woodward komentáře u knih
Je to zábavné, hezky napsané a je to detektivka zcela v souladu s nejlepší anglickou tradicí. I když "background" příběhu je nastavený poněkud nereálně - vysloužilá manažerka, chytrá, zralá ženská, ostrá jako břitva, která nemá s venkovem skoro žádnou zkušenost, se rozhodne odstěhovat na vesnici a diví se, že tam hned nezapadla. To moc nesedí. Ale ten kontrast - drsné děvče z města versus ospalý zapadákov - o který autorka usilovala, se v zásadě povedl. Takže si v knihovně půjčím další díly. Pět hvězd.
V tomto omnibusovém vydání očividně chybí "Dvojí přiznání", úvodní příběh triptychu o Wolfově střetu s americkým "Moriartym", Arnoldem Zeckem, protože v době přípravy této knihy byla už práva na "Dvojí přiznání" prodána jinému vydavateli. Jako třetí do party tedy přibyl román "Honba za matkou", což pro znalce Wolfovské ságy činí z této knihy zajímavou anomálii: Ve dvou ze tří případů velký detektiv, k jehož důležitým charakteristikám patří zásadní nevůle vycházet z domu kvůli práci, musí z domu nejenom vyjít ale dokonce utéct - i když jenom načas.
Ve chvíli, kdy se Jindřich VIII. rozhodl zapudit Kateřinu Aragonskou, zadělal si na problém, a popravou Anny Boleynové ho rozhodně nevyřešil. Série jeho manželských kotrmelců vyplynula z jeho povahy a neochoty podřídit svůj soukromý život povinnostem vladaře, a do dějin se zapsal jako popudlivý surovec. Jeho dcera Alžběta po něm zdědila tu popudlivost a nějaká ta krev jí na rukou ulpěla také - i když asi méně než bylo u panovníků té doby obvyklé. V jednom však svého otce překonala. Celý svůj život a všechno úsilí podřídila jedinému záměru: vládnout své zemi - a vládnout jí úspěšně. Právě Jindřichovo soukromí, jež mělo vždy přednost před politikou a státními zájmy, přivádělo krále do situací, které vyústily v roztržku Anglie s Římem a které mu u jeho poddaných vysloužily pověst zlostného tyrana. Životopis královny Alžběty I. od Susan Kayové vypráví o ženě, která se z chyb a zločinů svého otce poučila, dokázala svou zemi zchudlou válkami povznést mezi přední mocnosti Evropy, uchránit její nezávislost na Vatikánu a nakonec i porazit Španělsko - jež tehdy bylo opravdovou světovou velmocí. Zaplatila za to krutě tím, že svůj soukromý život na rozdíl od svého otce zatlačila na poslední, nejnižší příčku svých priorit. Autorka si s tímhle životopisem "dobré královny Bess", jak jí Angličané dodnes nazývají, dala velkou práci a dokonale se jí podařilo skloubit příběh o složité, nebezpečné době anglických dějin s vyprávěním o složité duši inteligentní, silné, obdivuhodné panovnice.
Na to, s jak malým časovým odstupem popisuje události té doby, zplodil autor veliké dílo. Nakladatelství Lidové noviny si už tak dobře nevedlo. Neměl jsem v ruce jiná vydání než to první polistopadové, a musím konstatovat, že tu jednoznačně chybí rejstřík. Je to škoda.
Vůbec první mayovka, kterou jsem dostal do ruky. Když jsem pochopil, že Duchovi předchází Syn lovce medvědů, opatřil jsem si i toho. Pak nějaký čas nebylo nic a potom vypuklo šílenství kolem filmového Pokladu na Stříbrném jezeře a dalších německých filmů o Vinnetouovi a s mayovkami se roztrhl pytel. Ale Duch Llana Estacada mi zůstal v knihovně dodnes.
John Steinbeck měl artušovské příběhy a starodávnou Británii očividně rád. V pláni Tortille hovoří o paisanech, kteří zde žijí semknutí jako staří Britové ve Walesu a jejich pitky a rvačky přirovnává k hodování a vznešeným soubojům rytířů kulatého stolu. Starodávné artušovské historky o rytířích a jejich dámách vypráví moderním jazykem, ale nikdy nedovolí čtenářům zapomenout na to, že jde o legendu obestřenou romantikou a tajemstvími, a zejména o ctnosti, jež si zaslouží být opěvovány.
