno, kdo z nich je na řadě. Tek!
Hezké, až komiksové ilustrace. Krásný křídový papír. Stylové, krví pocákané stránky. Zajímavý námět. A román samotný? Mix 1984 a Planety opic. To nezní špatně, ne? Tak to napíšu jinak. Na knize je znát, že ji nenapsal žádný zkušený autor. Styl místy dětský, absolutně se nehodící k popisovaným událostem, postavy prasat až příliš lidské, některé pasáže (zabijačka) vyznívají jako agitační článek z ultra vegetariánského časopisu, konec, který pravděpodobně měl navnadit na další díl. Nenavnadil. A prasata budu žrát dál…
Někdy pejsek ani nepotřebuje kočičku, aby spleskal dort, kde je všechno a přitom se nedá jíst. Savčenko do své sci-fi naházel všechna klišé žánru – cestování časem, mimozemšťany, utopii, fantastické vynálezy, telepatii, cesty do vesmíru… A přitom to na malé rozloze románu nedrží pohromadě. Příčinou je i styl, kterým je dílo napsáno. Začátek je zmatený, následuje neustálé filozofování o směřování lidstva v průběhu věků, ekologické varování, které však, vzhledem k bleskovému řešení problémů, vyzní do ztracena, aby vše vyvrcholilo setkáním s odlišnou formou života, o které do této chvíle nevím, co si mám myslet.
Erbenovy detektivky nejsou zrovna můj oblíbený ovocný čaj. Něco nestravitelného v něm plave. Postav je v knize spousta, všichni mluví a mluví, někdy k případu, někdy jen tak, až jsem se v těch dialozích ztrácel. Hlavní můj problém je Exner samotný. Pro mne je jeho persona, vzhledem k době, kdy se jeho eskapády dějí, těžko uvěřitelná. Přijde mi, jako by ani do té doby nepatřil. Navíc není nikterak geniální detektiv, jeho vyšetřovací metody spoléhají na přísun dalších a dalších důkazů, aniž by použil přelomové dedukce. Hlavní jeho životní náplní je udržovat vzhled elegána v naleštěném autě a mimoděké balení krásných žen. V knize se vyskytují postavy archeologů z Pokladu byzantského kupce, ale vzhledem k již dávné četbě tohoto dílu, jsem si je vybavoval jen matně.
Úžasná kniha. Adams vzal svoje umění udělat si srandu z čehokoli a narouboval je do cestopisu, který se i proto čte jedním dechem. Ať už veze slepice na Komodské ostrovy, zoufá si v boji s byrokraty v Zairu, nebo shání kondomy v Číně, pokaždé minimálně vykouzlí úsměv na tváři čtenářově. Hlavní poselství knihy je ale samozřejmě jinde. Lidé se přírodě vymkli z rukou. Přemnožili se a lezou tam, kam nemají. A doplácí na to jiné živočišné druhy. Je úplně jedno, jestli zaniká druh přímou likvidací nebo nepřímo zničením jeho životního prostředí. Pokaždé je viník jenom jeden. Ten pitomec, co si dal nálepku „pán tvorstva“ a zapomíná, odkud vzešel a čemu vděčí za život…
Knihu bych rozdělil na dvě části. V té první, která přímo navazuje na Továrnu na čokoládu, letíme na oběžnou dráhu Země, ve druhé se vracíme zpět a zaexperimentujeme si s elixírem mládí. Trošku nechápu, proč Dahl ze dvou nesourodých povídek upletl tuhle novelu. Ale budiž. Některé pasáže jsou úsměvné, jiné absurdní a další nelogické. A o tom Dahl je. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že tentokrát to mistr přepískl…
Román o tom, kterak je důležité mít životní cíl a také o spletité cestě, která k němu vede. Kniha o jiskře, která zažehne to pravé světlo provázející člověka peripetiemi osudu. V životě si musíme některé věci odepřít, něčeho se vzdát a zároveň vybrat ten správný směr z toho nekonečna možností a nebo se aspoň k tomu směru přiblížit. Přestože by se mohlo zdát, že se vlastně motáme v kruhu a vracíme se pořád na začátek, něco se přece jen mění. Mění se naše vnímání okolí a pohled okolí na nás. A naděje? Ta zůstává.
