Thanyss
komentáře u knih
Lovci kostí
Steven Erikson (p)
"Nemám hlad," zabručel Lutes a odhodil chleba. Přiběhl táborový pes, popadl skývu a utekl. "Je mi špatně," pokračoval voják.
"Nejsi sám," sdělil mu Snad. "Já tam budu první, víš. My sapéři. Vy ostatní to máte snadný. My musíme rozmístit nálože, což znamená běžet se svítivkama a bořičema, šplhat přes hromady kamení a nejspíš pod palbou z hradeb. A potom k hradbě, a mistr Kápě ví, co na nás budou házet. Vřelou vodu, olej, horkej písek, cihly, vnitřnosti a hovna. Takže to padá dolů. Nastavit munici. Kyselinu na vosk - dáš ho moc a vyletíš sám. Desítky sapérů, a stačí, aby jedinej udělal chybu nebo aby na nálož něco spadlo. Bum! Jako bychom už byli mrtví. Kusy masa. Zítra ráno přiletí vrány a konec. Dáš vědět rodině, viď? Snada to u Y´Ghatan roztrhalo na kousky, to stačí. Nemá smysl zacházet do krvavejch podrobností - hej, kam to jdeš? Bohové pod náma, Lutesi, běž zvracet někam, kde tě nevidím! Mistr Kápě nás vem, to je nechutný. Hej, Balgride! Hele! Náš oddílovej léčitel se vyblejvá z podoby!"
Sapéři. Nejšílenější sorta vojáků malazské armády vybavená nebezpečnou moranthskou municí. Pobočnice Tavore pronásleduje poslední zbytky povstalců, které vede přeživší ochránce vůdkyně Apokalypsy.
Vzhledem k tomu, že se jedná již o šesté pokračování, na drsný průběh příběhu i jeho barvité líčení, které místy rozvíří obsah vašeho žaludku, jsem si již zvykla. Což ovšem neznamená, že by Erikson začal nudit. To rozhodně ne, protože neustále zamotává příběh a dostává čtenáře do tak nepředstavitelných situací, že se vám jen tají dech.
Malazská kniha padlých je dokonalý koktejl složité magie, říšských intrik, bezcitných bohů, hrajících své vlastní hry, za které platí krví smrtelníci, nebezpečných assasínů, kteří vám vrazí dýku do srdce (nebo oka či jiné tělesné části) aniž byste si jich všimli.
Velcí hrdinové umírají, aby na jejich místo byli dosazeni noví hráči. A hra pokračuje...
--- Na bohy mám jen tento názor: jsou zcela lhostejní k mému utrpení. ---
Tomlos, Fenerův válečný jezdec
Dům mrtvých
Steven Erikson (p)
Svatá poušť Raraku se chystá povstat, Smršť se blíží...
Kdo čeká plynulé navázání na první díl, bude asi poněkud vyveden z konceptu, protože Dům mrtvých nás vezme úplně někam jinam a seznámí nás s další hromadou skvěle propracovaných postav. Zmiňovat zde, že se jedná o složitější čtení už asi nemá cenu, ale vyplatí se nevzdat to a číst dál.
Dark fantasy ve své nejryzejší podobě vás prostě vtáhne do děje...
Volba
Nicholas Sparks
Taková pohádka pro velké holky, které jsou v hloubi duše stále těmi princeznami, co sní o svém princi. Poměrně banální příběh, který drží nad vodou vypravěčský talent autora a kupodivu příliš nenudí, i když nepřichází s ničím překvapivým ani novým.
Příjemné literární antidepresivum, které přelouskáte vcelku rychle a pokud máte rádi romantické příběhy, rozhodně si přijdete na své. Ovšem nečekejte žádné zběsilé zvraty ani přehnanou akci, i když ten temný mráček se v příběhu taky ukáže. Jen je škoda, že mu bylo věnováno tak málo prostoru, podle mě to byla asi ta nejzajímavější část celé knihy.
Vražda v postranní ulici
Agatha Christie
Čtyři povídky od královny detektivek jsou zajímavé, ale talent paní Christie si zaslouží širší zpracování a více prostoru. A tak, i když se mi čtení líbilo, klasické detektivky s belgickým detektivem u mě stále vedou.
V první povídce, podle které se celá kniha jmenuje, bude Poirot řešit sebevraždu mladé ženy. Něco ovšem nesedí, nebyla to tedy nakonec vražda?
