vlkcz komentáře u knih
Jako humoristický román s relativně dobře dávkovaným trochu černým a trochu absurdním humorem dobré. Škoda, že v závěrečné třetině, jako kdyby se autorka rozhodla, že dílo překlopí do jiného žánru. Jen mi zůstalo tajemstvím, jaký by to měl být.
Tao je těžké najít, i když je všude kolem.
Tao je těžké uslyšet, protože promlouvá tiše a v dnešním hlučném a uspěchaném světě není slyšet.
Ale pokud promlouvá slovy Sedmi taoistických mistrů, mohou ho hledající s pokornou duší a otevřeným srdcem uslyšet mnohem snáze.
"Tao musíte hledat přirozeným způsobem. k ničemu se nenuťte. Dělejte, co můžete dělat. Nesnažte se o to, co je v dané chvíli mimo vaše možnosti. Některým je dáno osudem kráčet po nejvyšší cestě, dalším je dáno kráčet po střední cestě a některým po nižší cestě. Neboť snažíte-li se dosáhnout něčeho, co vám nenáleží, přijdete o plody, které vám byly určeny. Všichni se nestanou během jednoho života nesmrtelnými. Důležité však je to, co v onom jednom životě vykonáte. A i když nedosáhnete nesmrtelnosti, stane se z vás dobrý člověk."
Z promluvy Čchiou Čchang-čchuna (ta nešťastná čínská jména) k mnichům.
Asi jenom díky smířlivé předvánoční náladě nezařazuji do kategorie odpad.
Hlavně proto, že snad všechny postavy byly protivné. Buď od začátku, jako hlavní hrdinka, nebo se člověku zprotivily svým nerealistickým "dobrem", dušínovskou čestností, školometskou upjatostí nebo náhlým přerodem z šedé myšky do sebevědomé ženy. Celé je to provázeno logickými nesmysly (hrdinka na jedné straně zjistí, že nemá žádné peníze, ale na další stránce jde v klidu ke kadeřnici a na manikůru, má od léta do zimy stále osmnáctiměsíčního syna, který se projevuje výkřiky "máma", "Ela" ...).
A na obálce by mělo být varování ministerstva zdravotnictví "Kouření škodí zdraví". Kdyby autorka vynechala neustálé zapalování cigaret (tak 3 na 4 stránky, ale v některých sekvencích zvládne tento obrat použít 3x v jednom odstavci), tak by kniha musela být minimálně o pět stran kratší.
Také by se na obálce mohlo objevit i varování "Četba této knihy škodí duševnímu zdraví".
Příjemný, lehce humorný Murakamiho text. Z těch miniatur (Spánek, Podivná knihovna) asi nejpřístupnější.
Úplně jiné než Doppler. I když má kniha stejného hrdinu a dotýká se podobných témat, stylově jde o text, který neuznává žádná pravidla žádného žánru, kde se vedle románových postav dostává ke slovu přímo autor, chvíli komedie, chvíli drama, chvíli tragédie. Nemohl jsem při čtení nemyslet na svého oblíbence Toma Robbinse.
Tohle fakt můžu. Ale nemusí to být pro každého.
Číst se to dalo, ale že bych z toho byl nějak unesený, to ani náhodou. Jestli to má být podle Magnesie Litery nejlepší próza roku, tak to byl rok hodně podprůměrný. Přiznávám, že nejvíc mi vadil styl psaní. Nekonečné věty, časté opakování, používání číslic v textu. Ale chápu, že někoho to může zaujmout
Pár zajímavých myšlenek a trochu překvapivý závěr na víc než průměr, podle mě, nedosahuje.
Nejsem asi správná cílovka, komiksy znám většinou z jejich filmových zpracování, takže možná jsou mé výhrady obecně ke všem komiksům. Ale tady mi přišlo špatně snad úplně všechno.
Děj se neposunuje plynule, ale ve skocích, mezi kterými ale chybí nějaké spojení. Zato spousta panelů se vyplýtvá na zbytečné detaily. Chování postav mi přijde nelogické až imbecilní. Kingpin ví, že Spideyho potřebuje pro splnění svých plánů, ale přesto nevynechá jedinou možnost jak ho zabít. Mentallo umí ovlivňovat myšlenky lidí, ale Kingpina se musí dovolit, jestli smí to či ono. Atd.
A ani ta kresba není bůhvíjaká.
Trochu rozpaky. U zhruba první třetiny až poloviny jsem si říkal, zda jde o knihu stejného autora, který napsal Alchymistu nebo Bridu, která se dějem také mihne. Tak ploché až nudné mi to přišlo. S blížícím se koncem se začaly konečně objevovat i zajímavé vedlejší postavy, které děj oživily svou moudrostí. Konec bohužel opět spadl do šedi, takže ty 4* jsou mírně nadhodnocené. Celkově hodnotím zhruba na úrovni Veroniky.
Nemám rád knihy, které se tváří jako realita a vystupují v ní neexistující státy, fiktivní prezidenti atd. Trochu mi to kazilo i Alexandrijskou knihovnu, ale tam to bylo jen na okraji. Benátská zrada je na tom postavena a to už je pro mě problém. Ale kdyby to aspoň drželo pohromadě a bylo detailně promyšleno. Zovastinové má být 47 a její otec padl za války proti nacistům. Takže rok 1992 max. 1993. No jo, ale kde se pak ocitá těch údajných 15 let po rozpadu sovětského svazu? A kdy tedy byla ta první válka v Zálivu od jejíhož konce uplynulo podle několika zmínek v textu téměř 20 let? To jen tak na okraj.
