tez80 komentáře u knih

Přiznávám se, že jsem nebyla schopná přečíst Labyrint, dokud jsem nenarazila na jazykovou úpravu Tomáše Makovičky z roku 2013. Knihu jsem vlastně nečetla, ale studovala, abych našla způsob, jak Komenského přiblížit dnešním dětem. Fascinuje mě, jak je tento obraz společnosti stále aktuální. (Když měl Komenský z nepravostí a špatností v 17. století takový pocit, co by asi psal dnes?). A cesta co s tím, kterou nabízí Komenský je také geniální - navrátit se, odkud jsme vyšli, do domu svého srdce, tam se zavřít a rozhlédnout se. Zjistit, co je v mém srdci - kdo vlastně jsem, poznat sebe sama. Komenský, jakožto hluboce věřící člověk zde nalézá Boha a ten mu pomůže nejdříve zlepšit sebe samého a takto dobrý pak může opět vyjít ven a zlepšovat společnost svým vlastním dobrým chováním a příkladem. To je geniální psychoterapie, ne? Každý najdeme ve svém srdci něco trochu jiného, ale každý v něm můžeme najít pomoc (i když ji třeba nepojmenujeme "Bůh").

12 19.08.2020

Knihu jsem předčítala dětem, když mladší bylo 8 a půl, o prázdninách před 3. třídou. V září dcera knihu opět popadla a přečetla si ji sama. Trvalo jí to 3 měsíce a bylo mi jí až líto - já v jejím věku měla co dělat, abych přečetla Letadélko káně. Tímto počinem začala její vášeň pro čtení a množstvím přečtených knih a jejich tloušťkou je ve třídě za exota.

Se Zahradou jsem vyrůstala. Se zahradou vyrůstaly moje děti. Milovaly kocoura, slony a jejich divadlo, velrybu... Milují všechny opuštěné zarostlé zahrady - co kdyby se v ní skrývalo něco zajímavého...
Když jsem před pár lety učila na ZUŠ Literárně dramatický obor, s nejmladší skupinou jsem si celý rok vystačila právě s touto knihou. Je nesmírně inspirující - ani na všechny nápady nedošlo. Hráli jsme honičku se zlým kocourem, kreslili komiksově růst velryby, pátrali po tom, jak se kocour dostal do zahrady a proč je zlý...

10 06.06.2020

Poprvé jsem se s knihou setkala jako s rozhlasovou četbou na pokračování, v úžasné interpretaci Jany Frankové. Neslyšela jsem ji ale celou a také mě ten poslech dost drtil. (Hlavně některé části, jelikož jsem tehdy měla ani ne půlroční mimino. - Toto není četba pro kojící matku!) Později jsem si knihu celou přečetla. Je geniálně napsaná. Nemám vůbec pocit, že by byl jazyk těžký nebo krkolomný. Časové přeskakování mi nijak nenarušovalo orientaci v příběhu. Prostě se skládal jako střípky rozbité mozaiky (takových věcí jsem četla spousty už na střední škole, jsem na to zvyklá, baví mě to.)

9 07.02.2020

Knížku jsem měla moc ráda jako dítě a mám dosud. Asi před 15ti lety jsem podle ní dělala program pro děti z druhých tříd o útěcích z domova. Velmi se na to hodila, ale zjistila jsem, že pro děti je už tahle kniha příliš zastaralá. Pak jsem ji asi před 6 lety předčítala svým dětem. Trochu je zaujala, ale nakonec jsme ji nedočetli. Ty reálie příběhu jsou opravdu současnosti moc vzdálené.

7 04.03.2020

V komentářích všichni vzpomínají na zážitky s Ransomovými knihami z dětství, já jsem je objevila až se svými dětmi (když jim bylo kolem 6-7 let). Asi dva roky jsme pak četli dokolečka všechno o Vlaštovkách a Amazonkách, co se nám dostalo v knihovně do rukou.

