VivienRavenhill
komentáře u knih

Já s tolika negativy nesouhlasím. Díl je oproti ostatním nejvíce temný a depresivní. Geralt řeší existenciální krizi. Možná že se příběh odehrává v době, kdy prožíval odloučení s Yennefer. Práce není a po boku nestojí žádný užvaněný Marigold, který by mu zpříjemňoval toulky. Pokud už nějaká práce je, stejně je pro všechny jen nevítaný vědmák, pro nějž je každý flusanec dobrý. Opravdu se zrodil pro tohle? Je ze situace podrážděný, což jde ruku v ruce neuváženými a špatnými rozhodnutími. A já nevidím jediný důvod, proč by toto nemohla být součást Geraltovy pestré osobnosti. Nikdo přeci není černobílý. Pravda, děj je trochu spletitý a zpočátku zmatený. Máme zde rybáře který již nemůže dál chytat ryby a tak spáchá nežití, matku která přišla o dítě, podezřelou starostku a tajemného mága uklizeného ve věži. Pozor spoiler! Detektiv Geralt zjistí, že mág trpí Alzheimerem. A místo toho, aby vytvářel krásné a příjemné iluze pro své okolí, tak jak si společně se starostkou maloval, vysílá na obyvatele vsi ztělesnění traumat z vlastního dětství. Geralt s celou myšlenkou "příjemných iluzí" pochopitelně nesouhlasí a poté místo opouští. Nicméně i on nemá srdce z kamene, podlehne guilty pleasure a do vsi se vrátí, aby se tam shledal s iluzí mrtvého rybáře, se kterým se spřátelil. Ten mu dodá svými slovy naději, že po bouři se nebe přeci jednou musí vyčistit... což je podle mě moc hezké zakončení. Tmavá excelentní kresba krásně ladí s takto těžkou tématikou...


Nevšední námět mající velký potenciál který naláká, avšak náročného čtenáře ve finále příliš neuspokojí, neboť není promyšlený do konce... Vyvrcholení a odhalení vraha bylo sice překvapivé, nicméně dle mého názoru unáhleně vtěsnané do posledních pár stran a kvalitativně podané asi jako poslední seriálová řada her o trůny. Hlavní hrdinka je dost protivná, puristický pan architekt à la pan Grey je již o něco zajímavější, ale přesto jej nelze označit za sympatického. Abych však nehodnotila pouze kriticky, co knize nemohu vytknout je počáteční čtivost a spád, pozoruhodné začlenění moderní architektury jakožto hlavního motivu a originální prokládání příběhu dotazníkem pro nájemce, který vyprávění oživí. Hodnotím proto takovým průměrem, který má podle mě na víc.


Tyto povídky o cestách jak do exotických zemích, tak o cestách životních nebo duševních lze charakterizovat slovy zvláštní, minimalistické, jedinečné, s neobvyklou atmosférou, která je v každé povídce jiná a přesto dohromady zapadají do osobitého stylu psaní autorky. Někdy není třeba vše složitě a do detailu vysvětlovat, někdy zkrátka stačí mlčet a prostě být. Ať už čte člověk jakýkoli příběh, nikdy netuší kam se bude ubírat, dialogy i děj jsou zkrátka nepředvídatelné a mnohdy překvapivé. Mnohdy končí pasáží, která znamená nový začátek, jindy za sebou zanechávají tajemné a nedovysvětlené poselství.


Fiškus je láska na první pohled. Pohádka o dědovi, kterému bylo v životě tak trochu smutno do doby, než dostal malého a neposedného kocoura. V příběhu najdeme neskutečně laskavý humor i poučení a překrásné ilustrace, které všemu dodávají jedinečnou atmosféru. Obrázky jsou tak milé, že jsou zkrátka samy o sobě pohlazením na duši.


Otto Wagner patří mezi vynikající architekty a jeho kniha se řadí mezi povinnou četbu studentů architektury nebo dějin umění právem. Tento teoretický spis vznikl před více než 100 lety! a přesto dokázal předpovědět, v jakém duchu se bude naše moderní stavitelství ubírat. Aneb co není účelné, nemůže být krásné avšak nadále je potřeba zachovávat estetickou stránku věci. Kniha je psána střízlivě, velice rozumně ve formě jakési učebnice, nicméně obsahuje také mnohé poetické části, které vyjadřují autorovu oddanou lásku k oboru.


