Terror komentáře u knih
Kniha mne zmátla svým názvem. Přiznám, že jsem se těšil na trochu té fantastiky, leč, vyjma zjevení šavlozubé onzice, jde o knihu zcela nefantastickou. Nutno ovšem podotknout, že velice zábavnou. Hra s jazykem českým autorovi jde náramně. Trochu mi v mysli problesklo křesání Václava Pinkavy, ale opravdu jen trochu. Na této beletristické prvotině pobzukává několik much, které však spolehlivě hubí biolit někdy až absurdních situací. Dílo trpí mírnou roztříštěností, děj vlastně není nikterak důležitý. Postavy se hemží na nemnoha stránkách v celých zástupech. Opravdu skvěle napsané jsou pasáže z Amazonie, kterou autor dobře zná. Vojtěch Sláma se musel u psaní nesmírně bavit a já, coby čistě konzumní čtenář, se bavil též.
Čekal jsem větší katastrofu. Místo boje o přežití v poškozeném letadle, se mi ale dostalo místy nelogického vyšetřování podivného incidentu. Kniha je napsána čtivě, hlavní hrdinka je sympatická, chvílemi ovšem připomíná superhrdinku, která na všechno přijde a navíc je fyzicky zdatná. Na pozadí vyšetřování se odehrává druhá rovina knihy, která se však s oním vyšetřováním prolíná. Souboj o moc a peníze a všechny ty špinavosti, které s tím souvisí. A nesmím zapomenout na novinářské hyeny a honbu za senzací za každou cenu. Konec mne trochu zklamal, ale jak jsem psal na začátku - Čekal jsem větší katastrofu.
Návrh: Když se vzduch kolem křídel letadla tetelí, nemohlo by se letuškám říkat tetelušky? :)
Chtěl bych být znovu dítětem a v mlhavém ránu se spolu s drzou, ale upřímnou Tjorven prohánět po pobřeží ostrova Saltkråkan a zažít tolik dobrodružství, kolik jen dětská srdce kolem sebe dokáží najít...
Sám sebe se ptám, proč jsem dal plný počet hvězd něčemu, co je místy pro svou odbornost těžko stravitelné, místy nepřehledné a navíc jako encyklopedie, kvůli malému počtu fotografií, příliš nefunguje. Je to proto, že knih o pavoucích v naší zemi je jako sklípkánků u Karlštejna... Jako základ pro poznání těchto fascinujících tvorů je kniha dostačující a dostatečně poutavá.
Nezbytné věci jsou plné zla. Zla, které máme všichni v sobě. Při četbě románu si uvědomíme, jak lehce manipulovatelní a zranitelní jsme. Máme v sobě skrytý vztek, závist a touhu vlastnit. Lidské pokolení je prožrané červy nenávisti a neskutečné malosti. Tohle všechno King odhaluje v jedné ze svých nejlepších knih.
Castle Rock mi právě v tomto díle nejvíce připomnělo jiné městečko - Twin Peaks. Obě jsou zabydlena perfektně vykreslenými postavami, které všechny něčím vybočují, mají skrytá tajemství, úchylky a plné skříně kostlivců. Však je na kultovní seriál v knize dokonce odkaz...
Dlouho jsem přemýšlel, na co by Leland Gaunt utáhl mě. Na nic jsem nepřišel. Ale třeba se to jen bojím vyslovit…
Lehce úsměvné, lehce naivní, ale vcelku milé čtení. Kniha o dětech a pro děti. Vše podstatné je v anotaci a ve skvělém "pitevním" komentáři mistra Turlogha. :)
Dle anotace má jít o přepis a doplnění jednotlivých dílů primáckého seriálu. Seriál jsem neviděl a po přečtení tohoto sešitku po tom ani netoužím.
Problémem textu o záhadách kolem nás je, že pro navození té pravé atmosféry tajemna musí být doprovázen patřičným obrazovým doprovodem. Dám příklad.
V jedné z kapitol je popisován jakýsi "kruh ve stromoví", což je ekvivalent známých kruhů v obilí. Jde o podivně ohnuté kmínky bříz, které směřují svými špičkami do středu pomyslného kruhu. Popsáno je to v knize celkem srozumitelně, ale jako fotodokumentace je použit jeden snímek záhadologa, kterak kouká na pár ohnutých stromečků a druhý, který ukazuje pana Václava Větvičku, ředitele botanické zahrady a známého raditele z televizního receptáře, kterak někam míří prstem... Žádný celkový pohled na kruh, žádné detaily, prostě nic...
Navíc je každá kapitola "obohacena" o úryvky z diskuzí, která provázely samotný pořad. Ty jsou už naprosto mimo a jde v nich pouze o to, aby se aktéři mezi sebou porvali...
