veliz komentáře u knih

Proč vlastně tahle kniha vznikla? Autor sám má pochybnosti: zajímá to vůbec někoho? Ano, v Brně, kde prožil dětství, mládí i značnou část zralého věku, je všecičko jinak než jinde. Ale „o čem ty věci vypovídají? A vůbec, o čem by se mělo vlastně psát?“ Nejspíš o tom, co je „zvláštní, jedinečné, neopakovatelné, čím se takový život, který si zaslouží být popsán, liší od ostatních. Co je v něm takového, co u jiných není. Jaké má výjimečné, třeba i temné stránky, tajemství posedlosti, úchylky, nebo naopak jaké mimořádně ušlechtilé vlastnosti, činy, postoje zdobí popisovanou osobu a její život.“ Tou popisovanou a značně svéráznou osobou je v tomto případě autorův otec – krátce po brněnsku tata. Nečekejte však žádné sentimentální výlevy. Vzpomínky tu slouží pouze jako matérie pro pestrou a misty trochu šílenou fantasmagorii. Sám autor přiznává, že pravdy tam je nanejvýš 15 %. „Děje se mi mnohdy banální situace a hned se v hlavě vynořují příběhy i katastrofické útržky různých dějů.“ Skoro jako záběry z filmu a to všechno nezávisle na autorově vůli. Živě vidí dál, něco, co se nestane nebo nestalo, ale co by se v podstatě stát mohlo – ale i to, co by se při nejlepší vůli stát nemohlo. Totéž se vztahuje i na zobrazení taty, který měl sice pestrý život, avšak „když začal vyprávět, podal dvě tři příhody naprosto věcným a strohým způsobem.“ Syn ale prahne po detailech. A proto si je po letech domýšlí a rozvádí to, co tata řekl, i to, co jen teoreticky mohlo probíhat v jeho mysli, do hotových litanií a jeho nevyslovená přání a představy přeměňuje ve skutečnost. Nesmí nás tudíž vyvést z míry, když se otec v rámci posilování vůle v mládí vznese nad Kraví horu a letí nad Brnem jako pták a obětuje svůj vlastní prst jen proto, aby přiměl syna ke studiu medicíny. Nebo když syn, ještě coby malé dítě, vrazí v sebeobraně na křižovatce Merhautovy a Jugoslávské místnímu násilníku Červenému Jožkovi nůž do břicha a později málem zaškrtí nenáviděného profesora.
Knížka je podle autorových vlastních slov i jakousi literární vendetou na otci, jehož pragmatické postoje se tvrdě srážely s bohémstvím jeho syna. Kritické ostří však autor často koriguje: „Tata si přál, aby ho měl syn ze všech nejraději a já jsem mu to sám, z vlastního popudu, nikdy nechtěl říct. Dneska bych mu to klidně řekl, kdybych mu tím mohl udělat radost. I když nejraději jsem měl maminku.“ „A když se náhodou probudím, někdy v zimě a venku padá sníh, říkám si, že budu muset za ním, k němu domů, abych shrabal sníh a zametl chodník, protože on už na to nemá tu sílu. Tak moc mám toho tatu v sobě zavrtaného.“ Knížka má pro mne kouzlo navíc. Ráda se v knihách procházím po místech, která důvěrně znám - týká se to do nejmenších topografických detailů přesně zasazeného děje povídek a románů Jiřího Kratochvila i této trochu atypické vzpomínkové knihy Arnošta Goldflama.

