Tyet
komentáře u knih
Tajemný Skellig
David Almond
Docela pěkná dětská knížka, je to ale celé takové nedotažené, zkratkovité, podle mě by téma klidně sneslo trojnásobný počet stran, ale asi autorovi došla invence.
Temné dny
Manel Loureiro
Chtěla jsem nějakou napínavou oddechovku, ale je to bezbřehá, hloupá nuda, nedočetla jsem.
Příběhy nočních děsů
Helena Petrovna Blavatská (p)
Strašidelné povídky z 19. století jsou skutečně takové, jak se dá očekávat. Přepjaté, nepravděpodobné, nudné a velmi málo strašidelné. Za mě ztráta času.
Lékařka
Noah Gordon
na stránce 91 jsem knížku zaklapla, bezbřehá, plytká nuda, je to bohužel červená knihovna, na to nemám čas :)
Oči modrého psa
Gabriel García Márquez
Gabriel Garcia Márquez patří k mým úplně nejoblíbenějším autorům, ale tahle knížka povídek je z mého pohledu bída. Celou knížkou prostupuje oslizlá makabrozita a opile smrtná tématika. Hnití, rozklad, zmatené představy – jsem mrtvý, ale vnímám, slyším, vidím, dokonce rostu! Opravdu mě to nebavilo. Zcela mi chyběla autorova zvláštní veselost, radost ze života a potřeštěnost, pro které ho mám tak ráda. Za mě propadák.
Tajemné vědomí rostlin
Joseph Scheppach
O rostlinách, jejich tajemstvích a překvapivých faktech o jejich světě jsem přečetla už několik knih a tahle od Josepha Scheppacha patří k těm lepším. Navzdory trochu ezoterickému názvu je text založen na vědeckých faktech, více či méně přijímaných tradiční vědeckou obcí. Něco málo jsem z knihy opsala, abyste si udělali představu. Knihu doporučuji všem lidem, kteří mají silný vztah k rostlinám a živé přírodě.
„Stále více vědců zjišťuje, že každá buňka je materiálním ztvárněním principu subjektivity. Její vlastní a prapůvodní charakter tkví v autonomii formy a hmoty. Živá buňka, tvrdí biolog Andreas Weber, ovládá atomy, ze kterých je vytvořena. Identita, kterou si zachovává, má vazbu na látku. Proto se v živých bytostech z pohledu tvůrčí ekologie druží k již tak neobvyklým znakům, jimiž jsou subjektivita a autonomie, ještě jeden: svoboda.
...
Egoismus bytostí, jejich bezohlednost, se kterou si opatřují potravu, není podle nového hlediska už důsledkem brutální zaslepenosti přírody, ale spíš příznakem opaku: autonomie tvorů. Ten, kdo jedná sobecky, brání své já. Teprve s tvory vešlo do světa dobro a zlo.
Váze je jedno, jestli praskne. Květinám v ní také? Nebudou se mrskat jako ryba na suchu. Nejsou proto ale živé? Budou, i když my to nepostřehmeme, o svůj život bojovat – protože jsou živé. S tím ale vchází do hry fenomén pocitů. Protože pocit je způsob, jak zpracovat to, co je subjektivně důležité. Pocity hodnotí situaci. Pocit vychází zevnitř; je to snaha přežít. Pocity nikdy nejsou neutrální, jsou vždycky měřítkem pro dobré a zlé.
...
Molekulární biologové se při hloubkových výzkumech buněk dostali do oblastí, ve kterých platí jiná pravidla než v klasické biologii: pravidla kvantové fyziky.
To zohledňuje jen málo molekulárních biologů, stěžuje si fyzik Hans-Peter Dürr. Bývalý ředitel Werner-Heisenbergova institutu Společnosti Maxe Plancka se diví, proč moderní molekulární biologové dosud nepřevzali revoluční představy moderní fyziky. V poslední době celá řada experimentů ukazuje, že se v molekulárně-biologické rovině hranice klasické anatomie stírají. Platí zde zcela jiné zákony.
...
