ThePetinka komentáře u knih

Všichni o tom mluví, to je docela běžné, nicméně, což už není tak běžné, všichni to také čtou. I když to zrovna nepatří mezi ty nejhubenější knihy. 50 odstínů šedi. Erotický román. Pro puberťačky, vyspělé slečny i maminky. Inu - je to něco, co chce každý. Což mě velice rychle přivedlo k tomu, že já to nechci. Bohužel, mám velice, ale opravdu velice otravnou nejlepší kamarádku, která mi to doslova vnutila.
Měla jsem strach, že z toho budu zklamaná - a byla jsem. Jako vždycky, je to hromada povyku pro docela obyčejnou knihu. Tedy jistě, pardon, hromada povyku pro erotický román. Abych byla upřímná, připomínalo mi to Stmívání. Prvních několik desítek stran vlastně docela dost (později bych to nazvala ´Stmíváním s detaily´).
Na celé knize mě zaujala jen jediná věc postava - samotný Christian Grey. Je skrz naskrz prolezlý tajemstvími, má hromadu peněz a pěkně perverzní úchylku. A vrtulník! On je to, co mě nutilo číst dál. Zajímalo mě, proč je jaký je, co ho poznamenalo a také to, jestli se z toho dostane.
On je to, co tuhle knihu prodává. Myslím, že ty erotické scény s tím nemají moc co dělat (na internetu jsem četla různé podobně laděné povídky, jejichž autoři dokázali popsat orgasmus i jinými slovy než "…v jeho objetí jsem se zřítila do propasti" nebo "…a já se tříštila na malé kousky"). A to ani nemluvím o vnitřní bohyni (co to sakra je?). Nehledě na to, že je až trapně patrné, jak to celé dopadne.
Kniha se mi také docela špatně četla. Nevím, možná je to překladem, hodně lidí na něj nadává. Některá slova se opakují (byla, byla, byl, byl, je, je, je, byl, byla) a určité věty jsem musela číst několikrát, než jsem pochopila, co znamenají. Na druhou stranu, příběh hezky odsýpá a nejsou v něm žádná hluchá místa.
Když shrnu všechna pro a proti, vychází mi z toho kniha, která za ten čas a peníze rozhodně nestojí. Pokud jde o mě, tak nedoporučuji.

14 08.12.2013

Ke knížce jsem se dostala vlastně náhodou - ze všech stran jsem o ní slýchala, až jednou i táta zmínil, že by si jí rád přečetl. V knihovně se na ní stojí nehezky dlouhá fronta, takže nezbylo, než rozšířit řady vlastních knih (které už jaksi nemáme kam dávat).
Kniha se mi četla velice dobře už od samého začátku. Děj je dosazen do českého prostředí, takže jsem ani neměla, pro mě již tradiční, potíže se zapamatováním jmen. Spíš naopak. Jednotlivé postavy byly postupem knihy představovány a zároveň byly odkrývány jejich životní osudy, takže hlavní hrdinka Dora, na tom vlastně byla stejně jako já. Bylo to nesmírně napínavé.
Dora, poslední žena z rodu žítkovských bohyní, je poněkud zvláštní. Její život je protkaný tolika hrůznými a bolestnými událostmi, že by asi bylo divné, kdyby tomu tak nebylo. Přišla o matku, násilím jí odvedli od její tety, léta přežívala v nepřátelském prostředí daleko od svého postiženého bratra… ale nakonec se dokázala postavit k osudu čelem a našla svoje místo v rodu bohyní. Pro mě osobně byla Dora ztělesněním síly ducha a lidské zatvrzelosti. Navíc se v ní, stejně jako ve mně, svářela duše vědce a věřícího. Ona sama viděla, co bohyně dokážou, ale zdráhala se věřit všemu. V mnohém jsem s ní musela souhlasit. Léčit pomocí bylinek a napravovat zlomené kosti je jedna věc, ale ovládat počasí? Mají bohyně takovou moc, aby proklely celý rod? Závěr knihy, který je mimochodem poněkud otevřený, naznačuje, že nejspíš ano.
Kniha je velice napínavým vyprávěním, které ukazuje, že tradice a po léta předávané zkušenosti někdy dokážou mnohé, nicméně mohou být také výborným podhoubím pro nenávist a zášť. Chvílemi jsem měla husí kůži z toho, jak hrozně se mohou lidé chovat ke svým blízkým a k vlastní rodině.
Kniha je psána velmi poutavým stylem, který mi sice z počátku připadal poněkud zvláštní (přišlo mi podivné, jak autorka zaznamenává přímou řeč), ale rychle jsem si na něj zvykla. Text je také doplněný o výstřižky z novin a dokumenty gestapa či STB, což hodnotím rozhodně kladně. Knihu to ozvláštňuje a člověk se mnohem víc dokáže vžít do pocitů, jaké hlavní hrdinka prožívá. Žítkovské bohyně určitě stojí za přečtení.

