Villon komentáře u knih

Tahle kniha vás přikurtuje do křesla a všechny vaše starosti, související s malichernostmi jako například že je rozbitá myčka, případně sušička a na účtu máte tak akorát na inkaso a na splátku na hypotéky, tak ty jsou vám na míle vzdáleny. Protože co prožila a se vztyčenou hlavou přežila hlavní hrdinka knihy Anna, k tomu dokázala vychovat a postavit do života děti a nesklonit hlavu před ničím a před nikým....Nechtěla bych žít její život, ale pokud byla nějaká takováto postava jako předloha ke knize, tak se před skláním s hlubokou úctou. Já bych padla před první větší překážkou a čert vem, co by po mě zbylo. ..

51 13.06.2024

Hanu jsem četla před několika málo lety a její obsah mi zůstal hluboko v duši. Tragičnost celého příběhu je v tom, jak strašlivě moc je reálný. Život, který začína jak rozkvetlé louka v létě a končí smutným padáním podzimního listí. Kolik ale takových příběhů v době holocaustu bylo opravdových...
Měla jsem v životě to štěstí, že jsem vyrůstala v láskyplné rodině, moje děti se narodily do doby, kdy jsem se nemusela bát toho, že mi je z náručí někdo vytrhne a jejich dětská dušička bude někde o samotě bloudit neznámým, zlým světem. Moje návštěva Březinky a Osvětimi a sálu s dětskými botičkami a kufříky popsaným čísly mi přesto neodpověděla otázku PROČ...Jaké bytosti, byla-li to lidská bytost dělalo dobře takovéto neskutečně lidské utrpení....

Saturnin , stokrát přečtená kniha, kdy se neustále směji stejným větám tak úžasně panem Jirotkou sestavených. Kdy znovu a znovu s napětím čekám až...přijde teta Kateřina a prohodí nějaký svůj žblept, kdy Milouš ze sebe udělá ještě většího blba než může být, na moudrého dědečka, který správně tuší, jak a kam se budou odvíjet věci příští, na sarkastického a poťouchlého doktora, který má tak úžasnou chalupu- no, zajímalo by mě, který čtenář by tam o samotě a s knihou v ruce nechtěl pár dnů dovolené pobýt... a ve finále na Jiřího se slečnou Barborou, kteří okolo sebe pomalu, opatrně a tak láskyplně našlapují. Kniha ke které se neustále vracím a vracet budu. Doporučuji .

Vůbec nechápu, proč jsem se Orwelovi tak dlouho bránila. Dnešní noc jsem trávila tedy s ním a byla jsem v tu chvíli četby naprosto mimo realitu života. Tak strašně z minulosti, protkané současností s hrozbou do minulosti, protože prasata byli, jsou a budou, stejně tak jak byli jsou a budou Napoleoni. TAk ale hlavně, že každá revoluce ukazuje, jak si mají být lidé rovni, Ovšem hned v zákulisí jakékoli revoluce je zřejmé, že někteří jsou si rovnější.... ať už jde o lidstvo , nebo jakékoli jiné přirovnání k jinému živočišnému rodu.

Malý princ..Kniha, která zasáhne každého člověka, který má srdce tam, kde má být. Na první pohled naivní čtení o hodnotách, které by měly být tak automaticky na tom nejvyšším žebříčku ..o lásce k bližnímu, k věcem a žijícím bytostem. Pro děti těžce pochopitelná, pro dospělého, který už zná ty nejdůležitější hodnoty života však něžně depresivní. Každý člověk, ať už chtěně či nechtěně v životě někomu blízkému ublížil a pocit viny si nese sebou. Kniha je i o odpuštění, o tom, že chybovat je lidské a odpouštět je božské. Malý princ nám ze vzdálené planety donesl spousty dobra, chvíle, kdy se při čtení noříme do svého hlubokého JÁ , život nám svým během ukázal svoji konečnost a my bilancujeme. Nad konečnosti života, nad jeho smutky, ale i nesmírnou něžností a laskou, která nás všechny životem provází. Ať už láskou dětskou, partnerskou či rodičovskou. Každý dostane v životě tu pomyslnou růži ..a je jen a jen na něm, jak s ní naloží.