Z biologického hlediska není správné přičítat zvířatům vyšší vývojový stupeň než rostlinám. Ty jsou stejně jedinečné jako zvířata, i když jiným způsobem. Samy kognitivní funkce se neliší natolik, jak by to z povrchního lidského pohledu mohlo vypadat – ledaže by se přítomnosti centrálního nervového systému, který rostlinám chybí, připisovala zvláštní důležitost.
...
Čím úspěšněji se podaří aplikovat na poli účinnou tajnou botanickou řeč divokých rostlin, tím více pesticidů se dá ušetřit. Neboť dnešní užitkové rostliny se extrémním šlechtěním staly téměř necitlivé na vliv hmyzu: Jsou chemicky nedoslýchavé a němé. Neslyší volání sousedních rostlin o pomoc a zapomněly slovní zásobu, pomocí níž by mohly takové SOS-signály samy předávat dál. Stejně nedostatečně ovládají biochemickou gramatiku obrany proti škůdcům.
...
Je pravda, že jeden druh vykořisťuje druhý, ale současně je na přítomnost toho druhého odkázaný: Ber, které nefunguje bez Dej,(...) tedy žádný egosismus, ale komunikace a kooperace. Tento princip – mluvit spolu a spolupracovat – posunul rostliny, zvířata i lidi zase io kus dál. (...) Když se přírody zeptáme, kdo jsou ti nejzdatnější – jestli ti, kteří mezi sebou vedou neustálé boje, nebo ti, kteří jeden druhého podporují – hned zjistíme, že ti živočichové, kteří si pomáhají, jsou nejlépe přizpůsobeni. Mají větší šance na přežití a dosahují nejvyššího stupně inteligence a stavby těla.
...
Kromě toho testy ukazují, že uklidňující pohled na přírodu z okna kanceláře se nedá ničím nahradit – ani vyobrazením stejné scény na zdi. To vyplývá z experimentů amerických badatelů, kteří zkoumali stresové chování dobrovolníků po splnění náročného úkolu. Část testovaných osob se mohla dívat oknem do skutečného parku, druhá skupina měla stejný obraz na velké plazmové obrazovce a třetí proti sobě měla jen čistou bílou zeď. Výsledek? Při výhledu do parku podstatně klesla tepová frekvence a tím úroveň stresu testovaných osob, zatímco ani obraz parku, ani bílá stěna neměly na pokles stresu žádný účinek. Sami vědci byli překvapeni. Předpokládal jsem, že pohled na obrazovku bude mít za následek hodnoty
někde mezi oknem a bílou zdí, přiznává psycholog Peter Kahn z washingtonské univerzity v Seattlu.
Ne každá forma zeleně má tedy stejný efekt. Nejzdravější krajina je ta, která je nám důvěrně známá jako park, jako vzdálená ozvěna krajiny na savaně...
...
Extravagantní nápady vědců nejrůznější oborů a avantgardistická hightech umožňují, abychom my, lidé třetího tisíciletí, reálně zažili znovuzrození duše rostlin. Přestože mnohé měřitelné kvantové efekty ještě nechápeme, přesto intuitivně cítíme, jak by asi mohla fungovat například morfogenetická pole a jaké jsou to vibrace, které způsobí, že prostá práce na zahradě v nás vyvolá netušené skryté síly. Vždyť jestli je opravdu všechno se vším spojeno, tak už není takovou záhadou, že archaické spodní proudy, které přetrvaly věky, vážou lidské myšlení a cítění tak silně na přírodu, že se naše neurony radostně roztančí při pohledu na obyčejné stéblo trávy.“
Mandaríni
Stanislav Komárek
Tragikomický příběh sinologa Jindřicha s překvapivě dojemným koncem je protkán bizarnostmi. Některé z nich mě donutily googlit :D
Komárek je sebeironický, zdravě skeptický, jeho humor je inteligentní, i když trochu škodolibý a stěží zakrývá autorovu lidskost. A pro tohle všechno je Stanislav Komárek mým oblíbeným spisovatelem a vědcem.