6 08.12.2013

Ke SSKVZAZ (nenuťte mě, prosím, vypisovat pokaždé celý název), jsem se dostala díky několika zmínkám a recenzím různých blogerů - a že jich bylo vážně požehnaně. A když jsem četla tu poslední, řekla jsem si, že když je z knihy nadšená taková spousta lidí, tak to možná stojí za přečtení. Tak jsem se mrkla na internet, stáhla si knihu do čtečky, pustila se do a ní a zjistila, že za to tak opravdu je. Je to výborný příběh!
Četli jste někdy Jirotkova Saturnina? Pokud ano a líbil se vám, tak vám vřele doporučuji si SSKVZAZ pořídit, protože mi přijde, že je psaný velmi podobným stylem. Kniha je prostě celá nesmírně příjemná na čtení. Každá věta v člověku vyvolává pobavení, vše je takové lehce ironicky laděné a každá historicky významná událost 20. století je vylíčena jako naprostá prkotina a shoda náhod, za kterou stál jeden švédský muž s láskou k pálence a talentem na výbušné směsi. A i když kniha svým způsobem zesměšňuje skoro každého, nepůsobí vůbec nepatřičně. Po celou dobu zůstává jen vtipná - a to říkám z pozice člověka, který má historii rád a zajímá se o ni.
Příběh se odehrává ve dvou dějových liniích. Ta první vypráví o tom, jak stoletý Alan utekl z domova důchodců, ukradl kufr a omylem zavraždil několik lidí, zatímco ta druhá se vrací do Alanovy minulosti a ukazuje, jak tenhle švédský maniak pomáhal utvářet dějiny světa. Příběh je díky tomu velmi napínavý a ozvláštněný, protože člověk postupem času zjišťuje, čeho všeho se mladý Alan účastnil a spojuje si to s tím, co starý Alan dělá a říká. Toho chlapíka prostě nejde nemilovat!
Shrnu-li to, je kniha SSKVZAZ výborná. Skvěle jsem se u ní pobavila, zopakovala si historii 20. století a přiučila se i lecjakou ironickou odpověď. Příběh ve mně zanechal jiskřičku pobavení a zvláštního humoru, který je knize vlastní a mimo jiné také skvělý pocit, jakým mívám jen po přečtení velmi dobrého příběhu. Nepřišla jsem vlastně na nic, co bych mohla knize vytknout. Takže pokud máte možnost se k ní nějak dostat, neváhejte. Rozhodně to stojí za to!

7 08.12.2013

Tuhle knihu jsem sháněla pro tátu k Vánocům a přiznávám, že to byl naprosto nadlidský úkol. Tenkrát jsme ji prostě nesehnala - všechna knihkupectví v Plzni a okolí hlásila VYPRODÁNO. Táta si musel počkat, nicméně nakonec se dočkal. Poté, co knihu přečetl, si ji ale brácha odvezl na internát a domů se vrátila až teď, na letní prázdniny. Nechala jsem Marka, aby si doprohlédl fotky (on moc nečte), a pak jsem si ji, konečně, uzmula pro sebe.
Velkým plusem téhle knihy je nevyčerpatelný humor a nadsázka - dvě věci, které Pavla Horvátha naprosto vystihují a jsou pro něj stejně charakteristické, jako jeho předkus. Humor dodává knize šťávu, nejednou jsem se nad ní musela zasmát. Všechny zmínky o skopičinách, které Pavel prováděl a provádí, mě prostě bavily. Mám navíc pocit, že přesně vystihují osobnost hlavního hrdiny knihy - je to komediant se vším všudy.
Pavlům životopis mi leckdy připomínal cestopis. Skoro bych řekla, že části popisující zahraniční angažmá mě bavily ze všeho nejvíc. S naprostou radostí jsem četla jeho postřehy o cizích kulturách. V knize jsou krásně popsané rozdíly nejen v pohledu na fotbal a jídlo (velké téma téhle knihy), ale i mnohé další drobnosti, které musí potěšit každého cestovatele.
Na druhou stranu se ale musím přiznat, že někdy jsem se knihou dost prokousávala. Nebavilo mě, když se rozebíral zápas po zápase a už vůbec mě nebralo, když došlo na popis toho, kdo dal kdy jaký gól. Góly jsou sice v reálu krásná věc, ale na papíře… nuda.
Zajímavostí knihy je její výborné zpracování - spousta fotek, úžasná grafika, hezký přebal a nepřekonatelných 18 rozhovorů s Pavlovými spoluhráči, jeho rodinou či trenéry. Tohle mě na knize opravdu nadchlo, protože jsem to doposud v žádném jiném životopisu neviděla.
Shrnu-li to, vyjde mi docela dost pěkný životopis, zajímavý pro každého fanouška fotbalu (i toho nejmenšího), nicméně nejspíš nezáživný pro fotbalové laiky. Je to pěkná kniha, hezky napsaná a zajímavě zpracovaná a myslím, že rozhodně patří mezi ty lepší.

