ttommikk komentáře u knih
Mnoho chytrejch vytvořilo vlastní fantasy světy proto, aby co nejdále uprchli světu skutečnému. Sapkowski vytvořil vlastní fantasy svět proto, aby se skutečnému světu co nejvíce přiblížil.
Povinné čtivo všech opovážlivců, kteří za úspěšnej den považují ten, kdy se aspoň jednou pořádně vysrali.
Frankl se snaží popsat nepopsatelné a zprostředkovat člověku pocity vězně v koncentračním táboře. Jako lékař psycholog se snaží na myšlenkové procesy vězňů nahlížet skrze psychologii. Tím se jeho postoj odpoutává od prostého popisu dojmů a pocitů v mysli vězně, či od vyprávění vězeňských zážitků. Jednotlivé poznatky může každý čtenář využít ve svém životě, který se neodehrává uvnitř ostnatého drátu.
Autora lze obdivovat pro jeho poválečný postoj. Přes neskutečné utrpení na těle i na duši, přes ztrátu celé rodiny včetně mladičké manželky a nenarozeného dítěte, celý svůj poválečný život vytrvale odmítal kolektivní vinu.
Tušil jsem milé, pěkné pohlazení po dušičce, a světe div se, dostal jsem milé, pěkné pohlazení po dušičce.
Fantasy příběh, kde namísto skřetů řádí čandríni a drak je tu býložravcem. Vyprávění probíhá netradičně retrospektivně, tradičně hrdinou, kterému zavraždil rodiče někdo, koho mají ostatní za legendu z pohádek. Hrdina mu samozřejmě vyhlásí pomstu a vydá se na cestu plnou dobrodrůža... Vypadá to tak banálně, že se mi ani nechce věřit, jak moc mě to bavilo. Stačí mít básnivého ducha, pár neotřelých nápadů, zdařilý překlad do češtiny. A je to!
Tři dny a tři noci Španělska. Tři dny a tři noci ideálů, které prostě musí být, stejně jako musí být vždy nějaký Pablo. Tři dny a tři noci, které se umí pořádně táhnout, a přesto nejsou utahané. Tři dny a tři noci, co se do nich vejde všechno.
Pootevřené okno k nahlédnutí do života zlaté mládeže a vysokoškoláků v době, kdy se ještě psávaly dopisy s datem 1948. Téměř celý děj se odehrává na reprezentačním plese anglického klubu. Pro jednoho páska, statkářskou tlustoprdku, budoucího učitýlka, pěknou Irenu, bolševického joudu i jazzového astmatika přichází komunismus a s ním úplně jinej svět, ale tady se řeší holky a kluci a jazz a hlavně strašně, ale strašně těžkej život a taky trochu pohodlnej.
"A vo čem to bylo soudruzi?"
"Celkem vo hovně, ale dobře se to četlo."
Detektivka, kde namísto rozumu vládne srdce, které však ke konci trochu ztrácí tep.
Téměř tisíc stránek napínavých jak kšandy, přestože by se na nich něco zásadního odehrávalo. Který autor tohle svede?
Veršovaný to je pěkně, nějaká ta antika tam je taky, jsme přece jen v klasicismu. Člověk si v tom může hledat kdejaký smysly i nesmysly, ale, saprlote, mastit se s tím šedesát let a potom si klepnout bačkorama ještě před kompletním vydáním? Měl to ten Johann pech.
Postartušovská středověká Británie, kterou halí mlha zapomnění, je rejdištěm všelijakých skřítků, obrů, démonů, divných ženských v černých hábitech a chlápků, kteří vypadají jako převozník. Že nemáte páru, jak vypadá takový převozník? Nezoufejte, je to jedno. Že to všechno vypadá trošku prapodivně? Nezoufejte, funguje to. Kniha prý má být o “povinnosti pamatovat si a boji proti nutkání zapomenout.” I vy, až knihu zaklapnete naposledy, tento boj svedete, ale na výhru to nevidím.
Zašustí se pár stránkami a jak to všechno skončí, je předem skoro jasné. Přesto stojí za to pročíst se tímhle příběhem, který hlavně dojímá, ale kýč je mu cizí.
Totiž knížky, které vám náhodou jen tak cvrnknou do nosu, často bývají ty nejlepší.
Po atmosférickém prvním dílu přichází rozprávka o meteorologii Vnějších Hebrid. Nutno říct, že pořád čtivá.
A stejně už to všechno kdosi kdysi napsal.
„Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek, stesk a úzkost z života i smrti“
A "68 Publishers" už nikdy nebude jen slovem, co bylo kdysi kdesi zaslechnuto.
Knížka "Muž, který chtěl být šťastný" mi připomíná hovínko. Hovínko, které sice vypadá jako úplně obyčejné hovínko, zavání jako obyčejné hovínko, jeho tvar je typicky hovínkovatý, a přesto obyčejným hovínkem není. Není obyčejným, protože jeho původce do něj zapíchl cedulku: "TOTO HOVÍNKO JE KLÍČEM KE ŠTĚSTÍ"
Když bouchne jaderná elektrárna, kung-pao s rejží si nedáš, možná ale na chvilku uvidíš japonskou duši.