"... jak divná a přízračná je celá hra světa, to běsné střídání ročních období, let a jednotlivých pokolení za sebou, jako když v zrychleném tempu táhnou mraky nad vrcholky lesa. V šíleném a smysluprostém tempu narůstají a zase opadávají listy, rostou a stářím se hroutí stromy, jedna generace plodí druhou a mizí ve hrobech. Pro koho je celé tohle divadlo, kdo se tím vším vznikem a zánikem baví? Jedna vlna na mořské pláži zase zahlazuje to, co její předchůdkyně do písku nakreslila, a tak až do zbláznění.“
Vampyrismus & Magia posthuma
Giuseppe Maiello
Kdo čeká něco na způsob Stmívání nebo tak něco, bude nepochybně zklamán. Kniha Guiseppa Maiella, italského historika a slavisty shromažďuje s velkou pečlivostí dobové prameny zabývající se fenoménem vampyrismu. Dozvíte se spoustu velmi zajímavých informací o revenantech, morách, vlkodlacích a upírech, nikoliv ale v populárně bulvárním podání. Autor hledá pravdu mezi dvěma extrémy - racionalistickým, psychologickým až psychiatrickým odmítnutím těchto jevů a vysvětlením magickým a náboženským.
V knize najdete mnoho historických příběhů, které byly dobře zaznamenány tehdejšími duchovními i světskými úřady a autoritami. Součástí knihy je i proslulý spis Magia posthuma Karla Ferdinanda Schertze z roku 1704.
Já jsem například až dosud nevěděla, že zpopelnění mrtvoly bylo kdysi bráno jako vykonání trestu na mrtvém a lidé se ho velmi děsili a rozhodně nechtěli, aby bylo jejich vlastní tělo po smrti spáleno. Je s podivem, jak se náhled veřejnosti během jednoho nebo dvou století na kremaci změnil.
V 18. století dosáhla hysterie okolo upírů takové míry, že docházelo k hromadným exhumacím, hanobením a spalováním pohřbených těl, že musela zakročit Marie Terezie svým dekretem a toto šílenství bylo postupně zcela utlumeno. Dnes už snad nikdo z nás nemá pocit, že za ním v noci chodí zemřelý soused, sedí mu na hrudi a kouše ho do krku.
Za zavřenými dveřmi
B. A. Paris (p)
Knížku jsem začala číst a skončila asi po padesáti stránkách, na tohle nemám čas.
500 veganských receptů
Celine Steen
Prima recepty, je jich hodně a fotky mi určitě nijak nechybí. Ve všech receptech ale upravuji množství cukru, asi tak o tři čtvrtiny :) Knihu doporučuji, hodně ji využívám.
Chuej Kche hledá cestu - Pověsti o klášteru Šao-lin
Chung-ťün Wang
Nádherně udělaná kniha pověstí z kláštera Šao-lin, které sebral a upravil Chung-Ťun Wang, je opatřená překrásnými ilustracemi Dory Dutkové. Přestože obsah je poněkud nudný, už jen kvůli tomu, jak kniha vypadá, si zaslouží čestné místo v knihovně.
Na zakázaných cestách v Tibetu 1897
Arnold Henry Savage Landor
Henry Savage Landor napsal svůj barvitý cestopis na sklonku 19. století a ve své době čtenáři jeho cestopisy milovali, on to byl takový Old Shatterhand a tahle knížka se i jako mayovka čte. Neurazí, ani nenadchne, já ji četla když jsem stonala s chřipkou a docela mě bavila.
Myrha, zlato a kadidlo
Slobodan Novak
V téhle knížce charvátského spisovatele Slobodana Novaka se zdánlivě vlastně nic neděje. Odehrává se okolo Vánoc v roce 1966 na ostrově Rab v Jaderském moři. Hořce vtipné, sebeironizující, trpké, ale nakonec smířené vyprávění je symbolickým vykreslením rozčarování z bolševické revoluce. Děj knížky je ubohoučký, čtyřicetiletý profesor, bývalý bojovník za "svobodu", se z neznámých příčin (snad jen z dobroty srdce a zlého svědomí?) stará o lidskou trosku, "ležáka", bývalou hraběnku Markantuovou, které kdysi patřila většina ostrova, po znárodnění z jejího majetku a společenského postavení nic nezbylo. Vlastně nevíme, zda je dementní nebo to jen hraje, a neví to ani její pečovatel. Knížka svým vyzněním, určitou něhou a skoro zenovou netečností docela překvapivě a možná ne zcela úmyslně vybízí k prožívání přítomného okamžiku, jak je to teď moderní. Tohle čtení není pro každého, ale čtenáře rozhodně obohatí.