2 08.12.2013

Kniha se mi četla stejně dobře, jako její dva předchozí díly - je to mistrovský kousek, pro dospívající (a pro mě), řekla bych. Příběh je plný napětí a neočekávaných zvratů, vtipných momentů i ironických poznámek a v neposlední řadě nás také poučuje o tom, jak bychom se k sobě měli chovat, vyzdvihuje odpuštění a lásku.
Svět, ve kterém se děj odehrává je tolik zajímavý - rozhodně víc, než ten náš. Je v mnohém tak vzdálený a přitom mám pocit, jako bych v něm žila. Tak dobrá je Angie Sageová vypravěčka. Líbí se mi všechny ty detaily, kterými příběh překupuje - duchové (kterých jsou tisíce) a s nimi úzce spjaté vnímání posmrtného života, mluvící zvířata, draci…
Kniha však, zdá se, není moc dobře přeložená. Některá jména se vyskytují jak v české, tak v anglické verzi. V knize je tedy možná narazit na Cvočka i na Nickoa a také na Marceluse Straka i Marceluse Pyea. Především to druhé je hodně matoucí, je to nová postava a já jsem si z počátku myslela, že jsou to postavy dvě. Hodně mi to zkazilo celkový dojem z knihy a řekla bych, že je to úplně zbytečné.
Jinak je ovšem kniha povedená, čte se dobře a je doplněná o moc hezké ilustrace. Kniha se mi líbila a určitě bych jí ostatním čtenářům doporučila. Myslím, že ji dokážou ocenit nejen dospívající, kterým je primárně určená, ale i straší čtenáři.
80%

2 08.12.2013

Druhý díl je důstojným pokračováním prvního. Opět ukazuje především životní osudy Septimuse a jeho nevlastní sestry Jenny, které jsou však vzájemně propojené a pro mě osobně docela zajímavé. Na knize se mi líbí právě to, jakým způsobem je stavěná. Ukazuje totiž životy mnoha lidí, které jsou však propletené, mnohdy až neskutečným způsobem. Je to zábavné a dokazuje to, že svět je malý.
Četla jsem na internetu několik recenzí a hodně lidí v nich psalo, že kniha jim až nehezky připomíná legendárního Harryho Pottera, ale pravdou zůstává, že já jsem nezavadila ani o jediné slovo, které by ve mně nějakým způsobem evokovalo svět čar a kouzel v Bradavicích. Příběhy jsou natolik odlišné, že mě až zaráží, že někomu mohou připadat podobné. I magie je v nich uchopená zcela odlišným způsobem, který je leckdy hodně zábavný. Třeba takoví drak - paní Sageová si opravdu vyhrála s tím, aby její draci nepůsobili jako mazlíčci. Bobky, hnůj, smrdutý dech a neskutečný apetit, to jsou věci, které jsem zatím v žádné jiné knize o dracích nenašla. Tyhle detaily příběhu mě vážně hrozně bavily!
Příběh má šmrnc a glanc, jaký bych u knihy pro dospívající rozhodně nečekala. Děj je zamotaný a leckteré věci člověku nedojdou, dokud se k nim v knize nedostane. Vše je navíc psané takovým svěžím a svižným způsobem, takže kniha je napínavá i vtipná. Přemýšlela jsem, co bych jí mohla vytknout, ale kupodivu jsem na nic nepřišla. Je to prostě sympatický příběh, který stojí za to si přečíst.
90%