6 08.10.2019

Knihu jsem nečetla a ani se k tomu nechystám. Chci jen upozornit na problém, že některá knihkupectví ji asi začleňují mezi knihy pro děti a dospívající. A nějaká influencerka ji doporučuje dospívajícím dívkám. Takže POZOR! Pro děti není a ani nakladatelství ji tak neprezentuje. Některé malé slečny si ji určitě najdou a zaujme je, tomu zabránit nejde, ale není napsaná ani vydaná pro ně. Obálka může být matoucí pro toho, kdo nezaregistroval, že ilustrace v tomto stylu jsou dnes běžně i na kuchařkách, fejetonech, životopisech...

Marketu Lazarovou mi dal táta do ruky, když jsem byla asi v sedmé třídě. Netuším, proč. Jen mi řekl, že tohle bych si měla přečíst. Nedala jsem to a zamotala se v první kapitole. Přesto mě ta kniha hrozně lákala, chtěla jsem vědět, o čem to je. Přečtla jsme ji asi o rok-dva později a byla to láska na zbytek života. A když jsem pak cca v 17ti viděla Vláčilův film.... Jednou za čas si ji přečtu a propadám se do ní.

4 01.02.2021

"Ipsíka" vřele doporučuji všem, kdo mají doma začínající čtenáře a kdo učí v prvních třídách. Po prvním přečtení jsme byla nadšena a měla hromady nápadů, jak s příběhem naložit. Strávila jsem s ním celý rok v ZUŠkovém přípravném ročníku Literárně dramatického oboru. Děti se postupně dozvídaly Ipsíkův příběh a v jeho rámci jsme si hráli s písmenky, básničkami, tématem lesa a školní třídy....

4 27.02.2020

Považuji napsání této knihy za důležitý počin. V době, kdy některé skupiny lidí v Evropě a USA i politici šíří panický strach z uprchlíků a muslimů a děti z toho, co říkají dospělí, mají v hlavě zmatek, je třeba číst takovýto příběh. Příběh o obyčejném klukovi, který měl tu smůlu, ze do jeho domova vtrhla válka. Příběh o tom, že když se hraje fotbal, není důležité, že je někdo muslim. Příběh o kamarádství a o tom, že je správné riskovat vše pro kamaráda a pro dobrou věc.

4 01.11.2019

Zakomponování úryvků z autorových oblíbených knih je logickým vývojem příběhů o Rychlém Veverkovi - dosud se narážky objevovaly ve výtvarné složce, nyní jsou součástí textu (kterou lze ale klidně přeskakovat a "sjet" jen komiks - tak to děláme s tříletým synkem.) Mé starší děti s Rychlým Veverkou vlastně vyrůstají - první dva díly jsme kupovali cca před 6 lety - dneska je jim 10 a 12 a nad Tajemnou krabičkou si užívaly i to, že mají některé knihy přečtené. Ajvaz je nudil - nerozuměly tomu, ale i to je v pořádku. Až ho budou číst po letech, vzpomenou si, že už se s ním setkaly. Hodně jsme mluvili i o tom, že každý máme rád jiné pasáže z téže knihy...
Celého Rychlého Veverku vnímám jako "tátovsko-synovskou" záležitost a jak roste malý František, tak se mění jeho potřeby a potřeby toho, co mu jeho táta chce předat - a to vše je vpleteno do komiksu.

4 23.10.2019

Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když mi tuhle knihu doporučil můj táta - jelikož jsem biblické příběhy dobře znala, moc jsem se tehdy bavila. Dokonce jsme sama v tomto duchu tehdy napsala příběh o Panně Marii a archandělu Gabrielovi - dodnes je ten vytržený list z nějakého sešitu založený v té knize doma na polici...

3 07.12.2020

Už nevím, z jakého popudu jsem si kdysi dávno tuto knihu koupila - od té doby se k ní stále vracím. Pokaždé mě osloví trochu jiná část (příběh, myšlenky...). Začala teď jsem kousky předčítat své jedenáctileté dceři. Máme z toho takový večerní rituál (bylo jí líto, že už jí před spaním nečtu, že musí jen sama - a trochu záviděla mladšímu bráškovi). S tou knihou se dá vyrůstat a dospívat, postupně pronikat do do toho, co je to být ženou.

