woodward komentáře u knih
Jindřich Navarrský je jednou z významných postav, které pomáhaly utvářet moderní mapu Evropy. Těšil jsem se na příběh o záchraně Francie před totálním rozkladem, o tom, jak španělské (a habsburské) snahy o hegemonii po zkáze Neporazitelné armády u anglických břehů narazily na zeď i ve Francii. Jenže v téhle knize je jen spousta ženských a proklatě málo politiky a historie. Já vím, že Jindřich IV byl na ženské, ale takovéhle zpracování jeho životopisu mi připadá nedůstojné. Je to jako kdyby někdo v životopisu Karla IV. ponechal stranou jeho politickou obratnost i státnickou moudrost a soustředil se jen na projevy zbožnosti, jimiž byl sice proslulý, ale určitě to není hlavní charakteristika, jež z něj činí velkého krále.
Upfield nám vybral další přírodní podivuhodnosti australského kontinentu - vysychající jezero a davové šílenství králíků, a samozřejmě u toho nechybí neomylný, neuspěchaný inspektor Bonaparte.
Henry Kissinger prostě ví, o čem mluví.
Inspektor Morse je kultivovaný, vzdělaný dinosaurus v postmoderním světě. Rozumím mu velmi.
Docela svěží, přívětivý a nejiráskovsky stručný středověký příběh z doby, kdy Jiří z Poděbrad měl být zvolen českým králem.
No... nevím. Určitě je zajímavý načrtnutý postup, jak by se dalo skoncovat s drogovými kartely. Jenže všelijakých "ale" se nabízí tolik... Tentokrát jako by Forsytha opustila jeho jasnozřivost a schopnost vkloubit do reality příběh o tom, co se "docela dobře mohlo stát". Tohle je fakt mimo. Nicméně je to Forsyth a jak říkám, základní myšlenka není zcela nelogická. Takže dvě hvězdy.
Jiří Suchý v jednom ze svých textů má verš ( a sám také zpívá) o panu Chestertonovi, jenž "rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn". To fakt sedí.
Zatím asi nejucelenější pojednání o dějinách Izraele aspoň z těch, co dosud vyšly česky.
Letiště a Let do nebezpečí, to byly hity. Ale tohle už jsem dočetl jen tak z povinnosti a další Haileyho díla mě už nelákají.
Tohle je fakt pohodička. Mám tu knížku rád, i když se ze mě docela určitě nestane vegetarián.
Zajímavé období, o to nic, ale upřímně řečeno, kam se tohle hrabe na Šóguna a Tchaj-pana. Tři hvězdy dám za znalost věci a za to, že je to Clavell.
Bony a myš je Upfieldovská klasika - buš a Bonyho stopařské kvality dostanou pachatele do pastičky, z níž není úniku. Příběh o jedné botě je nezvykle "roztažený" v prostoru - zemědělský venkov, hluboký les, malé město, velkoměsto, Bony je pořád v pohybu. A Staří mládenci z Brokenhillu to je poněkud fantasmagorický příběh o městě, které na tom mladém kontinentu patří vlastně ke starobylostem. Pátrání po šíleném vrahovi - mnohem šílenějším, než by si Bony pomyslil, je únavné, dlouhé, leč nakonec úspěšné. Dobrý, pestrý výběr titulů. Pět hvězd.
Ve Farmě zvířat se George Orwell do popisu revolučního vzedmutí i všeho, co z něj vzejde, strefil dokonale, zatímco tahle apokalypsa mu moc nevyšla - i když kdoví, jednou třeba přijdou i horší věci. Ale dokud to nenastane, dávám tři hvězdy. Kdyby v titulu knihy nebylo to (prošvihnuté) datum, dal bych čtyři.
Mně se v téhle knížce nejvíc líbí ovdovělá vévodkyně z Denveru, když své dceři dočasně zblblé levicovými ideály s velkým šarmem a inteligencí předvádí, jak se všechny ideologické žvásty dají použít nejméně ve dvou směrech.
Konečně jsem se dověděl, co je za Archieho poznámkou v detektivce Příliš mnoho kuchařů, kde o Wolfovi říká, že "takhle dlouho nebyl vzhůru ode dne, kdy Clara Foxová spala v jeho domě v mém pyžamu". Parádní příběh, škoda, že dvojznačný anglický titul nelze přeložit v plném významu.
Tenhle příběh uzavírá celou Wolfovskou ságu a je dost pravděpodobné, že si to Rex Stout právě takhle naplánoval. Kniha vyšla v roce 1975 a v tomtéž roce Stout zemřel.
V jednom z příběhů o černých orchidejích se Nero Wolfe skamarádí s jižanskou krasavicí, která ho naučí, jak správně péci hovězí hašé. Sodoma Gomorra!
Pokud jde o postřeh a "pamatováka", je na tom Nero Wolfe ještě lépe než Archie Goodwin, což je co říct. A proto také si dokáže znovu vybavit jméno, které uviděl jen na pár desítek sekund, když mu inspektor Cramer před několika týdny ukázal jakýsi seznam. Tehdy šlo o vraždu, takže teď musí jít taky o vraždu, to dá rozum. A tak se začnou dít věci. Do skleníků na střeše se přihrne zástup ženských (!), Archie Goodwin v rychlém sledu přeletí americký kontinent tam a zpátky. Má to spád a jako obyčejně je to chytré.
Když jsem se přesvědčil, že ani v prvním příběhu o Neru Wolfovi a Archiem Goodwinovi se nedozvím, jak se ti dva vlastně dali dohromady, byl jsem trochu zklamán, i když připouštím, že se to dalo čekat. Je to začátek, některé z pozdějších příběhů o detektivech ze Západní 35. ulice jsou rozvinutější, napínavější, zábavnější, ale přesto dám pět hvězd, protože Nero Wolfe je prostě nejlepší. A Archie Goodwin všechny "Watsony" převyšuje o několik hlav.
Takto pojatých vyprávění podle vzpomínek přímých účastníků o vylodění v Normandii bylo od té doby napsáno mnoho. Ale Cornelius Ryan byl první a jeho kniha určitě patří k nejzdařilejším na toto téma.