Tsuki komentáře u knih

Tahle knížka mi nepřinesla žádné zklamání. Čekala jsem nějaké strašidelné až hororové děsy, odehrávající se za zdmi sirotčince, i když mě trochu mátlo zařazení mezi fantasy. Co jsem dostala bylo opravdu fantasy, a strašidelné jen trochu (mně, udešenému stvoření, to stačilo na dva dny poněkud nenaplňujícího spánku). Za nejlepší věc na celé knize považuju paradoxně ty fotky. Jako prolézač starých antikvariátů jsem měla tu čest párkrát narazit na staré a "podivné" fotografie, ale nikdy ne tolik, jako jsou ty v téhle knize. Obyčejně obrázky doprovázejí příběh, tady je to obráceně.
Samotný příběh se taky vyvíjí neobvykle. Začátek, hned po úvodu do života hlavní postavy Jacoba, se rovnou vrhá do mírně hororové a při lepším zpracování možná i psycho atmosféry. Jen co jsem očekávala, kdy se provalí ta kupa hnoje odněkud, kde to nečekám, se děj naoko uklidil, jen aby se vrátil znovu ten strašidelný efekt. A pak se najednou všechno začne vysvětlovat a poodhalovat a já přemýšlím, co se sakra bude dít do konce knížky? - Ale to je ta finta. Pokaždé, když se objevil moment, kde hrozilo, že bych se mohla začít nudit, něco se změnilo a akce pokračovala, i když už jsem byla v menším napětí, než na začátku.
Aby autor zaujal i dospělé čtenáře, musel by se víc odklonit od šablon, které jsou už v různých obměnách v dětské/pro mládež fantasy zavedené. Ale když to beru tak, jak to je, knížka je vlastně dost dobrá. Rozhodně se těším na další díly, jak se to bude vyvíjet.

3 16.09.2014

Po chvíli čtení jsem měla dojem, že vím, že tahle kniha bude stát za to. Ale mýlila jsem se. Anne Rice pro mě není úplně neznámé jméno, ale její tvorbu jsem do rukou dostala poprvé. Nemohu jí upírat podmanivý styl psaní, který vás vtáhne do děje, ale jinak byla pro mě knížka spíš zklamáním. Velmi zajímavé téma neproměnila v žádné vítězné body. Už někde před polovinou mě vyděsilo, že se směr ubírá spíš k romanci než k akci. V druhé části knihy už to nabírá strmější a strmější spád, ale čím víc akce, tím větší očekávání jsem měla... a naprosto zmařený a zbabraný konec to dodělal.
Dost mě taky autorka nakrkla i tím, jak si "pohrála" s hlavními postavami. Julie, věčně popisovaná jako nezávislá, odhodlaná a svá, z té se postupně stal pouze milostný objekt pro Ramsese a všechno její smýšlení a jednání tomu odpovídají. Alex mi celou dobu připadal jako hloupoučce zamilovaný bulík a teprve když získal mou pozornost někde ke konci knihy, tak na mě vypadl nový náhled na jeho charakter. Který mimochodem nevydržel dlouho... Henry byl, pravda, pěkně slizký a představovala jsem si různé variace, jak by to s ním mohlo dopadnout - co vymyslela Riceová předčilo všechna má očekávání, takže další malé plus. Samir mě taky zklamal. Ze začátku, podobně jako Julie, působí nezávisle a rázně. Pak se z něj mávnutím kouzelného proutku stává oddaný posluhovač, který by pro pána skočil do ohně a působí jako pes po boku krále... Nehledě na to, že autorce nestál ani za to, aby o něm napsala pár slov, kterými by objasnila, co s ním bylo dál, jako u ostatních... Mou jedinou oblíbenou postavu, Elliota, vlastně obdarovala koncem, který si myslím, jeho charakteru až tak nepříslušel, ale budiž. Nadějný mi byl i Lawrence, ale... A samotný Ramses? Na nesmrtelného krále mu tedy něco scházelo, pořád se tam psalo, jak si z něho všichni sedají na zadek... neviděla jsem jediný důvod. Všechno okolo něj mi ještě teď připadá dost sporné...
Popravdě, celý koncept nesmrtelnosti, která se nedá přerušit opravdu NIČÍM, to je přitažené za vlasy a odporující všemu mému... vědění? No, řekněme, že to odporuje mým vírám a teoriím o fungujícím vesmíru. Nápad na stvoření něčeho nezničitelného je děsivý a odporný.


SPOILER
Mimochodem, za těch pár let, kdy sem tam sbírám vědomosti, jsem si Kleopatry spíš považovala (a taky ji považovala za trochu moc hrdou a příliš sebevědomou), ale tady v té knize jsem jí nesnášela. Od první chvíle, kdy mi došlo, co se Ramses pokusí udělat mi byla odporná a nelidská. A přitom ten hlupák Ramses věděl, koho probouzí... fuj. Ani nevím, jak bych vyjádřila svůj odpor. Asi je podivné, že mě to tak vytočilo a rozhodilo, ale jenom si představte, že dáte OPRAVDOVOU nesmrtelnost někomu příliš cílevědomému, hrdému, přesvědčenému o tom, že je vládcem... Ugh.

13.09.2014

Kolikrát já jsem si přála, aby byl třetí díl! A čtvrtý, a pátý... :) Strašně ráda na to období vzpomínám, kdy jsem knížky o Stodůlkách četla. To už snad ani není pravda...