Celkově mne kniha hodně zklamala. Jako informační studnice je naprosto vyschlá.
Komentář píši z pohledu čtenáře Moorem nepolíbeného. (No, vzhledem k povaze jistých zapovězených scén z tohoto komiksu, bych od něj teda pusu nechtěl...)
Scénář i kresba jsou na velmi vysoké úrovni. Příběh je dostatečně napínavý a děsivý. Hvězdu srážím pouze za mírné zklamání, které se týká využití mýtu Cthulhu. Čekal jsem více temnoty a méně porna...
Nerozumím, proč tahle slátanina nese štítek detektivka. Detektiv je zde dobrý jen k tomu, aby si občas ubalil cigaretu, případně klepal popel na podlahu... Jako vyšetřovatel nestojí za nic. Na nic nepřijde, nic nevyřeší, proč tam tedy je??? Celý "děj" se točí kolem šestice anglických snobů, kteří jsou jeden chytřejší než druhý. Jejich teorie, kdo a jak spáchal vraždy, jsou stejně nesmyslné, jako velkolepá pravda, kterou nám autorka v závěru přinese... Tohle bylo opravdu šlápnutí vedle...
Bez nadsázky jeden z nejlepších klukovských příběhů, co znám. Ani po letech nic neztrácí na svém kouzlu. Jde o skvěle napsaný příběh chlapce, který hledá v novém bydlišti kamaráda. Když se podíváte, kdy kniha vyšla, je až s podivem, že nenese nejmenší stopy nějaké ideologické propagandy. Navíc je psána tak čtivě, že mne mrzí další autorova neplodnost v tomto žánru... Přečteno potřetí, s chutí a za pět!
Podobně, jako většina Kingových knih, pojednává Temná půle o zlu. Zlu, které nosíme v sobě. V románu se ovšem ono zlo stává fyzickým a začíná žít nezávisle na svém nositeli. Řeknete si asi, co je to za blbost... Jenomže pokud se i blbosti chytne mistr, vznikne úžasné dílo. Napínavé, místy odpudivé a hlavně varující. Varující před tím, co v sobě nosíme, aniž to vnímáme a co jednou může v nestřeženém a osudovém okamžiku vytrysknout na povrch.
Hodně dětská kniha. Nekomplikovaná, lehce stravitelná. Dokonce mám chuť napsat, že Sparks mne bavila více než první Ember. Postavy jsou sympatické a lehce rozlišitelné. Závěrečné vršení point se celkem povedlo, za což má autorka plus. Jen ten příběh s tuláky mohla trochu rozvést, takhle mi přišel v knize celkem zbytečný.
Jde o soubor povídek se stejným hrdinou, horalem Hulíkem.
Ke knize se nedá říct nic jiného, než že je výborně napsaná. Krásné popisy Krkonoš, skvěle napsané charaktery a příběhy, které jsou čtivé i dnes, kdy si o drsných podmínkách života v horách můžeme jenom číst.
V jednotlivých příbězích prožijeme divokou bouři a jsme svědky záchrany dvou podivných turistů, putujeme s horským doktorem k jeho pacientce, prozkoumáme iglů, zahrajeme si na pytláckého Robina Hooda, zkusíme chytit pstruha v ledové vodě, zašplháme si s horolezci a nakonec zjistíme, že láska k rodným horám je víc, než peníze a pohodlný život.
Opravdu výborná a čtivá kniha.
Druhý díl sbírky je někde jinde, než nezáživný díl první. Tady jsem opravdu našel povídky. A některé z nich (Zápas o Modřínový srub, První ze Žantovky) jsou dokonce výborné a obsahují to, co mám na Foglarovi rád, totiž příběh plný kamarádství a dobrodružství. Trochu slabší jsou povídky, které se neodehrávají v Čechách. Malinko mi připomněly Batličkovy krátké příběhy. Ovšem Batlička v nich byl mistr, kdežto Foglar jde trochu jinou, řekl bych nezáživnější cestou. Na konci knihy je "horror" Rozsvícený čaj, který někteří mohou znát z autobiografie Život v poklusu, dále úplně první Foglarova báseň, kterou mu vytiskli ve třinácti letech a bibliografie všech jeho povídek.
Tentokrát nezavírám knihu s pocitem zklamání. Ani náhodou...
