Woro komentáře u knih

Nechápu to. Jo. To je ono. Vážně to nechápu. A přitom jsem se na stopaře tak těšil. Ne, určitě jsem neměl přehnaná očekávání. Jednoduše jsem se chtěl pobavit, nic víc. Bohužel se mi v jedné z těch nekontrolovatelných částí mozku, které bych si přál umět kontrolovat, stále dokola omílal pocit, že bych se nejspíš měl bavit, že by mi to mělo přijít vtipné, ale nedokázal jsem se zasmát. A to v žádném případě nemám na mysli hlasitý smích, kterým bych vyvolával nechápavé či soucitné pohledy na tvářích okolo přísedících. Mluvím o úsměvu, který můžou zahlédnout i nepozorní, či o rozjařeném stavu mysli, který naopak z mého obličeje nepřečtou ani pozorní. Nic z toho se však nedělo.
Tohle je část, kde bych se mohl smát. Tady taky. Nebo tady. Jo, téhle myšlence se určitě smálo mnoho lidí přede mnou, tak proč se nemůžu zasmát. Nevím, nechápu to. Prostě mi to nepřišlo vtipné.

Vlastně čím déle nad tím přemýšlím, mohlo to moje hodnocení dopadnout daleko hůř. Pasáže citující z průvodce byly dosti otravné, avšak naštěstí povětšinou krátké. Stejně tak jsem si nedokázal oblíbit jedinou postavu, i když silně deprimovaný robot Marvin mohl být klidně nosnou zdí knihy. Nedostal však od svého stvořitele do vínku ani párek zábavných hlášek (pár by se jich možná našlo, ty jsou ale zbývajícími hláškami silně přetlačeny, popř. je to vše zabito například nevtipným vtípkem o počítání oveček), a tak se i on stal bohužel dalším kamenem úrazu. Škoda tě Marvine.

Abych ale stále nevytýkal. Z děje jsem měl paradoxně radost. Dokázal si víceméně udržet mou pozornost. Což se mimochodem Zeměploše nepodařilo. Taky je fakt, že byla v knize dvě, tři místa, která mi na té mé kamenné tváři dokázala vyloudit úsměv. Sice opět následovaný úlekem či údivem, ale co.

Závěrem snad jen můžu slíbit (tedy hlavně sám sobě), že s odstupem jistého času určitě opět po stopařově průvodci sáhnu. Třeba mi momentálně v objevení jeho humoru něco brání.

17 22.09.2011

Velmi depresivní a mrazivé čtení. Brrr.

5 24.04.2011

Forward nadhodil jednu zápletku, vzápětí druhou a dle mého názoru pak jen pozoroval, jak se s tím jeho postavy poperou.
Výborné pokračování o neutronové hvězdě, populaci čílů a malé lidské posádce. Pokračování, které o krůček překračuje první díl.
Neoddiskutovatelných pět hvězd.

6 13.03.2011

Název jako pro fantasy, avšak obsah tak hard sci-fi, že víc hard už snad může být jen vědecká publikace. Pozorování vývoje civilizace čílů bylo pro mne doslova lahůdkou.
Pokud rádi čtete sci-fi, a hledáte něco tvrdšího, pak už dál nehledejte.

6 13.03.2011

Vstupní brána do světa Stovky světů, konkrétně na planetu Lusitania. Setkání (po Termiťanech z úvodního dílu) s další mimozemskou inteligentní rasou. Po Enderově hře může být prvních pár stránek odstrašujících, avšak nenechte se odradit (po druhém přečtení mi úvodní část přišla neméně skvělá, jako zbytek knihy.). Výborný děj, zápletka i charaktery. A ten závěr? Wow.
Pro mne nejlepší díl série překonávající i Enderovu hru.

4 13.03.2011

Jakkoli moci komentovat, budou má slova jen zlomkem toho, jaké byly mé pocity, při čtení tohoto skvostu.
Jemně hobití, působivě trpasličí, vznešeně elfí, mocně lidské, monumentálně entí a magicky čarodějné.

15 30.11.-0001

Card měl šťastný den, když ho napadlo napsat zpočátku "jen" povídku, později přepsanou do románové podoby, ke které ho inspirovala vyprávění jeho bratra, vracejícího se v té době z vojenské služby.Přestože (možná právě protože) je hlavnímu hrdinovi na začátku knihy pouhých šest let, je kniha překvapivě svižná a dobře čtivá. Card mě po celou dobu čtení nenechal vydechnout, chrlil na mě jeden nápad za druhým a já je všechny s radostí přijímal a těšil se na každou další kapitolu, na každou další část, kdy se budu moct, stějně jako Ender, postavit novým a novým problémům a nástrahám, a předhánět se, zda je vyřeším dříve já či Andrew.

6 30.11.-0001

Tuto knihu jsem si přečetl (a zdaleka ne jednou) na doporučení mého profesora a byl jsem jí uchvácen. Výborná sbírka povídek, která mě naučila, dívat se na svět úplně jinýma očima, u které jsem měl nekontrolovatelné výbuchy smíchu a při které se mi i ty nejobyčejnější věci zdály zábavné. Při čtení knihy mě pan Feynman dostával do kolen historkami o tom, jak se vloupával do sejfů v Los Alamos, kde mimochodem pracoval na atomovce, jak balil dívky ve Vegas, jak pronikl do světa hudby, nebo jak se mu podařilo vyzrát na vojenského lékaře. Po přečtení sbírky mi bylo jasné, že svět přišel o velkou osobnost - o člověka, jenž se vědou bavil od dětství a jehož "dětsky zvídavý" postoj ke vědě se nezměnil ani v dospělosti. Děkuji, pane Feynmane!

9 30.11.-0001