Četla jsem sedmiletým cvrčkům na táboře. Každý den jednu kapitolu. Původně jsem se bála, že je mumínci nebudou bavit, že je to už jiná generace s jiným myšlením. Jak mile mě překvapilo, když se dětičky na všechno vyptávaly když něčemu nerozuměly a každý večer těšily na pokračování. Mumíní knihy paní Jansson nejsou dle mého názoru psány tak, aby se jen prostě přečetly na dobrou noc, nýbrž proto, aby vyzývaly dětského posluchače do komunikace s předčítajícím ;) Do mumíního údolí se přižene přírodní pohroma. Výbuch sopky způsobí zemětřesení a celé udolí je posléze zaplaveno vodou. Ale i přes všechny potíže a oddělení mumínka se slečnou Ferkou od maminky a tatínka, se nakonec všichni šťastně shledají skrze neobvyklé představení v plovoucím divadle! Které režíruje muminkův tatínek. Mumínkova maminka je zase mistryně v přijímání skutečnosti takové, jaká je ať už je jakákoliv. Není totiž nic, co by i v té nejhorší chvíli nespravila horká káva a obložené chlebíčky :)


Knížka slibuje na každé dvojstraně schovanou kachničku. Ale na stranách 36-37 ta zpropadená kachna prostě není! Ať se propadnu do země, pokud ji tam někdo vidí.
Ilustrace ke všem slovíčkům jsou každopádně parádní.


Knížku jsem našla náhodou a důvod, proč jsem se rozhodla ji otevřít byl zajímavý název i retro přebal. Nic jsem si o ní předem nezjišťovala, očekávala jsem nějakou napínavou detektivku. Nakonec se z toho vyklubala psychologická sonda do hlavy erudovaného, avšak silně egocentrického hypnoterapeuta Pavla Lose. Příběh jeho raného dospívání až do podzimu života. Raketové úspěchy, lásky, podivné a pevné pouto s jeho celoživotním přítelem Miroslavem Hoře i kariérní a životní pád na samé dno. Nejvíce mě zaujala pasáž o meldvaltických vraždách a Pavlovy pochybnosti ohledně toho, zda bylo použití hypnózy k přiznání hlavního obviněného morálně správné, či ne. Přiznám se, že finální rozuzlení důvodu Pavlovy komplikované osobnosti mě velice překvapilo a cítila jsem se podobně zrazená, jako hlavní hrdina. Zvažovala jsem, zda dát tři nebo čtyři hvězdy. Čtyři bych dala za atraktivní téma, odbornost a neskutečný přehled autora v daném tématu, tři jsem nakonec dala za poněkud vleklejší děj, protože jsem knihu četla na mé poměry velmi dlouho. Rozhodně mám ale v plánu si od pana Novotného přečíst i něco jiného, protože si myslím, že to může stát za to.


Poměrně čtivě a srozumitelně podaný úvod do světa online marketingu. Je však nutné brát v potaz, že zrovna informace z oblasti virtuálního prostředí a sociálních médií mohou velice rychle zastarat, neboť se tyto sítě neustále mění a vyvíjí (nehledě na to, že některé ze zde zmiňovaných už ani neexistují). Přesto si myslím, že hlavní principy zůstanou dlouho neměnné, tudíž pro naprosté nováčky mi kniha připadá jako dobrý začátek. Snad jen ten místy podivný překlad mě bil do očí.


Vyčerpávající odborná publikace mapující historii legendárního koncernu Baťa, který se k úspěchu dopracoval takřka raketovou rychlostí. S tím je bezprostředně spojen i urbanismus města Zlína, který je podle mého názoru v mnohém opravdu světovým unikátem, zejména co se týče měřítka i celkové filosofie a kvality výstavby. V širších souvislostech kniha nastiňuje také málo známý fenomén tzv. company towns - průmyslových měst ovládaných jedinou firmou jako byly třeba Ostrava-Vítkovice nebo anglický New Lanark. Pokud se povznesu nad "přehnanou" snahu o odborné vyznění a dle mého názoru nedostatek odstavců (vážně, oči si potřebují občas odpočinout), pak si myslím že je to velice kvalitní záležitost.


