Terror komentáře u knih
Ryze průměrný román z prostředí stavitelů železnic uprostřed afrických pralesů. Celkem zajímavý popis přístupu domorodců k zabírání jejich území je narušen pokusem o milostný románek. Ach, Tarzane! Och, Jane! Nebýt pěkně modelovaných rtů a velkých šedých očí, mohlo jít o slušné dobrodružství, takhle kniha sklouzla k romantickým šestákovým příběhům bez vyšších ambicí.
Román podle skutečných událostí, který mne příliš nenadchl. Může za to z větší části autorův úsporný styl. Občas holé věty, rychlé prolétnutí zásadních dějových událostí a následné pozastavování se nad nevýznamnou příhodou. Skvělý je doslov, kde se dozvíme, kde vzal autor námět a také něco o pozadí událostí v knize popsaných, jakožto i o postavách v něm se vyskytujících.
Jsem rád, že čtu Kinga postupně tak, jak jeho knihy vyšly. O psaní je totiž plné spoilerů na předchozí díla. Dozvíme se genezi některých zásadních románů, jako jsou Carrie, Osvícení, Misery, Svědectví a další. Varuji tedy potencionální hloubkové čtenáře před touto vyzrazovací knihou!
Ale ke knize samotné. Kromě výborných a neocenitelných rad pro začínající pisálky, obsahuje i zhuštěný Kingův životopis, takže přestože jde o dílo nebeletristické, v určitém ohledu se jako beletrie tváří. A není to na škodu. Naopak. Knihu jsem přečetl jedním dechem, což vzhledem k jejímu menšímu rozsahu nezanechalo následky a opravdu jsem se neudusil.
Dávám plný počet hvězd a dodávám: Děkuji, Mistře!
Indiánská odysea, během které na partu lovců postupně zaútočí snad všechno, co má zuby, drápy a dokonce křídla. Jen ti severoameričtí krtci nějak zaspali. Autor připisuje zvířatům ryze lidské vlastnosti, jako je lstivost, krutost a vychytralost. Nesmysl. Bajky mám sice rád, ale v trošku odlišném podání. Nejvíc mě pobavil kouzelný revolver za pasem hlavního hrdiny. Asi do poloviny románu Vaditaka tvrdohlavě používá luk a šípy, dokonce i na medvěda ohrožujícího jeho přítele. A najednou si na pistolku vzpomene při útoku kuguára. Následuje naprosto nepochopitelná pasáž, kdy Vaditaka stojí tváří v tvář hrozivému vůdci vlčí smečky, který mu zabraňuje vylézt ze skalnatého údolí. Než natáhne luk, vlk zaleze. Hrdina schová luk, popoleze a objeví se znovu vlk. Než našponuje luk, vlk je zase pryč. A tak pořád dokola, až chudák musí slézt zpět do údolí, protože zákeřná bestie ho přes okraj nepustí. Oč jednodušší by bylo udělat prásk, že? No nic. Jde o román pro mládež, plný dobrodružství, napínavých scén a místy i humoru, který však víceméně zapadá do schematické rovnice brakových westernů.
Jasně, kniha, psaná staročeštinou, plná lunojasných nocí a dalších poetických jinotvarů, dneska už čtenáře příliš neosloví. Ani samotné příběhy nejsou už ničím zvláštní. A přesto jsou. Protimluv, já vím. Jenže to nedovedu vysvětlit. Něco v sobě tenhle styl ukrývá. Něco, co mne šimralo tam někde za očima a nutilo mne číst dál a dál. Arbes ve svých romanetech prostě do české prózy vnesl něco, co dělá neplechu v mozku. Možná by zblbnul i ten Newtonův, co já vím.
Čekal jsem přírodovědné bádání naší rudě ošátkované mládeže na táboře v NDR. Ale jako fakt bádání. Vlnky šplouchající v rákosinách, kvákání žab a vodního ptactva, příhody v okolních lesích a poznávací výlety. Co jsem však dostal místo toho? Ideologickou hovadinu, přátelé. Parta neosobních a nijak blíže nespecifikovaných pionýrů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozkvět naší socialistické vlasti, což znamená, že jejich rodiče byli angažovaní a politicky uvědomělí, se dostane za odměnu na pobyt k východním soudruhům, kde je stále máj. Jaký to krásný svět v kontrastu s tím prohnilým západem, jehož střípek zahlédneme v deníku jednoho potencionálního estébáka, ve formě dvou zmalovaných ženštin a zpustlých rozvalin světa za zdí. Ale co, jsme tu kvůli přírodě, ne? Tak hurá na ní! Správně, ne do ní, ale na ní! Hele, žába! Kuchy kuch! A užovka! Kuchy kuchy kuch! Ten leknín je chráněný! No co, pod mikroskopem je zajímavý! A zazpíváme si!