1 08.12.2013

Magyk už jsem kdysi před lety jednou četla - bylo to snad ještě někdy na základní škole. Jsem hrdým vlastníkem prvních čtyř dílů, poslední dva jsem si, z nyní naprosto neznámých důvodů, rozhodla nepořídit. Knihy jsem považovala za takové ty "jde to, ale je to pro malé", takže jsem jim valnou část svého středoškolského studia věnovala minimální pozornost. Nyní na mě ale dolehly prázdniny a hlavně to, že jsem si v SVK nestihla vyzvednout Lolitu a Malé ženy, a prostě jsem si Magyk znovu přečetla. A víte co? Byla jsem velice příjemně překvapená!
Kniha kupodivu není pro děti. Vážně nevím, kde jsem k tomu přesvědčení došla, možná za to mohou barevné ilustrace nebo ten třpytivý obal, nicméně celé roky jsem žila v domnění, že Septimus Heap mě už prostě nemůže oslovit. Omyl. Do knihy jsem se velice rychle začetla a zjistila, že jako mladší jsem jí jaksi nedocenila. Na konci první kapitoly jsem např. pochopila, proč se sedmý syn sedmého syna jmenuje právě Septimus, což je věc, která mi před lety naprosto unikla.
Hodně mě bavily všechny ty záhady, které kolem každého z dětí nastaly. Zamotané životní příběhy byly postupně odhalovány, a přestože jsem mnohdy tušila, jak to vlastně celé dopadne (koneckonců, kdysi už jsme to četla), nikterak mi to neubíralo na čtenářském prožitku. Vyžívala jsem se v tom, jak se chlapec číslo 412 mění a stává se tím, kým opravdu je - přiznávám, že jsme si ho rychle oblíbila. Prošel velikým vývojem, a přestože to z počátku vypadalo, že je ten nejméně důležitý, ukázalo se nakonec, že opak je pravdou. Paní Sageová to navíc popsala naprosto výjimečným způsobem - chlapci je v průběhu knihu věnován stále víc a víc času, takže to nakonec nevypadá vůbec nepatřičně, když se ukáže, čí syn vlastně je.
Zkrátka a dobře - kniha se mi četla opravdu výborně, je plná vtipných situací i napínavých akcí a hlavní hrdinové jsou opravdu sympatičtí. Děj hezky odsýpá a stále se něco děje a vše je prosycené příjemnou vůní magie a tajemna. Kniha má navíc uzavřený děj, přestože série má ještě dalších pět pokračování, což já osobně považuji za velké plus.
Příběhy Septimuse Heapa rozhodně stojí za přečtení.
90%

5 08.12.2013

O knize jsem slýchala už na základní škole, nicméně tehdy mi tohle téma nic neříkalo. Na střední jsem tak na ni zapomněla a nepřipadala si nikterak ochuzená. Znovu mi padla do oka až ve chvíli, kdy jsem se učila k maturitě - jedna z otázek na dětskou literaturu totiž pojednávala i o zakladatelích sci-fi a fantasy literatury. Je tedy nasnadě, že jsem nutně musela zakopnout o pana Bradburyho a s tím i o 451 stupňů Fahrenheita.
Kniha je svým rozsahem velmi krátká, jen několik desítek stran. Skoro bych řekla, že je to povídka, protože nás seznamuje jen s několika postavami a to v průběhu velmi krátké doby.
Dějem nás provází hlavní hrdina, požárník Guy Montag. Jeho postava není moc vykreslená, nevíme, jak vypadá ani kolik je mu let. Ani o jeho povaze toho moc napsáno není. Víme o něm jen to, že pálí knihy, a to tak dlouho, až mu to začne připadat divné a několik jich ukradne, aby si je mohl přečíst.
Guy mi sice byl sympatický, ale na druhou stranu mu trochu vadilo, že jsem o něm skoro nic nevěděla. O něm, ani o jiných postavách. Sledovala jsem příběh, který mi vyprávěli téměř bezejmenní hrdinové. Příběh, který vlastně ani neměl nikterak složitý děj. Myslím, že 451 stupňů Fahrenheita je spíš kniha, nad kterou se člověk pozastaví a zamyslí. Je to něco, co vás donutí přemýšlet o svém chování k ostatním lidem a o způsobu, jakým své okolí vnímáte.
Kniha se mi četla dobře, neměla jsem problémy s překladem ani s žádnými cizími slovy (všechny termíny měli svoji vysvětlivku pod čarou). Ostatním bych jí určitě doporučila, protože je to velmi zvláštní příběh, který člověka svým způsobem přinutí věnovat knihám a čtení trochu víc času.
80%

5 08.12.2013