42 14.06.2024

Babička Boženy Němcové...co po tolika komentářích dodat...dnes jsem s vnoučkem prošla Babiččino údolí, snad abych nasála tu atmosféru té správné stávající se babičky...bylo mu neskutečně smutno po dobách minulych, kdy k sobě lidé měli snad blíž, upřímnost byla vícemén
ě normou a lidé žili v pokoře se sebou samými..krásná to doba a šťastná to žena. Každopádně sedět u splavu, přemýšlet o tom, jaké hodnoty tehdy lidé uznávali....za mě kniha tohle všechno umí..doporučuji si ji znovu ve věku postarší přečíst a určitě budete hodnotit jinak než ve věku mladším. Němcová se vypsala k lásce k životu, ač zrovna ten její život bychom asi nechtěli..

34 26.06.2024

Knihu jsme četla před pár lety, kdy jsem o recenzích na zdejší databázi ještě nevěděla. Vrátila jsem se proto v čase a do knihy se znovu začetla. Před lety jsem od knihy odcházela s tím, že je to nesmírně krásná, čtivá a k zamyšlení hodná kniha. Nyní , po přečtení , se ve mně hádají pocity, zmaru, zloby ale i něhy a naděje. Irma, Edita, Kristýna.... Kdo na tom byl v životě lépe? Čí život se nepovedl a kdo za to mohl? Život? Osud? Irmu jsem litovala, Edita mě , přes počáteční sympatie naprosto odbourala a Kristýna? Ta ve finále mohla za co? Kniha o tom, že život dokáže nadělit spoustu lásky , krásy a štěstí , ale bere si za to i daň v nesmírné bolesti a krutosti. A lidem zbývá jen to, aby ho přežili a nějak to všechno vydrželi. Smutné, ale pravdivé. Tím, že jsem se právě dozvěděla, že se příběh skutečně odehrál, to ve mně vyvolává o to větší smutek v duši a jsem vlastně ráda za svůj stávající život - trochu hektický někdy až k zbláznění , ale přece jen klidný život se zdravými dětmi a vnoučaty. S nadějí, že vždycky může být lépe.

33 13.06.2024

Tuto sbírku jsem kdysi brala, jako takovou povinnou součást knihovny. Tatínek nás do čtení pomalu vtahoval až vtáhl . Před pár lety jsem si j sbírku půjčila v knihovně - a vlastně se dojímala nad krásou veršů. Poslední události života mě trochu ke knize vrátily - tak krásně a citlivě- snad i něžně- jsem o dětství nikdy nepřemýšlela. Snad i proto, že rodiče brali telefon , měla jsem kam volat, měla jsem se kam krýt. První dopis mamince - každý jsme ho kdysi napsali - a kdy my víme, který dopis bude poslední.

33 12.06.2024

Detektivky paní Klevisové jsem postupně dostávala a nějak nebyla doba na čtení. Teď , když se pomalu vracím do svých zajetých kolejí a klidných vod, kde cítím lásku a bezpečí se vracím i ke knihám , které vlastně pro mě vždy byly na piedestalu zájmů.
Detektivky paní Klevisové, obzvláště tahle, z mé milované Šumavy mě přikurtovala do křesla a krásně jsem se bála. Zápletka, kterou jsem s ní řešila a přitom se toulala mou milovanou, krásnou Šumavou - a vedle křesla měla tradiční bylinkový čaj v hrníčku po babičce - těším se na další knihy od paní Klevisové a věřím, že ponurou zimu, která právě nastává a ocelovou oblohu, která vnáší smutek do duše s jejími knihami zvládnu... hravě...

32 18.12.2024

V prostředí léta se ocitnout v mlžném oparu chudého, bídného Londýna a celé tehdejší viktoriánské doby...to i ty vulgarismy k tomu prostě patří a nepohoršují. Do toho.příběh Sugar, která se snaží dostat z neutěšeného bahna do prostředí, pro ni přijatelnější.
Nevím jak ostatní čtenáře, ale mě se při čtení neustále zmocňoval pocit, jako by sám autor při každém dočteni stránky na mě mrknu s tím...: Koukáš, co.?...počkej později.. "
Od první stránky do poslední jsem se od čtení neodtrhla a pokouším se v knihovně získat další autorovy tituly. I když dnes byl v knihovně beznadějně vypůjčen.