Tohle bylo zklamání na entou. A to ještě celou tu pakáž v závěru navštívili pedofilní rudoarmějci. Dobře jim tak!
Kniha vzájemně propojených povídek je jako schody do sklepa. Každý příběh jde kvalitativně niž a níž, až se ocitneme v oné místnosti, kde nesvítí světlo, všude je spousta prachu, ale jinak pusto a prázdno. Kdyby se tu aspoň člověk bál.
Úvodní novela je skvělá. Má atmosféru, výborné postavy a napětí, které je potřeba porcovat superostrým nástrojem, nejlépe zrcadlovým skalpelem z jiného světa. Kdyby tady kniha končila, bylo by to super.
O stupínek níž je zpočátku podivně napsaná historka ze studentského prostředí, která ovšem po chvíli chytá čtenáře za kštici a pořádně jím zacloumá. Jen toho skalpování jsem se tak nějak nedočkal. Také tady by kniha mohla končit a bylo by to super.
Třetí schůdek je takový nedotažený nápad. Celkem dobrý, ale opravdu nedotažený. Je to škoda, mohl se rozvinout v něco opravdu nechutného. Pak by přišlo mňam. Takhle si říkám, že tady kniha měla už ale opravdu končit.
Místo čtvrtého schůdku je shnilé prkno, které se pode mnou probořilo. Tohle ne. Tohle už tu být fakt nemělo. Škoda, že kniha už neskončila dřív.
V samotném sklepě je, jak už jsem předeslal, pusto a prázdno. Proč? Protože poslední příběh vlastně není příběh, ale nostalgický epilog k první povídce. Za mne zbytečný. Ta kniha fakt měla skončit dřív.
Abych to shrnul - Tohle sestupování po schodech mne nebavilo tolik, jako klasický Kingův tobogán, kde chvílemi nevím, kde je nahoře a kde dole. Škoda.
Když odeberu průměrný a pro mne nezáživný průběh vyšetřování, zmačkám a zahodím postavy, které se vyskytují v každé druhé knize a jejichž životní osudy jsou až směšně okopírované odjinud, zbydou mi tolik diskutované popisy zavražděných a občas i samotný sadistický průběh činu. Carterovy nápady ohledně likvidace obětí jsou opravdu originální, což o to, ale stačí to, aby tento prvek unesl celou knihu? Stačí to, abych se pustil do dalšího dílu? A pak dalšího? Ještě nevím. Každopádně mne druhý díl eskapád chlapáckého Roberta bavil o poznání méně než díl první.
Nechápu jednu věc. Proč nikdo u nás od Longyeara nic nevydal? Povídky Můj nepřítel a Ozbrojené síly Země, toť vše. Drac zaplať za Ikarii!
Přidávám se ke kolegům z předchozích nadšených komentářů. Tohle dílo je skvost a dnes už i klasika.
Ehm, můžu dát šest hvězd? Ne? Já chci dát šest, Kizlodi!!!
London prostě umí. Jeho povídky jsou mistrovské kousky, kterým nechybí spád, děj i pointa. Hluboce smekám před tímto klasikem dobrodružné literatury.
Volání divočiny je kniha plná krutosti, divokosti, tvrdé reality a smrti. Přestože je to místy chmurné čtení, není bezvýchodné a definitivní. Někde v pozadí vždy probleskne touha, krása a naděje.
Místo slov, kterých je škoda, použiji pár citátů z tohoto veledíla:
"Co je to?" zeptal se. (str. 54.)
"Cože?" (str. 61.)
"Proč?" (str. 59.)
"To ne," řekl Koneo znechuceně. (str. 52.)
"Ne!" vykřikla Ren divoce. (str. 14.)
"Ne!" vykřikla. (str. 125.)
"Ne!" (str. 151.)
Kniha na mne působila, jako bych na obrazovce sledoval průměrný thriller, kterých je v dnešní době plno. Jednotlivé obrazy, všechna ta hromada klišé a osvědčených dějových zvratů, dvojice šablonovitých detektivů a předvídatelný průběh. Ne, tahle kniha mě nepřekvapila.
Na druhou stranu se román, díky Carterově dobře zvládnutému řemeslnému psaní, výborně čte, vše odsýpá, u morbidních scén jsem se bavil (jo, asi nejsem normální) a určitě u série s Robertem Hunterem ještě chvíli vydržím.
Bohužel jsem se nemohl plně vcítit do postavy hlavní hrdinky. Devítiletá holka jsem nikdy nebyl. Aspoň co si pamatuju. Trisha mi občas přijde až nedětsky hrdinská a nadšení pro baseball nesdílím. Tak co mi zbylo? Úžasně čtivá a svižná kniha, poutavý a napínavý příběh, typicky Kingovské zacuckování rodinných vztahů a chuť vyzkoušet müsli z bukvic a libavky.