2 18.09.2016

Neobyčejně zdařilý životopis neobyčejně talentované a složité osobnosti. Člověka, který byl stižen hned několikerým prokletím – byl Žid, homosexuál, vyhnanec ze své vlasti a extrémně zranitelný člověk prahnoucí po vědeckém uznání i po lásce. Monkovi se podařilo přiblížit s dokumentární přesností i empatií nejen peripetie Wittgensteinova života, jeho názorový vývoj a etické postoje, ale i srozumitelným a čtivým způsobem vyložit jeho teorie. Jedna z nejlepších biografií, jaké znám a jedna z mála objemných knih, kterou jsem četla se stejným zájmem a vzrušením od začátku až po poslední - 636. stranu. Občas se mi zatajil dech, jak to, co jsem četla, korespondovalo s mými názory a pocity.

s. 403
Jak naznačují deníkové zápisy z nového roku, působil mu velké starosti smyslný vztah, který existoval mezi ním a Francisem; sám sebe se tázal, je-li tato smyslná žádost slučitelná s opravdovou láskou. Byl by nejraději Francise miloval na dálku - nevystavován pokušení své smyslné "vznětlivosti“. ...v roce 1939 se /vztah/ hluboce rozložil a ...po další dva roky trval už jen dík tomu, že Francis Wittgensteina miloval neuhasínající, věrnou, a možná že i neodbytnou láskou. Wittgensteinova láska k Francisovi zřejmě ztroskotala na tělesné blízkosti, po níž kdysi zároveň prahl a zároveň se jí obával.

s. 370
/.../ často říkával, že problém, jak psát dobrou filosofii a dobře filosoficky myslet, je spíš otázkou vůle než otázkou intelektu - musíme odolat pokušení, které nás svádí k nesprávnému chápání a k povrchnosti. Opravdové porozumění většinou neztroskotá na intelektu, nýbrž na pýše /.../ Sebepoznání se nepožaduje jen proto, abychom se zbavili vlastní pýchy, nýbrž abychom se také stali slušnými lidmi a dokázali slušně filosofovat:
"/.../ Hraji-li sám před sebou divadlo, musí se to projevit na stylu. Nemůže to pak být můj vlastní styl. Ten, kdo nechce znát sám sebe, píše cosi klamného. Kdo nechce sestoupit sám do sebe proto, že je to příliš bolestivé, zůstává přirozeně i při psaní na povrchu."

3 21.05.2016

Vrstvami je především publikace fotografická a jako taková působí primárně svou vizuální stránkou. I kdyby v ní čtenář nenašel nic jiného než autorčiny koláže a fotografie s popiskami, byla by to kniha zábavná a krásná. Hlavní slovo tu mají většinou rodinné a dosud nepublikované fotografie. Doprovodný text členěný do spíš kratších kapitolek působí nenuceně jako ústní vyprávění. Přestože, jak vyplývá z ediční poznámky, byl jeho prapůvodním jádrem čtverečkovaný sešit formátu A4, kam si S.F. své vzpomínky zapisovala a postupně doplňovala dalšími a dalšími dodatky. Vznikla tak pestrá mozaika zážitků, postřehů a informací sahající do doby ještě před jejím narozením a mapující téměř celé jedno století. Matkou S.F. byla mimochodem Staša Jílovská, fascinující žena a překladatelka, která k nám uvedla řadu kontroverzních titulů. A mezi její přátele patřila celá plejáda osobností tehdejší kulturní scény, jejichž biografie jsou tu obohaceny o další dosud neznámé podrobnosti.
Staša Fleischmannová měla ze dvou vztahů tři krásné a talentované syny. Ten nejstarší vynikal neobvyklou vnímavostí a vyjadřovací schopností. Autorka si naštěstí jeho neodolatelné výroky zapisovala. Coby matku, která byla líná si podobné perličky zaznamenat, mě tato kapitolka docela pobavila.