Bohužel... Věděl jsem, že tato sbírka "povídek" mistra chlapeckých příběhů nebude to pravé ořechové. S tím jsem k ní i přistupoval. Přesto je skutečnost ještě horší. Dal jsem "povídky" do uvozovek. Proč? Ony to totiž ve valné většině povídky nejsou. Jde o krátké nástiny nápadů, které možná fungovaly jako vyprávění u praskajících polen táboráku, ale do knihy by bylo potřeba je rozvést a poupravit. Kupodivu nejlepší se mi zdály "lyrické povzdechy", které se občas v textu objevily. Při nich jsem mohl zapojit fantazii a zavzpomínat, případně si alespoň "představit". Samotné příběhy jsou prázdné, bez nějakých hlubších myšlenek a je znát, že mistrovi tahle parketa moc nešla. Možná ho ani nebavila. Pro ty, kdo s Foglarem začínají, přečtěte si raději některý z jeho románů, tohle je spíše pro sběratele a "kompletáře" díla velkého Jestřába.
A jdeme na druhý díl!
Co četli jiní: Ke Sluneční soustavě se blíží červený trpaslík Nemesis, který má za 5000 let zlikvidovat život na Zemi. Honem, rychle, musíme utéct.
Co jsem četl já: Příběh jedné rodiny. Mladá dívka Marlene není hezká, ale má dar rozpoznat z chování a pohybů, co si myslí ostatní. Její otec Crile je tajný agent, který rodinu právě kvůli svému poslání opustil. Její matka Eugenie objeví nebezpečnou Nemesis a oznámí to zlému Janusovi - správci vesmírné kolonie. Toho štve, jak ho Eugenie pořád otravuje a když ho začne otravovat i Marlene, přesune je na zdánlivě mrtvý měsíc, který krouží kolem planety, která zase rotuje kolem Nemesis. Tam obě potkají hodného strýčka Sievera, který Eugenii tajně miluje. Do hry se vrací Marlenin otec Crile, který dostává nový agentský úkol a zároveň stále touží po své dceři, na kterou hodil bobek, když jí byl rok. A jak to skončí? Ale no tak!
Už mám plné zuby všech mnohodílných ság a nekonečných space oper. Konečně zase jeden samostatný román od jednoho z nejpovolanějších autorů žánru. Byť jde o jednu z Asimovových labutích písní, jde o zajímavou a čtivou knihu, která možná neodpovídá současnému trendu - zastřel - prohoď hlášku - popiš svou zbraň, ale je plná citu a lidství ve všech jeho polohách.
Začalo to slibně. První světová válka, parta kluků, jejichž rodiny jsou na tom hodně špatně, založí družinu, která má zažívat dobrodružství. Ovšem následně se kniha zvrhne v prachsprostou komunistickou agitku. Někdo může namítnout, že taková byla doba a autor tento román napsal v době normalizace, takže mu nic jiného nezbývalo. Nesouhlasím. Do knih pro děti tohle prostě nepatří. Blbnout našim potomkům hlavy, které se mají vznášet v oblacích, politikou a propagandou, je svinstvo. Nedoporučuji tento titul a nedávám odpad jen za ten zajímavý úvod.
Jednou za čas dostanu na Martina chuť. Ééé... Teda na jeho knihu. Vím, že je to pořád dokola, že nemohu čekat žádný akční nářez, žádné hard SF ani nic, co by mne rozbilo svými pointami. Je to prostě něco jiného. Je to milé, uklidňující a jazykově bohaté. Asi jako dvanáctihlavý plyšový medvídek. Nebo ovce.
Slabinou knihy je ale právě její plyšovost a hlavně délka. Nejde se mazlit s plyšákem donekonečna. Časem vám naskákají pupínky a nakonec se o jeho chloupky, slepené vaším potem, či co to z lidí teče, poškrábete.
Je to milé, ale bylo toho moc. Další Martinova kniha přijde na řadu, až se mi škrábance zahojí a plyšák uschne. :)
Na to, kolik toho Georges napsal, si držel celkem slušnou laťku. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že starší maigretovky byly lepší. V lovci zvuků jde právě jen o ten nápad, že si někdo místo fotek pořizuje zvukové záznamy míst, která navštívil. Ale dle mého tento nápad zůstal hrubě nevyužit a děj se zvrhne v malého pitavala z francouzského města. Jde o jednohubku na jedno odpoledne, která neurazí, ale ani nenadchne.
První dva projevy byly skvělé. Spousta inspirativních myšlenek, přehršel pravd, které by se daly do kamene tesat... Od třetího proslovu už nic moc nového nepřišlo. Občas sice něco problesklo, ale jinak už jde jen o recyklaci dříve řečeného. Nejhorší jsou úvody. Ve všech se praví v různých obměnách to samé: "Vaše studium stálo spoustu peněz, vy parchanti, tak si toho važte!"
Představa, že sedím na Kurtově prvním promočním proslovu a poslouchám jeho moudra je super. Představa, že sedím na jeho sedmém je uspávající.