Jo, jo, když chcete, aby se do vás někdo zamiloval, často to vyžaduje promyšlený plán. Touto větou ze zadní strany obálky je řečeno vše. Někdy ten plán vyžaduje pořádný kus igelitu a šikovnost při chůzi mezi sto čtyřiceti želvami. Kontrolní otázka: A nestačilo jich osm?
Vymeteme všechny zbytky ze šuplíků, posbíráme, co kde upadlo a vydáme to! Tak nějak bych viděl genezi této sbírky. Předchozí komentátoři vcelku s nostalgií vzpomněli na Kedrigerna. Ale vždyť ten se tu vyskytuje též! Bohužel jde o řemeslně nedotažené příběhy se spoustou logických chyb. Sbírku dále shazují dvě vážněji pojaté povídky, které Morressymu moc nešly. Zato krátké a úderné vtípky ano. Za vrchol knihy považuji titulní povídku nepovídku, která mě rozesmála až k slzám. Opravdu. Už jen proto jsem rád, že se mi kniha dostala do rukou.
Výbor toho nejlepšího z povídkové tvorby klasika hrůzostrašné, ale i dobrodružné a detektivní literatury. Sbírka obsahuje vše, co povídkáře Poea proslavilo. Většinu už jsem v různých výběrech četl, přesto jsem se neubránil pocitům mrazení, úžasu a místy šoku z geniálně vypointovaných příběhů. Samozřejmě ne všechno už u dnešního čtenáře projde bez lehkého úsměvu, ba i mimovolného povzdechnutí, však jde přece o letité vykopávky. Jen kdyby takových vykopávek bylo víc. Poklady. Vykopané poklady to jsou. Povídky plné šílenství, opiových snů, nelidských vražd a přitom hutné atmosféry, která vtáhne a obklopí. Je to prostě jízda. Ponurá, pomalá, přesto však nezbytně končící pod pláštěm rudé smrti, který vše bezútěšně zakryje.
Naivně laděný příběh tří Pepíků z mé rodné Vysočiny je určen dětem a jako takový není důležitý. Mnohem zajímavější je, jak na mne zapůsobily západy slunce nad zvrásněnou krajinou, vůně pryskyřice rozložitých borovic, hrátky větru v lesních zátočinách, bublání potůčků, ženoucích se do údolíček, proužky voňavého kouře z ohníčků na pastvinách. Krása. Tenkrát.
Víceméně konverzační detektivka s mým nepříliš oblíbeným kapitánem. Opět jsem kroutil hlavou nad jeho postupy nepostupy, opět mi vadila jeho dobově nezapadající osoba. Také Erbenův styl je místy přeskakující. Motiv činu, který jsem mimochodem objevil mnohem dřív nežli ulízaný elegán, je profláklý a soudružsky poplatný časoprostoru. Nicméně jako oddychovka k odpolednímu čaji se Exner číst dá.
Spoiler: Míša má novou holku! To ale není vlastně nic nového, že? Takže spoiler se nekoná.
Jsouce nezatížen přehršlí gotických i novodobých duchařských opusů, přistupoval jsem k druhému čtení Pytle kostí s dvojím vědomím. Za prvé, že mám náladu na něco mrazivého, co nepochází z tohoto světa (poslední záchvěv podobné hrůzy jsem zažil před lety o dušičkách, když jsem žánrově shlédl Conjuring) a za druhé, že nemám vůbec ponětí, o čem vlastně kniha je (Skleróza? Nebo spíš poťouchlá Róza Skelná, která navštěvuje po nocích postarší čtenáře a leje jim do vzpomínek guláš?). Každopádně jsem se těšil. A kniha mne nezklamala. Stejně, jako u většiny znovučtených Kingových knih, jsem o jednu hvězdu přidal na hodnocení. Prostě mě bavilo sledovat pohyby magnetické abecedy na dveřích lednice, poslouchat záhadné zvuky, byl jsem nadšený z hlavního hrdiny a jeho zájmu o matku samoživitelku, znovu a znovu jsem žasl nad lidským odpadem, lidskou záští a lidskou bestialitou. Rozhodně se nejedná o mistrovo vrcholné dílo, ale v poměru s produkcí kolem prolétajících rádobyspisovatelů, jde pořád o nadprůměrné řemeslo, nad kterým ukápne slina fanouška hororů a hrůzy všeobecně.
Třetí díl za mnou. Hurá?
Celou dobu jsem čekal, že se stane TO. Že prostě trilogie někam VYÚSTÍ. Místo toho proběhlo jen další nudné proplétání mimozermsko-zemských vztahů, ozvláštněné vcelku napínavou dějovou linkou. Toť ale vše. Plánovala autorka další pokračování? Máme si z nic neřešícího závěru něco vyvodit? Něco, na co má chabá a pokulhávající mysl nestačí? A co na to Jan Tleskač? Netleská. Bohužel, už dlouho netleská.
Takže: Hurá! Mám to za sebou.