29 15.08.2024

Silná kniha a to nejen počtem stran. Obsahem se zpočátku prokousávate, později je vám již jedno, kolik knih strana má, jen čtěte a přestože víte, jak to za komunismu probíhalo, se životem všechno. Já měla tu kliku, že jsem se v životě setkala se řadovým sestrami z Kláštera na Horní Hedeči u Králík a poznala jsem jejich pokoru a součinnost se životem bližších. Možná až teď jsem pochopila, proč ta pokora k žití otu samému. Pokud za svou víru musely řadove sestry překonat takovou spoustu ponížení a trpkosti....jejich sílu ,se kterou se praly s osudem a čestně přežily ..to jim zavidim. Žít, přežít a hlavně , ve většině, čestně žít a přežít...smekám nejen nad knihou, ale i nad životem řadových sester a řeholníků, kteři žili s pokorou a s pokorou a láskou v srdci z tohoto života odešli, ač se jim dála tak neskutečná příkoří. Smekám...

29 18.06.2024

Za mě nejlepší z laskavých humoristických románů za poslední roky. Od první stránky do poslední jsem se smála a žila s Marií její život. Jako člověk z venčí, tedy vlastně viděno očima průvodce jeden ze "stáda bizonů", který miluje atmosféru starých hradů a zámků a dovolená strávená prohlídkou zámků a hradů v české kotlině je ta "echct gold" dovolená....jsem najednou viděla ty starosti a nelehký život hradního pána. Ale kniha mě bavila, moc jsem si u ní odpočinula a těším se na další díly....

29 13.06.2024

K panu Javůrkovi a jeho knihám jsem se dostala již před pár lety, přes Chaloupky k Sudetským domům- styl psaní pana Javůrka se mi moc líbí a tím, že jsem se životní cestou dostala z vnitrozemí do Sudet se díky procházkám to kopcích a samotách, které před sto lety zněly dětským smíchem a životem a nyní obrůstají břečťanem a mechem- je mi velice smutno.
Na Sudetských domech je velice čitelně popsán nejen osud naší země ve 20 století, dějiny všichni známe a autor se přesně historické lajny držel, ale co se mi na panu Javůrkovi hodně líbí je popis - duševní pochody- lidí, jejich vnitřní pocity, které autor naprosto famozně zpracovává.
JAk lehce se ze sraba stane svině a jak moc je to jednoduché- lidé se pak mění dějinnými událostmi tak rychle, že večer máte kamaráda, za kterého by jste dýchali a ještě večer byste věřili tomu, že i on za vás- a ráno stojíte proti sobě , každý na své straně barikády a jdete si po krku. Člověk by tomu neuvěřil -vím ale z vyprávění svých dědů, kteří prošli první republikou, Terezínem, Mathausenem , že holt není přítel jako přítel a když je ti nejhůř, pravá tvář se vyklube z každého - a tohle panu Javůrkovi jde- popsat myšlenkové pochody obou stran barikád.

25 30.01.2025

Verne byl moje prázdninové čtení v bezpečí babiččiny půdy a s vůní sena za zády. Tam jsem prožívala zážitky z Vernových knih, žila pobytem na Nautilusu, držela profesorovi Arronaxovi palce, obdivovala zařízení Naitilusu a nutila babičku vařit divutvorné výtvory - ještě, že mě vždycky z kuchyně vyhodila :-)))
Dokonce jsem i probrečela noc, když jsem fakt věřila, že tohle je skutečný příběh ( bylo mi 9 let) a Nemo se chystal i s Nutilusem za Cháronem přes řeku Styx. Tehdy jsem asi Nema obdivovala a svou dětskou duší snad i milovala a bylo mi neskutečně líto, že Nemo a tím i kniha končí.

25 18.12.2024

Léto, venku sluníčko roztápí na 33 stupňů, koupaliště a Rozmarné léto...co chtít víc...Vančurova čeština a kompozice slov a naprosto dokonalé skladby vět mě hodí vždycky do naprosté duševní pohody a užívám si čtení jako luxusního zakusku po vynikajícím obědě. Popis letního, teplého deště, kdy slyšíte v knize snad i to šumění, jak déšť padá na rozpálené dřevěné koupaliště a do toho popis chroupání jablka mladou artistkou.... Moc jsem si čtení užila, u knihy a díky letošnimu rozpálenému a zároveň i rozmarnému létu odpustila i spálená ramena, která jsem si při čtení spálila. Ale to tím, že jsem, při čtení, zapomněla na svět kolem. Moc krásné, jemné, milé a příjemné čtení.