V Podivné krádeži se pokusíme rozluštit záhadně zmizelý, velmi tajný plán nového bombardéru, jehož by se velmi rády zmocnily jiné mocnosti, v Zrcadle mrtvého muže spatříme tvář vraha, který se svůj čin pokusí (marně) maskovat jako sebevraždu bláznivého a výstředního pána a nakonec nás čeká milostný Trojúhelník na ostrově Rhodos, mající za následek smrt krásné ženy.
U druhé a poslední povídky jsem měla pocit, jako bych je už někdy četla. Vzdáleně mi připomínaly jinou tvorbu od A. Christie.
Hypnotizér
Lars Kepler
Opravdu dobrá detektivka s poměrně dost brutální počáteční zápletkou, ze které vás bude mrazit v zádech. Pokračování děje, jež se postupně přetváří do jiné podoby a jehož příčiny sahají dále do minulosti, je neméně napínavé a čtenáře nutí číst dál a dál, aby postupně odkryl příčiny současného zločinu.
Je to dobré, napínavé, čtivé, bez zdlouhavých zbytečných míst. Doporučuji.
Ve dvorech slunce
Brian D´Amato
Jak bych to shrnula... Asi jedním slovem - zklamání.
Námět má docela potenciál, i když šílení okolo konce světa se mě netýkalo (přeci jen konec světa se koná každou chvíli, že), řekla jsem si, že podle anotace by to nemusela být špatná kniha.
Po přečtení můžu říct, že něco tak zmateného jsem ještě v rukou neměla. A navíc takový děj roztahat do 700 stran, to už je docela síla. Hromada hluchých míst, kde se nic neděje nebo přinejmenším nemáte páru, co se vlastně děje. Hlavní hrdina je (asi) nadprůměrně inteligentní, s emoční poruchou a ve druhé polovině se cpe herní drogou stejně hojně jako bonbóny žužu. Prostě máte za chvíli pocit, že čtete interní mozkové pochody psychicky labilního člověka.
Abych jen nekritizovala, bonusové body si knížka získala popisem staré mayské kultury, tedy alespoň v těch částech, které jsou srozumitelné. Uvítala bych rozvedení některých prvků této kultury - například míčové hry apod., myslím, že by to vyplnilo stovky stran mnohem lépe než věty typu "LEON táhl. Já táhl. On táhl."
Pane D´Amato, touto knihou jste mě opravdu, ale opravdu neoslovil.
Nana
Émile Zola
Pro mě byla Nana podstatným zklamáním. Často jsem se při čtení nudila, i když prostředí Paříže bylo vykresleno dobře, příběh jako takový mě mnoho neoslovil. Možná je to tím, že jsem před Nanou četla Zabijáka a ten mě naprosto uchvátil. V porovnání s ním mu Nana "nesahá ani po kotníky".
Konec mi přišel oproti předchozí rozvleklosti děje příliš uspěchaný. Když vezmu v úvahu, kolik zbytečností bylo v knize zdlouhavě popisováno, tato skutečnost přímo bije do očí.
Zola je dle mého skvělý vypravěč, proto mohl napsat poutavější příběh o francouzské kurtizáně, která došlova šlape po mužích a jejich citech.
Nebeský vězeň
Carlos Ruiz Zafón
Krásně napsaný melancholický příběh, který vám umožní se alespoň na chvíli odpoutat od reality.
Milenec z věčnosti
J. R. Ward (p)
Lepší než první díl, i když jsou si knihy v lecčems podobné, tahle mi přišla záživnější a akčnější.
Milenec z temnot
J. R. Ward (p)
Co knize rozhodně nechybí, je velká dávka testosteronu, sexu, svalnatých upířích nadsamců, kožených bund a zbrojního arzenálu, se kterým by se mohla vyzbrojit polovina armády ČR. Přestože se v posledních letech s upířími příběhy doslova roztrhl pytel, je Milenec z temnot rozhodně tím lepším, co si můžete přečíst. Navzdory předvídatelnému ději, malému množství akce a napětí, velké souhře náhod a několika malých nelogičností, je kniha nesmírně čtivá a dějem nenudí. Příběhem proplouváte ani nevíte jak.
Takže dámy, zapomeňte na Edwarda, Bratrstvo vám nabídne pořádný chlapy.