Má první kniha od klasika francouzské literatury. Shodou okolností autorova poslední. Že bych se do Huga pustil od konce? A není to fuk? Román mě překvapil svým naturalismem ve své první čtvrtině. Oproti Dumasovi je zde více krve a smrti. Čím mne naopak Hugo nezklamal, jsou dlouhé a až úsměvně pitomé dialogy, které mají jediný účel – popsat více autorských archů. Druhá polovina knihy je dobrodružná, akční a měl jsem chvílemi pocit, že čtu nějaký starý brakový román, kterým se ve své cele mohl těšit Babinský. Ve svém popisu jsem vynechal jednu část. Záměrně si ji nechávám na konec… Ve druhé čtvrtině díla totiž přijde něco, co možná odradí od další četby spoustu čtenářů. Připomnělo mi to vtip z Televarieté o konkurzu na informátora pražské cestovní kanceláře. Kolik má Praha obyvatel? - 1183000. A teď nám je vyjmenujte. V Hugově soupisu členů zasedání Komuny snad chybí jen podavač vody a uklízečka…
Občas mi některá kniha nesedne. Stylem, námětem, dějem, postavami… Simmonsovi se povedl husarský kousek. V Black Hills mi nesedlo vůbec nic. Styl, kde přímá řeč je nahrazena kurzívou, je nekomfortní. Skákání v čase je také zbytečně matoucí. Čím víc jsem se prokousával vzpomínkami hlavního „hrdiny“, tím víc ve mně sílilo přesvědčení, že tohle mě ale vůbec nezajímá. Popisy mimostavů, pornovzpomínky generála Custera, nijak nesouvisející odbočky… Děj? Cože??? Bylo mi úplně fuk, co se stane. Ono se vlastně ve finále nestalo vůbec nic. A Paha Sapa? Nevybudoval jsem si k němu žádný vztah. Jen jsem zoufale čekal, až dovykládá ty svoje zmatené životní osudy a táhne do věčných lovišť. Příště snad zase lépe…
Nejde o klasický cestopis. Nenajdete zde popis cesty z bodu A do bodu B, nedozvíte se, kolik stojí benzín v C, ani kolik obyvatel má D. A vůbec zapomeňte na písmena latinky. Tohle je o písmenech, která se na Zemi běžně nevyskytují. Jsou tajemná, bezbožná a pavědecká... Právě proto jsou také vzrušující, mrazivá a dechberoucí. Stejně jako tato kniha...
Tato útlá knížečka přesně naplnila mé očekávání. Žádné jsem totiž neměl. Mišmaš Romea a Julie, okořeněný prostředím Marsu (který spíše připomíná utopickou Zemi) a různých okultních a náměsíčných jevů. Jde spíše o kuriozitu, než o plnohodnotnou knihu. A tak je jí třeba i brát. Zajímavý je podtitul - Psáno medijně. Znamená to, že rukopis psala autorka v transu a ruku jí vedl duch posmrtně opilého Shakespeara?
Ach Kingu, Kingu, požil-li jsi...
Celý příběh je skvěle napsaný a hned od začátku musíte držet palce hlavní hrdince, aby se útěk povedl. Každému je jasné, že přijde konfrontace, ale k té je, přesně podle Kingových pravidel, cesta dlouhá... Co mi na knize vadilo, je fantastický prvek se světem v obraze. Proč? Na co? Proto ten povzdech na začátku...
Upozornění pro nováčky v Kingových světech: Pozor, kouše!!!
Měl jsem obavy. Velké obavy. Dívčí románek? Kapitáne, co blbneš?! Jenže naštěstí autor nezklamal. Jeho nezaměnitelný styl se propsal i do tohoto nenáročného dílka, jen místo Oty Finka sledujeme osudy dospívající Jany, která při své cestě za láskou narazí na nemilou překážku. Naštěstí ovšem zároveň narazí i na soukromého detektiva, takže všechno nakonec dobře dopadne.
Kdybych byl hnidopich, navrhl bych zkrácení dílka na formát detektivní povídky a ten zbytek bych si klidně odpustil. Smůla. Jsem hnidopich. takže lepší tři. :)