5 13.09.2014

Musím říct, že jsem když jsem byla malá, v naší školní knihovně si Stodůlky většinou nikdo nepůjčil. Měla jsem je u sebe polovinu roku, četla jsem si to pořád. I dneska, po stopadesátém přečtení, je mi to milé, a nejen z nostalgie. V době, kdy se děj odehrává jsem sice ještě dlouho běhala po houbách, ale i tak si myslím, chápu všechny souvislosti tehdejšího života - a vlastně se v mnohém vůbec neliší, až na všechny ty soudruhy a schůze... V něčem se vyrůstající děti nemění :) Těm děckám jsem vždycky záviděla a chtěla mít taky zážitky a dobrodružství, ale jako rodilá Pražačka jsem se vždycky cítila spíš jako ti "Příroďáci", když stojí a zírají na Dětský den ve Stodůlkách (ne, že by v Praze nebylo vyžití, to tedy bylo a je, ale na vesnici je to holt určitě jinačí).
Co se mi na téhle knize hrozně líbí je, že poskytuje několik pohledů najednou, takže nezáleží, jestli jste holka, kluk nebo třeba ta starostlivá maminka, tam se najde každý. Všechny ty náhledy jsou totiž opravdu přizpůsobené tomu, kdo je "vypráví". Takže jako prtě jsem nejvíc rozuměla Aničce, ve starším věku spíš Honzovi (v dobách, kdy mi holky připadaly "blbý" a nudný :) ) a dneska spíš už těm rodičům. Ale je dobrý si zavzpomínat, jak jsem to brala tenkrát, jak některý hlouposti byly důležité a obráceně...
Myslím, že s trochou vysvětlení a přeskočení snad jedné stránky, kde se vede rozhovor o komunistech, se dá tenhle skvost číst i dnešním dětem.

9 12.09.2014

Milé vyprávění pro děti o událostech během sjezdu pohádkových bytostí. Plus: odehrává se v Praze :) Je z toho trochu cítit tehdejší doba a poněkud úsměvné doporučení jako pijte mléko, otužujte se a budete zdraví! I když, co já vím, třeba je to pravda. Knížka obsahuje i rady ohledně chování ve městě, kde jezdí spoustu aut. Doporučila bych buď menším dětem, které se soustředí na pohádkové prvky, nebo těm odrostelším, kterým už je možné vysvětlit, že strážník VB je vlastně policajt a podobně. Nebo dospělým nadšencům, jako jsem já, a ti už přece jen chápou souvislosti ;)

1 02.09.2014

Absolutně nechápu, že to sem píšu, ale ano - tahle kniha je oddechové čtení. Aspoň pro mě. Dokonale věřím, že být za komančů politickým vězněm nebyl žádný med a spíš než o agresi to bylo o psychice. Usoudila jsem, že záměr Přítelkyň, jak už napovídá název, byl spíš zobrazit osobnosti okolo než autorčino věznění. Přesto mi hodně chyběla pořádná vězeňská atmosféra a návaly negativních pocitů, které tam člověk nutně musí mít. Kantůrková se (ať už nechtěně nebo záměrně) zobrazuje trochu ve stylu Mary Sue - je mi jasné, že když ona byla politický vězeň a všude okolo ženský, který pomalu neumí číst, skoro všechny žijí v nezdravých vztazích a mají překroucené pohledy na svět a na morálku, že si asi musela připadat jako perla v bahně. Ale i tak, její vyprávění působí docela arogantně. Koneckonců ale, co já mám co hodnotit, mně šibe z lidí každou chvíli, označuji se za přátelského misantropa a velmi dobře znám, co je to ponorka. Takže jaké to tedy asi musí být, na jedné cele s dvěma a více ženskýma, který vás na 90% budou velmi brzo štvát, sdílet s nimi i to, co nechcete, pod neustálým tlakem, bez soukromí... No fuj, úplně mě polil studený pot jen nad tou představou. Ale abych byla ještě upřímnější, já tady nehodnotím životní strasti paní Kantůrkové, ale její knihu, která je psána jako román, nikoli životopis, a tak to taky vnímám. Jen radím, je lepší nejdřív číst a pak zhlédnout seriál, protože tohle je jeden z těch vyjímečných případů, kdy je filmové zpracování lepší, než předloha. Chýlková tomu všemu dodala ten chybějící lidský prvek a ukázala i okamžiky slabostí, které byste spíš od (politické) vězenkyně očekávali. Nemluvě o tom, že v seriálu je prakticky každá postava geniálně zahraná.

1 30.06.2014

Curwood je snad jeden z prvních spisovatelů dobrodružných knih, na kterého jsem narazila. Jeho styl vyvprávění je velmi podmanivý a vzhledem k době ve které tvořil, má taky jistou úroveň. Zlatá kadeř byla mojí třetí knihou od něho a hrozně se mi líbila. Přišlo mi zajímavé, jak se dvě z hlavních postav dorozumívají bez pomoci slov, zaujal mě charakter Brama Johnsona. Mělo to i ten správný, maličko neuvěřitelný konec, kde jsem se i zasmála. Ale jinak je to napínavé čtení. Ne tak, že by byl člověk jako na skřipci, ale spíš jakoby v neustálém očekávání. Vlastním třetí vydání z roku 1929, už značně ohmatané a načichlé, ale hezky to přidávalo na atmosféře čtení - možná je to o další důvod víc, proč tuhle knížku mám tak ráda :)

1 02.06.2014