Na závěr bych jen dodala, že kniha splnila má očekávání na nenáročnou četbu, která dokáže podnítit fantazii a nenudí. Řečeno čísly 60%.
Dolanův cadillac
Stephen King
Další várka povídek od pana Kinga.
Z povídky Prst se mi ježili vlasy v zátylku ještě hodně dlouho poté, co jsem ji dočetla. A poctivě jsem kontrolovala výlevku v umyvadle, zda mi z ní náhodou neleze nějaký prst...
Ale nejvíc nadšena jsem byla z povídky Zuby. Je tak jiná oproti jiným Kingovým příběhům, ale já si nemůžu pomoct, nabila mě prostě životním optimismem.
Taky bych chtěla vlastní natahovací zuby na klíček, které by mě chránili před "zlým světem".
Misery
Stephen King
A já si vás teď taky trochu přihobluju... Když tohle Anne řekla, tak mě vážně přeběhl mráz po zádech a silně mě začala brnět noha v kotníku... I povolání spisovatele může být sakra nebezpečná profese. Fanatici se najdou všude...
Doteky záhrobí
* antologie
Čekala jsem víc strašidelných povídek. Jsou tu asi 2, které mi trošku zježily chloupky na zátylku, ale jinak nic moc. Mírné zklamání.
Srovnáno se zemí
Richard Bachman (p)
Podle mě rozhodně asi nejslabší kniha, kterou jsem od Kinga četla a nezachraňuje to ani fakt, že byla psána pod pseudonymem Richarda Bachmana. Není to o tom, že by příběh byl špatně napsaný nebo, že by hlavní postava nebyla dobře vykreslená... Ale příběh chlapíka, kterému se život hroutí pod rukama jen díky tomu, že se odmítne vystěhovat kvůli chystané demolici jeho domu, mi zase tolik k srdci nepřirostl.
Splašený čas
Nick Arnold
Vtipný náhled na téma čas :) Ať už se jedná o děsivé dějiny nebo děsivou vědu, je to příjemné oddechové čtení, které vás pobaví a něčemu přiučí. A je jedno, jestli chodíte teprve do školy či jste už dospělí.
Drsný sbohem
Frank Miller
Tak tomuhle já říkám slušnej nářez! Marv se s nikým nemazlí a tvrdě si jde za svým - pomstít Goldie. Kresba, příběh i styl vyprávění je prostě skvělé. Nemám k tomu více co dodat.
Velká tučná zabijačka
Frank Miller
Sin City mě baví a to hlavně svou černobílou kresbou a příběhy, kde se hlavní hrdinové s ničím nemazlí. Jestli máte rádi poklidný děj a boj dobra se zlem, tak tohle není pro vás, v Sin City totiž žádné dobro nečeká, je tam jen zlo, hnus a přežije jen silný jedinec. Ty slabší a hloupější si podají holky ze Starýho města.
Bouře mečů 2
George R. R. Martin
Tak se konečně můžu klidně nadechnout a napsat svůj názor... Myslela jsem si, že mně po Rudé svatbě klepne - tohle jsem vážně nečekala! Člověk už má tak nějak zažito, že hlavní hrdinové vydrží až do konce, ať má být jakýkoli, ale Martin na to zvysoka kašle a tak si nemůžete být jistí, kdo koho v příští chvíli podřeže. A to se mi líbí - ta nejistota. A nakonec jste ještě víc zmatení, když se v závěru ukáže, že ten, kdo má být mrtvý, je vlastně zase naživu. Z toho se mi vážně sevřel žaludek a přeběhl mráz po zádech. Boje o moc začínají ustupovat do pozadí a objevuje se něco mnohem temnějšího.
Messalina: Hříšná císařovna
Siegfried Obermeier
Příběh ženy, která si šla za svým a nebála se pro to udělat vše, co bylo v jejích silách, včetně intrik a úskoků. I tak ale nakonec nedopadla dobře. Každopádně poutavý příběh o ženě, která je součástí dějin, na které se nezapomnělo.
Caligula - hrozivý bůh
Siegfried Obermeier
Pravděpodobně se nenajde člověk, který by ani jednou za život neslyšel jméno Caligula. Vládce, jež proslul svou krutostí a šílenstvím. Obermeiera mám ráda, je to člověk, který rozumí tomu, co píše a příběhy tak nemají jen hlavu a patu, ale i dobře prostudovaný historický základ.