Dvouletý:
Staša: „Půjdeme k panu doktorovi.“ Janek: „A co mě bolí?“
„Evinko, jak ses vyspala? Dobře. No tak sláva.“
V roce 1944 v přeplněné tramvaji: „Haló, haló! Volá Londýn“

Tříletý:
Potká v parku tři známé: „Lituju, že nemám tři ruce, abych vám podal každému jednu.“
U krejčího: „Bábo, proč tu jsou tři krejčí? A jo, já už vím. Ty dva jsou rezervní, kdyby ten jeden umřel.“
„Napřed tu nebylo nic. A potom prásk a my jsme se narodili.“

Čtyřletý:
Staša vysvětluje Jankovi, že se bude vdávat. Janek: „A není Ivo moc mladý?“ Staša: „Je, ale to nevadí.“ Janek: „Aspoň nám déle vydrží, viď?“
„Dormir je spát a mír je, když už není válka.“

1 21.05.2016

Nemohu dnes dobře rozebírat pohnutky svého odjezdu do Francie. Bylo jich více, ale jedna byla hlavní a to VIDĚT FRANCII. Nikoli vidět Francii tak, jak je ji možno vidět na studijní cestě. Odjížděl jsem, asi jako se jezdilo v renesanci do Itálie.

Knížka bez velkých literárních ambicí – a přesto ve svém žánru dokonalost sama - vyšla v roce 1968 coby první svazek edice Symposium řada A v Nakladatelství čsl. výtvarných umělců. Druhým a zároveň posledním svazkem byl mimochodem Vlastní životopis Alice B. Toklasové od G. Steinové. K realizaci řady B, nemluvě o nějakých dalších řadách, už nedošlo. Pásmo textů, které knížku tvoří, posílal malíř Josef Šíma ve 20. letech z Francie do Rozprav Aventina, protože to, co "považoval za skutečnou práci – tj. malování, se zpeněžit nedalo". Knížkou se dá procházet od počátku, od konce i od prostředka, souvisle i na přeskáčku – kdekoli ji člověk otevře, najde několika slovy lehce načrtnuté vzpomínky, dojmy, nálady, portréty a několika čarami nahozené kresby osob i zákoutí. Kresby jsou černobílé, ale kniha je přesto plná barev:

Jemně prší. Do všech barev byla rázem přimísena šedá. Pod přečnívající skálou: duha skládající se ze sněhobílé, růžové, blankytně modré, zelené, tří šedohnědých... Otvorem v mlze modré nebe a temné moře...

5 24.04.2016

Úryvek z předmluvy, jež je jakýmsi autorovým poetickým i životním manifestem:
“Tato kniha nemá nic společného s běžnou erotickou lyrikou, jež opěvuje požitek. Vyjadřuje smutek pohlaví, jeho marnost a tragiku. Je z knih, jimž se stala umělecká pravda až osudností. Řeklo se o ní, že je vylhaná. Jako by nám náležela ze života jen všednost, za níž nejméně můžeme, a ne sny, jež procházejí naší žhavou hlavou a jež určují naší bytost a náš osud. Jako by nám náležely jen činy, jež pominou, a ne touhy, jež tvoří naši nesmrtelnost, a jimiž souvisíme s tím, co bylo před zrozením, a s tím, co bude, až nebude těla. A jako bychom mohli být smutni jen nad činy, jež jsme vykonali, a jež jsou tak malé, a ne nad hříchy, jež jsme vysnili, a jež nás tolik tíží.”

Z obsáhlých pamětí Simone de Beauvoir vyšel v češtině pouze první díl. Pro ty, co nečtou francouzsky, to byla jedinečná a doposud jediná příležitost nahlédnout do soukromého života francouzské filozofky a literátky. Překlady dalších dílů v následujícím období z pochopitelných důvodů nevyšly a z nepochopitelných nebyl žádný přeložen dodnes. Kniha mě kdysi uchvátila jako snad žádná předtím. Bylo mi tehdy 19 let. Přečetla jsem ji jedním dechem za jedinou noc, a pak znova a znova a nemohla jsem se té četby nabažit. Nabídla mi přitažlivý vzor, kterému jsem se marně toužila přiblížit, prostředí, do jakého se mi nikdy nepodařilo proniknout, a přátele, jací mi ve skutečném životě nikdy nezkřížili cestu. To opojné pařížské intelektuální ovzduší mě doslova pohltilo a s SB jsem se natolik ztotožnila, že jsem načas podlehla naivnímu klamu, že se jí podobám. Naštěstí jsem z té iluze brzy vystřízlivěla. Další svazek pamětí jsem přečetla sice se zájmem, ale okouzlení už bylo to tam.