3 06.06.2020

K přečtení knihy jsem se dostala až během studia na VŠ na základě zmínky přednášející semináře o české literatuře 20. století. Od základky jsme měla zcela mylnou představu o čem to je. Pamatovala jsem si ukázku z čítanky - kde si Věra povídá s míči - a ta mi přišla tak blbá, že jsem si z povinně doporučené literatury vybrala něco jiného. V pětadvaceti jsem pak přečetla celý příběh a byla jsem ráda, že jsem ho v těch 12ti (nebo kolik mi bylo) nečetla - asi by mě to tehdy dost zmátlo a vyděsilo. Je hrozná škoda, že toto dílo zapadlo. Může za to špatný způsob nabídky (zvolená ukázka) a ve špatném věku (6. nebo 7. třída).

3 21.04.2020

Kdysi jsem tuhle knížečku objevila v knihovně, roky nepůjčenou. Udělaly jsme podle ní s kolegyní program pro druhé třídy (v knihovně) - a kniha se začala půjčovat. Po letech jsem ji někde v antikvariátu ulovila za pětikorunu a čtyřletý syn ji miluje. Já již méně. Opravdu mě nebaví číst ji během jednoho dne pětkrát....

3 20.01.2020

Toničku a piráta Jedno oko si přinesl pětiletý syn z knihovny. Během čtyř večerů jsme ji přečetli. Já jsem nadšená, on začal v předposlední kapitole plakat. Nad stárnutím, smrtelností, pomíjivostí - nad tím, že i další pirát Jendo oko jednou zestárne a umře a tak pořád dokola. Uvědomila jsem si, že i toto téma v knize je - pomíjivost, smrt, koloběh života. A že je dál o čem přemýšlet a povídat si.

2 21.06.2021

Knihu jsem vzala do ruky kvůli jménu překladatelky. Paní Šťovíčková Heroldová je úchvatná osobnost. Stejně tak autorka knihy. Nabízí pohled na problémy muslimských žen zevnitř a v poklidu. Bez velkých srdceryvných dramat, která již tolik let "frčí".

2 18.06.2021

Po té, co šel v televizi v 90. letech seriál, jsem našla knížku v knihovně a hned jsem si jí půjčila a přečetla. Bylo mi asi tak 13 a moc na mě zapůsobila. Musela jsem na ni pořád myslet a tak jsem si ji zas po těch letech vypůjčila (a nebylo snadné ji sehnat) a přečetla. Je to skvělá kniha ve třinácti, i ve čtyřiceti.

2 04.08.2020

S Nahým v trní jsme se potkala až kolem dvaceti a moc mě ty básně oslovily - dodnes si je ráda čtu. Myslím, že přesně odráží zmatek a nálady, které v sobě má dospívající. Pro dnešní děti jsou ale nesrozumitelné. Myslím, že to není tím, že uplynulo přes 30 let od napsání, ale spíš změnou literárního jazyka. Zkoušela jsme ty básně nabídnout svým žákům i svým vlastním dětem (10-15 let) - ti sečtělejší je chápali, ale stejně je nijak zvlášť je neoslovily. Pokud jde o srovnání s Tulikráskou níže - u mě je to opačně.

2 23.10.2019

Tyto pohádky jsem začínala číst dětem kolem dvou let, možná i dříve - všechny je milovaly. Nejvíce: Myška a šiška (ta je rytmická a plná refrénů), Jak medvěd vařil povidla, Rada strýčka hrocha (Jak dělá hroch? Buhaha) a Dvacet tisíc kopí proti ocásku. Doporučuji tuto knížku předčítat dětem už kolem 2 roku - úžasně rozvíjí vnímání jazyka a v každé je něco, co děti chytí (s nejmladším, když mu byly dva, jsem musela takřka denně na procházkách po lese vařit v děravém hrnci povidla ze šišek).

2 23.10.2019