woodward komentáře u knih
Jedna z mých oblíbených, kterou jsem jako kluk u nás v knihovně měl vypůjčenou snad desetkrát. Najdete tam Sherlocka Holmese i Herlocka Sholmese, prostě úplně všechno!
Přečetl jsem to jednou; víckrát není třeba. Jako "samostatný" román by to nejspíš zasloužilo lepší hodnocení - ale okouzlení prvním mušketýrským příběhem prostě člověku nedovolí tenhle pokus o pokračování brát vážně. Čtenáři si žádali další "mušketýry" a autor jim je dopřál, ale je to jenom chabý odraz zářivého originálu v umolousaném zrcadle.
Jako učebnice by to mohlo fungovat, ovšem předpokládá to výraznou spolupráci ze strany vzdělaného pedagoga, protože v tomto formátu je to nevyhnutelně jenom velmi stručný přehled dějin kontinentu, navíc zřejmě na mnoha místech až příliš opatrnicky "zastřižený" na míru současného vidění světa, zejména v zájmu tlumení národoveckých vášní. Což je sice chvályhodný cíl leč zvolené prostředky působí spíš pošetile. S kvalitním učitelem však taková učebnice rozhodně má smysl.
Tohle je kniha, kterou mi kdysi dávno koupila babička, protože jsem o ní slyšel v rádiu. Vůbec už si nepamatuju, o čem to bylo (teda vím že tam byl kominík a jmenoval se pan Valenta), ale vím, že se mi tenkrát líbila. Takže ji doporučuju a dávám pět hvězdiček. ;)
Nejenom Agatha, ale i její příběhy jsou plné rozporů. Ona je chvíli mazaná, světem protřelá bývalá manažerka, schopná vymyslet cokoliv a usadit kohokoliv, a chvíli zase rozklepaný trdlo, když se pokouší sbalit souseda, jako patnáctka zblázněná do svého učitele.
A vyprávění M.C. Beatonové je na tom stejně - na jedné straně pohodová víska, kam se Agátě přes všechny její úlety podařilo dobře zapadnout, na druhé straně neutuchající pokušení Londýna které přinášejí bývalí kolegové když se ji snaží zlákat zpátky k profesi, kterou pověsila na hřebík. A ona, při vší své znalosti světa a lidských povah si neuvědomuje ani to, že ji lidé v Cotswolds neodvolatelně přijali mezi sebe, ani to, že zájem bývalých spolupracovníků se s přátelstvím cotswoldských nedá srovnávat. Zkrátka, autorka i nadále zápasí s backgroundem - ale její detektivky jsou živé čtivé a zábavné. Uvidíme, jak to bude dál.
Jeden z dávných, skoro zapomenutých thrillerů, které soudruzi rádi vydávali, protože podle jejich mínění, jak praví klasik, nastavovaly zrcadlo. Nedali jsme se znechutit, je to thriller jak má být. Velká polízanice vyhlížející z nepatrných náznaků v úředních lejstrech. Na dnešní dobu asi málo katastrofické a krvavé, ale má to kvalitu a má to grády.
Kniha o panu Wilsonovi a "jeho" válce je knihou o složitosti světa. Pan Wilson rozhodně není žádný rytíř Archibald, ochránce nebohých, a důsledky jeho činů, viděno z pohledu dnešní nešťastné doby, budí rozporuplné pocity. Ale proti tomu stojí prostá skutečnost, že v kořistné válce dokonale vyzbrojené armády bezduchého rudého mocnářství proti otrhaným, zaostalým chudákům z afghánských hor se postavil na stranu otrhanců a pomohl jim. Ať už jeho motivy byly jakékoliv a ať z toho později vzešlo cokoliv, v danou chvíli a v dané situaci udělal správnou věc.
HTO už to všechno řekl za mě. Překlad je opravdu nádherný. Četl jsem Prezydenta krokadýlů už dávno, takže si moc nepamatuju jména a vztahy, nicméně si vzpomínám, jak jakýsi starší člověk - možná Dukův dědeček nebo kdo, klukům to jejich "válčení" jednou větou "ukotví" pěkně při zemi, když konstatuje něco v tom smyslu, že vidí jenom chudý kluky, co chtějí zmlátit jiný chudý kluky. Fakt to není vůbec žádná sranda, i když je to tak "legračně" napsané.
Alleynovská klasika, kde si autorka ze čtenářů i trochu vystřelila. Jméno vraha je...
Řízením osudu jsem se k téhle první ze série detektivek o Petře Delicado a Fermínu Garzónovi dostal až po přečtení jiných dvou pokračování, ale naštěstí to nehraje roli. Autorka se neoddává oblíbenému nešvaru jiných tvůrců tohoto žánru, kteří čtenáře vedle kriminalistického pátrání nakrmí až po žábry informacemi o spletitém vývoji vztahů a soukromých problémů svých hrdinů jako v telenovele, a vynechat jeden díl znamená prodírat se stránkami řečí o věcech, které se řešily už dřív a o nichž autor předpokládá, že je máte "nastudované". Je zajímavé dovědět se, jak se ti dva policejní parťáci poprvé potkali a jak se ze začátku vzájemně oťukávají, než najdou společnou řeč, ale pro chápání souvislostí v následujících svazcích to není zásadně důležité.
