vas komentáře u knih
Kongeniální duchařský příběh duchaplného Oscara Wildea a geniálního malíře a ilustrátora Cyrila Boudy. Pobavilo mě, jak Wilde vykreslil bohaté Američany, kteří si koupili zámek Canterville. Ti Amíci jsou pořád stejní. Všude byli a tam, kde nebyli se právě chystají...
Právě jsem se vrátil k této krásné knize. Děsivé okřídlené kongamato a obrovské mokele mbembe dráždí fantazii a díky úžasné Marešově imaginaci lákají k vypravení expedice, která snad odhalí jejich pravou identitu. Možná že je ale lepší nechat fantomy z tropických bažin spát.
Povídky malostranské jsou české rodinné stříbro a Neruda je můj miláček. To zní sice od chlapa divně, ale přesně to vystihuje můj poměr k vousatému klasikovi. (Nastudoval jsem o něm kde, co. Podařilo se mi dokonce před časem v antikvariátu koupit i jeho "latentně" milostné dopisy Karolíně Světlé.) V Povídkách malostranských je mistrně popsána taková ta každodenní ubíjející česká malost. Nikdo ji snad doposud nevystihl lépe než právě Neruda. Je smutné, že jsme se tohoto balvanu závisti a pomluv jako společnost nezbavili dodnes.
Perfektní příběhy převážně viktoriánských cestovatelů. Kniha, která láká uvést přečtená písmenka do praxe a odjet někam do tropů nebo polárních krajin covid, necovid.
Jsem fanda na velkého Karla. Bílou nemoc ale řadím mezi jeho slabší díla, přestože se mnou většina lidí nebude asi souhlasit. Ale, co už...
Výborné a inspirativní Dumasovo dílo. Každý z nás už zažil tu sžíravou touhu po pomstě na těch, kdo nám ublížili. Odpuštění je ale lepším, i když samozřejmě značně obtížnějším úkonem. Musím ale uznat, že hrabě Monte Christo vydusil své nepřátele fakticky luxusně. Dávám pět hvězd a mám nejasný pocit, že je to pořád málo.
Knížka mého dětství znovu objevena. Kouzlo doposud nepominulo. Vzhůru za Mauritiem (samozřejmě modrým post office a ne nějakým levným post paid).