Hvězda navíc je za Cottonovu snahu přehrát případ zpátky na Paintera Crowa (Sigma Force od Jamese Rollinse). Ale jinak je tenhle díl slabý jako čaj z pětkrát vyluhovaného pytlíku. I přesto, že je to opět napsáno velice svižně.
Sice bych měl k některým těm magickým věcem drobné výhrady, ale jinak mě to dost bavilo.
Vím, že tady jdu proti proudu, ale pro mě bylo toto dílo velkým zklamáním. Možná proto, že jsem měl velká očekávání, možná proto, že poezii čtu zřídka, ale když už v této knize vystupuje Vergilius, tak jeho Aeneis mi byl mnohem bližší. Tady mi přijde snaha o klasický vzor dotažená možná k dokonalosti, ale příliš zbytečně zdobná. I myšlenkově mi přijde příliš rozbředlá. Rozhodně nechci číst poezii s Biblí, slovníkem a Googlem kolem sebe a prakticky v každém zpěvu se objevující odkazy na biblická a antická témata (to bych ještě vzal) a vyrovnávání účtů se současníky (to na mě působilo v některých momentech jako komunální satira), tyto doprovodné pomůcky vyžadovaly.
Navíc na některé prvky Vrchlického překladu jsem už ke konci byl doslova alergický (juž, tož, tuť...), stejně jako jeho používání anachronismů (motor asi ve 13. století do slovníku nepatřil).
Pro mě velká ztráta času a určitě se k tomuto dílu vracet nebudu.
Ve srovnání s Templářským dědictvím krok zpátky. Na tenhle typ literatury se mi až příliš často vybavoval Flynn Carson nebo Indiana Jones.
Napsané je to slušně, akorát těch nelogičností a intrik je tu víc, než je dobré.
Jako ukázka antické poezie budiž. Jde o lehčí žánr než třeba Odyssea nebo Aeneida. Vztahy mezi muži a ženami se zase až tolik nezměnily, jen nám je už trochu cizí odkazování na klasické báje, mýty a jejich hrdiny a hrdinky.
Knihu doplňují lehce frivolní, ale vkusné ilustrace Oty Janečka (Odeon, 1971), díky kterým ty tři hvězdy dávám bez výčitek.
Možná jsem ze začátku čekal něco trochu jiného a přistupoval k ní s opatrností (taky mi na stolku ležela přes rok, než jsem se k ní odhodlal), ale rychle si mě podmanila. Kineziologií se zabývá jen do té míry, aby osvětlila podstatu kineziologického testu, kromě toho už je to v podstatě praktická filozofie. A i když občas může člověka nad některými věcmi přepadat beznaděj, celkové vyznění je pozitivní.
to OndřejMergl:
Odpovědi na všechny otázky nemusí být vždy danému člověku dostupné. Autor několikrát zdůrazňuje, že metoda se nedá příliš přesně použít pro zjišťování budoucnosti. Stejně tak testuje i to, zda vůbec smí otázku položit. A pokud máte k dispozici metodu, k čemu potřebujete předžvýkané odpovědi. Nehledě k tomu, že i ona pravda odpovědi závisí na úrovni toho, kdo pokládá otázku.
V celé intrice se objevují noví hráči a vyprávění se tak stává trochu roztříštěnější a pozvolnější než v předchozích částech. A také na hranici toho, co jsem schopen ještě simultánně sledovat. Proto trochu slabší hodnocení, ale zdá se, že závěr to všechno trochu pročistil, takže už se těším na pokračování.
Autor sám v závěru knihy přiznává, že začal s rozpracováním byzantské legendy. Nakolik se od ní vzdálil, to nejsem schopen posoudit. Ale to, co napsal, napsal bravurně.
A výhrady ke zvolené formě mi přijdou samoúčelné. V ich formě je psán třeba Komenského Labyrint světa, jehož finální podoba se, od v románu uváděné datace, odchyluje pouze o 7 let. A kdo měl tu sílu číst ho v "původním znění", musí sáhnout po jakémkoliv jazykově upraveném vydání s velkým ulehčením. Osobně považuji zvolenou formu za vybranou šťastně, použití třetí osoby by možná bylo formálně čistší, ale lidskou i duchovní sílu knihy by "sterilizovalo".
Pro mě jeden z nejlepších českých románů posledních let.
Před dvaceti lety to muselo být zjevení, dneska už jen trochu lepší ezo-mainstream.
Pominu nešťastný text na přebalu, který prozrazuje v podstatě vše podstatné a ještě k tomu zkresleně. Zápletka je totiž tak průhledná, že čtenáře o žádné překvapení nepřipraví.
Z formálního hlediska je zajímavé střídání pohledů obou hlavních hrdinů. Ale to je tak všechno, co je na téhle novele zajímavé. Na červenou knihovnu trochu brutální, na válečné drama bez děje. Když to srovnám třeba s Rollandovým Petrem a Lucií (a to není kniha, kterou bych bezmezně obdivoval), tak tam vlastně chybí jakékoliv milostné napětí, spíš je to o hledání vlastní individuality a vzpouře proti tradicím, ale celkově mi přišlo, že to moc nedrží pohromadě.
Detektivky moc nemusím, Hypnotizér mě zlákal pověstí autorů a tématem, které se dotýká mé oblíbené psychologie.
Po přečtení mám smíšené pocity. Oba hlavní hrdinové (detektiv i psychoterapeut) v člověku vzbudí sympatie, ale celkově mi přišel příběh poněkud rozvleklý a některé linky zbytečné (Kenneth, nemoc Erikova syna, Erikova závislost).
Za mě průměr.