Tahle paní Giménez-Bartlett se mi líbí čím dál víc. Nedělá z toho vědu, vypráví prostě, jednoduše, s nadhledem a lehkým humorem o nesnadném pátrání po pachatelích temných, špinavých zločinů. Rozdílnost povah i "backgroundu" obou protagonistů vyvolává neustálé mírné jiskření, vedoucí k občasným srážkám, které ale nikdy nemají dlouhého trvání. A když konečně toho pachatele vypátrají, jdou na kafe nebo na pivo - nekonají se žádné fanfáry, ani na nás autorka nevybalí žádné ponuré moudro o zlém, zkaženém světě. Celé to vyprávění skončí stejně neokázale a obyčejně jako začalo. Je to radost číst.
Anglická detektivka se vším všudy, kupodivu od autora špionážních klasik. O místy až přehnané posedlosti Angličanů tradicí se toho už napsalo a namluvilo habaděj. Ale když člověk čte hloupé a zkostnatělé žvásty pánů profesorů a jejich zlomyslných manželek, skoro se nechce věřit, že to všechno byla realita počátku šedesátých let. Že všechnu tu jalovou nadutost nespláchly ani dvě velké války. Nicméně postava nenápadného, obtloustlého vysloužilého špióna Smileyho pátrajícího po vrahovi se autorovi velmi povedla. Pět hvězd.
Tohle je vyloženě roztomilá starožitnost, space opera jak má být. A nic bych za to nedal, že Eva a Ivo Pelantovi patří k Heinleinovým fanouškům. Kudrnovic babička z Ranče u zelené sedmy totiž jako by z oka vypadla Stoneovic babičce Hazel, i když neumí řídit kosmická plavidla.
Krásné vyprávění a navíc pravá pochoutka pro všechny filology a překladatele. Člověku se chce říct všem americkým blábolistům, že právě takhle má vypadat "thriller" o pátrání po starých církevních tajemstvích. Žádné honičky, žádné mrtvoly, jen spousta intelektuálních cvičení prokládaných napínavým blouděním v podzemních labyrintech. A poněkud naivní závěr o svatém společenství, jakožto protikladu skrznaskrz zkažených církví, to k tomu nakonec patří a tvoří uspokojivé vyvrcholení příběhu. Pět hvězd.
Jako kluk jsem to nejdřív poslouchal na pokračování v rádiu, pak jsem dostal knížku pod stromeček a tenkrát se mi moc líbila. Pak jsem ji někde na chvíli dostal do ruky po letech a málem mi naskákaly pupínky. Spousta sovětských keců, vrchní padouch, šamanka Chytyndo, drží všechny v šachu s pomocí strašidelného ptáka, kterým je, jak se nakonec ukáže, razítko na kusu sčítacího formuláře s carským znakem dvouhlavého orla. No fuj. Kvůli starým časům dám tři hvězdy.
Jediné dílo ruské literatury, které jsem přečetl v originále. Do té doby jsem o Jemeljanu Pugačovovi nevěděl vůbec nic - jenom ve školním dějepisném atlase byla na mapě Ruska vyznačená barevnou linkou oblast s nápisem Pugačovovo povstání.
Kdyby tohle vyprávění skončilo na Aljašce, dal bych všechny hvězdičky. Ale ta limonáda o milionáři a jeho sekretářce už byla fakt navíc.
Bláto déšť, zima a válka. Všechna klišé o slunné Itálii letí pryč komínem. Farley Mowat má jako autor pozoruhodně široký rejstřík námětů. Tohle vyprávění o statickém válčení v horském terénu zalévaném proudy deště je fakt hodně syrová záležitost.
Když člověk čte Upfieldovy příběhy nějaký čas, doopravdy začne věřit na kouzla domorodých čarodějů, i když autor tvrdí, že na bělochy to nepůsobí.
Vzhledem k tomu, že v tom třetím roce si Harry v Bradavicích moc nepobyl, je ten název zavádějící. Pořád čekám, kdy už konečně budou promovat a ono nic.
Bylo to moje první setkání s Japonskem; tím myslím literární setkání, osobně jsem ještě neměl to potěšení. V osmdesátých letech tu nebylo moc knih, které by člověku tu zemi přiblížily. Dá se říct, že od té doby se datuje můj zájem o Japonsko a jeho kulturu a historii. Panu Thomovi děkuji za to, že když se mi o pár let později dostal do ruky Šógun, nebyl jsem již tak docela nepřipraven. Po listopadu se objevily další knihy, včetně dvojích dějin Japonska, a také Eidži Jošikawa. Ale Thomovo vyprávění a fotografie mi už navždy zůstanou v paměti jako zdroj prvního okouzlení. Pět hvězd.