tyjá komentáře u knih
V popředí války se odehrává sladký příběh dvou zamilovaných. Kam se hrabou laciné romantické knížky, kterých jsou plná knihkupectví.
Hordubal byl pro mě pozitivní hrdina. Přílišná důvěra manželce byla pro mě jeho jedinou nedokonalostí a také znak lidskosti. Kdo z nás by se nezachoval jako on a nechtěl by věřit a udržovat se v naději? Chápu, že nechtěl špinit čest své manželky nepodloženými řečmi. Věřil, že je stále tak svědomitá, pracovitá a poctivá, jako když ji opouštěl. Ale po několikátém varování už měl mít pochyby a popřípadě rázně zakročit.
Nemyslím si, že byl hloupý. Pouze si za 8 let v Americe vytvořil a živil utopickou představu své manželky (v té době pravděpodobně podnítěně minulostí) a po návratu pokaždé jen omlouval její chování. Ale chvílemi (na konci) už i jemu samému bylo jasné, jak to je. Pravdu si jen nechtěl přiznat.
Příběh plný strhujících okamžiků. Člověku se podaří začíst už na začátku knihy.
Proces se mi úžasně četl. Jen nad ním asi budu ještě chvíli přemýšlet.
Příběh Alana mi dodal víru, že život nemusí být jen stereotyp.
Během čtení mě napadlo, že autor musel ztratit někoho blízkého a svůj žal promítl do tohohle příběhu, který byl až moc poutavý a nechtěl se mě pustit.
Obdivuju dvojici autorů za to, jak na závěr všechno vysvětlili a dovyprávěli. Nezapomněli ani na jediný detail.
Pro mě je příběh ,,Proces,, stále aktuální, řešící měnící se vztahy a přístupy lidí k lidem (popřípadě chroustům).
Velice se mi líbilo, jak se dokázal Diderot vžít do sestry Zuzany a tak autenticky vyprávět její příběh.
Líbilo se mi, jak autorka dokázala netolik znalé čtenáře seznámit s tehdejší dobou prostřednictvím příběhu mladé M.S., ale pro přesnější popis té doby musíme do jiných knih.
Na začátku mi dost vadil styl psaní. Když jsem ale knihu začala brát jako oddechovku (ne jako převratné literární dílo), povedlo se mi začíst se a příběh mě i bavil. Chtěla bych v budoucnu dát šanci pokračování, třeba mě překvapí.
Do čtení téhle knihy jsem se velmi nutila. Mrzí mě, že jsem se začetla až v posledních 100 stránkách. Moc nechápu Juliánovu proměnlivost z hlediska lásky k ženám... Ale třeba mi to časem dojde.
Nedokázala jsem si to u téhle knihy (kde jsem znala zhruba průběh i konec) představit, ale stalo se. Začetla jsem se a soucítila s postavami i přes krátkost knihy. Veliký dojem na mě udělalo také střídání časových obrazů. Mám pocit, že autor to zvládl dokonale nenuceně (narozdíl od některých nynějších autorů).
Opakování typické pro Máchu se mi v této povídce velice líbilo. Moc hezky zdůrazňovalo žal a vzbuzovalo větší vážnost.
Ve scénářích/hrách se většinou nedokážu vžít do postav. Tady se mi to podařilo.
Před rokem jsem četla první díl a byla jsem nadšená. Nevím jestli jsem do teď přečetla tolik dobrých knížek, abych z téhle byla zklamaná... nebo jestli první díl byl prostě lepší. Ale rozhodně jsem čekala víc.
Příjemné a nenáročné čtení, pokud od toho nečekáte nic extra.
Morbidně hezká kniha psaná s měnící se psychikou hlavních postav. Hlavně o pocitech a náladách.
Nezapomeňte... k plánu je nutné mít budoucnost.
Jako krásný sen... vžijete se, ale až dojde do konce, pamatujete si jen půlku (a i za tu jste rádi).