Mor mám ze všech Camusových děl nejraději a nejčastěji se k němu vracím. Cizinec je přiliš ledový a strohý, Pád je velkolepě komponovaná skladba, od které je obtížné se odtrhnout, ale vlastně to není příběh v pravém smyslu slova. Mor je příběh celého města. Ponurá freska početného lidského společenství uvězněného nákazou, přežívajícího v prostoru střeženém ozbrojenci. Život jde i za těchto ponurých okolností dál, lidé se věnují svým povoláním, svým koníčkům a zábavám i neřestem, jenže vprostřed toho všeho projíždějí tramvaje naložené hromadami mrtvol. Camus tenhle román napsal jako alegorickou vzpomínku na uvěznění Francouzů za mřížemi nacistické okupace. Ta alegorie je velmi zdařilá.
Halliburtonova dobrodružství mě vždycky bavila a vždycky jsem mu trochu záviděl, protože vandrovat po světě tímto způsobem a s tímto přístupem si v době, kdy jsem jeho knihy četl, mohl dovolit málokterý Evropan a už vůbec žádný obyvatel nešťastných krajů na východ od železné opony. Tahle jeho Odyssea mě ale nadchla ještě o něco víc než ostatní knihy. Nebyl jsem líný si při čtení položit vedle Nádherného dobrodružství opravdovou Odysseiu a občas jsem přeskakoval od třeskutých Halliburtonových historek k Homérovi a zpátky a kupodivu se to docela dobře dalo kombinovat, i když takové čtení bylo poněkud zdlouhavé. Potom se ještě ukázalo nezbytné vzít si k ruce atlas, potom i dějepisný atlas a rodina si myslela, že jsem cvok. Od té doby jsem to už nikdy nezopakoval. Dějepisný atlas jsem na konci školní docházky musel vrátit a času taky nějak nebylo nazbyt. Ale v té knížce si tu a tam listuju dodnes.
Je to lehoučké, má to napětí a švih. Nemá smysl srovnávat tuhle sérii s Harrym Potterem - to jsou příběhy psané tak, aby "stárly" se svým hrdinou a každý díl je vlastně určen trochu jiné věkové kategorii. Hraničářův učeň takové ambice nemá - a to je dobře, protože těch dvanáct dílů člověk zhltne tak rychle, že určitě nestihne zestárnout o víc než o pár dnů.
NEJRADĚJI MÁM NA SVĚTĚ PANÍ UČITELKU.
ŽE ABY ZE MNE NEBYL BLBEC.
K tomu není co dodat!
Ostrov Pitcairn a jeho obyvatelé jsou natolik zvláštním jevem dějin lidské civilizace, že je s podivem, že o nich nebylo napsáno mnohem víc románů. Tenhle se Robertu Merlovi dost povedl - na čemž ovšem nic divného není.
První díl snopesovské trilogie mám nejraději. Asi mám pocit, že Faulknerovým příběhům nabitým dusivou osudovostí jaksi lépe sluší otevřený kraj a širé nebe...
Pozor na to, nebo vám tenhle kající soudce vleze do hlavy. Je tu všechno, co se lze dovědět o pokrytectví, včetně toho, co se snad ani dovědět nechcete. Dokonalý Camus.
Když už člověk přečte Harryho Pottera, tady najde odpovědi aspoň na některé otázky, které i po přečtení sedmi dílů přetrvávají. A samozřejmě, současně se vetřou další otázky... ;)
Další Wolfův majstrštyk, když muže odsouzeného za vraždu ukradne "hrobníkovi z lopaty". Jedna z nejlepších knih wolfovské série.
Není to tak bezbřehá sranda jako Muži v offsidu, ale legrace to je. Chlapi celou noc flekují durcha a pak se ho bojí zahrát, protože jim přítomný pan profesor spočítal, že poražený by musel zaplatit víc, než kolik činí vládní dluh Spojených států. Nebo ten živnostník z Příbrami, který tak dlouho hrál karty, až všechno prohrál, zkrachoval, odjel do Prahy a stal se tam poslancem...
Je to útlá knížka a zejména mariášníci si na ní náramně pošmáknou.
Nepatří k mým nejoblíbenějším verneovkám. Ale místy je to docela legrace. Třeba když paní bytná při utírání prachu postrkuje záhadným přístrojem Zefirina Xirdala po stole a astronomové celého světa si rvou vlasy, protože meteor mění směr, aniž by tušili proč.
Jeden z mála detektivů zrozených za totáče, za kterého se česká literatura nemusí stydět.
Jako kluk jsem ji přečetl snad stokrát a vracím se k ní dodnes.
Příběh o střetu moci se svobodou, V době, kdy tahle kniha v česku vyšla poprvé, bylo pro zdejšího čtenáře trochu nezvyklé spojovat si tohle téma s něčím tak nepolitickým, jako je léčebné zařízení. Tím mocněji pak výsledné poselství zapůsobilo.