5 24.04.2016

Zvláštní, na rozdíl od Koky mě kniha svého času okouzlila natolik, že jsem si ji po přečtení dokonce v antikvariátě koupila. Realistický pohled na rodinu všeobecně známého a v době vydání knihy ještě žijícího vědce - na italské wikipedii označený jako ironico-affettuoso - mě vůbec nepohoršil, naopak. Všechny ty rodinné rituály, příhody, konflikty i autenticky zachycený způsob vzájemné komunikace mě docela pobavily. Navíc, ve srovnání s mými vlastními zážitky, mi to prostředí místy připadalo jako příklad dokonalé rodinné idyly.

Knížka vznikla takhle. Původně jsem chtěl napsat obrázky z ruského Berlína, pak jsem přišel na to, že by bylo zajímavé spojit obrázky nějakým společným tématem. Napadl mě Zvěřinec (ZOO) a už tu byl název knihy, ten však kousky nespojil. Dostal jsem nápad udělat z nich něco jako román v dopisech.
(Z předmluvy k 1. vydání)

Šklovského ZOO vyšlo v českém překladu poprvé a naposledy před padesáti lety. V nákladu pouhých 2 300 výtisků, ale i to asi bylo přemrštěné, protože knihovny se knihy v následujících letech, když už přestaly doufat, že najde nějaké čtenáře, s lehkým srdcem zbavovaly – díky tomu se jedna stala mým majetkem. Je to knížka čtvercového formátu, tištěná na hrubém šedivém papíře. Text je proložen fotografiemi, které nebyly součástí původního ruského vydání, ale dokonale navozují atmosféru Berlína 20. let. Knížka je příjemná na pohled i na omak (její podobu mimochodem navrhl Jiří Rathouský). Příjemná je i na čtení. Přesně taková, do jakých se na první pohled, dotyk a přečtené slovo čtenář (v tomto případě asi jenom já) může zamilovat (aspoň dokud nenatrefí na ještě lepší knihu). Líbí se mi její úsporný styl, kde každé slovo má svou váhu. Podtitul knížky zní Dopisy nikoli o lásce. Taková výslovná negace vzbuzuje pochybnosti a může znamenat jediné – že o nějakém druhu lásky přece jenom bude řeč. Navíc, když autor opatřil knihu dalším podnázvem Třetí Heloisa :) A také že ano.

Román v dopisech potřebuje motivaci: proč si lidé vlastně musí psát. Běžnou motivací je láska šťastná nebo marná. /.../ protože hlavní materiál není milostný, zakázal jsem si psát o lásce. /.../ Od té chvíle se knížka začala psát sama - vynutila si spojení materiálu, to jest roviny lyricky milostné a roviny popisné. /.../ všechna líčení se stala metaforami lásky. (Ibid.)

Celou knihou tedy prolíná touha po návratu do Ruska a láska
zoufalá -
...plavu, slaný a ztěžklý slzami, ani se skoro nevynořím z vody. Asi se brzy utopím, ale i pod vodou, kam nezvoní telefon a nedoléhají hlasy, kde není možné se s Tebou setkat, i tam Tě budu mít rád.
neopětovaná -
Mám Tě rád, Aljo, a Ty mě nutíš, abych visel na stupátku Tvého života.
obtížná -
Píšeš jen o sobě, a když o mně, vyčítáš. Milostné dopisy se nepíšou pro vlastní potěchu a pravý milenec nemyslí v lásce na sebe. Ale Ty pod různými záminkami píšeš pořád o tomtéž. Nech už psaní o tom, jak, jak, jak mě miluješ, protože při třetím jak už začínám myslet na něco jiného.

Malá poznámka: knížka je zčásti autobiografická - předobrazem Alji byla Elsa Triolet, pozdější manželka Louise Aragona

5 16.04.2016