25 13.08.2024

Setkání s Kingem, kdy jsem ještě nevěděla nic o jeho dalších dílech , mě zcela dostala do kolen. Knihu jsem četla v době, kdy jsem na ni měla čas, nikam jsem nespěchala a vychutnala jsem si ji plnými doušky do úplného konce. Naprosto šokující zvraty vedoucí do šílených závěrů, které si čtenář při četbě domýšlí - a já nebyla výjimkou. Zaklapla jsem dočtenou knihu a oddechla si.... abych za pár dnů hledala v knihovně dalšího Kinga

25 13.06.2024

Kniha, která mě v brzkém mládí potkala a zasáhla neskutečnou střelou. Můj vztah k Villonovi je nepopsatelný....obdiv k tomu, co vytvořil- jeho neskutečný talent a na druhou stranu styl jeho života, jak dokázal lidi milovat a na druhou stranu jimi pohrdat . Miluji a nenávidím.... nic mezi, ... smekám před jeho talentem. Villona já prostě nenávidím a miluji.... Paní Loukotková touto knihou dokázala neskutečné...

25 12.06.2024

Malá knížečka, ale nádherná, milá, kouzelná.... kdysi dávno jsem viděla i její operní podobě a Janáček mi tím smířil cestu k opeře ( pocházím z rodiny, kde kultura a hudební vzdělání patřilo k základům, zatímco já raději byla venku a s kamarády dělala vylomeniny).
Jako dítěti se mi kniha moc nelíbila- nerozuměla jsem ji, jako dospělá vidím její nadčasovost a kouzlo.

24 02.01.2025

S knihou jsem se potkala prvně ve svých 15 letech, přiznám se, že jsem ji nějak nerozuměla. Po přestěhování do Nymburka, kdy jsme do Kerska jezdívali pravidelně na úžasné procházky s kočárkem, jsem se seznámila podrobněji s Hrabalem ( nakonec ne nadarmo jsem sloužila jako výpravčí v nedalekých Poděbradech a Kostomlaty jsou coby kamenem dohodil) a začala jsem Hrabala milovat. Jeho skrytý humor, jeho perfektní popis a charakteristika lidských myšlenkových pochodů= prostě luxusní čtení.

22 05.01.2025

Rozhodně to není čtení na pohodu. Ano, láska se nikdy neptá do koho a jak moc se zamilujete. Každý někdy potká tu svou OSUDOVOU lásku a ve chvíli zamilovanosti se neptáte co bylo, ale na to - co bude.
Jak málo stačí, aby se celkem normální člověk změnil v bestii a to díky fanatickému davu, který křičí, : My jsme páni světe, my jsme nadlidi, ostatní je jen póvl"
V každém člověku je zakořeněno stejně dobro, tak i zlo. Je jen na výchově a na okolí, co v nás vyraší víc. Sama sebe jsem , při čtení ptala, jak bych se zachovala já. Odpověď ne, že je nelehká, mohu si tady sama sobě slibovat, že bych taková nikdy nebyla, ale odpověď nevím. Neocitla jsem se (Bohu dík) v takovéto šílené situaci.
Další věc, co mě zarazila byla neznalost - negramotnost, vždyť povinná docházka od dob Marie Terezie byla povinná , nejen v Rakousku-Uhersku. Německo, kolébka Goetha, jednoho z největších světových básníků, co opěvoval lásku ....a za 150 let je Německo kolébkou zla. Není to o národě, je to o lidech - jak se nechá davově stáhnout- přesně dle : "Císař má nové šaty"
Zrůdné, ale bohužel aktuální až do dnešní doby.
Viděla jsem i film, který mě vlastně ke knize dostal. Pocity skličující, člověk se bojí člověka.... kam lidstvo směruje? Nevím....a kdo vlastně ví?????

22 02.01.2025