Slavnost Johna Saturnalla
Lawrence Norfolk
Romantická a nostalgická kniha Lawrence Norfolka, která popisuje život trochu tajemného kuchaře během Cromwellovy revoluce v Anglii. Děj je vcelku předvídatelný, nic překvapivého vás na stránkách téhle tlusté knížky nečeká, ale příjemně se čte, autor má pohodový, klidný styl vyprávění. Z přemíry popisů přeplácaného, opulentního jídla se mi občas zvedal žaludek, ale knížku hodnotím pozitivně, už jen pro krásné zpracování. Trochu mě mrzelo, že autor víc nezpracoval nepochybně zajímavé téma Saturnovy slavnosti, na to jsem se vlastně těšila nejvíc, ale člověk by neměl nic očekávat, aspoň nebude zklamán.
Skryté poklady
kolektiv autorů
Stanislav Mešťánek sepsal vyprávění uprchlíků, kteří se skrývají v opuštěné továrně v Amsterodamu. V ulicích zuří boje, které nastaly po antiglobalizačním mítinku koncem minulého století.
Vypravěči pochází ze všech koutů Země a střídají se, aby se zabavili a ztlumili napětí, které v komunitě vládne.
Některé příběhy jsou lepší, jiné špatné. Stále jsem čekala, kdy dojde na to, proč byla taková knížka napsaná. Nedočkala jsem se. Knihu lze brát jako četbu do vlaku nebo na dovolenou, víc v ní nehledejte. Vydal Malvern, což je zárukou skvělého provedení.
Stíny na kupecké stezce v učení sibiřského šamana
Pavlína Brzáková
Protože jsem si od skvělé Pavlíny Brzákové zamilovala knihu Dědeček Oge a také Dva světy, vrhla jsem se na Stíny s velkým očekáváním.
Obyvatele Sibiře zničil komunista a alkohol. Kniha ve mně zanechala pocit zmaru, beznaděje a ošklivosti a to mi nestačí, zklamala mě.
Povídky
Jan Balabán
Knihu jsem dostala od kamaráda jako dárek a proto jsem byla rozhodnutá vytrvat a přečíst je. Když jsem dočítala jedenáctou povídku, kterou jsem nebyla schopná odlišit od první, druhé, třetí a tak dále, už jsem věděla, že to nedám. Pro mě to bylo k uzoufání nudné, zmatené, příliš surreálné a vlastně o ničem. Vhledem k tomu, že je Jan Balabán ceněný a oblíbený autor, beru veškerou vinu na sebe
Dva světy
Pavlína Brzáková
Volné pokračování Dědečka Ogeho od Pavlíny Brzákové mě dokonale nadchlo, stejně jako Dědeček Oge. Knihy jsou výjimečně sugestivní, téměř hypnotické a dlouhou dobu vám zůstávají v hlavě a duši. Rozhodně doporučuji obě dvě.
„Po ulicích chodila spousta lidí, ale ti lidé už nežili odkazem předků. Zapomněli. Neznali nic, co by je spojovalo s minulostí. Viděl jejich plandající postavy bez souvislosti. Nijak nepokračovali – byli to lidé bez vlastní země. Stáli na ní oběma nohama, ale duchem byli pryč.“
Údolí úžasu
Amy Tan
Rozsáhlý román americké Číňanky Amy Tan je ženský román v čínských kulisách. Taková Angelika markýza andělů opepřená detaily z šanghajských domů kurtizán přelomu 19. a 20. století. Pokud jste fanoušci červené knihovny, bude se vám to líbit, pro mě je to vzhledem k rozsahu románu (667 stran) skoro škoda stromů.
