YDM
komentáře u knih
Moje kniha Vinnetou
Toy_box (p)
Listovací galerie. Vytvarně ohromné. Slova občas až zavazela - už se těším jak to pročtu znova bez čtení!
Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Geniální! a jestli tvrdí nějaký mongoloidní degenerát, postrádájicí smysl pro symetrii a geometrii, cokoliv jiného, měl by si jít přečíst Boethiuse, a neplýtvat vzduch na své zbytečné a zakrnění vyjadřující vyjadřování!
Co je nového v psychologii
Zbyněk Vybíral
Jednotlivé autorovi zájmy a zajímavé psychologické poznat
ky, ústí do jednoho hlavního proudu kritické řeky, která čtenáře strhne, a pokud má rád psychologii, nenechá
Výbor z listů Luciliovi
Lucius Annaeus Seneca
Jeden z nejpraktičtějších a nejúčinnějších návodů na dobrý a šťastný život - už 1954 let...
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Snad nejlepší lék na touho po nesmrtelnosti, který se mi zatím dostal do ruky...
Zmatení citů
Stefan Zweig
T. S. Eliot kdysi prohlásil, že autor který nedokázal čtenáři změnit empatii nedokázal nic.
Lépe tyto tři Zweigovi novely těžko charakterizovat. Nejen že vám díky pozoruhodným příběhům a vzplanutí vášní změní pohled na zoufalství, city a lásku. Svým až minimalistickým, ale geniálně vybroušeným stylem, se mu daří naši empatii přímo redefinovat. Jako by se svým perem dokázal propsat až k horoucí podstatě lidské vášně, touhy a lásky.
Text má však jako stará jabloň neotřesitelný základ, takže byť je ověšen šťavnatými jablky metafor a přiorovnání a neustále je zmítán vichřicí vášně a citů, víte, že se nevyvrátí a příběh se díky mistrovskému stylu nezbortí ani nerozbředne.
Zweigovi patří má nejhlubší poklona a moc se těším na nějakou jeho další věc.
PS: Komentář se vztahuje především k prvním dvoum novelám v knize, v novele Šachová partii je šílenství pojmuto jinak a autor zde rozehrává spíše své psychologické, neméně působivé, housle, které ostatně přinejmenším sekundují v každé části knihy.
Zeptej se prachu
John Fante
Tryskající, hořko-sladká živost, snad takto by se dala kniha ve zkratce charakterizovat.
Kniha je v podstatě kronikou čekání na slávu mladého autora Artura Bandiniho, který si však nechává posílat peníze od své staré matky, zatímco je už o své dávno dosažené slávě skálopevně přesvědčen. Není tomu tak však vždy, mladý Arturo je spíš jako rozechvělá struna na kytaře, oscilující mezi výbuchy ega a pocity totální marnosti, mezi nebetyčným sebevědomým a směšně malou důvěrou, choulící se někde v rohu vlhké místnosti.
A myslím, že právě tato oscilace, je na Arturovi onen výjimečný prvek, který mnou tolik rezonoval.
Příběh jako takový jako by, v případě této knihy, byl jen jakýmsi zastřešujícím principem, jakousi záclonou nebo slunečníkem, pod kterým můžeme sledovat lásku, ambice, výbuchy ega, exploze zoufalství, bezvýchodnost, dobrosrdečnost, ale i žhnoucí zlobu mladého Artura.
Pod pomyslnou ochranou jakéhosi stínidla však existuje i samotný Arturo, jako by autor odstínil všechny praktické a pragmatické stránky života, aby se mohly jak Arturo, tak čtenář plnými doušky opíjet životem, se všemi emocemi, strastmi a plahočením s ním spojených. Jako by na nás skrz Artura Fante řval „Toto je pravý život!“ a nechával na nás, na kolik si jeho radu, s nastíněnými riziky, vezmeme k srdci a nakolik po odložení knihy opovržlivě zakroutíme hlavou nad tím, jak neprakticky, snílkovsky, naivně, zbaběle a hlavně neproduktivně, a k tomu ještě za zuřící 2 sv. války, mohl Arturo vůbec existovat.
Kniha však není v žádném případě návodem, neříká z čeho se daný koktejl skládá a jak ho připravit, jen nás nechává na 176 stranách z dané sklenky usrkávat a opíjet se, společně s Arturem, životem, v tomto stavu se pak vznášet, ale po každém odložení knihy čelit také ostré kocovině reality.
V neposlední řadě nelze opominout vybroušený humor, který se blýská především svého druhu tragičnosti a bezvýchodnosti situací, ve kterých se s ním setkáváme.
S takovou „tragikomedičností“ se však v životě setkáváme, dle mého, všichni. Stejně jako všichni, nebo přinejmenším já, v sobě máme kousek Artura Bandiniho v celé jeho zoufale ambiciozní, hořko-sladké podstatě, a i díky tomu můžu přiznat, že pokaždé když jsem se smál příběhu, smál jsem se i sám sobě...
PS. Byť je předmluva od Bukowského fajn, rozhodně si nemyslím, že by měla být i na zadní straně českého vydání, kniha může nabídnout mnohem víc, a tato forma působí až jako oslizlá reklama, bez které, by se tato kniha skvěle obešla.
Když Nietzsche plakal
Irvin D. Yalom
Četba této knihy pro mě byla jako jízda na tobogánu, z které se vám občas točí hlava, občas tají dech, ale po celou dobu se strhujícím tempem nezastavitelně ženete kupředu. Opravdu, nebyl jsem s to se od knihy odrhnout. Nejen že Yalom skvěle vystavil příběh o stárnutí, strachu ze smrti, vztazích, touhách a zoufalství, ale také způsob kterým byl schopen skrz postavu Nietzscheho přiblížit myšlenky tohoto myslitele, byl nevídaný. Postavy jsou velmi dobře vykresleny a především hlavní protagonisté působí velmi lidsky a živě. Což není při zprácovávání dějinných postav nikdy samozřejmostí. Knihu bych doporučil všem bez výjimek, protože věřím, že každý si v knize najde to své. Hlavně bych chtěl zdůraznit, že nechat se odradit skutečností, že vás nezajímá ani Nietzsche ani historie psychoterapie, by bylo obrovskou chybou. Kniha je primárně o lidech z masa a kostí a problémech, s kterými se v životě potká snad každý, ať už se jmenuje Nietzsche, Breuer nebo Novák...