Jste-li milovník historie, knih, pohádek, komixů a ještě k tomu koček, neočekáváte, že by se někomu podařilo všechny tyto věci spojit do jednoho. A ono přeci. Jako přehledná pomůcka ke studiu dějin knihovnictví super, jen je potřeba alespoň základní znalost českého dějepisu. Nyní jsem z knížky naprosto nadšená, ale dovedu si představit, že bych ji jako dítě do třinácti let tolik neocenila. Zvlášť pokud by mi ji někdo nepředčítal a nevysvětloval všechny věci kolem. Běžné čtenářské publikum bych v tomto případě viděla až někdy ve věku puberty a výše, zkrátka v době kdy už má dítě o historii trochu přehled a minulost ho zajímá. To však neznamená že by nebyla kniha kvalitní. Ilustrace jsou výborné, okénka s rekapitulací a zajímavostmi také, stejně jako prokládání textu celostránkovými minikomixy o nejslavnějších českých knihovnách.


Prokletí vran se mi líbilo o něco méně než Skleněný dům a o něco více než Liščí děti. Kresba je dle mého názoru opět výborná s typickou atmosférou, tentokrát se zde navíc setkáváme s oblíbenými hrdinkami Ciri a Yennefer. Hořkosladký příběh poukazující na to, čeho jsou lidé v krajní nouzi schopni.


Drobná milá knížečka plná citátů ze všech knih o mumincích, jejíž název plně vystihuje její obsah. Hloupost v ní totiž skutečně nenajdete. Přináší potěšení, pobavení ale i mnoho zamyšlení čtenáři jakéhokoli věku, ostatně jako všechny pohádkové knihy Tove Janssonové.


Kniha není plnohodnotnou odbornou publikací, ale s touto myšlenkou jsem do ní ani nešla. Hledala jsem něco odpočinkového o vztazích, co by mi podnítilo vlastní myšlenky a v tomto si myslím, že kniha svůj účel splnila. Kniha se mi četla velmi snadno, každá kapitola je koncipována jako nějaká otázka z oblasti lásky, vztahů a sexuality. Některé vyvozené závěry bývají úsměvné, ale já myslím že je to potřeba brát trochu s rezervou, přeci jen, dobová a místní poplatnost - tedy Amerika počátku milénia + vlastní interpretace autorky z toho úplně dýchá ;) I přesto si ale myslím, že je to fajn čtení pokud nejste nároční. O některých faktech jsem již dlouhou dobu věděla, některé byly pro mně zajímavostí.


Oblíbená kniha z dětství mé maminky. Pohádka vypráví příběh o nezbedné holčičce Avě a panu tulákovi, který jí zachrání život před rozzuřenou dogou. Jak název vypovídá, je malinká Ava pěkný čertík. Nedá se říci, že ani zlobidlo, protože všechny její průšvihy jsou činěny s těmi nejčistšími dětskými úmysly. Atmosféra mi s trochou nadsázky připomíná film Eva tropí hlouposti. Při čtení mám pocit, jako bych zase jako malá běhala po zahradě plné voňavých květin, kradla babičce ze stromu máslovky a s netrpělivostí čekala na upečenou bábovku. Příběhu nechybí humor jako u Spejbla a Hurvínka a ke konci také trochu napětí spojeného s pátráním, kdo to vlastně ten tajemný pan tulák s laskavým srdcem je a proč se Avinu tatínkovi nikdy neukáže. Samotnou by mě nenapadlo, že mě to tak zaujme a budu chtít příběh rychle dočíst. Knihu doplňují milé černobílé perokresby malíře Oldřicha Cihelky. Trochu mě mrzí, že už takové pohádky nefrčí, protože si myslím, že mají stále co nabídnout :)


Kniha je koncipována jako základní studijní skripta do přehledných kapitol zaměřujících se na určité specifické téma, které je pak rozvíjeno na zahraničních i domácích příkladech. Velký důraz je zde kladen na Tomáše Baťu a jeho revoluční systém vedení podniku. Závěry jednotlivých kapitol doplňují cvičné otázky k rekapitulaci probrané látky. Některé pasáže mi přišly až příliš obené, ale s tím se musí počítat má-li být dané téma obsaženo v kostce.
